Clades Variana – Varova porážka v Teutoburském lese

Původně sepsáno pro stránky osmého ročníku římské living history akce Gladius.

Roku 9 n. l. došlo k vojenské katastrofě, jakých římská říše za svou existenci poznala jen málo. Plné tři legie a pomocné sbory napochodovaly pod velením Publia Quinctilia Vara do hlubin germánského území, kde byly zcela zmasakrovány místními barbarskými kmeny. Varova porážka (clades Variana) se posléze zapsala do dějin vojenství a stala se z ní jedna z nejznámějších bitev starověké historie.

Již od dob Caesarových se oblasti za Rýnem postupně dostaly do zájmové sféry římské říše. Zpočátku hleděli Římané především na zajištění Galie proti nájezdům germánských kmenů, ovšem postupně se začínali zajímat i o samotné zarýnské území, kam začaly směřovat jejich vojenské výpravy. Především pod velením Drusa docházelo v letech 12–9 př. n. l. k intenzivním vojenským tažením na těchto územích, v důsledku čehož docházelo k rozšiřování římského vlivu. Po Drusově smrti navázal v tomto ohledu Tiberius, který uklidnil a zkonzolidoval situaci. I po Tiberiově odchodu rozšiřovali další velitelé/správci římské aktivity v těchto končinách. K přímému vytvoření provincie v Germanii zřejmě nedošlo, nicméně zcela jistě zde Římané uplatňovali svůj vliv a jistou formu nadvlády. Síť vojenských táborů zajišťovala především politickou kontrolu situace v Germanii. Římští správci vybírali od Germánů daně, rozhodovali v právních otázkách a zasahovali do vnitřních sporů mezi samotnými Germány. V souvislosti s tím probíhalo i rozsáhlé budování infrastruktury (výstavba cest, fungování jistých civilních objektů v některých táborech – např. pece ke zpracování železa, výroba keramiky apod.).

Je pochopitelné, že vztahy Římanů s Germány nebyly vždy zrovna nejlepší. Poplatky odváděné Římu samořejmě Germánům po chuti nebyly. Také římský výklad práva tolik odlišný od germánského zvykového, na cti založeného systému se jim příčil. Ovšemže i římské upřednostňování jednotlivých frakcí v rámci vnitřní germánské politiky vyvolávalo nenávist. Obecně se dá říci, že ke vzájemnému nepochopení přispěly i celkové kulturní rozdíly obou skupin.

Problémy se vystupňovaly právě za správcovství Publia Quinctilia Vara (Varus se stal správcem Galie zřejmě na začátku roku 7 n. l., přičemž do oblasti jeho pravomocí spadal i Rýn a oblasti Germanie). Zřejmě právě i díky necitlivému a energickému Varovu vykonávání svěřených pravomocí se vyostřila situace a vztahy Germánů k Římu. Varus se pravděpodobně pokoušel uplatňovat model správy provincie, který používal na východě při správě Sýrie, i v Germanii, aniž by patřičně přihlédl ke specifickým lokálním podmínkám. Zajímavé je, že útok na Vara vycházel právě od kmene Cherusků, který byl s Římem úzce spojen.

