Prameny k římskému vojenství

Na této stránce naleznete krátký seznam hlavních písemných pramenů k římskému vojenství a jejich stručný popis.
Pokud se Vám správně nezobrazují řecké názvy psané alfabetou (což je více než pravděpodobné), stáhněte a nainstalujte si font SPIonic.

Polybios z Megalopole
Gaius Sallustius Crispus
Gaius Iulius Caesar
Marcus Tullius Cicero
Titus Livius
Dionýsios z Halikarnássu
Plútarchos z Chairóneie
Flavius Josephus
Cornelius Tacitus
Gaius Suetonius Tranquillus
Appiános z Alexandrie
Cassius Dio Cocceianus
Héródianos
Ammianus Marcellinus
Historia Augusta
Prokopios z Kaisareie
Marcus Vitruvius Pollio
Sextus Iulius Frontinus
Pseudo-Hyginus
Arriános z Níkomédeie
Publius Flavius Vegetius Renatus
De rebus bellicis
Syrianus Magister
Maurikios
Notitia Dignitatum
Codex Theodosianus a Corpus Iuris Civilis

Polybios z Megalopole (Polu&biov)

Polybios se narodil zhruba kolem roku 200 př. n. l. v Megalopoli. Roku 170/169 př. n. l. byl zvolen hipparchem (vysoká vojensko-politická funkce) achájského spolku. Po porážce Persea u Pydny (168 př. n. l.) byl jedním z mnoha prominentních achajských představitelů, kteří byli vydáni do Říma k vyšetřování a zde zadržováni. V Římě si Polybios získal přátelství mladého Scipiona Aemiliana i dalších vlivných mužů z jeho okruhu. Doprovázel Scipiona v Hispanii (151 př. n. l.), v Africe (146 př. n. l.), kde spatřil pád Kartága, a zřejmě i u Numantie (133 př. n. l.). Značnou část svého života strávil cestováním. Polybios zemřel někdy kolem roku 118 př. n. l.
Z Polybiova díla se nám nedochovaly menší spisy O obyvatelnosti krajin na rovníku (Peri\ th~v peri\ to_n i0shmerino_n oi0kh&sewv, Peri tés peri ton isémerinon oikéseós), O válce s Numantií, Taktika (Taktika, Taktika) a Filopoimenův životopis. Ani jeho hlavní dílo Dějiny ( 9Istori/ai, Historiai) se nedochovalo celé. Z původních 40 knih obsahujících události období let 264 př. n. l. – 146 př. n. l. se nám v úplnosti zachovaly jen knihy 1–5, ostatní pak jen ve výtazích. Polybios byl vynikajicí historik s hlubokým zájmem o válečnictví. Značná část šesté knihy jeho Dějin je věnována přímo římskému vojenskému systému a i ve zbytku jeho díla je vojenství věnována značná pozornost. Při zkoumání římské armády je pro popisované období naším nejlepším pramenem.

Gaius Sallustius Crispus

Narodil se roku 86 př. n. l. v Aminternu. Pocházel ze zámožné plebejské rodiny. Dostal dobré vzdělání, a následně se obrátil na politickou dráhu na straně populárů. Možná již roku 55 nebo 54 př. n. l. zastával kvésturu, ovšem tato zpráva je nejistá. Roku 52 př. n. l. byl tribunem lidu. Svým vystupováním si nadělal nepřátele u strany optimátů, následkem čehož byl roku 50 př. n. l pro mravní nezpůsobilost vyloučen z řad senátorů. Na to se Sallustius odebral k Caesarovi, který mu na začátku občanské války pomohl zpět do senátu a ke kvéstuře. V občanské válce bojoval Sallustius na straně Caesarově. Roku 46 př. n. l. je zvolen prétorem a po porážce pompeiovců v Africe je ustanoven správcem nově vytvořené provincie Nová Afrika (Africa Nova). Za své chování v této funkci musel později čelit žalobě z finanční zpronevěry a posléze se definitivně stahuje z politického života. Zemřel roku 35 nebo 34 př. n. l.
Nejrozsáhlejším Sallustiovým dílem byly Dějiny (Historiae), v nichž vylíčil dějiny Říma od Sullovy smrti (78 př. n. l.) až do počátku Pompeiovy války proti pirátům (67 př. n. l.). Dochovaly se nám z něho však jen fragmenty. Přetrvaly však jiné jeho historické spisy – O spiknutí Catilinově (De Catilinae coniuratione) a Válka s Iugurthou (Bellum Iugurthinum). O spiknutí Catilinově nám podává události roku 63 př. n. l., o vývoji spiknutí, o Catilinově vojsku a jeho konečné porážce u Pistorie. Válka s Iugurthou se zabývá událostmi v Africe – o boji proti numidskému králi Iugurthovi, o úplatnosti římských vojevůdců a z toho plynoucích porážkách římského vojska, o zlepšení situace a bojích za Metella a především za Maria, který nakonec nad Iugurthou zvítězí. Zřejmě neprávem byly Sallustiovi připisovány další drobné práce: Dopisy Caesarovi starci o státě (Epistulae ad Caesarem senem de re publica), Výpady proti Ciceronovi (Invectiva in Ciceronem) a báseň Empedoclea.

