Takzvaný Tiberiův meč

Ve sbírkách Britského muzea v Londýně (British Museum) se pod evidenčním číslem 1866,0806.1 nachází velice zajímavý římský meč – gladius –, který především díky svému bohatému a krásně provedenému zdobení vzbudil velkou pozornost mezi badateli věnujícími se římskému vojenství a umění. Zbraň byla již krátce po svém nalezení s odkazem na druhého římského císaře pojmenována jako „Tiberiův meč“ a pod tímto označením je (nejen) v odborné literatuře známa dodnes. Interpretace historických reliéfů na pochvě tohoto meče však nejsou mezi badateli ve všech aspektech zcela jednotné, a proto i oprávněnost uvedeného pojmenování byla v minulosti zpochybněna.

Lehce kontroverzní jsou již okolnosti nálezu této zbraně. Takzvaný Tiberiův meč byl odkryt 10. 8. 1848 v Mohuči v Německu. V prvním obsáhlém pojednání o meči vydaném L. Lerschem se uvádí, že meč nalezl obchodník s uměním a starožitnostmi Josef Gold na poli pod Mohučí.(1) Tento údaj je však mylný. Jednalo se o záměrnou lež, kterou chtěl Gold krýt své dodavatele a opravdové nálezce. Teprve později vyšly najevo pravdivé skutečnosti o nálezu. Meč v pochvě byl objeven dělníky při stavbě železnice v bahně a písku v příkopu v oblasti mezi dnešními ulicemi Rheinstraße a Am Winterhafen. Dělníci jej poté prodali obchodníkovi Goldovi. Později po odhalení skutečných okolností nalezení meče bylo toto místo znovu a podrobněji prozkoumáno a při tom byla dodatečně odkryta ještě i odlomená část záštity meče.

Následné osudy zbraně mezi léty 1851 a 1866 jsou známy jen útržkovitě. Krátce byl meč ve vlastnictví jistého von Roesslera z Wiesbadenu, přičemž nějakou dobu byl uchováván ve wiesbadenském muzeu. Poté (snad od roku 1852) zbraň vlastnil jeden z tehdy nejznámějších anglických obchodníků se starožitnostmi Henry Farrer. V této době byl meč několikrát předveden na výstavách uměleckých předmětů ve Velké Británii. Po Farrerově smrti v roce 1866 byl meč prodán v dražbě a dostal se do vlastnictví anglického právníka a sběratele umění Felixe Sladea. Slade ho v témže roce věnoval Britskému muzeu a v jeho sbírkách se nachází dodnes.(2)

K dispozici tedy máme čepel, přední část pochvy s kováním a část záštity. Jedná se o římský krátký meč – gladius – typu Mainz. Po zavedení gladii do římské výzbroje přibližně mezi léty 225–200 př. n. l. docházelo v průběhu let k dalšímu vývoji těchto mečů. Původní tzv. gladius hispaniensis byl dvojbřitý a měl dlouhý zužující se hrot. Čepel se od rukojeti často lehce zužovala, poté se lehce rozšířila, aby se pak opět zúžila do hrotu. Bývala obvykle kolem 65 cm dlouhá a zhruba 4–6 cm široká. Tento meč se postupně vyvinul v gladius typu Mainz, který tvarem připomíná gladius hispaniensis, ovšem býval obvykle podstatně kratší (délka čepele mezi 42,5 až 59 cm, šířka mezi 3,6 až 7,5 cm). Typ Mainz byl používán ke konci 1. století př. n. l. a především v 1. století n. l. Následovaly gladii typu Pompeii, které byly ještě o něco kratší (délka čepele mezi 37,5 až 56,5 cm), užší (šířka čepele mezi 3,5 až 7 cm) a měly významně odlišné tvary. Čepele nyní měly rovnoběžná ostří a krátké hroty. Kromě toho se postupně ve výzbroji římských vojáků objevovaly i další typy mečů, ať již dlouhé, původně jezdecké spathy (spathae) či meče s kroužkovitou rukojetí (Ringknaufschwerter, ring pommel swords).(3)

Tzv. Tiberiův meč tedy náleží k typu Mainz a dále k variantě Fulham, kterou Ch. Miks charakterizuje následovně: „Ve všech případech má čepel téměř vodorovná ramena. Obrysy ostří se v první třetině čepele obvykle zřetelně zužují, ve střední třetině probíhají téměř rovnoběžně nebo mírně kónicky směrem ke špičce a poté obvykle přechází v úhlu s jen mírným zaoblením v protáhlý hrot s převážně rovným ostřím. Čepele mají obvykle kosočtvercový průřez.“(4) Čepel tzv. Tiberiova meče nemá vodorovná ramena, ovšem jinak odpovídá tomuto vymezení. Celková dochovaná délka meče je 57,4 cm, délka čepele je 53,3 cm, dochovaná délka trnu je 4,1 cm, šířka čepele je 7 cm.(5) Čepel má kosočtvercový průřez.