Germáni při chystání léčky spoléhali samozřejmě především na moment překvapení a na znalost terénu. Cílem bylo vylákat Vara do hloubi Germanie a udržovat ho ve falešném pocitu bezpečí. Ostatně Arminius (a jistě nebyl z Germánů jediný) sloužil v římském vojsku, poznal jeho způsoby vedení boje, jeho přednosti i slabiny. Zhruba v době, kdy se Varus chystal stáhnout vojsko na zimu do zimních táborů mu bylo ohlášeno, že vypuklo menší povstání v hloubi germánského území. Varus se rozhodl, že po cestě do zimních ležení udělá zacházku a problémy v zárodku zažehná. Nepokoje začaly od římských hranic dále usazené kmeny, přičemž ty blíže ležící zpočátku nekladly římskému vojsku odpor. Zajímavé je, že celá idea překvapivého přepadu mohla vzít za své již na začátku. Je možné, že Varus byl před léčkou varován Arminiovým tchánem Segestem. Alespoň později, když Segestes roku 15 přešel na stranu Římanů, to tento Germán tvrdil. Těžko říci, jestli Vara skutečně už tehdy varoval, nebo jestli si to vymyslel teprve při přeběhnutí, aby získal nějaké zásluhy. I pokud Varus přece jen varován byl, je patrné, že na to nebral ohled. Bylo by to od něj sice značně neopatrné, nicméně sotva neuvěřitelné. Nejrůznější vnitřní rozpory mezi Germány, ať už mezi jednotlivými kmeny, nebo i uvnitř kmenů, byly na denním pořádku a Varus se jimi jistě musel zabývat velmi často. Vztahy mezi samotnými Germány byly často komplikované a dvojnásob to platilo pro vztahy k Římu. Chovat se správně v takovýchto situacích vyžadovalo od římských správců značnou dávku opatrnosti, střízlivosti a diplomacie. Jestli tedy Varus opravdu byl na nebezpečí upozorněn, pravděpodobně to bral jen jako další vnitropolitickou germánskou pletichu s cílem očernit protivníka. Arminius byl navíc římský občan a vážený a zasloužilý člen jezdeckého stavu (druhá nejvyšší vrstva římské společnosti), a je tedy pochopitelné, že se u Vara těšil větší důvěře než ostatní germánští předáci. Ostatně na váhu, jakou těmto nepokojům Varus přikládal, nám ukazuje i skutečnost, že vojáky na této „odbočce k uklidnění Germánů“ doprovázel i kordón jejich žen a dětí a dalších civilistů. Lehkovážnost a neopatrnost se vojevůdci krutě vymstila.

Varus vyrazil pravděpodobně někdy ve druhé polovině září snad odněkud z oblasti dnešního Mindenu. Arminius se svou družinou i další Germáni zpočátku římské vojsko doprovázeli. Nicméně v průběhu pochodu se tito germánští spojenci a průvodci odpojili pod záminkou, že chtějí shromáždit větší počet bojovníků na pomoc Varovi.

Varova armáda byla tvořena třemi legiemi, (XVII., XVIII. a XIX.), šesti kohortami a třemi alami (jezdeckými jednotkami) pomocných sborů. Celková síla tohoto svazu dělá teoreticky přibližně 22 500 mužů. Nicméně vojenské jednotky kvůli různým nemocem, zraněním apod. nikdy nedosahují plného papírového počtu. Navíc víme, že Varus poslal různé menší detašované oddíly jako posádky pevností v dané oblasti. Proto skutečná síla pochodující do hloubi lesa, který Tacitus nazývá Teutoburský (saltus Teutoburgiensis), byla menší – 18–20 000 mužů je realistický odhad.

Kolik bojovníků měl k dispozici Arminius nevíme. Žádný antický pramen nám v tomto ohledu informace nepodává. Jediné, co můžeme se značnou jistotou říci, je, že nepřítel měl nad Římany početní převahu. R. G. Jahn zhodnotil různé indicie, které nám možné počty germánských bojovníků naznačují, a dospěl k přibližnému počtu 50 000 bojovníků. Nicméně jedná se jen o odhad, navíc asi spíše k horní hranici pravděpodobného skutečného počtu.

Již se samotným pochodem měli Římané problémy. Nerovný terén a hustý les ztěžoval postup a vojáci měli značnou práci s prosekáváním a stavbou cest a mostů. Pochodová kolona 3 legií a pomocných sborů sama o sobě musela být více než 10 kilometrů dlouhá a obtíže s kárami, tažnými zvířaty a celkově pohybem trénu v takovém terénu ještě více rozdělovaly mužstvo. Nemluvě o tom, že vojsko doprovázel jistě nemalý počet žen a dětí. Aby toho nebylo málo, začalo hustě pršet a foukal silný vítr, který mimo jiné způsoboval ulamování větví vršků stromů, které padaly na pochodující legionáře. Docházelo k trhání pochodové kolony a vojáci se často probíjeli lesem v menších hloučcích.

V této situaci došlo k prvnímu útoku Germánů. Ti na rozdíl od Římanů zdejší terén velice dobře znali a také to využívali ke své výhodě. Na mnoha místech se Římané již při prvním útoku ocitli v obklíčení. Zpočátku především zasypávali Germáni legionáře salvami oštěpů, nicméně zaskočení a zmatení Římané nekladli příliš velký odpor a měli mnoho raněných, proto se barbaři rychle začali odvažovat i boje zblízka. Vzhledem k tomu, že Římané byli roztroušeni, promícháni s civilisty a nákladními vozy a bylo jich méně než útočníků, jejich situace byla kritická.

