Parthské tažení Marka Antonia
Na začátku 1. století př. n. l. se v oblasti Předního východu dostaly do kontaktu římská a parthská říše a bylo jen otázkou času, kdy dojde k vojenskému měření sil těchto dvou expandujících mocností.(1) První boje se odehrály v letech 54–53 př. n. l. a římské vojsko pod vedením Marka Crassa bylo na hlavu poraženo v bitvě u Karrh. V letech 52–50 př. n. l. podnikli Parthové několik nájezdů do římské Sýrie, nicméně všechny byly úspěšně odraženy. Římské elity však v této době situaci na východě říše příliš pozornosti nevěnovaly a byly plně zaměstnány vnitropolitickými půtkami. Přesto však katastrofa u Karrh nezůstala nepovšimnuta a již Caesar plánoval a posléze připravoval tažení proti Parthům, které mělo odčinit tento neúspěch.(2) Provedení těchto záměrů však zabránil o březnových Idách roku 44 př. n. l. úspěšný atentát.
V turbulentním období občanských válek přistupovali různí římští politici k parthské otázce rozdílně. Na straně Caesarových následovníků zůstávala živá myšlenka na válku s Parthií a pomstění Crassa a jeho legií. Tuto linii si hýčkal především bývalý Caesarův významný velitel Marcus Antonius. Na opačné straně se však na tuto věc dívali čistě pragmaticky. Již Gnaeus Pompeius při bojích proti Caesarovi zvažoval, že požádá Parthy o pomoc. Caesarovi vrahové v čele s Brutem a Cassiem (tím Cassiem, který jen těsně vyvázl u Karrh) pak ve válce proti Antoniovi a Octavianovi skutečně s Parthy spolupracovali a získali od nich pomoc, která je však nakonec nezachránila od porážky u Filipp roku 42 př. n. l.(3)
Parthové se pak pokusili využít oslabení římské říše způsobené občanskou válkou a následně i spory mezi Markem Antoniem a Octavianem a na začátku roku 40 př. n. l. vpadli na východní římská území. Tažení velel královský syn Pakoros a římský přeběhlík Quintus Labienus, syn vynikajícího bývalého Caesarova vojevůdce Tita Labiena, který dříve vystupoval na straně Caesarových vrahů. Na dva proudy rozdělené vojsko velice rychle ovládlo Sýrii i značnou část Malé Asie. Později téhož roku se oba znesváření triumvirové usmířili na jednáních v Brundisiu, při kterých navíc vyjednali sérii dohod, podle kterých si rozdělili římskou říši, přičemž Markovi Antoniovi připadl celý orient na východ od illyrské Scodry. Antonius pak konečně vyslal do oblasti svého vojevůdce Publia Ventidia, který v letech 39–38 př. n. l. ve třech velkých bitvách na hlavu porazil parthská vojska, zabil prince Pakora i Quinta Labiena a parthskou invazi zcela rozprášil. Ventidius posléze jako první Říman oslavil triumf za vítězství nad Parthy.(4)
Roku 37 př. n. l. se triumvirové znovu setkali v Tarentu. Nové vzájemné rozpory byly opět urovnány, triumvirát byl prodloužen o dalších pět let a Marcus Antonius slíbil Octavianovi zapůjčit loďstvo pro válku proti Sextovi Pompeiovi, přičemž na oplátku slíbil Octavianus poslat Antoniovi 4 legie pro jeho plánovanou válku proti Parthům (tento slib však nedodržel). Po odražení parthské invaze chtěl nyní Antonius vpadnout do Parthie sám. Motivace pro tento krok byla různorodá. Jedním z hlavních proklamovaných cílů byla pomsta za Crassovu porážku u Karrh a navrácení vojenských odznaků ukořistěných v této bitvě a zajatých vojáků. Bylo samozřejmě také nutné potrestat Parthy za jejich podporu Caesarových vrahů a za invazi z let 39–38 př. n. l.(5) Zásadní bylo pochopitelně především odstranění parthské hrozby pro východní provincie římské říše a spřátelená království. Parthové se v předchozích letech prokázali jako nebezpečný a výbojný soused. V Judeji a Sýrii se navíc nacházely poměrně významné proparthské frakce, které byly z Parthie také podporovány, a okolní menší státy také mohly mít sklony přiklonit se za určitých okolností spíše na parthskou stranu. To vše bylo pochopitelně hrozbou pro římskou nadvládu v této oblasti. Pacifikace tohoto nebezpečného rivala byla tedy více než žádoucí pro zajištění klidu na východě. Marcus Antonius měl ovšem především vlastní motivy pro uskutečnění této expedice. Triumvirát byl sice obnoven, nicméně všem bylo jasné, že se jedná jen o dočasnou koalici k upevnění postavení a dosažení vlastních cílů jednotlivých triumvirů a že rivalita mezi Antoniem a Octavianem stále pokračuje a pravděpodobně vyústí dříve nebo později v další otevřenou konfrontaci. Úspěšné vojenské tažení proti nebezpečnému východnímu protivníkovi by Antoniovi v Římě vyneslo obrovskou prestiž, popularitu a body ve vnitropolitickém boji o čelní postavení ve státě. A na závěr je třeba také zmínit ego Marka Antonia a jeho údajnou marnivost a ješitnost. Někteří historikové se domnívají, že triumvir chtěl tímto podnikem napodobit proslulé skutky Alexandra Velikého a vydobýt si tím věčnou slávu. Někteří také poukazují na to, že Antonius údajně žárlil na předchozí úspěchy svého podřízeného, Ventidia, které chtěl takto svými osobními zásluhami zastínit a překonat.(6) Tyto poslední motivy je ovšem třeba posuzovat se značnou dávkou opatrnosti a skepse. Velikášská touha napodobit Alexandra byla ve starověku předhazována kde komu (zvláště pokud se dotyčný vojensky angažoval v oblasti Předního východu) včetně například Caesara, Pompeia či Crassa. Ačkoliv obrovský obdiv, jakému se Alexandr Veliký (nejen) ve starověku těšil, i jeho napodobování některými předními státníky a vojevůdci a nebo možná spíše časté i když někdy ne úplně chtěné připodobňování některých předních státníků a vojevůdců k Alexandrovi starověkými autory, jsou prokázané skutečnosti, je otázkou do jaké míry bylo toto skutečným motivem pro války na východě (případně jak důležitý tento motiv opravdu byl ve srovnání s motivy ostatními).(7) Také se nám tu v pramenech velmi pravděpodobně odráží negativní Octavianova propaganda snažící se patřičně rozšiřovat a zdůrazňovat negativní vlastnosti politického soupeře. Údajná závist směrem k Ventidiovi zdaleka není nesporná a je těžké říci, jestli nám tu prameny jen nepředávají Octavianovu verzi událostí.(8)
Doba se každopádně pro útok na Parthii zdála příznivá. Po smrti prince Pakora, který padl poražen Publiem Ventidiem u Gindaru roku 38 př. n. l., nastala pro Parthii svízelná situace. Starý král Oródes měl sice 30 dalších synů, nicméně žádný z nich svými kvalitami nad ostatní výrazněji nevynikal. Nakonec se král rozhodl vzdát se trůnu ve prospěch nejstaršího Fraata. Fraatés okamžitě začal pracovat na posílení své mocenské pozice tím, že zavraždil své bratry, kteří mohli jeho postavení ohrozit, a nakonec zřejmě usmrtil i samotného Oróda. Boje o moc však pokračovaly a tak brzy nechal popravit i některé významné parthské šlechtice. To celkem pochopitelně vyděsilo ostatní a mnoho jiných předních mužů parthské říše uteklo před mladým králem ze své domoviny do okolních zemí a měst.