Gaius Iulius Caesar

Jen velmi krátce a stručně: Gaius Iulius Caesar se narodil roku 100 nebo 102 př. n. l. Počátky jeho úřední a vojenské kariéry spadají do let 80–78 př. n. l., kdy sloužil u vojska v Malé Asii. Zde, při dobývání města Mytilény získal vyznamenání za záchranu života římského občana (corona civica). Roku 68 zastával úřad kvéstora, následovala aedilita (65) a úřad nejvyššího kněze (pontifex maximus, 63). Roku 62 byl prétorem a hned následujícího roku odešel jako proprétor do Zadní Hispanie. Následoval jeho první konsulát (59) a správcovství Galií Předalpské a Zaalpské a Illýrie (58–49) a samozřejmě jeho slavné války v Galii. Roku 49 Caesar překročil Rubico a začal vleklou občanskou válku, v jejímž průběhu se postupně stal v podstatě samovládcem Říma. Caesar byl zavražděn roku 44 př. n. l.
Samozřejmě všichni znají Caesarovy slavné Zápisky o válce galské a Zápisky o válce občanské (Commentarii de bello Gallico, Commentarii de bello civili). Nicméně Caesar napsal i řadu dalších děl, která se nám bohužel nedochovala: tragédii Oidipus (Oedipus), báseň Chvála Herkula (Laudes Herculis), básnický popis cesty z Říma do Hispanie (Iter), řečnický spisek O analogii (De analogia ad M. Tullium Ciceronem), politický spis Anticatones, astronomickou práci O hvězdách (De astris), a Sbírku průpovědí (Dicta collectanea).
Zápisky o válce galské (Commentarii de bello Gallico) popisují Caesarovy boje v Galii. V každé ze sedmi knih jsou vypsány události jednoho roku, počínaje rokem 58 př. n. l. a konče rokem 52. Kvůli začátku občanské války zůstalo dílo nedokončeno. Zápisky o válce občanské (Commentarii de bello civili) obsahují vyprávění o občanské válce od roku 49 př. n. l. až do Pompeiovy smrti v roce následujícím. Ani toto dílo není dokončeno. K Caesarovým Zápiskům bývají přidávány další spisky pojednávající o záležitostech, o kterých již sám Caesar podat zprávu nestihl. Jedná se o osmou knihu Zápisků o válce galské, která byla sepsána Caesarovým legátem Aulem Hirtiem a popisuje události let 51 a 50 př. n. l. Dále jsou to spisy Válka alexandrijská (De bello Alexandrino), Válka africká (De bello Africo) a Válka hispánská (De bello Hispaniensi). Autoři těchto děl nejsou známi, avšak předpokládá se, že byla sepsána různými Caesarovými důstojníky. Všechna tato díla bývají souhrnně označována jako Corpus Caesarianum.
Corpus Caesarianum je jedním z nejdůležitějších pramenů k římskému vojenství. Caesar byl velice zkušeným a úspěšným vojevůdcem. Téměř výlučnou náplní Zápisků jsou popisy jeho tažení a bitev. Události, o kterých píše, navíc nejenže sám prožil, ale z velké části i přímo řídil. Také ostatní knihy, k Zápiskům přidávané, byly zřejmě napsány zkušenými vojenskými veliteli. Zápiskům tolik vytýkaná tendenčnost se přímého popisu vojenských operací až na výjimky zase tak moc netýká. Mnohem více trpíme faktem, že Caesar psal především pro lidi, a proto nastiňuje vždy jen hlavní obrysy událostí a vynechává nudné a jeho tehdejšímu publiku jistě dobře známé podrobnosti a technické detaily tehdejšího válečnictví. Tak je to ovšem u antických pramenů (s výjimkou vojenských příruček) téměř vždy.

Titus Livius

Titus Livius se narodil roku 59 př. n. l. v Pataviu (Padova). Studoval filosofii a rétoriku. Byl přítelem císaře Augusta a měl také velký vliv na budoucího císaře Claudia, kterého podporoval v jeho dějepisných zájmech. Žil střídavě v Římě a rodném Pataviu. V Pataviu také roku 17 n. l. zemřel.
Víme, že Livius psal rétorická a filosofická pojednání. Ta se ovšem ztratila. Jeho hlavním, životním dílem však bylo historiografické dílo Od založení Města (Ab Urbe condita). Napsal 142 knih, které zahrnovaly období od založení Říma až do smrti Drusa roku 9 n. l. Zachovaly se nám však jen knihy I-X, XXI-XLV (poslední XLV. kniha jen zčásti). Obsah ostatních knih naštěstí známe z krátkých obsahových shrnutí, vypracovaných pravděpodobně ve 3. nebo 4. století (periochae). Ačkoli ne vždy zcela spolehlivý, Livius je jedním z mála našich pramenů o raných dějinách Říma a tedy i rané římské armádě a jejích taženích.