Přesto římské vojsko s obtížemi postupovalo a k večeru se Varovi podařilo vybudovat opevněný tábor na jednom ze zalesněných vršků, do kterého se postupně římské oddíly stáhly. Dle Tacita prozrazovala velikost tohoto tábora, že se jednalo o práci zhruba tří legií, v této chvíli se tedy zřejmě ještě dokázala shromáždit většina římského vojska.

Příštího rána Římané spálili nebo opustili většinu nákladu, který přímo nepotřebovali. Z tábora vytáhli již v lepším pochodovém pořádku a dokázali se s menšími ztrátami probojovat na otevřené prostranství. Zde však zůstat nemohli, a proto znovu vstoupili do hustých a temných lesů Germanie. Tady opět útoky barbarů zesílily a legionáři trpěli značnými ztrátami. Především v úzkých a těžko prostupných průsmycích měli Římané velké problémy. Jistě se také řada tu menších tu větších hloučků musela oddělit od hlavní kolony a ztratit se v hlubinách lesa. Na noc se opět zastavili. Na tomto druhém táboře již bylo vidět, že byl budován ve spěchu a že v něm noc přečkaly již jen zbytky vojska.

Ráno dalšího dne byla opět bouře. Zbídačení, těžce naložení legionáři klopýtali bahnem a přes kořeny, štíty, luky i oštěpy byly nasáklé vodou a daly se jen velmi obtížně (pokud vůbec) používat. Naproti tomu jen lehce vyzbrojení Germáni se v obtížném terénu, navíc jim známém, pohybovali mnohem snáze. Údajně se také v této chvíli začaly k útokům přidávat i neutrální kmeny nebo kmeny, které dosud váhaly otevřeně proti Římu vystoupit. Počty Germánů rostly, počty Římanů naopak klesaly. V této bezvýchodné situaci spáchal tehdy již raněný Varus a řada předních důstojníků sebevraždu. To mělo strašlivé následky na morálku zbývajících legionářů, kteří byli zabíjeni jako dobytek, aniž by dokázali působit vážnější ztráty nepříteli. Legát Numonius Vala opustil pěchotu a s jízdními oddíly (kolika to nevíme) se pokusil probojovat z lesa. Přestože se zřejmě dostal z obklíčení, útěk se mu nepodařil. Většina římských vojáků byla pobita, někteří, s nimi např. i praefectus castrorum Ceionius, se vzdali.

Pozůstatky obětí bojů v Teutoburském lese nalezl později vnuk císaře Augusta a úspěšný římský vojevůdce Germanicus. Těla byla poházena po bojišti, jak se kde vojáci stavěli na odpor nebo prchali. V blízkých hájích byly oltáře, na nichž byli obětováni tribuni a vyšší centurioni. Další vojáci byli oběšeni. Hlavu Quinctilia Vara Cheruskové usekli a později ji jako demonstraci své síly přinesli vůdci Markomanů Marobudovi. Ten ji následně poslal římskému císaři, který ji nechal pohřbít v rodinné hrobce. Řada vojáků padla do zajetí. Některé z nich později jejich příbuzní vykoupili, ovšem bylo jim zakázáno vkročit na italskou půdu. Jiní takové štěstí neměli a zůstali v otroctví Germánů. Ještě po 40 letech od porážky v Teutoburském lese byli někteří z nich osvobozeni v Germanii operujícími římskými silami.

Kenotaf centuriona XVIII. legie Marka Caelia, který padl v bitvě v Teutoburském lese.

Jen málo vojákům se podařilo utéci z bitvy a dostat se do Alisa. Germáni pak také zaútočili na ležení a pevnosti Římanů podél řeky Lippe. Jediný tábor v Alisu útok přestál a nebyl dobyt.

Když se novinky o katastrofě dostaly do Říma, nastalo zděšení. Suetonius zřejmě trochu přehnaně popisuje, jak Augustus bil v zoufalství hlavou o dveře a volal „Quinctili Vare, legiones redde!“ (Quinctilie Vare, navrať legie!). Každopádně úplné zničení tří legií a množství pomocných sborů bylo pádným důvodem k černým myšlenkám. Římané měli strach, že Germáni mají nyní otevřenou cestu k vpádu do Galie a panovala také obava, aby nedošlo k vyjednávání a spojení Germánů s Illyrií, kde bylo teprve nedávno potlačeno rozsáhlé povstání a poměry stále zdaleka nebyly klidné. Augustus se dokonce bál, že nepřítel nyní vytáhne do samotné Itálie. Tyto chmurné úvahy se však nepotvrdily, Germáni se neodvážili ani k Rýnu.