Varianty gladii typu Mainz dle Ch. Mikse: Studien zur römischen Schwertbewaffnung in der Kaiserzeit, Rahden, 2007.
1. Mühlbach, 2. Sisak, 3. klasická, 4. Fulham, 5. Wederath, 6.-7. Haltern-Camulodunum

Metalografická analýza ukázala, že čepel byla vykována navrstvením dvou tvrdších pruhů oceli s vyšším obsahem uhlíku okolo jádra z měkčí oceli s nižším obsahem uhlíku. Zajímavé je, že následně byly okraje meče v oblasti ostří obroušeny do takové míry, že vnější tvrdší vrstvy byly v této části zcela odstraněny. Čepel byla posléze pro dosažení větší tvrdosti ještě zakalena, takže meč měl tvrdé okraje ostří a zároveň houževnaté jádro.(6)

Metalografická analýza tzv. Tiberiova meče, dle Lang, J.: Study of the Metallography of Some Roman Swords, Britannia 19, 1988, s. 199–216.

Dochoval se také plech pokrývající tu část záštity nacházející se ve směru čepele. Má oválný tvar o velikosti 8 x 3,8 cm a je z bronzu. Záštita, rukojeť ani hlavice se nám nezachovaly. Tyto části bývaly obvykle vyráběny z organických materiálů, a proto je archeologové nacházejí jen výjimečně. Záštity a hlavice římských mečů této doby byly obvykle vyrobeny ze dřeva (případně kosti či slonoviny) kulovitého nebo čočkovitého tvaru s kruhovým nebo oválným průřezem, v případě záštity se seříznutým vrchlíkem a nasazeným bronzovým nebo železným plechem na straně čepele. Rukojeť byla obvykle kostěná (ale mohla být i dřevěná nebo ze slonoviny), měla čtyři žlábky nebo aspoň naznačené oddělovače na prsty a obvykle šesti až osmihranný průřez (ale někdy také kruhový nebo lehce oválný). V některých případech žlábkování chybí a místo toho jsou do rukojeti vyryty podélně nebo spirálovitě drobné rýhy. Někdy mohly být záštita, hlavice i rukojeť pokoveny. Záštita, rukojeť a hlavice byly nasazeny na trn meče a upevněny nýtem.(7)

Dochovala se nám také téměř celá pochva meče. Délka pochvy je 58,5 cm, šířka 8,7 cm. Nedochované jádro pochvy bylo ze dřeva, které bylo na přední, pohledové straně obloženo tenkým bronzovým a po celém povrchu pocínovaným plechem. V horní části je bronzový obústek s historickým reliéfem (8 x 6 cm). Níže se nachází první bronzová objímka (9,7 x 1,4 cm) se dvěma závěsnými kruhy (průměr 2,2 cm) pro připevnění k řemenům a k opasku, pod kterou je poškozené bronzové kování se zdobením v podobě dvou pásů s dubovými ratolestmi (7 x 4,2 cm). Následuje druhá objímka se závěsnými kruhy a dekorativním plechem s dubovými ratolestmi. Pod ní je ve střední části bronzový kruhový medailon s mužským portrétem, který je orámován zdobením v podobě vavřínového věnce (průměr 5,3 cm). Níže se nachází třetí dekorativní kování s dubovými ratolestmi a na špičce pochvy je bronzové nákončí s reliéfní výzdobou. Dolní část je zakončena bronzovým „knoflíkovým“ kováním. Jádro pochvy bylo dříve na bocích orámováno tenkou kovovou konstrukcí, ze které se však zachovaly jen drobné zbytky.(8)