Dionýsios z Halikarnássu (Dionu&siov 9Alikarnasseu&v)

O životě rétora a historika Dionýsia z Halikarnássu toho víme velmi málo. Po konci římských občanských válek, tedy kolem roku 30 př. n. l., přichází do Říma, kde se věnoval studiu latinského jazyka a literatury a sběru informací pro své dílo a pravděpodobně také vyučoval rétoriku. Zemřel krátce po roce 7 př. n. l.
K jeho rétorickým spisům patří Pojednání o starých řečnících (Peri\ tw~n a0rxai/wn r9hto&rwn, Peri tón archaión rhétorón), O nápodobě (Peri\ mimh/sewv, Peri míméseós), O skládání slov (Peri\ sunqe/sewv o0no&matwn, Peri syntheseós onomatón; lat. De compositione verborum), O Thúkýdidově povaze (Peri\ tou~ Qoukudi/dou xarakth~rov, Peri tú Thúkýdidú charaktéros), O Deinarchovi (Peri\ Deina&rxou, Peri Deinarchú), listy Ammaiovi a Pompeiovi Geminovi a Umění rétoriky (Te/xnh 9rhtorikh, Techné rhétoriké), které je však spíše souborem esejů o teorii řečnictví přičemž ne všechny jsou od Dionýsia.
Jeho velká historická práce má název Římské starožitnosti (9Rwmaikh_ a0rxaiologi/a, Rhómaiké archaiologiá). Sestávala z dvaceti knih a zahrnovala římské dějiny od jejich mýtických počátků až do roku 264 př. n. l., kterým začínají dějiny Polybiovy. Zachovalo se nám prvních 10 knih a částečně i jedenáctá, ty zbývající známe jen z pozdějších výpisků. Tato Dionýsiova práce je jedním z mála našich pramenů o rané římské historii, kterou se zabýval velmi podrobně, a tedy i raném římském vojenství.

Plútarchos z Chairóneie (Plou&tarxov Xairwneu&v)

Plútarchos se narodil kolem roku 45 n. l. v Chairóneii do zámožné rodiny. Proto se mu také dostalo dobrého vzdělání a možnosti v mládí hodně cestovat. Většinu svého života však prožil ve svém rodišti. Plútarchos byl velice známý člověk s úzkými kontakty z císařských kruhů. Údajně se mu také dostalo významných poct včetně konsulských odznaků (ornamenta consularia) a správy provincie Achaie. Zemřel kolem roku 122.
Plútarchos údajně napsal přes 220 spisů na nejrůznější témata. Zachovalo se nám 78 „etických spisů“, které byly sebrány pod společným názvem Moralia (řec. 0Hqika/, Éthika). Druhou velkou skupinou knih jsou Souběžné životopisy (Bi/oi para/lleloi, Bioi paralléloi). Jedná se o 23 párů životopisů významných řeckých a římských osobností (z nichž jeden, Epameinóndás-Scipio, se nezachoval), které jsou stavěny proti sobě, a o 4 samostatné osobnosti (Arátos, Artaxerxes, Galba, Otho). Vzhledem k tomu, že většinu těchto osobností tvoří státníci a vojevůdci (z Římanů máme životopisy Romula, Numy, Publicoly, Coriolana, Camilla, Fabia Maxima, Marcella, Flaminia, Catona Staršího, Aemilia Paula, Tiberia Graccha, Gaia Graccha, Crassa, Sertoria, Maria, Sully, Luculla, Cicerona, Pompeia, Catona Mladšího, Marka Antonia, Bruta, Galby a Othona), můžeme se zde dozvědět řadu zajímavých informací o jejich taženích a bitvách, a tím i o římském vojenství.

Flavius Josephus (řec. Fla&biov  9Iw&shfov)

Flavius Josephus, vlastním jménem Jóséf Ben Mattatjáh, se narodil roku 37 n. l. v Jeruzalémě do jedné z nejpřednějších kněžských rodin. Ve věku dvaceti sedmi let byl vybrán mezi členy poselstva do Říma. Zde poznal římskou kulturu a vojenství a získal také užitečné kontakty. V průběhu židovského povstání proti římské nadvládě byl Josephus jedním z velitelů židovského vojska v severní Galileji. Účastnil se neúspěšné obrany obléhané pevnosti Jótapata. Po své kapitulaci působil v Judeji v pozici člena družiny vojevůdce Vespasiana a později (poté co se Vespasianus stal císařem) člena družiny jeho syna Tita, který převzal vrchní velení. Účastnil se i obléhání Jeruzaléma a dalších bojů. Po rozdrcení židovského povstání žil v Římě. Zemřel krátce po roce 100.
Josephovo rozsáhlé dílo zahrnuje následující spisy: Válka židovská ( 9Istori/a  0Ioudaikou~ pole/mou pro_v 9Rwmai/ouv, Historiá Iúdaikú polemú pros Rhómaiús, původně v aramejštině, později přeloženo do řečtiny), Život Jóséfův (  )Iwsh/fou bi/ov, Ióséfú bios), Židovské starožitnosti (  )Ioudaikh_ a)rxaiologi/a, Iúdaiké archaiologiá), Proti Apiónovi (Pro_v Api/wna, Pros Apióna). Především díky jeho Válce židovské ( 9Istori/a  0Ioudaikou~ pole/mou pro_v 9Rwmai/ouv, Historiá Iúdaikú polemú pros Rhómaiús) – která stručně pojednává o událostech už od roku 175 př. n. l., jejíž jádro však leží ve vyprávění o židovském boji proti Římanům (66–74 n. l.) – máme k dispozici množství velmi cenných informací o chování římské armády při válečném tažení od účastníka bojů a vojenského velitele. Josephus se vyznal ve vojenství, dobře znal popisovanou oblast, měl možnost rozmlouvat s účastníky obou stran konfliktu a měl i přístup do císařských archivů. Na druhou stranu je toto dílo do jisté míry poplatné Josephovu vztahu k jeho dobrodincům Vespasianovi a Titovi, a tedy i částečně zkreslené prořímským lichocením.