Význam bitvy v Teuroburském lese bývá často trochu přeceňován. Zcela jistě se jednalo o jednu z největších římských proher, která byla přirovnávána ke katastrofám u Karrh, Kann nebo Adriánopole. Skutečně jen velmi zřídka se stalo, že by Římané ztratili v bitvě tolik mužů. Nicméně objevují se i názory, že se jednalo o přelom v římské politice směrem ke Germanii s tím, že Římané rezignovali na expanzi v této oblasti a rozhodli se spíše opevňovat hranici na Rýně. Zhodnotíme-li však římské akce následující po Varově porážce, naskytne se nám jiný obrázek, přestože v konečném důsledku samozřejmě i tato bitva hrála velmi významnou roli v přístupu Říma k zarýnským Germánům. Každopádně již následujícího roku převzal velení v oblasti budoucí císař Tiberius (do té doby provizorně velel Lucius Nonius Asprenas), který byl velice zkušeným a obratným vojevůdcem. Velmi rychle nejenže nahradil ztracené legie, ale dokonce počet legií v této oblasti o další dvě zvýšil (na 8). Provedl reorganizaci armády a vojsko rozdělil na dva svazy – „horní“ a „dolní“. Byla vybudována řada obranných táborů k zajištění hranice.

Roku 11 již Tiberius opět vtáhl s vojskem na území Germanie. Opatrně překročil Rýn a systematicky plundroval blízké okolí. Následujícího roku vojenské operace pokračovaly, tentokrát i s použitím římské flotily.

Roku 13 vystřídal Tiberia ve velení jeho synovec a později i adoptivní syn Germanicus, který úspěšně rozšiřoval vojenské akce v Germanii. V letech 13–16 dosáhl značných úspěchů – podařilo se mu zajmout Thusneldu, těhotnou ženu Arminia, germánského vůdce a vítěze od Teutoburského lesa, získal zpět dva ze tří orlů ztracených v téže bitvě, navštívil místo Varovy porážky a pohřbil pozůstatky padlých. Pronikal stále hlouběji na germánská území. Podařilo se mu porazit barbary ve velkých bitvách u Idistavisa a na valech Angrivariů. Tacitus napsal, že Germanie již byla opět blízko podmaněni. Ačkoliv v tomto prohlášení velice pravděpodobně přehání, je očividné, že Augustus rozhodně nerezignoval na aktivní politiku v Germanii a zpočátku ani Tiberius, který nastoupil na trůn roku 14. Přesto se již stálou civilní správu v Germanii vytvořit nepodařilo. Císař Tiberius posléze celou situaci pečlivě uvážil a určitě i na základě svých zkušeností získaných právě při vojenských operacích v Germanii, se rozhodl nepokračovat ve snahách o podmanění této oblasti. Germanicus byl následně z velení v této oblasti odvolán, oslavil triumf „nad Cherusky, Chatty, Angrivarii a dalšími kmeny, které sídlí v oblastech po Labe“ a pak převzal velení vojska na východě římské říše. I Tiberiovi nástupci pak dlouho zachovávali ve vztahu ke Germánům spíše opatrnější politiku, což ovšem samozřejmě nijak nevylučovalo vojenské zásahy na jejich území.

Busta s podobou vojevůdce Germanika v Britském muzeu v Londýně

Dodatky

Kalkriese

S Varovou porážkou v Teutoburském lese je v poslední době spojováno unikátní archeologické naleziště u Kalkriese, severně od německého Osnabrücku. Již někteří historikové na konci 19. století předpokládali s ohledem na některé jemné náznaky v pramenech a na občasné nálezy římských mincí bojiště právě v této oblasti a zdejší nálezy se zdají potvrzovat tyto domněnky (přestože dosud byly navrženy již stovky možných, více či méně pravděpodobných lokací bitvy). Dlouhodobě se v této oblasti nacházely především římské mince, které datací nepřekračovaly rok 9 n. l. Ovšem v letech 1987–8 zde britský důstojník J. A. S. Clunn nalezl kromě množství mincí i několik olověných střel do praků, čímž byl poprvé naznačen i vojenský charakter naleziště. Následovalo započetí systematických archeologických odkryvů v této oblasti.