Ústředním motivem reliéfu na obústku pochvy jsou dvě hlavní postavy v popředí. První je vlevo stojící postava mladého vojevůdce. Je oblečená do tuniky, svalové zbroje s pterygami, přes levé rameno má přehozený vojenský plášť (paludamentum), na nohou má nízké boty a v pravé ruce drží drobnou Victorii, bohyni vítězství, kterou předává druhé hlavní postavě celého výjevu.(9) Malá okřídlená Victoria drží v jedné ruce palmovou ratolest, ve druhé má vítězný věnec (obojí symboly vítězství a typické atributy bohyně Victorie) a natahuje ji směrem k druhé hlavní mužské postavě. Ta sedí na trůně, je natočená směrem k vojevůdci, pravou rukou přebírá podávanou Victorii a levou rukou se opírá o kruhový štít s nápisem FELICITAS TIBERI(i)(10) (Tiberiova štěstěna). Hrudník postavy je obnažený, jen spodní část těla je zakrytá oděvem s četnými záhyby, který obepíná také levou ruku. Znázornění a póza sedícího muže jsou připodobněné výjevům, jakými bývalo v té době na uměleckých památkách znázorňováno hlavní římské božstvo Jupiter.

Reliéf na obústku tzv. Tiberiova meče
Převzato ze stránek Britského muzea

Kromě těch hlavních můžeme na reliéfu vidět i dvě další postavy. Zcela vpravo za trůnícím mužem kráčí okřídlená ženská postava v bohatě řasených šatech držící v pravé ruce žezlo nebo kopí a v levé štít s nápisem VIC(toria) AVG(vsti)(11) (vítězství císaře/Augusta). Hlava a menší část těla této ženy bohužel chybí z důvodu poškození plechu. V pozadí mezi oběma hlavními postavami stojí ještě vousatý muž s přilbou a v pancíři opět držící v levé ruce štít a v pravé kopí.

Reliéf zužujícího se nákončí meče je rozdělen do dvou částí vytvarovaným horizontálním pásem. V horní části je budova se čtyřmi sloupy zakončenými korintskými hlavicemi a trojúhelníkovou střechou v jejíž střední části je oblouk. Na střeše je „klešťovitě“ tvarovaná výzdoba. Uprostřed budovy stojí na podstavci orel s široce roztaženými křídly a v zobáku drží šňůru s perlami. Po stranách mezi sloupy jsou tyče ozdobené kruhovými objekty. V dolní části reliéfu je ženská postava v bohatě řasených šatech sahajících nad kolena. Na hlavě má fryžskou čapku, na nohou boty a přes ramena krátký plášť. V levé ruce nese kopí, v pravé dvoubřitou sekyru.

Reliéf na nákončí tzv. Tiberiova meče
Převzato ze stránek Britského muzea

Jak již bylo uvedeno, v interpretaci obou reliéfů nejsou badatelé zcela jednotní. Hlavní spor se vede o identifikaci dvou hlavních postav na reliéfu obústku, avšak méně významné neshody nalezneme i u jiných aspektů výzdoby. Reliéfy jsou obecně příliš malé a málo podrobné na to, aby bylo možné postavy identifikovat na základě typologických podobností se známými, jasně identifikovanými osobnostmi, proto většina historiků spoléhá na kontextové informace ve snaze o jejich určení.(12) V odborné literatuře výrazně převažuje názor, že trůnící, Jupiterovi připodobněná postava je druhý římský císař Tiberius, na což poukazuje především nápis na štítu (FELICITAS TIBERI), o který se postava opírá. Důležitost této postavy je vyjádřena i její velikosti – i sedící dosahuje téměř stejné výšky jako vedle stojící figura vojevůdce. S ohledem na další indicie na reliéfech a historické souvislosti je pak vojevůdce předávající Tiberiovi malou Victorii – symbol jím pro císaře a římský národ dosaženého vojenského vítězství – identifikován jako Tiberiův synovec a od roku 4 n. l. i adoptovaný syn Germanicus.(13) Téměř všeobecná shoda panuje při určení zbývajících dvou postav na obústku. Okřídlená žena vpravo od císaře je bohyně vítězství Victoria. Sama její přítomnost a nápis na štítu (VIC AVG), který nese, opět symbolizují vítězství dosažené římskými vojsky pod auspicii a vrchním velením císaře. Vousatý a vyzbrojený muž v pozadí mezi Tiberiem a Germanikem je bůh války Mars.(14) Mnozí jdou ještě dále a dodávají k Martovi i přídomek Ultor (mstitel) poukazující na odčinění minulého příkoří.