Cornelius Tacitus

Publius nebo možná Gaius (jeho praenomen není zcela jisté) Cornelius Tacitus se narodil kolem roku 56 n. l. do jezdecké rodiny. V mládí studoval v Římě řečnictví a připravoval se na budoucí kariéru. Na začátku své úřední dráhy zastával jeden z nižších městských úřadů. Roku 77 se oženil s dcerou významného římského vojevůdce Gnaea Iulia Agricoly. Zřejmě za Vespasiana získal přístup do senátu a patrně roku 81 nebo 82 byl kvéstorem. Roku 88 se stal prétorem a byl i členem kněžského kolegia dohlížejícího na Sibylliny knihy (quindecemviri sacris faciundis). Mezi léty 89–93 zastával nějaký vojenský nebo civilní post v provinciích a roku 97 konzulát. Asi v letech 112–113 spravoval provincii Asii. Tacitus zemřel někdy po roce 116.
Svou spisovatelskou dráhu začal Tacitus oslavným spiskem na svého tchána O životě a smrti Iulia Agricoly (De vita et moribus Iulii Agricolae, zkráceně Agricola). Následovalo etnografické dílko O původu, sídle, mravech a národech Germánů (De origine, situ, moribus ac populis Germanorum, zkráceně Germania) a spis o řečnictví Rozprava o řečnících (Dialogus de oratoribus, zkráceně Dialogus). Hlavními Tacitovými díly jsou však Dějiny (Historiae) a Od smrti božského Augusta, zkráceně Letopisy (Ab excessu divi Augusti, zkráceně Annales). Dějiny líčí události v římské říši od tzv. „roku čtyř císařů“ (69) do smrti Domitiana (96). Z původních 14 knih se v celku zachovaly jen první čtyři a část páté, tzn. vyprávění o občanských válkách po Neronově smrti až zhruba do prohlášení Vespasiana císařem (70). 16 knih Letopisů obsahovalo líčení let 14–68, tedy od smrti císaře Augusta do smrti Nerona. Bohužel knihy 7–10 a části knih 5, 6, 11 a 16 se nám nezachovaly. Zcela nám chybí doba Caligulovy vlády, značná část Claudiovy vlády, část Neronovy vlády a některé další zlomky. Popisy válečných tažení zabírají značnou část jeho díla. Tacitus se však vojenským záležitostem věnuje většinou jen poměrně druhořadě, stručně a povšechně (Theodor Mommsen dokonce nazval Tacita nejvíce nevojenským z historiků). Přesto v případech, kde usoudil, že je příhodné a důležité jít více do hloubky, dokáže čtenáře zásobovat množstvím zajímavých informací o tehdejším válečnictví.

Cassius Dio Cocceianus (řec. Ka/ssiov Di/wn)

Cassius Dio se narodil někdy mezi léty 155 a 164 n. l. v Níkaii v Bíthýnii. Jeho otec byl římský senátor a místodržící v Kilikii a Dalmatii Cassius Dio Apronianus. Po smrti svého otce odešel z Kilikie do Říma (kolem roku 180). Ještě za Commodovy vlády byl přijat do senátu. Za Severova panování získal i hodnost consul suffectus. Za Macrina byl ustanoven správcem měst Smyrna a Pergamon (curator ad corrigendum statum civitatium) a za Alexandra Severa spravoval jako prokonzul postupně provincie Afriku, Dalmatii a Pannonii. Roku 229 byl spolu s císařem podruhé konzulem. Svojí přísností vůči vojsku v Pannonii si Cassius Dio údajně znepřátelil vojáky prétoriánské gardy a sám císař mu prý doporučil, aby se kvůli vlastní bezpečnosti do Říma raději nevracel. Většinu času svého druhého konzulátu tedy strávil mimo Řím v Itálii a poté odešel do rodného města, kde strávil zbytek svého života. Zemřel pravděpodobně nedlouho po svém odchodu z Itálie.
Kromě rozsáhlého díla Dějiny Říma sepsal zřejmě i drobnější spisky Arrianův životopis a O snech ( 0Eno/dia, Enodia). Dějiny Říma ( 9Rwmai+kh_ i9stori/a, Rhómaiké historiá) byly vypsány v 80 knihách a obsahovaly vyprávění o událostech od vylodění Aenea v Itálii až do roku 229. Téměř v celku se zachovaly knihy 36–60, tedy události let 68 př. n. l. – 46 n. l., zbývající knihy jsou dochovány jen částečně nebo pouze v pozdějších excerptech. Až na některé problémy je pro nás Dionovo dílo jako pramen velice cenné a přínosné – především pak pro ta období, jichž byl sám svědkem.