Jedním z nich byl i velmi vlivný a bohatý šlechtic a schopný vojevůdce Monaisés, který se utekl pod ochranu Říma. Monaisés Markovi Antoniovi nabídl, že povede jeho armádu do Parthie a napomůže mu k získání většiny šlechty na jeho stranu. Triumvirovi přišel takový scénář pochopitelně velmi vhod. Monaisa si chtěl zavázat tím, že mu mimo jiné propůjčil tři města v Sýrii (Larissu, Arethusu a Hierapolis), než bude vítězně skončeno připravované tažení, po němž se měl Parth stát králem podmaněné říše (pochopitelně jako vazal Říma). Situace se nakonec ovšem nevyvíjela zcela podle Antoniových představ. Fraatés si zřejmě uvědomil svoji chybu a pokusil se vztahy s parthskými šlechtici opět napravit. Nakonec se mu podařilo přesvědčit Monaisa k návratu zpět do vlasti. Marcus Antonius rozhodně nebyl nadšen, nedal to však najevo a propustil Monaisa k Fraatovi, přičemž s ním vyslal doprovod, který žádal od Parthů navrácení ukořistěných vojenských odznaků a zajatců z bitvy u Karrh. Ostatně uvězněním či usmrcením Monaisa by zřejmě mnoho nezískal a naopak by si pravděpodobně znepřátelil Fraatovu opozici a vlivnou šlechtu v Parthii, od níž by následně nemohl očekávat žádnou podporu.(9)
Žádost návratu standart a zajatců, u které bylo v podstatě předem jasné, že jí nebude vyhověno, byla pravděpodobně jen zastíracím manévrem, který měl uchlácholit parthského krále, odpoutat pozornost od rozsáhlých příprav na vojenské tažení a poskytnout záminku pro válku. Financování expedice bylo zajištěno převážně díky spojenectví s Cleopatrou a díky bohatství Egypta. Po předchozích turbulentních letech bylo nutné dokončit obnovování pořádku a římské svrchovanosti v Sýrii a okolí, což zahrnovalo především dobytí Jeruzaléma a opětovné získání vzpurné Judeje. O to se postaral Antoniův legát Gaius Sosius, který porazil roku 37 př. n. l. vzbouřence pod vedením Antigona a na trůn dosadil prořímského Héróda. Další z Antoniových důstojníků Publius Canidius Crassus vpadl na konci stejného roku do Arménie a pak dále na území Iberů a Albánů. Antičtí autoři nepíšou o tom, že by se v Arménii skutečně bojovalo. Zdá se spíše, že se arménský král Artavasdés II. bez boje a relativně ochotně podvolil Římanům. Pro následující parthskou válku jim pak poskytl vojenské oddíly a měl pomáhat jako průvodce. Útok na Ibery a Albány měl zřejmě demonstrovat římskou moc a odradit zdejší krále od případného zneužití situace a útoku na Arménii, s jejímiž vojáky se počítalo pro plánované parthské tažení.(10) Již předtím konsolidoval Antonius pořádky v Malé Asii dosazením spřátelených králů na trůny některých zemí – především nastolením Polemóna v Pontu, Archelaa v Cappadokii a Amynta v Galatii. Přípravy samozřejmě zahrnovaly i přípravu, přesuny a koncentraci vojenských jednotek římských i těch spojeneckých. Na jaře roku 36 př. n. l. bylo vše dokončeno a Římané byli připraveni vyrazit.(11)
Naše hlavní prameny pro Antoniovo Parthské tažení jsou díla Plútarcha a Cassia Diona. Řadu užitečných informací především z oblasti geografie nám poskytuje Strabo. Stručnější zmínky pak nacházíme i u mnoha dalších autorů – u Livia, Velleia Patercula, Flora, Iustina, Festa, Orosia, Eutropia, Flavia Josepha, Arriana, Servia, Frontina či v díle De viris illustribus dříve připisovaném Aureliu Victorovi.(12) Někteří z těchto spisovatelů se ve svých dílech přímo či nepřímo opírali mimo jiné i o informace pocházející od Quinta Dellia, který byl Antoniovým druhem a samotného tažení se ve vysoké vojenské funkci i zúčastnil. O tažení následně napsal historické dílo, které se nám bohužel nedochovalo, avšak čerpali z něj výše uvedení dějepisci.(13) Díky tomu máme k dispozici řadu důvěryhodných a zajímavých podrobností o expedici. Na druhou stranu Antoniovo parthské tažení se posléze stalo nástrojem propagandy v rámci konfliktu mezi ním a Octavianem. Zatímco Antoniova frakce se snažila líčit průběh událostí v co nejpříznivějším světle, zmírňovat význam porážky a přenést vinu z Antonia na jiné, druhá strana ho naopak líčila v co nejhrůznějších barvách a triumvira se snažila co nejvíce očernit. Různí antičtí autoři ke svým zdrojům informací přistupovali odlišně. Ve zprávě Plútarchově a Strabonově můžeme pozorovat do jisté míry větší náklonnost k Markovi Antoniovi a spíše pozitivnější vylíčení jeho úlohy. Opačné tendence se pak objevují u Cassia Diona, Livia a některých z nich vycházejících dalších pramenů, které tímto zastávají spíše pohled Antoniovi nepřátelského Octavianova tábora. Tyto skutečnosti je tedy nutné vést v patrnosti při posuzování informací, které nám antičtí autoři předkládají.(14)
Přibližně v druhé půli dubna nebo nejpozději na začátku května roku 36 př. n. l.(15) shromáždil Marcus Antonius své syrské vojsko u města Zeugma(16) na řece Eufratu, což bylo obvyklé výchozí místo vpádů do Mesopotamie. Řeku však nepřekročil. Místo toho se obrátil na sever a pochodoval pravděpodobně přes Meliténé do Arménie, kde se k němu snad na náhorní plošině u města Karana (dnešní Erzurum, Turecko) nejspíš připojilo vojsko Publia Canidia Crassa, které předtím pacifikovalo oblasti severně od Arménie, a další spojenečtí králové se svými oddíly, především pak arménský král Artavasdés. Odtud hodlal ze severu vpadnout do Médie Atropaténé, vazalského státu Parthie, které vládl král téhož jména jako král arménský, tedy Artavasdés.(17) Cassius Dio tvrdí, že důvodem pro severní cestu přes Arménii byla skutečnost, že hranice parthské říše na Eufratu byly silně hájené.(18) Toto tvrzení se však zdá málo pravděpodobné. Sotva mohl Antonius předpokládat, že jeho rozsáhlé přípravy na válku a shromažďování vojska zůstanou Parthům utajené a hranice jejich říše tedy zůstanou nestřežené. Zvláště pak když předtím propustil zpět k Parthům Monaisa, který byl jistě o jeho záměrech napadnout Parthii informován. Je pravděpodobnější, že triumvir od začátku neměl v úmyslu zaútočit na parthskou Mesopotamii, ale vpadnout do Parthie ze severu z Arménie. Marcus Antonius se zcela jistě poučil z předchozí Crassovy blamáže u Karrh a určitě věděl, že táhnout širokými mesopotamskými rovinami velmi příhodnými pro parthský způsob boje je nebezpečné. Cesta přes hornatou Arménii a pak Médii, byla jistě o něco bezpečnější, protože zde bylo pro Parthy obtížnější využít své hlavní vojenské přednosti, tedy vynikající kavalerie. Marcus Antonius také velmi pravděpodobně navazoval na původní válečné plány Caesarovy, který před svou smrtí chystal válku s parthskou říší, přičemž měl v plánu zaútočit právě přes Arménii.(19) Dalším velmi důležitým důvodem pro severní trasu bylo spojenectví s Artavasdem, který nabídl Antoniovi poskytnout pro tažení značné vojenské síly, nicméně nejspíš podobně jako kdysi v případě Crassa jen když potáhne právě přes Arménii.(20) Arménské vojsko bylo z velké části jezdecké, bylo vyzbrojeno podobně jako Parthové a bylo zvyklé na boj s Parthy,(21) což bylo přesně to, co Římané pro úspěch svého tažení potřebovali. Na druhou stranu pokud Antonius skutečně zamýšlel postupovat severní cestou již od počátku, pak se odbočka k Zeugmatu jeví jako zbytečná zacházka. J. Kromayer ji vysvětluje snahou zmást Parthy a nechat je v nejistotě, odkud nakonec útok opravdu přijde, aby pak rychlým obchvatem vpadl do Parthie z nečekaného směru.(22) Ani toto vysvětlení ovšem není příliš přesvědčivé. Parthové se zcela určitě brzy dozvěděli o odchodu římského vojska od Eufratu a postupu přes Arménii a vzhledem ke své poloze a podstatně kratší a snazší cestě měli dostatek času se přesunout a nepříteli postavit v Médii. Takovýto klamný manévr měl jen minimální šanci na úspěch a Antonius si toho musel být vědom. A. N. Sherwin-White se domnívá, že Antonius mohl mít v úmyslu překročit Eufrat a pak táhnout do Arménie kratší cestou přes Edessu, Amidu, pak údolím Tigridu a průsmykem v okolí dnešního města Bitlis k jezeru Van. Když však nalezl přechody přes Eufrat chráněné, musel postupovat výše popsanou delší cestou.(23) Ať tak či onak triumvirovy původní záměry a úvodní kroky zůstávají poněkud záhadné.
Každopádně vojsko, které se shromáždilo v Arménii, bylo velkolepé. Celková síla římské armády byla zhruba 100 000 mužů. Z toho bylo 60 000 římských legionářů organizovaných snad v 16 legiích,(24) 10 000 keltských a iberských jezdců a dalších 30 000 vojáků z východních lehkooděných a jezdeckých spojeneckých jednotek. Z oněch 30 000 východních bojovníků poskytl pravděpodobně 16 000 jezdců vyzbrojených podobně jako Parthové a 7 000 pěšáků nejmocnější římský spojenec, arménský král Artavasdés.(25) Antoniovu bezprostřední bezpečnost zajišťovaly nejméně tři elitní prétoriánské kohorty.(26) Většina jeho legionářů byli zkušení válečníci. 11 z uvedených 16 legií se v letech 39–38 př. n. l. zúčastnilo pod Publiem Ventidiem velice úspěšných bojů proti parthskému vpádu do Sýrie a na další území a věděli tedy velmi dobře, s jakým nepřítelem mají co do činění.(27) Parthské vojenství výborně znali i vojáci přivedení arménským Artavasdem. Antonius si velmi dobře uvědomoval, že proti vynikajícímu jízdnímu parthskému vojsku potřebuje mít dostatek jezdectva i na své straně (jak se dříve přesvědčil nešťastný Crassus, pěšáci můžou nahánět jezdce jen velmi obtížně) a Artavasdovy spojenecké sbory tedy pro něho byly klíčové. Mezi spojeneckými jednotkami bylo i mnoho lehkooděných prakovníků.(28) Zde opět můžeme vidět, že se Římané poučili z předchozích střetů s Parthy. Střely z praků mají delší dosah než šípy lučištníků, čehož dokázal v předchozích letech velmi úspěšně využít Ventidius.(29) Součástí shromážděného vojska bylo i množství obléhacích strojů a dalších obléhacích prostředků, které byly údajně naloženy na 300 vozech a jejichž součástí bylo i obrovské beranidlo dlouhé 80 stop.(30)
Takové vojsko tedy vytáhlo z Arménie do Médie Atropaténé, vazalského státu Parthie. V Arménii se Antonius doslechl, že Médie je jen velmi slabě hájená, protože většina vojska vyrazila pryč na pomoc parthskému králi. Rozhodl se tedy, že svou armádu rozdělí na dvě části. S většinou vojska vyrazil nalehko rychlými pochody a kratší ovšem hornatější a náročnější cestou napřed k hlavnímu královskému městu Médie Fraaspě, aby se pokusil zaskočit nepřítele a město dobýt překvapivým útokem ještě před příchodem hlavních sil protivníka. Za sebou ponechal vozy s obléhacími stroji, zásobami a bagáží vojáků, které postupovaly pomaleji a možná po delší ale méně náročné cestě za ním. K ochraně trénu vyčlenil dvě legie pod velením svého legáta Oppia Statiana a s touto kolonou zřejmě postupoval i Artavasdés se svým vojem.(31) V době, kdy Římané překračovali hranici mezi Arménií a Médií, měli už za sebou přibližně 1 500kilometrový a zhruba 3 a půl měsíce trvající pochod ze Sýrie. Nacházeli se tedy někdě v první půli srpna.(32)
Přibližná trasa Antoniova pochodu do Médie AtropaténéModrou barvou je vyznačen postup k Fraaspě, červenou barvou ústup zpět do Arménie. (Poloha Fraaspy je jen přibližná, přesné umístění města není známé.)