Celý výjev se tedy nejspíš vztahuje k rokům 16/17 n. l. Tehdy mladý Germanicus vítězně zakončil své tažení v Germanii, navrátil se do Říma a oslavil triumf „nad Cherusky, Chatty, Angrivarii a dalšími kmeny, které sídlí v oblastech po Labe“. V průběhu bojů vedených v letech 13–16 n. l. se mu podařilo porazit barbary ve velkých bitvách u Idistavisa a na valech Angrivariů, zajmout Thusneldu, těhotnou ženu Arminia, germánského vůdce a vítěze od Teutoburského lesa, získal zpět dva ze tří orlů ztracených v téže bitvě, navštívil místo neštěstí a pohřbil pozůstatky padlých. Pomstil a odčinil tedy strašlivou Varovu porážku z roku 9 n. l.

Tato interpretace má být podpořena i výjevem v horním poli nákončí tzv. Tiberiova meče. Orel uprostřed budovy a ozdobené tyče po stranách mají představovat znovu získané římské standarty. Někteří pak identifikují samotnou budovu jako chrám Marta Ultora v Římě, do kterého bývaly navrácené vojenské odznaky umísťovány.(15) Chrám Marta Ultora i s vojenskými odznaky máme ovšem vyobrazen na řadě římských mincí a budově na pochvě našeho meče příliš podobný není. K. Klein a J. Becker se domnívají, že v Římě asi stály dva chrámy zasvěcené tomuto božstvu. Starší svatyně se nacházela na Kapitolu, pozdější byla Augustem postavena na Augustově fóru. Oba vědci proto usuzují, že na mincích máme podobu chrámu kapitolského, zatímco na pochvě je chrám na fóru.(16) Jistotu ovšem zdaleka nemáme. Na minci si také můžeme povšimnout toho, jak byly obvykle v římském umění (a zvláště v takto malém formátu) zobrazovány římské vojenské standarty (aquila i signa). A opět tu není velká podobnost se zdobenými tyčemi na horním reliéfu na nákončí. Někteří badatelé proto vyjádřili domněnku, že na reliéfu nákončí nejsou po stranách orla legie signa, ale že se jedná o vystavená vojenská vyznamenání – torques – jak je můžeme vidět například na ramenou Marka Caelia na jeho náhrobku.(17) Jiní badatelé také vyslovili názor, že se v případě budovy jedná o sacellum – svatyni, která bývala v římských vojenských táborech a ve které se uchovávaly vojenské odznaky.(18)

Mince s chrámem Marta Ultora

Méně rozšířená a přesvědčivá interpretace reliéfní výzdoby meče vychází z teorie, která identifikuje ženskou postavu s dvoubřitou sekyrou na nákončí jako personifikaci podrobeného národa Vindeliků (galský kmen, který sídlil v oblasti dnešního Augsburgu v Německu). V Horatiových Ódách nacházíme následující verše:

Videre Raetis bella sub Alpibus
Drusum gerentem Vindelici, quibus
Mos unde deductus per omne
Tempus Amazonia securi
Dextras obarmet, quarere distuli
Nec scire fas est omnia...

tak zřeli Drusa na svazích raetských Alp
boj vésti Vindelikové – odkud mrav
jich pochází, že od pravěku
pravice sekerou amazonskou
si ozbrojují, nechci teď pátrati
a všechno znáti nemožno...

(Hor. Carm. IV. 4. 17–22; překl. Otokara Jiráni)

O Amazonkách bylo ve starověku známo, že bojovaly s dvoubřitými sekyrami, proto „amazonská sekera“ (Amazonia securis) v tomto kontextu znamená dvoubřitou sekyru. To koresponduje se znázorněním na tzv. Tiberiově meči a zároveň víme, že Tiberius společně se svým bratrem Drusem válčil v roce 15 př. n. l., ještě předtím, než se stal císařem, proti alpským kmenům mezi nimiž byli i Vindelikové. Výzdoba meče tedy podle této teorie oslavuje Tiberiovo a Drusovo vítězství v této válce, a nikoliv Germanikův triumf nad Germány. Pak je tedy ovšem nutné přehodnotit identitu hlavních postav celého děje. Sedící muž musí být v tom případě první římský císař a Tiberiův a Drusův nevlastní otec Augustus, vojevůdce přinášející Římu vítězství je pak Tiberius(19), nebo případně Drusus(20). Štít s nápisem FELICITAS TIBERI, o který se císař opírá, má sloužit jako dar císaře vojevůdci v poděkování za dosažený úspěch, a nápis se tedy nevztahuje na sedící postavu, ale právě na postavu vojevůdce. Naopak s trůnícím císařem se pojí nápis VIC AVG objevující se na štítu v pozadí stojící Victorie, a je proto nutné vykládat ho přímo jako vítězství konkrétně Octaviana Augusta, a nikoliv obecně jako vítězství právě panujícího císaře (po smrti Octaviana Augusta nesli i následující římští císaři titul Augustus a jsou takto na nápisech často titulování).(21)