Ammianus Marcellinus

„Řek a voják“ (jak sám o sobě napsal) Ammianus Marcellinus se narodil kolem roku 330 n. l. do zámožné a vlivné řecké rodiny. Krátce před rokem 353 byl jako protector domesticus (elitní důstojník připravující se na další posty) přidělen ke štábu Ursicina, magistra equitum a později magistra peditum na východě římské říše. S ním se následně účastnil i svržení usurpátora Silvana v Galii. Po návratu do východních provincií prožil jako jeden z jejích obránců dobytí města Amidy Peršany roku 359. Účastnil se i nešťastného perského tažení císaře Iuliana, při kterém vládce římské říše přišel o život (363). Následně zřejmě opustil armádu, kolem roku 378 se pak usadil v Římě. Zde se věnoval psaní své historické práce. Roku 383 byl zřejmě společně s dalšími cizinci vyhoštěn z Říma kvůli hladomoru, který zde v té době řádil. Zemřel někdy po roce 392.
Ammianus Marcellinus ve svém díle Rerum gestarum libri XXXI navázal na Tacita, který byl jeho velkým vzorem. Vypsal v něm dějiny římské říše od nástupu Nervy roku 96 až do smrti Valenta roku 378. Prvních třináct knih se nám nezachovalo, takže k dispozici máme vyprávění až od roku 354. Samozřejmě stejně jako u ostatních historiků nenajdeme ani u tohoto autora mnoho konkrétních, technických detailů římského válečnictví – hlavní cíl všech těchto různých „dějin“ byl jiný. Přesto nám o tehdejším vojenství podává velké množství informací. Marcellinus byl navíc zkušený vojenský důstojník, který psal z velké části o věcech, kterých byl sám svědkem, nebo které se alespoň staly za jeho života. Jeho dílo je velice podrobné a spolehlivé. Jedná se o jeden z nejdůležitějších pramenů pro pozdní římské vojenství.

Historia Augusta (nebo také Scriptores Historiae Augustae)

Historia Augusta je velice kontroverzní dílo. Jedná se o sbírku císařských biografií mající patrně obsáhnout časový rozsah od Nervy až po poslední císaře před Diocletianem – tzn. Cara, Carina a Numeriana – kterou měla údajně sepsat šestice autorů (Aelius Lampridius, Aelius Spartianus, Flavius Vopriscus, Iulius Capitolinus, Trebellius Pollio, Vulcacius Gallicanus) za vlády Diocletiana a Constantina. Životopisy Nervy, Traiana, Philippa Araba, Decia, Treboniana Galla, Aemiliana a první část životopisu Valeriana chybí.
Výše zmíněných šest autorů však není známo z žádného jiného pramene. Rozbor celého díla pak naznačuje, že ve skutečnosti je tato šestice jmen velmi pravděpodobně smyšlená a že celé dílo bylo sepsáno později (pravděpodobně na konci 4. nebo počátku 5. století, i když byla navržena i řada jiných možných období vzniku tohoto díla) a jediným autorem. Důvodem pro podvodné přisouzení díla šesti smyšleným spisovatelům by mohla být snaha skutečného, zjevně starořímsky a pohansky smýšlejícího autora vyhnout se reakcím od stoupenců tehdy sílících křesťanských myšlenek. Vyskytl se i kompromisní názor, že životopisy původně sepsané v Diocletianově a Constantinově době, byly později převzaty a přepracovány neznámým pisatelem. Diskuse na toto téma stále zůstává otevřená. Mimoto je Historia Augusta také dílo velice tendenční a nespolehlivé. Vyžívá se v podřadných detailech a klepech, některé části celého díla jsou zcela vymyšlené a nepravdivé. Bohužel pro některé části římské historie představuje Historia Augusta jeden z mála, nebo dokonce jediný podrobný pramen. Je tedy třeba s ním zacházet velice opatrně a kriticky.

Prokopios z Kaisareie (Proko&piov Kaisareu&v)

Prokopios se narodil kolem roku 500 v Kaisarei, hlavním centru provincie Palestiny. Pocházel ze zámožné rodiny, a proto měl možnost získat dobré vzdělání na proslulých školách. Díky svému vzdělání byl roku 527 přidělen jako consiliarius (poradce) do štábu vojevůdce Belisaria, který tehdy zastával funkci magister militum per Orientem (vrchní vojenský velitel východních provincií). Pod Belisariem sloužil na jeho perském tažení v roce 530, byl s ním při potlačení povstání Niká! po návratu z Persie, a následně ho již jako assesor (právní poradce) doprovázel i do války proti Vandalům v Africe a proti Gótům v Itálii. V roce 540 se vrátil do Konstantinopole, kde již pravděpodobně zůstal – přestože jsou i názory, že se na italské bojiště ještě jednou na krátkou dobu vrátil, ovšem toto je stále poměrně kontroverzní tvrzení. Později se mu dostalo vysokých poct, které mu umožňovaly zastávat významné úřady, ovšem v tomto směru se nám bohužel nezachovaly žádné zprávy. Zemřel někdy krátce po roce 560.
Napsal spis O stavbách doby Iustinianovy (Peri\ ktisma&twn, Peri ktismatón, lat. De aedificiis) a Tajné dějiny ( 0Ane&kdota, Anekdota, lat. Historia arcana). Jeho nejvýznamnějším dílem jsou však Dějiny válek Iustinianových ( 9Upe\r tw~n pole&mwn lo&goi, Hyper tón polemón logoi). Původně jej rozčlenil podle jednotlivých válek. 1. a 2. kniha se věnuje perským válkám, 3. a 4. válkám s Vandaly a 5.-7. kniha válkám s Góty. Události těchto knih jsou dovedeny do roku 550. Následně však k celému dílu přidal ještě 8. knihu, která popisuje situaci na všech frontách současně a zároveň vnitřní poměry v říši a končí rokem 554. Prokopios se velkého množství popisovaných událostí osobně účastnil, a navíc byl členem Belisariova štábu, což znamenalo téměř neomezený přístup k informacím. Měl i vojenské zkušenosti a vojenským záležitostem věnuje velkou pozornost. Proto je neocenitelným pramenem pro pozdně římské (chcete-li raně byzantské) válečnictví.