K Fraaspě to bylo od hranic ještě dalších asi 400 km.(33) Když tam Marcus Antonius s předvojem dorazil, zjistil, že královské město je dobře opevněné a oproti očekávání i silně bráněné. Plán na rychlé, náhlé dobytí města se tedy nezdařil, a tak začali Římané s klasickým obléháním. Bez připravených obléhacích prostředků to šlo ovšem jen těžko. Antonius nařídil začít budovat směrem k hradbám města velký násep, po kterém by se legionáři mohli přiblížit k obráncům města. Jeho stavba však pokračovala velmi pomalu a obtížně, a Římané proto netrpělivě očekávali druhý pochodový proud s obléhacími stroji, který však obtížně prostupnou krajinou bez dobrých cest postupoval také pomalu.(34)
Mezitím se do oblasti přiblížila hlavní parthská armáda čítající zřejmě přibližně 40–50 000 jezdců.(35) Fraatés se velmi rychle zorientoval v nastalé situaci, zanechal Antonia lopotit se u hradeb Fraaspy a místo toho s celým vojskem zaskočil Statianovu kolonu. Pomalu se pohybující a na velkou vzdálenost roztažený zástup zcela rozprášil.(36) Padlo 10 000 vojáků obou legií a přidružených pomocných sborů, zásoby byly ukradeny, obléhací stroje zničeny. Oppius Statianus zahynul v boji, vojenské odznaky legií padly do rukou Parthů(37) a zajat byl i jeden ze spojeneckých panovníků, pontský král Polemón (ten byl později ze zajetí vykoupen). Aby toho nebylo málo, Artavasdovy oddíly, které měly také postupovat s tímto proudem, se bojů vůbec nezúčastnily a místo toho se obrátily a vrátily zpět do Arménie. Zachránili se jen nemnozí. Statianus se v době přepadení musel vyskytovat již poměrně blízko Fraaspy, protože jakmile se Antonius o parthském útoku dozvěděl od Statianových poslů, ihned se vydal s vojskem na pomoc. Dorazil však příliš pozdě.(38)
Římané se nyní ocitli v nepříjemné situaci. Stáli před dobře opevněným a dobře hájeným městem, ovšem neměli k dispozici žádné obléhací prostředky. V okolní stepní a hornaté krajině se navíc vyskytuje jen málo stromů a nepříliš vysokých, takže si ani neměli jak vyrobit nové (mimo jiné proto ostatně Antonius přivážel obléhací stroje už ze Sýrie).(39) Přišli také o většinu zásob k vyživování mužů a zvířat. A v blízkosti se nacházelo silné parthské vojsko, přičemž sami Římané pozbyli s Artavasdovým odchodem většinu nesmírně důležitého jezdectva.
Ani za takových podmínek se Marcus Antonius svých plánů nevzdal, ovšem rozhodl se pozměnit strategii. Pokračoval v obléhání Fraaspy, nicméně hlavním cílem se nyní stalo vylákat parthské síly, které měly jednoznačně lepší strategické postavení, k velké, rozhodující bitvě a v ní zvrátit průběh tažení ve svůj prospěch. Triumvir tedy sebral 10 legií, 3 těžkooděné prétoriánské kohorty a veškerou zbývající jízdu a vyrazil za sháněním zásob a proviantu pryč od Fraaspy. Takto ušel jeden den cesty. Parthské vojsko následovalo a vyčkávalo na příležitost Římany napadnout. Když nastala, Parthové utvořili dlouhou bitevní formaci ve tvaru půlměsíce a chystali se na pochodující legie zaútočit. Antonius to však očekával a v podobné vyústění i doufal, proto instruoval své vojáky, aby sami přešli do útoku, jakmile se přiblíží na dosah prvních nepřátel. Pěšáci měli zaútočit přímo, jezdectvo obchvatem ze strany. První nápor římské jízdy dokázali Parthové zadržet, avšak zteči těžkooděných legionářů již neodolali a hned při prvním střetu nebo ještě před ním se obraceli na ústup. Značnou zásluhu na tom prý měly i lehkooděné sbory prakovníků. Nadšení Římané okamžitě začali barbary pronásledovat, aby završili své vítězství. Pěchota prý nepřátele stíhala na vzdálenost 50 stadií (cca 9 km), jízda až na vzdálenost 150 stadií (cca 28 km). Zjevně se zde nejednalo o klasickou parthskou taktiku předstíraného útěku a následné léčky s obchvatem, protože Parthové se nedokázali zformovat k protiútoku, byli rozprášeni do všech stran a očividně nepředstavovali pro pronásledující Římany žádné nebezpečí. Ten den už se navíc parthské vojsko nesebralo. Antonius doufal, že díky tomuto jednoznačnému vítězství zasadil Parthům těžkou ránu a získal štěstěnu opět na svou stranu. Avšak když posléze Římané bilancovali výsledek bitvy, napočítali na straně Parthů jen velmi málo mrtvých a zajatých.(40) Legie tedy sice parthskou armádu přesvědčivě potřely a rozprášily, ale nedokázaly jí způsobit žádnou významnější skutečnou škodu. Parthské oddíly se brzy opět seskupily a následujícího dne již znovu s nezmenšenou silou dorážely na římské vojáky pochodující zpět k Fraaspě.
Po návratu čekaly na Římany další špatné novinky. Médská posádka využila odchodu většiny římských sil a provedla tvrdý výpad z města proti oslabeným obléhatelům. Podařilo se jí zahnat dvě strážní kohorty na útěk a poškodit násep a další obléhací prostředky, než se zformoval protiútok, a pak se rychle vrátit zpět za hradby. Marcus Antonius byl těmito zprávami rozezlen a nařídil decimaci obou kohort, které před nepřítelem utekly, a potrestal několik centurionů a velícího legáta. Zbývající muži pak dostávali na místo přídělů pšenice ječmen.(41) Decimace byla prastará římská forma trestu, při které byl z každého trestaného oddílu vylosován a usmrcen každý desátý muž. V této době se však tento krutý trest již běžně nepoužíval.