Ohledně výkladu ženské postavy s dvoubřitou sekyrou ve spodní části nákončí se objevily i mírně odlišné názory. E. Künzl poukázal na to, že postava podobná Amazonce, a podle toho i náležitě vyzbrojená, by také mohla odkazovat na nějaký orientální národ či krajinu. Což by opět dobře pasovalo k Tiberiovi, který roku 20 př. n. l. na východě říše převzal od Parthů zpět vojenské odznaky ztracené v předchozích bojích s tímto národem (především v bitvě u Karrh a při tažení Marka Antonia do Parthie), kterážto událost je mimochodem oslavena na zbroji sochy Augusta z Prima Porty.(22) Přesto však Künzl také uvádí příklady, kdy se dvoubřitá sekyra vyskytuje na památkách spojovaných s Kelty, a souhlasí tedy, že vysvětlení postavy na pochvě Tiberiova meče jako odkaz na tažení proti Raetům a Vindelikům se zdá být trefné.(23) Objevily se i názory, že spojení tohoto výjevu s Vindeliky je sice správné, ovšem nikoliv ve smyslu poraženého národa, nad kterým bylo dosaženo vítězství. V takovém případě by postava zaujímala zcela jinou pózu – truchlící, podřízenou, klečící/sedící – jako to můžeme vidět na jiných podobných vyobrazeních. Mohlo by se ovšem jednat o odkaz na Vindeliky ve smyslu spojeneckého národa, což by se dalo lépe sladit i s kontextem Germanikova tažení v Germánii, při kterém pomáhali Vindelikové jako spojenci Říma.(24)

Stejně jako nepanuje naprostá shoda ohledně výkladu všech aspektů výše uvedených reliéfů, liší se i názory na identitu muže na portrétu v medailonu vprostřed pochvy. I zde se s ohledem na kontext pochopitelně počítá převážně s Tiberiem nebo Augustem.(25) V tomto případě se ovšem většina badatelů (včetně některých, kteří rozeznávají na obústku Tiberia) přiklání spíše k Augustovu portrétu.(26) K. Dahmen v této souvislosti poukázal na skutečnost, že muž na medailonu má na hlavě vavřínový věnec a nikoliv paprskovitou korunu (corona radiata), která na začátku římského císařství často na mincích zdobila hlavy zesnulých a po smrti zbožštěných císařů včetně Augusta. Pokud jsou tedy na obústku Tiberius a Germanicus, a meč byl tím pádem vyroben na oslavu Germanikových vítězství (tj. po Augustově smrti), mohla by to být indicie spíše proti tomu, že by se v případě medailonu mělo jednat o posmrtný Augustův portrét.(27) Nebo by se mohlo jednat o argument k upřednostnění Augusta i na obústku.(28) T. Hölscher ovšem poukázal na několik příkladů posmrtného Augustova vyobrazení s vavřínovým věncem na římských mincích, a proto nemá smysl vyvozovat z tohoto aspektu nějaké konkrétnější závěry.(29)

Reliéf na medailonu tzv. Tiberiova meče
Převzato ze stránek Britského muzea

Dubové ratolesti na třech dekorativních kováních na pochvě představují pravděpodobně coronae civicae.(30) Corona civica (občanská koruna) bylo jedno z nejvyšších římských vojenských vyznamenání. Měla podobu věnce z dubových větviček a lístků a mohla být za určitých podmínek udělena římskému občanu, který v boji zachránil jiného římského občana.