Marcus Vitruvius Pollio

O Vitruviově životě máme jen minimum informací, dokonce ani udávané praenomen Marcus a cognomen Pollio není zcela jisté (jako jediný je uvádí Faventinus, ovšem jeho zmínku lze chápat také jako jména dvou různých architektů). Žil v průběhu 1. století př. n. l.  Patrně byl synem architekta a i jeho vzdělání směřovalo již od počátku k tomuto povolání. Zřejmě sloužil v Caesarově a později Octavianově vojsku, kde se podílel na stavbě a opravách válečných strojů. Zdá se, že později pracoval jako civilní inženýr. Datum jeho smrti není známo.
V pozdější fázi svého života sepsal Vitruvius Deset knih o architektuře (De architectura libri X). Z našeho pohledu je zajímavá část desáté knihy, která se zabývá stavbou obléhacích strojů. Je zde popsána stavba artilerie, různých druhů ochranných přístřešků a s tím souvisejících strojů a ve formě příkladů z minulosti zde najdeme i některé postupy k obraně obléhaných měst.

Sextus Iulius Frontinus

Sextus Iulius Frontinus se narodil krátce před rokem 30 n. l. a zemřel na počátku 2. století. Byl to velice aktivní a zkušený muž. V průběhu svého života zastával řadu vysokých úřadů v římské správě – roku 70 byl městským prétorem (praetor urbanus), v letech 73/4-77/8 byl místodržícím provincie Británie, v kteréžto funkci vedl úspěšné tažení proti kmenu Silurů. Roku 97 byl jmenován kurátorem římských vodovodů (curator aquarum), zastával tři konsuláty (v letech 73 nebo 74, 98 a 100) a na konci svého života i funkci augura.
Frontinus byl i literárně velice činný. Napsal pojednání O vodovodech města Říma (De Aquis urbis Romae), O vojenství (De re militaris, tento spis se nedochoval), Válečné lsti (Strategemata) a některé další spisy o zeměměřičství a zěmědělství, ze kterých máme jen drobné fragmenty. Strategemata jsou sbírka příkladů, jak se v různých bojových situacích chovali různí vojevůdci minulosti. Jsou rozdělena do čtyř knih – v první se rozebírá situace před bitvou, ve druhé situace v průběhu bitvy a po ní, ve třetí knize máme příklady z obléhání měst. Čtvrtá kniha neobsahuje válečné lsti (jako ty tři předchozí), ale spíše jakési hlavní zásady dobrého vojevůdce. O Frontinově autorství čtvrté knihy byly na základě některých odlišností od předchozích knih vzneseny námitky.

Pseudo-Hyginus (také Hyginus Gromaticus)

Teoretický spisek neznámého autora O opevňování tábora (De munitionibus castrorum nebo také De metatione castrorum) byl zřejmě chybně přisuzován Hyginovi (autoru spisků o zeměměřičství z počátku 2. století n. l.). Není zcela jisté, kdy byl napsán, ovšem zřejmě to bylo někdy za vlády císaře Domitiana nebo Traiana, nebo ve 2. polovině 2. století za vlády císaře Marka Aurelia. Úvod, který zřejmě obsahoval důvody napsání a komu je spis určen, se nedochoval. Autor spisku nám předkládá hypotetickou armádu složenou ze tří legií, prétoriánských kohort, námořníků a spojeneckých oddílů, a pro ni pak vyměřuje krátkodobý tábor. Text popisuje vojenské jednotky a jejich umístění v táboře, rozměry jednotlivých částí tábora i stavbu táborového opevnění.