Nyní začala vleklá opotřebovávací válka. Římané měli málo zásob a museli tedy pořádat zásobovací výpravy do okolní krajiny. Toho využívali Parthové, kteří na vyslané oddíly chystali léčky a snažili se je pobíjet a i jinak narušovali římskou logistiku. Ze začátku bylo možné snášet jídlo a píci z blízkého okolí, když však byla okolní krajina již zcela zplundrována, stávaly se zásobovací výpravy čím dál delší a nebezpečnější. Malé oddíly vyslané za potravinami byly často pobíjeny. Když však Římané poslali větší uskupení, ihned toho využívali nepřátelé k výpadům z města a útokům na obléhací jednotky a k ničení válečných strojů. Zároveň se parthské vojsko úzkostlivě vyhýbalo jakékoliv větší bitvě, která by byla příležitostí pro Římany. Významné pokroky při obléhání města také nebyly.(42)
Takto uběhlo několik týdnů a přišel podzim.(43) S blížící se zimou se stávala situace pro legionáře stálé problematičtější. Ani Parthové to však neměli snadné. I oni museli své vojsko něčím živit a také se museli mít neustále na pozoru před Římany, kteří rozhodně nebyli poraženi a představovali nebezpečnou hrozbu bez ustání číhající na svou šanci. Zároveň se Fraatés obával, aby se mu s příchodem zimy nerozešli jednotliví šlechtici se svými vojáky zpět do svých domovů.(44) Došlo tedy k vyjednávání obou vyčerpaných stran. Antonius znovu požadoval navrácení ztracených římských standart a zajatých vojáků, byl to však jen chabý pokus zachovat si tvář. Fraatés samozřejmě odmítl, avšak navrhoval, že pokud Římané okamžitě odtáhnou, nechá je na pokoji a nebude je na zpáteční cestě pronásledovat a obtěžovat. Antonius byl zprvu k tomuto návrhu podezřívavý, nakonec však pochopil, že mu stejně nic moc jiného nezbývá, a tak posléze s těžkým srdcem souhlasil. Několik dní na to dal tedy strhnout tábor a vykonal přípravy k odchodu. Za takové vyústění svého tažení se údajně tak styděl, že ústup vojákům neoznámil osobně a raději tím pověřil svého legáta Domitia Ahenobarba.(45)
Původně plánoval Antonius táhnout zpět stejnou cestou, jakou přišel. Avšak jeden z průvodců, národností Mard(46) a mimochodem jeden z těch, kteří přežili masakr Statianovy pochodové kolony, ho přesvědčil, že to není dobrý nápad, protože po cestě jsou dlouhé roviny, kde na něho prý budou nejspíš Parthové navzdory dohodě o neútočení čekat a kde mu můžou způsobit svými střelami velké ztráty. Slíbil provést Římany jinou trasou přes hory, ale s dostatkem zásob pro vojsko a horšími podmínkami pro parthský způsob boje. Vojevůdce nakonec souhlasil, římské vojsko zanechalo obléhání, dokonce ani nezničilo improvizovaně vyrobené obléhací stroje, a někdy na začátku října vyrazilo na zpáteční cestu do Arménie.(47)
Dva dny pochodovalo vojsko volně a bez jakýchkoliv překážek. Parthové se neukazovali a zdálo se, že dodržují dohodnuté příměří. Třetí den však Římané zpozorovali, že hráze blízké řeky byly protržené a je zaplavena cesta, kterou měli postupovat. Pochopili, že se jedná o nástrahu Parthů, kteří jim záměrně znesnadňují pochod. Antonius rychle zareagoval a ihned začal z pochodové kolony sestavovat bitevní šik. Krátce na to se objevil nepřítel a ihned zaútočil. Snažil se obchvatem legie obklíčit a zasypat svými šípy. Římané kontrovali útokem lehkooděnců. Obzvláště prakovníci a vojáci metající na Parthy oštěpy způsobovali svým protivníkům nepříjemné ztráty, ačkoliv byli také často zraňování. Následně zaútočila keltská jízda, která parthské jezdce odrazila a zahnala.(48)
Nyní již bylo jasné, že parthské sliby o volném odchodu jsou zapomenuty (ať už je Fraatés plánoval nedodržet od počátku, nebo podezříval Antonia ze zrady kvůli tomu, že se vydal jinou trasou) a Římané to na zpáteční cestě rozhodně nebudou mít jednoduché. Parthové teď na pochodující legie začali dotírat naplno. Do cesty jim kladli překážky, obsazovali a bránili těžko průchodné průsmyky, narušovali jim logistiku a obstarávání potravin, píce a vody v okolí a neustále na pochodující vojáky doráželi a útočili. Římané si však na ústupu vedli velmi dobře. Projevila se jejich skvělá organizace, disciplína i zkušenosti. Marcus Antonius nařídil postupovat v čtverhranné obranné formaci, zadní voj a boky šiku byly posíleny lehkooděnci s oštěpy a zvláště prakovníky a k dispozici bylo jezdectvo pro rychlé protiútoky. Zároveň všem zakázal pronásledovat ustupující nepřátele na delší vzdálenost. Spořádaným pochodem vojáků a spoluprací prakovníků, kteří byli schopní své střely vrhat na delší vzdálenost než Parthové své šípy, jízdy, která promptně napadala přibližující se a útočící parthské jezdce, a legionářů, kteří tvořili zálohu vždy připravenou zasáhnout v případě potřeby, a pevnou hradbu, ke které se vždy po útoku stahovalo jezdectvo i lehkooděnci, dokázala římská armáda bez větších problémů nepříteli odolávat a dále ustupovat směrem k Arménii.(49) Mnozí si jistě při tomto popisu vzpomenou na slavný pochod Xenofóntův a jeho deseti tisíc Řeků a Marcus Antonius si údajně také nejednou vzpomněl.(50)
Takto pokračovali Římané za neustálých bojů a nesnází další čtyři dny. Legie uvykly válečným způsobům Parthů a dařilo se je odrážet a zahánět. Pátého dne však došlo ke katastrofě. Jeden z důstojníků, Flavius Gallus, požádal o posílení svých oddílů v zadním voji a následně se odvážněji pouštěl do výpadů proti nepříteli, přičemž se ale nestahoval rychle zpátky k těžké pěchotě, jak to dosud Římané s úspěchem činili. Parthové této chyby okamžitě využili a začali ho postupně předstíranými ústupy lákat dále a odtrhávat od hlavního šiku. Ostatní římští velitelé si toho všimli a snažili se Galla přimět k návratu, ovšem ten si nedal říci a brzy se dostal příliš daleko. Parthové jeho oddíly obešli a začali tísnit z více stran. Nyní si i Gallus uvědomil svoji chybu a vyslal posli s žádosti o pomoc. Velitelé zadního šiku pochodové formace, mezi kterými byl i Canidius Crassus, mu však postupně posílali jen menší oddíly, se kterými se parthští jezdci dokázali vypořádat, což situaci ještě zhoršilo. Gallovi totiž pomoci nedokázali a naopak při útěku před Parthy rozsévali paniku u ostatních vojáků zadního voje. Situaci nakonec zachránil Antonius, který stáhl síly z přední části pochodové formace a přispěchal na pomoc. V bojích se vyznamenala především III. legie, která zadržela ustupující bojovníky a odrazila dotírající Parthy. Výsledkem bylo zhruba 3 000 mrtvých a 5 000 raněných vojáků na římské straně. Čtyřmi šípy raněný Flavius Gallus byl dopraven do tábora, ovšem svým zraněním brzy podlehl.(51)
Morálka a bojový duch Parthů pochopitelně po takovém vítězství vyletěly do nebes. Kupodivu se zdá, že římské vojáky ani tento neúspěch zatím ještě nezdeptal a disciplína i morálka v mužstvu zůstaly na vysoké úrovni. Velkou zásluhu na tom měl dle Plútarcha hlavní vojevůdce.(52) Následujícího dne se k římskému postavení dostavilo více nepřátelských vojáků než obvykle. Fraatés údajně vyslal i jednotky, které si obvykle ponechával pro svou vlastní ochranu, a k boji se tedy chystalo na 40 000 jezdců. Parthové doufali, že Římané jsou již oslabeni a stačí je jen dorazit. To se ovšem přepočítali. Římské vojsko se vrátilo k úspěšné taktice předchozích dní, jednotlivé oddíly se nenechávaly vylákat dále od hlavní formace a koordinovaně úspěšně odrážely nepřátelské nájezdy.
Při jedné příležitosti sestupovali římští vojáci těžkým terénem z nějakého pahorku ostřelováni parthskými lučištníky. Aby se ochránili, vzali legionáři mezi sebe lehkooděnce, jejich poslední řada poklekla a následně utvořili obrannou štítovou formaci zvanou testudo (želva), při které se vytvoří střecha z překrývajících se štítů, která chrání muže před střelami. Parthové si však tento pohyb špatně vyložili jako slabost Římanů, okamžitě se přiblížili s kopími a meči a zaútočili. Aspoň někteří nejspíš kvůli obtížnému terénu dokonce sesedli z koní a do boje se vydali opěšale.(53) To se jim stalo osudným. Legionáři na povel okamžitě rozvinuli své řady, přešli do protiútoku a pobili mnoho nepřátel. Ostatní zahnali na útěk. Testudo se pak osvědčila jako ochrana před parthskými šípy i v následujících dnech.
Disciplinovaný postup (i když pomalý) dokázal římské šiky uchránit před parthskými vojáky a nezřídka se jim naopak podařilo způsobit protivníku nepříjemné ztráty, ovšem objevil se nový nepřítel – hlad. Parthské narušování římského zásobování začalo nést své ovoce a Římanům začaly docházet potraviny. Vojáci se uchylovali k různým kořínkům a rostlinám, a to i k takovým druhům, které neznali. Mnozí se při těchto experimentech otrávili a někteří zemřeli.(54)
Za takové situace zvažoval Antonius, že by z hor sestoupil do nížin a táhl rovinatějšími kraji, kde by bylo snazší opatřovat zásoby. Měl také zprávy, že v horských oblastech před nimi je nedostatek vody. Od tohoto záměru ho odradil posel od parthského šlechtice Monaisa Mithridates, který mu prozradil, že na konci rovinaté pláně na něho parthové chystají léčku. Také Antoniův mardský průvodce souhlasil, že roviny jsou nebezpečné a radil setrvat v horách s tím, že nedostatek vody bude trvat jen jeden den pochodu.(55) Triumvir tedy nařídil naplnit všechny dostupné nádoby vodou a rozhodl o rychlém denním a nočním pochodu horskými pěšinami. Cesta to byla náročná a vyčerpávající. Na tom pochodu údajně urazili vojáci přes 40 km. Ráno však již měli opět v zádech parthské jezdce, kteří je oproti svým zvykům pronásledovali i přes noc. Boje a šarvátky začaly nanovo. V průběhu dalšího postupu narazil přední voj na řeku, která však byla slaná. Navzdory přemlouvání Antonia a důstojníků se mnozí žízniví vojáci hltavě napili, kvůli čemuž pak dostali křeče v žaludku a ještě větší žízeň. Aby se mohl postarat o tyto vojáky a zároveň ulehčil bojujícímu zadnímu voji, dal Antonius rozbít tábor.(56)
Při stavbě stanů se však opět objevil Mithridates a radil triumvirovi pokračovat dál až k další řece, za kterou už prý Parthové Římany pronásledovat nebudou. Antonius posla obdaroval za jeho pomoc a po krátkém odpočinku rozkázal pokračovat na další dlouhý pochod, který opět probíhal i přes noc. Únava, hlad, žízeň, strach a utrpení posledních dní se nyní už projevilo i na disciplíně římského vojska. V průběhu nočního putování se řada vojáků utrhla ze řetězu, rabovala a loupila zavazadla nesená soumary, okrádala své druhy, a dokonce se pustili i do Antoniových zavazadel. Vojskem se šířil zmatek a panika. Situace zašla tak daleko, že Marcus Antonius údajně nařídil jednomu ze svých propuštěnců aby ho probodl a uťal mu hlavu, aby ho nepřátelé nemohli identifikovat, pokud se věci zcela vymknou kontrole.(57)
Za svítání se situace trochu uklidnila, čemuž napomohlo i to, že se opět objevili Parthové a začali útočit. Lehkooděnci tedy začali s nepřítelem bojovat, těžká pěchota znovu využila své štíty k ochraně před přilétajícími šípy. Takto se pochodová kolona konečně dostala k řece, o které dříve mluvil Mithridates. Antonius tedy poslal své jezdce proti Parthům, aby kryli ostatní vojsko, a začal s postupným přepravováním raněných přes řeku. Když však Parthové viděli řeku, skutečně přestali bojovat, jak předpověděl Mithridates, povolili tětivy svých luků, zdravili a povzbuzovali římské vojáky a údajně vyslovovali uznání nad jejich statečností a válečným uměním. Římané se tedy bez dalších obtíží přeplavili přes řeku, za níž si pak odpočinuli a načerpali nové síly. Po dalších šesti dnech pochodu, nyní již bez obtěžování ze strany Parthů, dorazili k řece Araxu a do Arménie.(58)
Ústup římského vojska od Fraaspy trval 27 dní.(59) V jeho průběhu podle Plútarcha prý porazily legie Parthy v 18 bitvách, které však prý nebylo možno dotáhnout do rozhodného konce kvůli nemožnosti lépe pronásledovat prchajícího protivníka. Až na výjimky se však sotva jednalo o skutečná vítězství. Většinou šlo pravděpodobně spíše jen o taktický či předstíraný ústup, který byl tak typický pro parthské vojenství, a který Římané mylně považovali za porážku a útěk.