Hlavní naleziště je v asi 6 km dlouhém a 1 km širokém průsmyku mezi kopcem (Kalkrieser Berg) a bažinatou oblastí na sever od něj (Grosse Moor) a přilehlém terénu. Díky archeologické prospekci i odkryvům se podařilo získat obrovské množství nálezů většinou militárií – od střel do praků a hrotů šípů, přes části kování mečů, oštěpů, kování vojenských opasků a koňských postrojů, fragmenty kroužkových a segmentových pancířů, fragmenty přileb i zachované přilby, faléry, kování štítů až po bronzové spony, fragmenty nádob a kosterní pozůstatky. Množství mincí již bylo zmíněno. Mezi nejzajímavější nálezy patří beze sporu ochranná obličejová maska, dolabra (nástroj podobný krumpáči, který legionáři používali ke stavebním pracem), části římských oštěpů, vojenská přilba. Našla se i řada věcí denní potřeby (nůžky, části nástroje na psaní, lékařský nástroj, hřeben atd.). Výčet zdaleka není kompletní.

Kromě zmíněných nálezů se podařilo zjistit také více než 100 metrů dlouhý v základu přibližně 5 m široký val, který byl umístěn napříč trasy pochodu legionářů na úpatí kopce. Pravděpodobně byl zřízen Germány s cílem zamezit Římanům další postup.

Z nálezů zřetelně vyplývá, že se v těchto místech odehrálo vojenské střetnutí římské armády s místními Germány. Vzhledem k tomu, že datace žádné z velkého množství nalezených mincí nepřesahuje rok 9 n. l., získali archeologové pravděpodobný terminus ante quem, přestože naprostou jistotu zde nemáme, protože neznáme zcela přesně okolnosti vypouštění mincí do oběhu a údaje o případných časových prodlevách s jakou se nově vydané mince mohly dostávat k vojákům na hranicích impéria. Terminus post quem nám udávají ražby s Varovou značkou (VAR). Vzhledem k tomu, že Varus se ujal správcovství zdejší oblasti ke konci roku 6 nebo na začátku roku 7 n. l., bitva se musela odehrát po tomto datu. Posoudíme-li časové zařazení naleziště, jeho umístění, které je přibližně v oblasti, kde nám antické prameny naznačují Varovo bojiště, a nálezové okolnosti (poukazují na boj, roztáhlý na velmi rozsáhlé ploše), zdá se pravděpodobné, že právě Kalkriese je skutečně místem bitvy v Teutoburském lese. Přesto zůstává i řada otázek a ozývají se i pochybovačné hlasy. Především je těžké říci, jakou fázi bitvy v Teutoburském lese nám Kalkriese představuje. Přibližně tři dny trvající boje spojené s rozsáhlými přesuny se samozřejmě musely odehrávat na obrovské ploše. Někteří archeologové tvrdí, že Kalkriese je místem závěrečného velkého střetnutí, nicméně stejně tak se může jednat o některou z epizodních šarvátek, jakých se musely za ty tři dny pochodu a boje odehrát desítky. Jak jsem psal, není vše tak jasné, jak se může na první pohled zdát, a někteří badatelé dokonce zpochybnili spojení Kalkriese a Varovy porážky. Tvrdí, že se klidně mohlo v tomto případě jednat o jinou bitvu Římanů s Germány z doby počátku principátu. Jako alternativu navrhli především srážku čtyř římských legií pod velením Aula Caeciny s Germány v místech označovaných Tacitem jako pontes longi (dlouhé mosty), která se odehrála roku 15. Přes tyto námitky je ztotožnění bojiště v Kalkriese s Varovou katastrofou velmi pravděpodobné, ačkoliv naprostá jistota není.

Lorica segmentata nalezená v Kalkriese

Publius Quinctilius Varus

Publius Quinctilius Varus se narodil v roce 47/46 př. n. l. do starobylé patricijské rodiny Quinctiliů. Jeho otec Sextus Quinctilius Varus (spáchal sebevraždu roku 42 př. n. l.) zastával roku 49 př. n. l. důležitý úřad kvéstora a v průběhu občanských válek stál na straně Pompeia v jeho boji proti Caesarovi. O Varově dětství nic určitého nevíme. Jeho otec zemřel, když mu byly čtyři roky. Pak byl zřejmě vychováván blízkými příbuznými, kteří mu dokázali zajistit dobré vzdělání.