Arriános z Nícomédeie / Lucius Flavius Arrianus (Arriano&v))

Arriános, nebo také Flavius Arrianus jak znělo jeho latinské jméno (již jeho rodiče měli římské občanství), se narodil kolem roku 90 n. l. ve městě Níkomédii v provincii Bíthýnii. V mládí byl žákem Epiktétovým a v jeho škole se také setkal a spřátelil s budoucím římským císařem Hadrianem. Toto přátelství mu v budoucnu bylo velmi ku prospěchu. Roku 129 nebo 130 byl konsulem a krátce na to byl jmenován místodržícím provincie Kappadokie. Zde se mu podařilo odrazit útok kočovného kmene Alanů. Po Hadrianově smrti se Arriános vzdal úřední činnosti a usadil se v Athénách, kde se také stal čestným občanem. Zemřel kolem roku 175.
Arriános byl literárně velice činný. Jeho neznámějším dílem je Alexandrovo tažení (0Ana/basiv 0Aleca/ndrou Anabasis Alexandrú. Ovšem psal i o Epitkétově filosofii, vydal Popis Indie ( 9Indikh&, Indiké), Plavba Černým mořem (Peri/plouv Eu)cei/nou Po/ntou, Periplús Euxeinú Pontú), Pojednání o lovu (Kunhgetiko&v, Kynégetikos), Pojednání o taktice (Te/xnh taktikh, Techné taktiké), Tažení proti Alanům ( 1Ektaciv kata/  0Alanwn, Ektaxis kata Alanón), Dějiny Alanů ( 0Alanikh, Alaniké, nezachovalo se), Dějiny válek s Parthy (Parqika&, Parthika, nezachovalo se), Dějiny Bíthýnie (Biquniaka&, Bíthýniaka, nezachovalo se), Události po smrti Alexandrově (Ta_ met &  0Ale&candron, Ta met' Alexandron, nezachovalo se).
Nás bude zajímat jeho Pojednání o taktice a Tažení proti Alanům. Pojednání o taktice (Te/xnh taktikh, Techné taktiké) se skládá ze dvou částí. V první se Arriános zabývá helénistickým vojenstvím, přičemž pojednává o výzbroji, jednotlivých vojenských jednotkách, bitevních formacích a manévrech, pochodovém uspořádání a o vydávání povelů. Druhá část se zabývá taktikou a výcvikem římské jízdy. Tažení proti Alanům ( 1Ektaciv kata/  0Alanwn, Ektaxis kata Alanón, nebo také lat. Acies contra Alanos) líčí Arriánův plánovaný postup při jeho střetnutí s kočovnými Alany. Najdeme zde popis pochodové a bitevní formace jeho vojska. Zde je ovšem třeba míti na paměti, že se zcela jistě nejedná o typické uspořádání římského bitevního šiku, ale o speciální obrannou sestavu uzpůsobenou k boji s konkrétním protivníkem (tedy těžkým jezdectvem používaným Alany).

Publius Flavius Vegetius Renatus

Publius Flavius Vegetius Renatus žil na sklonku 4. století n. l. a pravděpodobně byl vysokým římským úředníkem – snad zastával významný úřad říšského správce financí (comes sacrarum largitionum). Byl křesťan.
Jeho spis Epitoma rei militaris vznikl pravděpodobně někdy krátce po roce 383 a je určen tehdejšímu římskému císaři, zřejmě Theodosiovi Velikému. Zabývá se výběrem a výcvikem rekrutů, organizací a výzbrojí římského vojska, opatřeními na válečných taženích a v bitvách, obléháním měst i námořnictvím. U nás bývá hojně využíván, protože se jedná o jeden z mála podrobných, v češtině dostupných zdrojů informací o římské armádě. Bohužel to má svá úskalí. Vegetius nebyl voják a s vojenstvím neměl žádné vlastní zkušenosti. Dílo má být navíc jakýmsi návodem pro císaře, jak zlepšit a zefektivnit svoje vojsko. Nepopisuje tedy římskou armádu konce 4. století, ale jakýsi ideální stav, kterého by měla dosáhnout. Za tímto účelem sesbíral Vegetius množství různorodých informací a příkladů z různých starších zdrojů a časových období, aniž by je nějak přesněji chronologicky setřídil. Vznikl tedy mišmaš, který obsahuje praktiky z mnoha období vývoje římského vojska, aniž by byl zcela platný pro kterékoliv z nich. Asi nejvíce se z tohoto díla můžeme dozvědět o vojenství raného císařství. Každopádně je potřeba k němu přistupovat velmi opatrně a v konfrontaci s jinými prameny.

De rebus bellicis

Kontroverzní anonymní dílko nazývané O věcech válečných (De rebus bellicis) pochází pravděpodobně z období vlády císařů Valentiniana I. a Valenta (ačkoliv byla navržena i jiná datování). Neznámý autor v něm předkládá návrhy na administrativní (jak civilní tak vojenské) reformy a nové druhy zbraní, které by měly pomoci římské říši v jejím boji s barbary. Velkou část díla zabírají zvláště stručné popisy podivných válečných strojů, které měly zvýšit efektivitu římského vojska (je ovšem značně pochybné, že většina z těchto vynálezů skutečně kdy byla používána). Součástí spisu jsou i nákresy, které se nám však v manuskriptech zcela jistě dochovaly ve značně nepřesné a zkreslené podobě.