V Arménii byli Římané konečně v bezpečí a měli dostatek jídla, vody i jiných potřeb. Přesto se Antonius navzdory pokročilé roční době (zhruba začátek listopadu) a se zesláblým mužstvem rozhodl pokračovat dále do Sýrie. Pravděpodobně nedůvěřoval arménskému králi Artavasdovi, který ho během tažení opustil, a proto se vydal na další obtížnou cestu. Zimní arménské hory jsou nehostinné a kruté. Na pochodu teď sužovaly vojáky, z nichž mnozí byli ranění, mráz a sněhové bouře. Než dorazili do Sýrie, zemřelo jich dalších 8 000.(60) Celkem na tomto tažení našlo smrt přibližně 32 000 římských vojáků. Velká část z nich (snad kolem poloviny) však nepadla pod deštěm parthských šípů, ale následkem otravy z pozření jedovatých rostlin, následkem hladu, žízně, nemocí a vyčerpání či následkem mrazu a sněžných bouří na horských stezkách Arménie.(61)
Marcus Antonius se pak odebral do městečka Leuké kómé, kde vyčkal na Cleopatru s penězi a oblečením pro jeho vojáky. Po zaopatření vojska odtud spolu odpluli do Alexandrie, kde strávili zimu. Ačkoliv se Antonius snažil své parthské tažení aspoň částečně prezentovat jako úspěšné(62) a někteří se aspoň navenek zpočátku tvářili, že tomu i věří,(63) nebylo pochyb o tom, že se jednalo o zjevný nezdar. Ať už byly plány jakékoliv, nepodařilo se je naplnit. Antonius nedobyl žádná nová území, nezískal žádnou válečnou kořist, neporazil protivníka v žádných významných bitvách a ani na diplomatickém poli žádný úspěch nepřišel. V opakovaně požadovaném navrácení římských vojenských odznaků ukořistěných Parthy u Karrh nejenže neuspěl, naopak jejich sbírku standart ještě rozmnožil.
Fraatés oslavil své vítězství tím, že přerazil svým portrétem a vydal původně Antoniovy a Cleopatřiny mince, které ukořistil v průběhu bojů. Idylka však netrvala dlouho. Fraatés a Artavasdés médský, původně spojenci ve válce proti Římu, se brzy dostali do sporu. Artavasdés údajně nebyl spokojen s podílem na kořisti, který mu byl přisouzen, a tak se rozhodl spojit s Markem Antoniem, který to pochopitelně uvítal. Triumvir chtěl ve spolku s médským panovníkem uspořádat další tažení proti Parthům. To se však nakonec (údajně kvůli Cleopatře ale ve skutečnosti spíše kvůli vnitropolitické situaci římské říše) neuskutečnilo. Roku 34 př. n. l. se tedy Antonius alespoň pomstil Artavasdovi arménskému za jeho zradu a snad i za jeho vyjednávání s Octavianem. Po několika pokusech obelstít Artavasda pomocí diplomacie nakonec přitáhl s vojskem před Artaxatu (hlavní město Arménie), krále vylákal ke schůzce a uvěznil (a později popravil). Následně relativně snadno dobyl celou Arménii. Část věnoval médskému králi, se kterým uzavřel alianci proti Octavianovi a Parthům. Ani toto uspořádání však netrvalo dlouho. Když později triumvir odvolal většinu svých jednotek z Arménie kvůli přípravě na válku s Octavianem, Parthové zaútočili, dobyli Médii i Arménii a obě tyto země byly pro Řím opět ztraceny.(64) Arménie se následně stala trvalým jablkem sváru mezi římskou a parthskou říší, nicméně žádný další vpád do Parthie Římané neuspořádali po dalších téměř 150 let, až do časů Traianových.
Hodnocení celého tažení a postupu Marka Antonia komplikuje fakt, že nevíme, jaký byl vlastně plán hlavního vojevůdce. Žádné prameny nám v tomto ohledu podrobnější informace nezanechaly. Už jen poněkud podivný začátek operace, kdy se triumvir nejdříve vydal k Zeugmatu na Eufratu a následně na sever do Arménie, a z něho plynoucí možnost, že snad původním plánem mohlo být řeku překročit a vpadnout do Mesopotámie, vnáší do našeho posuzování situace nejistotu. Zdá se však málo pravděpodobné, že by Antonius pod dojmem přítomnosti nepřítele u hranic (což ostatně mohl a měl předpokládat) zcela změnil všechny své plány, a to takovým způsobem, že by se raději vydal na 1 500kilometrový pochod a bez zásadnější přípravy vpochodoval na parthská území ze severu (kde ostatně také mohl očekávat přítomnost nepřátelských sil). Útok přes Arménii tedy byl patrně zamýšlen hned od počátku. Svědčí pro to ostatně i předchozí expedice Canidia Crassa do Arménie, Ibérie a Albánie (která dává smysl jen v případě tažení z Arménie) a skutečnost, že u Zeugmatu nebylo ještě přítomno celé vojsko a některé posily nabrali Římané teprve po cestě. Týká se to hlavně a především důležitých jízdních oddílů arménských.(65)
Jaký však byl plán pro následující postup a jaké byly cíle celého podniku, je již nejasné. Je velmi nepravděpodobné, že by chtěl Marcus Antonius Parthii dobýt a vytvořit novou provincii. Takový záměr by si vyžádal několik let bojů a obrovské úsilí, což by si mohl Antonius při svém souběžném soupeření s Octavianem o primát v římské říši jen těžko dovolit. Na druhou stranu opačný názor, že se ve skutečnosti jednalo jen o krátkou trestnou a loupeživou výpravu, která měla pouze demonstrovat římskou moc a sílu a zvýšit Antoniovu prestiž,(66) je vzhledem k rozsáhlosti příprav, velikosti útočného vojska a početným obléhacím prostředkům asi také nesprávná. Skutečnost nejspíš bude opět někde mezi těmito dvěma extrémy. Marcus Antonius snad doufal, že tímto tažením zvýrazní rozkoly uvnitř parthské šlechty, posílí opozici proti současnému králi a následkem bude buď svržení Fraata a dosazení spřáteleného vazalského panovníka na parthský trůn, nebo alespoň donucení Fraata k mírovým jednáním za pro něj nepříznivých podmínek, a tím opět dosažení podřízeného postavení Parthie vůči Římu. Byl vysloven i názor, že toto tažení bylo ve skutečnosti vedeno především proti samotné Médii, která měla být přeměněna na spojenecký stát. Tím by vznikl řetězec vazalských států na parthských hranicích a dobrý výchozí bod pro případný následný vpád do samotné Parthie. Dalšími cíli bylo jistě oslabení parthského a posílení římského vlivu v Arménii, Médii a na Předním východě a samozřejmě hojně zmiňované navrácení standart a zajatců z předchozích válek. Úspěch v kterémkoliv z výše uváděných bodů by Antoniovi pochopitelně přinesl obrovskou slávu a prestiž a výrazně by mu pomohl i v rámci jeho vnitropolitického boje s Octavianem.(67)
Jak už jsme předestřeli, bohužel neznáme strategii postupu, kterým mělo být naznačených záměrů dosaženo. Prvním cílem byla zjevně Fraaspa, u které nakonec celá kampaň zkrachovala. Někteří badatelé vyslovili názor, že další kořistí se měla stát jižněji ležící Ekbatana (dnešní Hamadán, Írán), významné a bohaté město v Médii a jedno ze sídelních míst parthských králů. Dále mohli Římané pokračovat na jihovýchod na Seleukeiu a Ktésifón, na východ na Rhagai a Hekatompylos či na západ na Arbelu a pak Hatru nebo Nisibis. Antonius se také mohl snažit přinutit Parthy k velké rozhodující bitvě. Vše jsou to ale pouze spekulace, jistého nevíme nic.(68)
Již ve starověku byl Antonius kritizován za to, že údajně kvůli touze užívat si s Cleopatrou vyrazil na tažení příliš pozdě a spěchal zpět, a neměl tedy dostatek času k úspěšnému vedení válečných operací. Rozumnější by prý bylo přezimovat v Arménii a z jara následujícího roku vpadnout na parthská území.(69) J. Kromayer však přesvědčivě argumentuje, že triumvir začal ve skutečnosti shromažďovat své vojsko pravděpodobně již v březnu či dokonce únoru roku 36 př. n. l. a už jen kvůli neprůchodnosti některých horských průsmyků a nedostatku píce pro zvířata v horských oblastech by mohl jen stěží vyrazit z Zeugmatu dříve, než to udělal (tj. nejspíš přibližně ve druhé půli dubna). I v porovnání s jinými římskými vojevůdci, kteří v dané oblasti válčili (Crassem a Ventidiem), započal Antonius svou kampaň toho roku brzy.(70) Tento osten namířený proti Antoniovi a Cleopatře tedy není spravedlivý a poukazuje spíše na zaujatost některých našich pramenů či jejich ovlivnění Octavianovou propagandou. Samozřejmě je pravda, že cesta od Eufratu do Arménie byla dlouhá a náročná a značně ukrojila z času využitelného pro vojenské akce. Je těžké posoudit, zda i potom zbývalo dostatek času na dosažení cílů výpravy, když tyto cíle přesně neznáme. Z pramenů ovšem vyplývá, že na úvod tažení se hlavní vojevůdce především snažil využít výhodné situace, kdy jedno z protivníkových center bylo údajně slabě bráněné, k tomu, aby ho snadno a rychle dobyl. A k tomu bylo zcela jistě času dostatek, pokud by se tato informace ukázala být pravdivou. Kdyby triumvir Fraaspu dobyl, získal by základnu pro přezimování, zásobování a další operace. I pod dojmem těchto informací se tedy kritika o pozdním začátku války jeví jako irelevantní.