Roku 22 př. n. l. se Varus stal kvéstorem v Achaji a následně doprovázel na cestě po Orientu (v letech 22–19 př. n. l.) císaře Augusta, který se zde věnoval urovnávání vztahů s mocnými sousedy a rivaly Parthy. Zdá se, že se Varus těšil císařově přízni. Pro to svědčí i skutečnost, že roku 13 př. n. l. zastával úřad konsula a to dokonce společně s Augustovým nevlastním synem a budoucím císařem Tiberiem. Krátce nato se Varus potřetí oženil. Jeho ženou se stala dcera Augustovy neteře Claudia Pulchra. Zhruba r. 7/6 př. n. l. byl Varus správcem provincie Afriky. O jeho působení na této pozici toho ovšem mnoho nevíme.

Následoval úřad místodržícího provincie Sýrie v letech 7/6-5/4 př. n. l. Sýrie byla velmi významná a důležitá císařská provincie, která hraničila s Parthií a ke které patřila i Palestina včetně spojeneckého království Herodova. Problémy nastaly po Herodově smrti roku 4 př. n. l. Židovské obyvatelstvo se vzbouřilo proti Herodovu následníku a Varus byl nucen jednat. Ještě téhož roku uspořádal rychlé tažení proti vzbouřencům, které skončilo popravením vůdců povstání a umístěním jedné ze tří syrských legií v Jeruzalémě.

Ovšem povstání vypuklo záhy znovu a s novou silou. Vzbouřenci dokonce oblehli v Jeruzalémě procuratora Sabina. V průběhu bojů došlo k prvnímu vypálení a vydrancování jeruzalémského chrámu Římany. Navíc se vzpoura rozšířila na celou Judeu. Varus byl nucen uspořádat nové tažení a vrhl všechny své síly na potlačení nepokojů. Na jeho výslovný příkaz bylo zcela vypáleno město Emmaus, 2 000 povstalců bylo ukřižováno a nedisciplinované arabské pomocné sbory byly rozpuštěny. Ačkoliv se nám tyto prostředky mohou zdát nelidské, na tehdejší poměry nebyly zase tak neobvyklé. Navíc Varus propustil všechny nevinné, ušetřil město Samarii a přijal omluvy jeruzalémského obyvatelstva. Při urovnávání vztahů mezi oběma Herodovými syny v otázce nástupnictví se snažil zůstat neutrální a zprostředkovat jednání. Kromě toho dovolil vytvoření oficiální židovské delegace a přednesení jejich požadavků v Římě. Celkově lze říci, že Varus obtížnou a nebezpečnou situaci zvládl velmi dobře a prokázal ne-li dobré pak minimálně slušné vojenské a hlavně diplomatické schopnosti.

Na konci roku 6 nebo začátku roku 7 n. l. nacházíme Publia Quinctilia Vara již v hodnosti správce Galie s pravomocí i v oblastech Germánie. Zde se ujal běžných správcovských povinností – vybírání daní, soudnictví, rozšiřování infrastruktury atd. Jeho působení v Germánii však bohužel vyústilo v neblahou porážku, která je podrobně popsána výše.

Arminius

Kdy se Arminius narodil a kdy zemřel není zcela jisté. Rok narození je zřejmě 17/16 př. n. l., i když v úvahu určitě připadá také rok 18 př. n. l. Pocházel z vládnoucího rodu kmene Cherusků. Jeho otcem byl Segimer, měl minimálně jednoho bratra, Flava. Víme, že později si vzal za ženu Thusneldu, dceru Segesta, dalšího významného muže kmene Cherusků.

Jako velmi významný mladý muž získal Arminius římské občanství a víme, že sloužil v římském vojsku, kde velel právě oddílu Cherusků. Přesné okolnosti jeho služby v římské armádě nejsou známy, ovšem je pravděpodobné, že sloužil zhruba v letech 4–6 n. l. v Pannonii, kde se pod budoucím císařem Tiberiem zúčastnil i potlačování zdejšího velkého povstání. Je pochopitelné, že se tímto Arminius velmi podrobně seznámil s římskou kulturou, vzdělaností a především s římským vojenstvím. Určitě si také získal přátelství řady mocných Římanů. Víme také, že Arminius byl povýšen do jezdeckého stavu, což bylo v této době rozhodně velmi neobvyklé a znamenalo to obrovskou poctu a prestiž.