Syrianus Magister

O strategii (Peri\ strathgi/av, Peri stratégias, nebo také Peri\ strathgikh~v, Peri stratégikés; též lat. De re strategica) – tak bývá nazýváno dílo Syriana Magistra, které vzniklo snad ke konci 6. století (ovšem v poslední době se někteří badatelé přiklánějí k posunutí datace díla až do 9. století). Nedochovalo se nám celé, některé úseky jsou ztraceny. Úvodní část se věnuje politické organizaci a státnictví obecně, následující text se již zabývá konkrétně vojenstvím. V jednotlivých částech autor logicky a po pořádku popisuje jednotlivé aspekty vedení boje od stavby a obrany opevnění přes válečné stroje, bitevní formace, výzbroj, pochod vojska, až po přímý boj. Autor díla měl s největší pravděpodobností praktické vojenské zkušenosti a v některých částech čerpal i ze starších teoretických pojednání o vojenství. Jde o velice zajímavý a užitečný pramen.

Maurikios

Císaři Maurikiovi bývá tradičně připisováno dílo Stratégikon (Strathgiko/n), které vzniklo na konci šestého nebo na začátku sedmého století n. l. Přestože Maurikiovo autorství není zcela jisté a byly navrženy i další možné osobnosti (především Maurikiův švagr Philippicus), je velmi pravděpodobné, že spis byl sepsán buď přímo jím, nebo z jeho podnětu některým z jeho vojevůdců. Jedná se o podrobnou a propracovanou vojenskou příručku pro důstojníky jízdy s přiloženými názornými plány a diagramy. Zabývá se výcvikem, výzbrojí, jízdními bitevními formacemi, logistikou, léčkami, obléháním, bitevní strategií a taktikou, hlavními tehdejšími nepřáteli byzantské říše apod. a obsahuje i kratší pasáž o pěchotě. V některých obecných principech následuje tradici starších vojenských autorů, ovšem jinak je to dílo originální – nejedná se o žádnou kompilaci starších pojednání. Ať už dílo sepsal Maurikios nebo někdo jiný, zcela jistě se jednalo o člověka velice dobře obeznámeného s tehdejším vojenstvím, který velel jednotkám na nejméně dvou různých frontách. Stratégikon je jedním z nejvýznamnějších pramenů pro pozdně římské/raně byzantské vojenství.

Notitia Dignitatum

Notitia Dignitatum je pozdně římský, obrazovými přílohami doprovázený seznam civilních a vojenských úředních hodností včetně výčtu jejich štábů a jim svěřených území, vojenských jednotek a vojenských pevností. Je rozdělen na dvě části – pro západní část říše a pro východní část říše.
Používání tohoto pramene však s sebou nese řadu problémů souvisejících především s dobou a okolnostmi jeho vzniku a následnými úpravami. Za prvé není zcela jisté, zda se skutečně jednalo o praktický dokument používaný v říšské administrativě, nebo zda byl jeho účel spíše ideologický. Také nevíme jistě, jestli se původně jednalo o jeden ucelený text skládající se ze dvou částí, nebo jestli byly dohromady sloučeny dva různé texty, jeden pro východní a jeden pro západní část impéria. Dalším problémem je doba vzniku jednotlivých částí textu. Dokument se datuje mezi roky 386 a 425 n. l. Text pro východní říši vznikl pravděpodobně mezi léty 386 a 394 (spíše blíže k druhému letopočtu) a od té doby zůstal v podstatě bez nějakých významnějších zásahů. Notitia Dignitatum nám tedy zachycují poměrně přesný obrázek východní říše ke konci vlády císaře Theodosia I. Horší je to s textem pro západní říši, který (pokud vůbec vznikl ve stejném období) prošel několika různými doplněními a změnami, které někdy přímo odporují jiným částem seznamu. Tyto změny se navíc dají jen velmi těžko přesněji datovat. Při opatrném používání v konfrontaci s jinými prameny se však jedná o velmi důležitý zdroj informací o římském vojsku na konci 4. století.

Codex Theodosianus a Corpus Iuris Civilis

Codex Theodosianus je zákoník vyhlášený roku 438 n. l. císařem Theodosiem II. pro východní říši a roku 439 císařem Valentinianem III. i pro západní říši. Jedná se o uspořádanou sbírku zákonů a konstitucí vydaných císařem Constantinem a jeho nástupci rozšířenou o vysvětlující poznámky.
Corpus Iuris Civilis je pozdní označení souboru zákoníků, který byl pořízen na příkaz císaře Iustiniana v 1. polovině 6. století n. l. Skládá se ze tří hlavních částí: 1) Codex Iustinianus – soubor platných císařských nařízení a zákonů od doby císaře Hadriana dále; 2) Digesta – sbírka spisů významných římských právníků a současných ediktů; 3) Institutiones – učebnice římského práva. Později byla ke korpusu pod názvem Novellae přičleněna nová Iustinianova nařízení (na rozdíl od předchozích tří celků vydaná v řečtině).
Je zřejmé, že množství různých zákonů a nařízení římských císařů se týkalo i armády. Je také zřejmé, že používání obou výše zmíněných sbírek práva s sebou nese řadu problémů. Jejich kompilátoři používali starší zdroje, které nemusely být vždy zcela přesné a spolehlivé. Zákony nám navíc podávají spíše stav, kterého chtěli císaři dosáhnout, než tehdejší reálnou situaci. Opakované znovuvydávání některých zákonů (někdy se zpřísněnými sankcemi) pak poukazuje na to, že panovníkova vůle nebyla vždy zcela respektována.