Jak jsme viděli, před samotným tažením dokázal Marcus Antonius shromáždit skutečně působivou vojenskou sílu. Velmi důležitá je v tomto ohledu skutečnost, že se do jisté míry poučil z předchozí Crassovy porážky a své vojsko lépe poskládal pro boj s parthským protivníkem. Jádro tvořili stále legionáři – stálá a nezdolná těžká pěchota. Nicméně vidíme také, že se v jeho vojsku nacházely početné oddíly lehkooděných prakovníků. Velkou výhodou prakovníků je fakt, že jejich střely mají delší dosah než lučištníci a obzvláště než jízdní lučištníci.(71) Střely z praku také na rozdíl od šípů nejsou ve vzduchu vidět, a je tedy těžší se proti nim bránit.(72) Těžší typy munice navíc nepotřebovaly prorazit zbroj. Rána takovou střelou do přilby mohla zasaženému přivodit otřes mozku.(73) A přítomnost prakovníků zabrala, naše prameny je několikrát v průběhu tažení popisují jako důležitou či přímo zásadní zbraň, která se zasloužila o zahnání parthských jezdců a nepříjemné ztráty mezi nimi.(74) Dalším významným prvkem v Antoniově složení vojska bylo 16 000 arménských a 10 000 keltských a iberských jezdců. Římská těžká pěchota dokázala v přímém boji odolávat Parthům a zahánět je na útěk a pokud nebyla nalákána do pasti či jinak zaskočena, nepředstavovali pro ni nepřátelští jezdci v pravidelné bitvě skutečně vážného protivníka.(75) Ovšem rychlostí se jim legionáři rovnat nemohli, následkem čehož nebyli schopni Parthy efektivně pronásledovat, způsobovat jim významné ztráty, a tím bitvy definitivně rozhodovat.(76) Tuto slabinu v možnostech efektivně pronásledovat parthské jezdce měly napravit početné spojenecké jízdní sbory. Bohužel po odchodu arménských sil zpět domů byl tento aspekt triumvirova plánování nepříjemně otupen. Je také otázkou do jaké míry by arménské sbory v tomto ohledu pomohly, protože ani relativně početné jízdě keltské a iberské se při stíhání Parthů příliš nedařilo. Můžeme také vidět, že některé důležité lekce z porážky Crassovy a naopak vítězství Ventidiových si Antonius přece jen nenastudoval. Když se snažil přimět Parthy k rozhodující velké bitvě, nedokázal vhodně využít výhodnějšího terénu nebo přijít s nějakými překvapivými taktickými prvky, pomocí kterých by eliminoval parthskou výhodu v mobilitě. V podstatě se podobně jako Crassus spoléhal na jednoduchý frontální útok a sílu legií. Když se však (znovu) ukázalo, že těžkoodění pěší legionáři nedokážou dohnat parthské jezdce (navíc převážně lehkooděné) a že si navíc Parthové, kteří se naopak ze svých porážek z rukou Ventidia zjevně poučili, dávají pozor, aby se nenechali vlákat do nekontrolovaného přímého boje zblízka, neměl již v rukávu žádné další trumfy, které by mu mohly přinést významná vítězství.(77)
Tím se již dostáváme ke dvěma zcela zásadním událostem, které v podstatě hned na začátku rozhodly o neúspěchu římského tažení – zničení Statiana s obléhacími stroji a odpadnutí arménského krále Artavasda. Ztráta obléhací techniky byla pro Římany pohromou. Jejich tažení nebylo jen loupeživou či trestnou výpravou, při které armáda vyplení vesnice v okolí, pobije okolní menší posádky a s kořistí se vrátí domů. Jednalo se o vážně míněnou invazi do parthské říše. Antonius mohl uspět v podstatě hlavně buď tím, že zvítězí ve velké rozhodující bitvě, ve které způsobí nepříteli takové ztráty, že ten se vzdá nebo v nevýhodné a podřízené pozici začne žádat a vyjednávat o mír, nebo tím, že postupně dobude a ovládne důležitá města, cesty a mocenská centra, což povede ke stejnému vyústění. Důležitá města však byla dobře opevněná a chráněná a bez obléhacích strojů byla poměrně malá naděje na jejich dobytí. Okolní krajina navíc neposkytovala dostatek dřeva k postavení nových.
Nabízí se pochopitelně otázka, jak mohl Antonius, který si významu obléhacích strojů určitě byl dobře vědom, dopustit takovou katastrofu. Co ho vlastně vedlo k tomu, že tuto důležitou složku své armády zanechal vzadu a s většinou vojska postupoval rychleji vpřed? Dle našich pramenů dostal v Arménii zprávu, že Fraaspa – hlavní město Médie, ve kterém byla přítomná i královská rodina(78) – je jen chabě bráněná, protože král s vojskem odjel na pomoc Fraatovi. Triumvir chtěl této nečekané situace využít ve svůj prospěch. Kdyby dokázal snadno a rychle Fraaspu dobýt a s ní případně zajmout i královy ženy a děti, byla by to obrovská výhoda pro jeho další postup. Získal by zásobovací předmostí a významný politický trumf, s jehož pomocí měl slušnou šanci donutit Artavasda médského k odpadnutí od Fraata a oslabení Parthů. Jeho snaha o bleskový postup na hlavní město Médie Atropaténé tedy určitě nepostrádala logiku. Navíc to byla strategie, kterou dobře poznal v dobách, kdy býval důstojníkem Gaia Iulia Caesara. Caesar byl takovými zrychlenými taženími pověstný (známá celeritas Caesariana(79)), a nejednou tak dokázal své protivníky zaskočit a dosáhnout rychlého a relativně snadného úspěchu. Stačí vzpomenout na jeho dech beroucí prosvištění Itálií po překročení Rubikonu. Další ukázkou situace, kdy Caesar zanechal trén za sebou (ovšem nutno dodat, že v opevněném táboře) a jen nalehko vyrazil s legiemi vpřed, je jeho pochod na pomoc Vercingetorigem obléhaným Boiům roku 52 př. n. l.(80) Byly však i případy, kdy ho takové jednání dostalo do nepříjemných problémů, ze kterých vyvázl jen s obtížemi (například při bojích v Africe proti Scipionovi a Iubovi Caesar tak spěchal s přepravou vojáků a následnými akcemi, že nezajistil v dostatečné míře patřičné zásobování svého vojska, které pak po většinu tažení trpělo nedostatkem všemožných zásob, jídlem a vodou počínaje a stany na spaní konče). Marcus Antonius tedy zjevně zkusil zopakovat úspěšný vzorec, který dříve pozoroval u svého učitele.
Žák ovšem selhal. Místo rychlého a snadného úspěchu přišel masakr dvou legií, spálení důležitých obléhacích strojů, ztráta velkého množství dalších zásob a odchod významného spojence. Co při zkoumání příčin tohoto nezdaru udeří do očí, je jasně patrný rozdíl ve výzvědné a zpravodajské činnosti obou armád.(81) Antonius získal zprávu, že Fraaspa je špatně hájená, když však dorazil na místo, ukázalo se, že tato informace je falešná. Začal město obléhat, při tom však zjevně neměl žádnou představu o tom, kde se vlastně nacházejí hlavní parthské síly. Zdá se, že první údaje o Fraatově vojsku získal teprve ve chvíli, kdy probíhalo pobíjení Statianova pochodového proudu, který zřejmě o přítomnosti Parthů v oblasti před útokem také nevěděl. To už však bylo příliš pozdě. Naproti tomu Fraatés měl zjevně informací o svém nepříteli dostatek. Vypadá to, že dobře věděl o rozdělení římské armády a pravděpodobně i o tom, že Antoniův předvoj s sebou nemá žádné obléhací prostředky, jimiž by mohl vážně ohrozit médské hlavní město. Zanechal tedy triumvira lopotit se s obléháním dobře opevněné Fraaspy a s vojskem se vrhl na Statiana (zjevně musel znát jeho polohu). Náznaky deficitu v římské výzvědné činnosti můžeme pozorovat i v průběhu pochodu legií zpět do Arménie, kdy například musel před chystanou parthskou léčkou varovat Římany vyslanec parthského šlechtice Monaisa. Naopak když se Antonius vydal jinou cestou, než Parthové očekávali, Fraatés se o tom rychle dozvěděl a za krátkou chvíli již byli jeho jezdci Římanům opět v patách.(82) Samozřejmě je třeba říci, že vysoce mobilní jízdní vojsko má v takové situaci značnou výhodu, protože se hůře sleduje, dokáže se mnohem rychleji přesunovat a má větší akční rádius. Nicméně zdá se, že zatímco Římané měli po značnou část tažení (a hlavně v kritické chvíli na jeho začátku) jen špatné a mlhavé informace o pohybech nepřátelských vojsk, Parthové naopak byli schopni sledovat svého protivníka značně efektivně. Právě tyto skutečnosti na začátku tažení výrazně přispěly k následnému pro Řím nepříznivému vyústění útoku na Fraaspu, a tím i k nezdaru celé invaze.