Po porážce pannonského povstání se Arminius navrátil zpět domů do Germanie. Pravděpodobně i zde velel nějaké domácí germánské jednotce v římských službách. Seznámil se s Varem, u kterého měl jakožto římský občan a jezdec vždy dveře otevřené. Důvěry, kterou v něj Varus měl, dovedl chytrý Germán náležitě využít, když ho roku 9 n. l. vylákal do hlubin Teutoburského lesa a na hlavu porazil i se třemi legiemi a pomocnými sbory (viz výše).

Po Varově porážce vytvořil Arminius silnou protiřímskou germánskou koalici a následující roky se nesly ve znamení bojů s Římem a upevňování a rozšiřování vlastního vlivu mezi Germány (ve snaze vytvořit stabilnější celek po vzoru Marobudovy říše). Ani jedno nebylo snadné. Při válce proti Římanům se Arminius obvykle snaži vyhýbat větším přímým střetům s legiemi. Podobně jako v Teutoburském lese využíval především lesnaté, kopcovité a bažinaté krajiny k tajným nástrahám a přepadům ze zálohy. Přesto byl Germanikem poražen ve dvou velkých střetnutích – u Idistavisa a na valech Angrivariů (roku 16). Germanikovi se také podařilo zajmout jeho manželku Thusneldu. Poté byl však Germanicus z Germanie odvolán a Řím upustil od dalších významných výbojů v těchto oblastech. Arminius se tedy mohl plně soustředit na svůj druhý cíl.

V rámci snah o upevňování své pozice vytáhl Arminius roku 17 v čele velké koalice germánských kmenů proti Marobudovi, který po celou dobu bojů Germánů s Římem zůstával přísně neutrální, věren dohody uzavřené s Tiberiem roku 6 n. l. Došlo k velké bitvě, o které Tacitus vypráví, že byla vybojována podle římského vzoru. Germáni již údajně nebojovali neuspořádaně a v rozptýlených houfech, jak to dříve bývalo u Germánů obvyklé, ale organizovaně a poslušni svých velitelů, jak to okoukali od Římanů. Arminius vyšel z tohoto střetu vítězně.

Jeho situaci to však neusnadnilo. Již před bitvou s Marobudem byly uvnitř Arminiovy koalice vážné vnitřní problémy. Ostatně Cherusk Inguiomerus se svými přívrženci se dokonce postavil v bitvě na stranu Marobudovu. Po vítězství nad Marobudem rozpory ještě vzrostly. Arminius již nedokázal situaci opanovat a zřejmě roku 21 (nebo možná již 19) byl zavražděn svými vlastními druhy.

Použitá literatura

Eck, W.: The Age of Augustus, Oxford, 2003.

Jahn, R. G.: Der römisch-germanische Krieg (9–16 n. Chr.)(Dissertation), Bonn, 2001.

Kühlborn, J.-S.: Germaniam pacavi – Germanien habe ich befriedet. Archäologische Stätten augusteischer Okkupation, Münster, 1995.

Moosbauer, G.: Der römische Kampfplatz bei Kalkriese, Stadt Bramsche, Ldkr. Osnabrück, in: Jobst, W. (ed.), Archäologie der Schlachtfelder – Militaria aus Zerstörungshorizonten. Akten der 14. Internationalen Roman Military Equipment Conference (ROMEC) Wien, 27.-31. August 2003, Carnuntum Jahrbuch 2005, Wien, 2005, s. 89–98.

Oldfather, W. A.: The Varus Episode, CJ 11/4, 1916, s. 226–236.

Schneider, B.: Berichte antiker Historiographen über die „Schlacht im Teutoburger Wald“ (clades Variana), Osnabrücker Online-Beiträge zu den Altertumswissenschaften 6, 2002, s. 1–24.

Todd, M.: The Early Germans, Oxford, 2004.

Wickervoort Crommelin, B.: P. Quinctilius Varus – Das Bild des Verlierers, Osnabrücker Online-Beiträge zu den Altertumswissenschaften 2, 1999, s. 1–10.

Wolters, R: Římané v Germánii, Praha, 2002.

Upraveno 21. 4. 2024 – přidány obrázky
Vystaveno 18. 8. 2009