Každopádně je výzdoba tzv. Tiberiova meče krásná a velkorysá. V době ihned po jeho objevení navíc ještě nebyly provedeny analýzy použitých materiálů a někteří vědci se čistě na základě vzhledu či zpráv od kolegů domnívali, že pochva je stříbrná či aspoň postříbřená a dekorativní kování jsou ze zlata (nebo pozlacená).(31) Z těchto důvodů se meči dostalo v této době obrovské a nadšené pozornosti tehdejší badatelské obce a následkem byly poměrně odvážné teorie ohledně vzniku a účelu meče. L. Lersch spekuloval, že meč snad mohl být v několika exemplářích objednán Germanikem jako dárek pro jeho nejbližší vojevůdce.(32) Podobný soud – dárek důstojníkům vojska od Tiberia či Germanika – vyslovil J. Gagé.(33) F. Ritter hádal, že meč mohl být vyhotoven na objednávku senátu, který ho poté poslal do Mohuče, aby sloužil jako výzdoba některé z hlavních reprezentativních síní zdejšího legionářského tábora.(34) T. Bergk soudil, že se jedná o čestný dar, který věnoval císař Augustus Drusovi.(35) K. Klein a J. Becker se domnívali, že meč byl nejspíš darován Augustem Tiberiovi za jeho vítězství nad Vindeliky (kterého dosáhl společně s Drusem).(36)

V dnešní době už je naše poznání přece jen dále. Víme nyní, že drahé kovy na zbrani použity nebyly.(37) Také víme, že bohatá výzdoba na římských mečích, dýkách a další výzbroji není nikterak vzácná. Dokazují nám to jednak nové nálezy římských militárií, ale také četná vyobrazení na náhrobních stélách a jiných památkách. Na pochvách římských mečů nalézáme množství více či méně rozsáhlých a více či méně propracovaných obrazů – od komplexních geometrických či rostlinných motivů, přes početné a různorodé figurální motivy (Victoria, Mars, Roma, voják, zajatec atd.), zvířecí motivy (vlčice, delfín, orel, lov zvířat atd.) až po nejrůznější dodatečná související vyobrazení (tropaion, zbraně, signa, blesky, vítězné věnce atd.).(38) Tzv. Tiberiův meč tedy v tomto ohledu určitě není osamocený. H. Klumbach také poukazuje na to, že reliéfy obou plechů na pochvě nebyly vytepané nýbrž lisované podle připravené formy, což naznačuje, že tzv. Tiberiův meč nebyl unikátní předmět zhotovený na zakázku, ale pravděpodobně jen jeden z exemplářů v rámci více či méně sériové výroby.(39) E. Künzl se zase domnívá, že výzdoba na budově s orlem na nákončí pochvy vykazuje prvky typické pro mohučské provinciální umění, což by naznačovalo, že i samotný meč byl vyroben v příhraniční provincii a nikoliv v Římě.(40) V návaznosti na to vyslovil Ch. Miks domněnku, že tyto meče nebyly pravděpodobně distribuovány po celé římské říši, ale byly nejspíš omezeny pouze na části vojska v germánském pohraničí, které se účastnily Germanikových výprav, nebo dokonce jen na určité vojáky.(41) Typičnost výzdoby budovy pro mohučské umění je ovšem sporná.(42)

Na každý pád vše nasvědčuje tomu, že tzv. Tiberiův meč nebyl ve své době extra výjimečnou a vzácnou zbraní, jak se dříve soudilo, a jen stěží mohl patřit do výzbroje kohokoli z císařské rodiny. V tomto ohledu máme navíc k dispozici ještě jeden zajímavý údaj. Na zadní straně obústku bylo nalezeno vyryté jméno: AVRIILI. Podobné nápisy na římské výzbroji jsou poměrně běžné a označují vlastníka daného kusu.(43) Žádné další informace o tomto muži, Aureliovi, však nemáme. S ohledem na výše uvedené se dá předpokládat, že se jednalo o vojáka, snad důstojníka, sloužícího někdy po roce 16 n. l. v Mogontiaku (Mohuči).(44)