Antoniovi bylo též vyčítáno, že ochrana obléhací techniky a zásob byla příliš slabá.(83) To je těžké posoudit. Záleží na podmínkách a situaci. 10 000 mužů nemusí být úplně málo. Ovšem v situaci, kdy není známa ani přibližná poloha nepřátelského vojska a nejspíš ani jeho síla a vojáci jsou roztaženi v dlouhé pochodové koloně, to nejspíš není optimální počet. Zásadní otázka zde však je, kde byl vlastně spojenecký král Artavasdés a jeho síly. Z pramenů vyplývá, že v prvním pochodovém proudu nebyl. Obrany trénu se však také nezúčastnil.(84) Nevíme, jestli měl také za úkol podílet se na ochraně strojů a bagáže. Pokud ano, pak by to vrhalo nové světlo na otázku, zda byla obrana trénu dostatečná.
Co však bylo ještě horší, byla následná reakce Artavasda – nejenže nepřispěchal Statianovi na pomoc (ať už mohl či nemohl), ale obrátil své vojsko a odpochodoval zpátky do své země. Cassius Dio neudává důvod tohoto nečekaného rozhodnutí. Plútarchos píše, že Artavasdés ztratil důvěru v úspěch operace, a proto se vrátil.(85) Další římské prameny už hovoří výslovně o zradě a kolaboraci s Parthy.(86) Spolupráce s Fraatem je nepravděpodobná. Svědčí o tom skutečnost, že po ústupu z Médie našel Antonius útočiště a zásoby pro své vojsko právě v Arménii. Kdyby se oba východní králové spolu domluvili proti Římanům, jistě by Arméni zdecimované armádě jen tak nedovolili vstup na svá území a ještě jim dodali zásoby. Ačkoliv vztahy mezi Artavasdem a Antoniem byly nejspíš po návratu z Médie napjaté, Antonius se ke králi choval s úctou a ani Armén se neprojevoval nijak útočně či nepřátelsky.(87) Z pozdější dob víme, že k Artavasdovi posílal posly Octavianus,(88) a vyskytla se tedy domněnka, jestli za královým odpadnutím nebylo právě jeho spojenectví s Antoniovým římským sokem. Je však otázkou jestli se to týká již roku 36 př. n. l. a jestli vůbec nějaké spojenectví skutečně existovalo. Obecně se zdá nejpravděpodobnější, že arménská pozice strategicky významného území mezi dvěma silnými a agresivními mocnostmi byla vždy velmi ošemetná. Artavasdés pravděpodobně nebyl nijak významně nakloněn ani Římanům ani Parthům. Spíše se jen snažil co nejlépe balancovat na této tenké hraně, tak aby pokud možno nezavdával příčinu k nepřátelství ani jedné ze znepřátelených stran a aby se pokud možno v případě problémů nacházel na straně toho momentálně silnějšího.(89) Jisté však je, že Římané Artavasdovi jeho zradu zazlívali a Antonius se později do Arménie vrátil, aby se mu za všechna příkoří (skutečná i domnělá) pomstil.
O neblahém osudu invaze bylo v tuto chvíli již do značné míry rozhodnuto. Je však pochopitelné, že Marcus Antonius se nechtěl otočit a vrátit zpět do římských provincií jako spráskaný pes. Stále měl k dispozici silné vojsko a kdyby se mu podařilo dobýt Fraaspu nebo uštědřit Parthům vážnou a bolestivou porážku, mohl stále situaci zvrátit na svou stranu. Především dobytí města by mu zajistilo zásoby, opevněné místo pro bezpečné zotavení a přezimování vojska a výchozí bod pro další postup na jaře příštího roku.
Triumvir proto pokračoval v obléhání a zároveň napřel síly i k druhé možnosti pro zajištění úspěchu, tedy ke snaze vylákat Parthy k velké rozhodující bitvě. Fraatés však chybu neudělal. Dobře si uvědomoval nevýhodné postavení Římanů. Město bylo dobře opevněné a hájené a na jeho dobytí byla jen malá šance. Vzhledem k rozdílné mobilitě obou armád byla také poměrně malá naděje na to, aby Římané zaskočili Parthy a donutili je k nevýhodnému boji. Nemělo tedy smysl riskovat velkou, otevřenou bitvu. Parthové se tedy pečlivě vyhýbali zásadním přímým střetům a soustředili se na pro Římany nepříjemnou opotřebovávací válku. Narušovali římské zásobování, útočili jen na menší hloučky nepřátel a za pro sebe příznivých podmínek. Po rychlém úderu se rychle zase stahovali, aby nedali legiím příležitost k účinné odvetě. Skvěle fungovala spolupráce s obhájci města. Ve chvílích, kdy Římané vysílali své oddíly k bojům s venkovní parthskou armádou a oslabovali tak oddíly určené k obléhání, pořádali obránci Fraaspy výpady a ničili obléhací práce. Legie byly schopné tu a tam dosáhnout dílčích úspěchů, ovšem kvůli relativně malému počtu jezdců nedokázaly takové taktice efektivně čelit a svá drobná vítězství přetavit v opravdu citelné ztráty protivníka. Ani Parthové nezpůsobovali stále silné a dobře organizované římské armádě žádnou velkou a citelnou škodu, ovšem po malých troškách ztráty stále narůstaly, zásobování se horšilo, dobytí města bylo v nedohlednu a čím dál více bylo jasné, že takové postavení je neudržitelné. Navíc se začala blížit zima, která by celou situaci ještě výrazně zhoršila. Ačkoliv tedy římský vojevůdce udělal, co mohl, aby štěstěnu zvrátil na svoji stranu, nakonec se mu nepodařilo donutit protivníka k chybě a musel odtáhnout.
Ústup s vojskem neznámou, nepřátelskou krajinou, se špatným zásobováním a za neustálého pronásledování a dotírání nepřítele, který se naopak v okolí vyzná velmi dobře a má podporu místního obyvatelstva, je velice náročná záležitost, při které již ztroskotala řada vojevůdců. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí vzpomenout na Crassovu porážku o 17 let dříve, při které právě na ústupu z bojiště do Karrh a pak dále na římská území Parthové římskou armádu zcela rozebrali a způsobili jí při něm největší ztráty.(90) A musíme říci, že tady si Marcus Antonius počínal velmi dobře. Díky výborně organizovanému pochodu v dobře chráněné obranné formaci, zákazu na větší vzdálenost pronásledovat ustupujícího nepřítele a skvělé spolupráci jednotlivých složek vojska se dařilo postupovat směrem ke spřáteleným územím a při tom poměrně úspěšně odrážet nepřátelské útoky a ještě Parthům působit ztráty. Jediný výrazný vojenský nezdar byla porážka Gallova výpadu. Ten se však dá připsat spíše neuposlechnutí rozkazů a nedisciplinovanosti na straně Antoniova důstojníka, než nějakému zanedbání či neschopnosti na straně hlavního vojevůdce. Naopak rázná akce Antoniova nejspíš zabránila ještě většímu krveprolití. Ačkoliv se v tomto případě jednalo o nepříjemnou prohru, stále se ani neblížila skutečné katastrofě a hlavní část vojska zůstala celistvá a bojeschopná.