Každopádně můžeme bez ohledu na významnost či bezvýznamnost vlastníka na výzdobě pochvy tzv. Tiberiova meče sledovat fascinující ukázku římské obrazové státní propagandy. V tomto kontextu si člověk obvykle vybaví především velké státní monumenty (vítězné oblouky, sloupy, chrámy, sochy a jejich reliéfy) a samozřejmě mince či například gemy. Nicméně již na začátku císařství se propaganda začíná projevovat i na vojenské výzbroji – především na pochvách mečů a na kování vojenských opasků. V. von Gonzenbach v tomto ohledu identifikovala pro tiberiovské období tři hlavní tematické okruhy vyskytující se na mečích a opascích. Jde o státní mytologii (typicky motivy vlčice kojící Romula a Rema, různá božstva římského pantheonu – především Roma a Victoria – atd.), téma císaře přinášejícího štěstí (především rohy hojnosti, zeměkoule) a historicky orientované výjevy (symboly vítězství a triumfů – tropaion, zbraně, zajatci, historické postavy).(45) Ve výpovědi reliéfu obústku tzv. Tiberiova meče můžeme vlastně sledovat dokonalou kombinaci všech tří těchto témat. Jedná se o historizující obraz v užším smyslu odkazující na konkrétní římské vítězství, které se odehrálo pod patronací římských bohů zastoupených zde Martem a Victorií, a jednoznačný nápis FELICITAS TIBERI připomíná císařovu štěstěnu, která se přenáší na celou římskou říši a zajišťuje jí úspěchy a prosperitu.

Jistě není překvapením, že propagandistické obrazové motivy na vojenské výzbroji jsou do značné míry stejné či podobné těm, které jsou využívány v ostatních komunikačních médiích té doby (především na mincích a skulpturách). V souvislosti s výzdobou obústku pochvy tzv. Tiberiova meče bylo poukázáno především na významově i kompozičně velmi podobnou scénu na kameji nacházející se dnes v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni (Kunsthistorisches Museum Wien) a známé jako gemma Augustea.(46) Tradiční (i když nikoliv nutně všemi přijímaná) interpretace vidí v sedící mužské postavě s obnaženou hrudí v pravé části horního reliéfu císaře Augusta. Sedící postavy na obou uměleckých památkách zaujímají v podstatě totožnou pózu a jsou si velmi podobné. Muž sestupující z dvojspřeží na kameji zcela vlevo je identifikován jako Tiberius a před ním stojící mladík ve zbroji je buď Tiberiův bratr Drusus, nebo adoptivní syn Germanicus. Společnost jim dělají božstva římského pantheonu (nejspíš Victoria, Roma, Oikúmené, Tellus/Italia, Neptun/Oceanus). Spodní scéna na kameji ukazuje vztyčování vítězného monumentu po vyhrané bitvě a předznamenává triumf znázorněný na horní scéně.

Gemma Augustea

U obou historizujících reliéfů panují mezi vědci neshody a objevují se odlišné výklady. Bez ohledu na tyto rozdíly v interpretacích však zůstávají základní myšlenka a základní sdělení na obou uměleckých dílech pořád stejné. Je to oslava římských vojenských vítězství, oslava císaře a císařské rodiny a důraz na nástupnictví, kontinuitu a stabilitu v rámci vládnoucí dynastie. To jsou zprávy, které stát různými způsoby šířil v civilní a samozřejmě i vojenské sféře.

Tzv. Tiberiův meč a replika meče
Fotografie originálu převzata ze stránek Britského muzea

Použitá literatura:

Becker, J.: Drusus und die Vindelicier, Philologus 5/1, 1850, s. 119–131.

Berkg, T.: Schwert des Tiberius, BJ 14, 1849, s. 185–186.

Bishop, M. C.: The Gladius. The Roman Short Sword, Oxford/New York, 2016.

Bishop, M. C. - Coulston, J. C. N.: Roman Military Equipment: From the Punic Wars to the Fall of Rome (2nd edition), Oxford, 2006.

Boppert, W.: Militärische Grabdenkmäler aus Mainz und Umgebung, Mainz, 1992.

Boschung, D.: Schwert des Tiberius, in: Naumann-Steckner, F. - Trier, M. (eds.), 14 AD – Römische Herrschaft am Rhein, Köln, 2014, s. 148–151.

Dahmen, K.: Untersuchungen zu Form und Funktion kleinformatiger Porträts der römischen Kaiserzeit, Münster, 2001.

Domaszewski, A. von: Die Religion des römischen Heeres, Westdeutsche Zeitschrift für Geschichte und Kunst 14, 1895, s. 1–124.

Drexel, F.: Ein Architekturmotiv, Germania 9, 1925, s. 35–39.

Gagé, J.: La Victoria Augusti et les auspices de Tibère, Revue Archéologique 32, 1930, s. 1–35.

Gonzenbach, V. V.: Tiberische Gürtel- und Schwertscheidenbeschläge mit figürlichen Reliefs, Helvetia Antiqua. Festschrift Emil Vogt, Zürich, 1966, 183–208.

Hölscher, T.: Victoria romana: archäologische Untersuchungen zur Geschichte und Wesensart der römischen Siegesgöttin von den Anfängen bis zum Ende des 3. Jhs. n. Chr., Mainz, 1967.

Klein, K.: Schwert des Tiberius, Philologus 6, 1851, s. 105–111.

Klein, M. J.: Römische Schwerter aus Mainz, in: Klein, M. J. (ed.), Die Römer und ihr Erbe. Fortschritt durch Innovation und Integration, Mainz, 2003, s. 43–54.

Klein, K. - Becker, J.: Das Schwert des Tiberius, Abbildungen von Mainzer Alterthümern 2, 1850, s. 3–33.

Klein, K. - Becker, J.: Nachtrag zu II. Schwert des Tiberius, Abbildungen von Mainzer Alterthümern 3, 1851, s. 17–26.

Klumbach, H.: Altes und Neues zum „Schwert des Tiberius“, Jahrbuch RGZM 17, 1970, s. 123–132.

Künzl, E.: Dekorierte Gladii und Cingula: Eine ikonographische Statistik, JRMES 5, 1994, s. 33–58.

Künzl, E.: Gladiusdekorationen der frühen römischen Kaiserzeit: dynastische Legitimation, Victoria und Aurea Aetas, Jahrbuch RGZM 43/2, 1996, s. 383–475.

Lang, J.: Study of the Metallography of Some Roman Swords, Britannia 19, 1988, s. 199–216.

Lersch, L.: Das sogenannte Schwert des Tiberius, Bonn, 1849.

Lippold, A.: Zum „Schwert des Tiberius“, Festschrift des Römisch-Germanischen Zentralmuseums in Mainz zu Feier seines hundertjährigen Bestehens, vol. I, Mainz, 1952, s. 4–11.

MacMullen, R.: Inscriptions on Armor and the Supply of Arms in the Roman Empire, AJA 64/1, 1960, s. 23–40.

Miks, Ch.: Studien zur römischen Schwertbewaffnung in der Kaiserzeit. 2 vols., Rahden, 2007.

Mlasowsky, A.: Nomini ac fortunae Caesarum proximi. Die Sukzessionspropaganda der römischen Kaiser von Augustus bis Nero im Spiegel der Reichsprägung und der archäologischen Quellen, JDAI 111, 1996, s. 249–388.

Proceedings of the Society of Antiquaries of London vol. II: From April 1849 to April 1853, London, 1853.

Ritter, F.: Entstehung der drei ältesten Rheinstädte, Mainz, Bonn und Köln, BJ 17, 1851, s. 1–52.

Roach Smith, Ch.: Notes from a Journal of an Antiquarian Tour on the Rhine, The Gentleman’s Magazine 189, 1851, s. 42–50.

Scharf, J.: On the Manchester Art-Treasures Exhibition, 1857, Transactions of the Historic Society of Lancashire and Cheshire 10, 1858, s. 269–331.

Schumacher, K.: Kataloge des Römisch-Germanischen Zentralmuseums (Band 1): Verzeichnis der Abgüsse und wichtigeren photographien mit Germanen-Darstellungen, Mainz, 1912.

Senckler, A.: Mars Ultor, BJ 14, 1849, s. 65–73.

Strong, E.: Art in Ancient Rome vol. II, New York, 1928.

The Sword of Tiberius, The British Museum, Museum number 1866,0806.1 URL: https://www.britishmuseum.org/collection/object/G_1866-0806-1 (poslední přístup 12. 8. 2024)

Walker, S.: Augustus and Tiberius on the „Sword of Tiberius“, in: Walker, S. - Burnett, A. (eds.), Augustus. Handlist of the Exhibition and Supplementary Studies, London, 1981, s. 49–55.

Walters, H. B.: Catalogue of the Bronzes, Greek, Roman and Etruscan in the Department of Greek and Roman Antiquities, British Museum, London, 1899.

Westgarth, M. W.: A Biographical Dictionary of Nineteenth Century Antique and Curiosity Dealers. Regional Furniture, Glasgow, 2009.

Yates, J.: Der Pfahl-Graben. Kurze allgemeine Beschreibung des Limes Rhaeticus und Limes Transrhenanus des Römischen Reiches, Augsburg, 1858.

Zanker, P.: The Power of Images in the Age of Augustus, Ann Arbor, 1988.

Vystaveno 12. 8. 2024