Obdivuhodné také je, že se Antoniovi navzdory pronásledování, hladu, žízni, nemocem a všemu dalšímu protivenství podařilo s výjimkou jedné noci udržet relativně vysokou morálku, organizovanost a bojeschopnost svého vojska. Marcus Antonius byl díky své nátuře, řečnickému umění, prostému vojáckému chování, štědrosti, zájmu o své muže a společné minulosti u vojáků oblíben a měl velkou autoritu. V průběhu celého tažení narážíme na příklady oddanosti legionářů svému vojevůdci a to i při neúspěších a v případech, kdy je triumvir tvrdě trestal za neúspěchy. V jednom případě ho vojáci údajně sami vybízeli, aby je dal decimovat za jejich selhání.(91) Je však potřeba v tomto ohledu upozornit ještě na jednu okolnost, a sice že Cassius Dio tvrdí, že Parthové minimálně v některých případech zabíjeli vojáky, kteří se pokoušeli dezertovat, a Římané proto měli zřejmě i další pádné motivy, proč vydržet a zůstat se svými.(92)
Zajímavým aspektem zpátečního pochodu římského vojska je údajná kolaborace parthského šlechtice Monaisa s Římany. Dvakrát prý poslal k Antoniovi svého vyslance Mithridata, aby mu poradil, jak se vyhnout parthským nástrahám. Tuto skutečnost zmiňuje jen Plútarchos. Jiní autoři nic takového neuvádějí nebo případně tvrdí, že římské vojsko takto zachránil bývalý římský zajatec od Karrh. Je-li Plútarchovo líčení pravdivé, zdá se, že zde můžeme pozorovat odrazy vnitřní parthské politiky a mocenských bojů. V zájmu některých parthských šlechticů zřejmě nebylo, aby Fraatés římské vojsko zcela zničil a při tom zahubil i samotného Marka Antonia. Fraatova pozice by se v takovém případě značně posílila a jeho soupeři by naopak ztratili potenciálního spojence a zajímavou kartu v mocenské hře. Ostatně nedlouho po odražení římské invaze došlo ke konfliktu Fraata a Artavasda médského a poté uvnitř parthské říše k dalšímu povstání vedenému jistým Tiridatem, jehož důsledkem bylo dokonce vyhnání Fraata ze země. Fraatés se uchýlil ke Skythům, kteří mu pomohli a znovu ho dosadili zpátky na parthský trůn.(93) Všechny tyto události naznačují, že případný záměr triumvira aktivizovat opozici a získat na svou stranu váhavce v parthském táboře mohla mít v případě významného dílčího vítězství naději na úspěch.(94)
Každopádně dokázal Marcus Antonius 27 dní čelit na pochodu nepříteli a mnoha dalším nesnázím, zabránil rozpadu vojska, zachoval jeho bojeschopnost a morálku, udržel si autoritu a nakonec vyvedl většinu svých mužů do bezpečí. Ačkoliv to není úplně férový příměr, přece jen to celé prudce kontrastuje s událostmi po bitvě u Karrh, kde naopak Crassus psychicky zkolaboval a nedokázal své muže vést, ústup byl chaotický a neuspořádaný, vojáci nedisciplinovaní a demoralizovaní a přestože pochod trval mnohem kratší dobu, jen menšina armády nakonec vyvázla.
Ačkoliv se v případě Antoniovy výpravy nejednalo o naprostou katastrofu,(95) přesto tyto dílčí úspěchy pochopitelně nic nemění na celkovém výsledku tažení. Markovi Antoniovi se nepodařilo dobýt Fraaspu, nepodařilo se mu uštědřit žádnou významnou porážku svým protivníkům, nepodařilo se mu získat zpět požadované Crassovy prapory a zajatce a nepodařilo se mu dosáhnout ani žádného dalšího případného cíle výpravy či nějakým způsobem ohrozit postavení parthského panovníka. Sám naopak utrpěl významné ztráty a jen s obtížemi se mu podařilo vyváznout z parthského sevření při ústupu. Prestiž římské říše na východě byla opět jednou otřesena a totéž můžeme říci o prestiži Marka Antonia samotného v Římě. Přestože se triumvir chtěl v následujících letech do Parthie vrátit, politická situace v římské říši mu to již neumožnila.
Použitá literatura
Ball, W.: Rome in the East: The Transformation of an Empire, London/New York, 2000.
Barnett, G.: Emulating Alexander. How Alexander the Great‘s Legacy Fuelled Romes‘s Wars With Persia, Barnsley, 2017.
Bivar, A. H. D.: Cavalry Equipment and Tactics on the Euphrates Frontier, DOP 26, 1972, s. 271–291.
Bivar, A. H. D.: The Political History of Iran under the Arsacids, in: The Cambridge History of Iran 3/1, New York, 1983.
Bengtson, H.: Zum Partherfeldzug des Antonius, München, 1974.
Bühler, D.: Macht und Treue. Publius Ventidius: Eine römische Karriere zwischen Republik und Monarchie, München, 2009.
Bürcklein, A.: Quellen und Chronologie der römisch-parthischen Feldzüge in den Jahren 713-718 d. St., Berlin, 1879.
Craven, L.: Antony's Oriental Policy until the Defeat of the Parthian Expedition, Columbia, 1920.
Dąbrowa, E.: Legio III Gallica, in: Le Bohec, Y. – Wolf, C. (eds.), Les Légions de Rome sous le Haut-Empire (Actes du Congrés de Lyon), Lyon, 2000, s. 309–315.
Dąbrowa, E.: Marc Antoine, les Parthes et l'Arménie, in: Traina, G. (ed.), Studi sull'età di Marco Antonio, Lecce, 2006, s. 343–352.
Dąbrowa, E.: The Arsacids and their State, in: Rollinger, R. – Schwinghammer, G. (eds.), Altertum und Gegenwart. 125 Jahre Alte Geschichte in Innsbruck. Vorträge der Ringvorlesung Innsbruck 2010, Innsbruck, 2012, s. 21–52.
Dąbrowa, E.: The Parthian Aristocracy: Its Social Position and Political Activity, Parthica 15, 2013, s. 53–62.
Debevoise, N. C.: A Political History of Parthia, Chicago, 1938.
Dobiáš, J.: Dějiny římské provincie syrské, Praha, 1924.
Donvito, F.: Parthia strikes back. Mark Antony‘s Parthian campaign, AW VII/4, 2013, s. 26–33.
Drumann, W. – Groebe, P.: Geschichte Roms 1. band, Leipzig, 1899.
Edwell, P. M.: The Euphrates as a Boundary between Rome and Parthia in the Late Republic and Early Empire, Antichthon 47, 2013, s. 191–206.
Farrokh, K.: Shadows in the Desert: Ancient Persia at War, Oxford/New York, 2007.
Goldsworthy, A. K.: Antony and Cleopatra, New Haven/London, 2010.
Goldsworthy, A. K.: The Roman Army at War 100 BC – AD 200, Oxford, 1998.
Gregoratti, L.: The Mardians: A note, Anabasis 5, 2014, s. 76–85.
Griffiths, W. B.: The Sling and its Place in the Roman Imperial Army, in: Driel-Murray, C. van (ed.), Roman Military Equipment: The sources of Evidence. Proccedings of the Fifth Roman Military Equipment Conference, BAR S 476, Oxford, 1989, s. 255-279.
Gutschmid, A. von: Geschichte Irans und seiner Nachbarländer von Alexander dem Grossen bis zum Untergang der Arsaciden, Tübingen, 1888.
Günther, A.: Beiträge zur Geschichte der Kriege zwischen Römern und Parthern, Berlin, 1922.
Halfmann, H.: Marcus Antonius, Darmstadt, 2011.
Huzar, E. G.: Mark Antony: A Biography, Minnesota, 1978.
Jones, K. R.: Marcus Antonius‘ Median War and the Dynastic Politics of the Near East, in: Schlude, J. - Rubin, B. (eds.), Arsacids, Romans and Local Elites: Cross-Cultural Interactions of the Parthian Empire, Oxford, 2017, s. 51–63.
Kelly, B.: Dellius, the Parthian Campaign and the Image of Mark Antony, in: Deroux, C. (ed.), Studies in Latin Literature and Roman History XIV, Bruxelles, 2008, s. 209–234.
Keaveney, A.: Roman Treaties with Parthia circa 95 – circa 64 B.C., AJPh 102/2, 1981, s. 195–212.
Keaveney, A.: The King and the War-Lords: Romano Parthian Relations Circa 64–53 B.C., AJPh 103/4, 1982, s. 412–428.
Kolouch, A.: Bitva u Karrh a parthští lučištníci, URL: http://www.rimskelegie.olw.cz/pages/articles/carrhae/carrhae.html (poslední přístup 12. 10. 2021).
Kromayer, J.: Kleine Forschungen zur Geschichte des zweiten Triumvirats IV. Der Partherzug des Antonius, Hermes 31, 1896, s. 70–104.
Kromayer, J.: Kleine Forschungen zur Geschichte des zweiten Triumvirats VI. Die Vorgeschichte des Krieges von Actium, Hermes 33, 1898, s. 13–70.
Kromayer, J. – Veith, G.: Schlachten-Atlas zur antiken Kriegsgeschichte. Römische Abteilung IV, Leipzig, 1924.
Kryśkiewicz, H.: The Parthians - A worthy enemy of Rome? Remarks on Roman-Parthian political conflict in the 1st century BC, and its influence on Roman imperial ideology, Східний світ 3, 2017, s. 60–72.
Malitz, J.: Caesars Partherkrieg, Historia 33, 1984, s. 21–59.
Mancuso, D.: Roman Military and Diplomatic Policy in the East: 92 BCE-CE 363, Part I, Pinax 1, 2008, s. 49–89.
McDermott, W. C.: Caesar‘s Projected Dacian-Parthian Expedition, Ancient Society 13/14, 1982/1983, s. 223–231.
Minorsky, V.: Roman and Byzantine Campaigns in Atropatene, BSOAS 11/2, 1944, s. 243–265.
Olbrycht, M. J.: Manpower Resources and Army Organisation in the Arsakid Empire, Ancient Society 46, 2016, s. 291–338.
Olbrycht, M. J.: Parthian Military Strategy at Wars against Rome, in: Vilinbachov, G. V. – Masson, V. M. (eds.), Vojennaja archeologija, Sankt-Peterburg, 1998, s. 138–141.
Olbrycht, M. J.: Phraates IV, Encyclopaedia Iranica Online, http://dx.doi.org/10.1163/2330-4804_EIRO_COM_336464 (poslední přístup: 12. 10. 2021).
Patterson, L. E.: Antony and Armenia, TAPA 145, 2015, s. 77–105.
Pelling, C. B. R.: Plutarch: Life of Antony, Cambridge, 1988.
Pelling, C. B. R..: I. The triumviral period: VIII. The Year 36 B. C., CAH X2, Cambridge, 1996, s. 27–36.
Prantl, H.: Artavasdes II. - Freund oder Feind der Römer?, in: Coşkun, A. (ed.), Freundschaft und Gefolgschaft in den auswärtigen Beziehungen der Römer (2. Jahrhundert v. Chr. - 1. Jahrhundert n. Chr.), Frankfurt am Mein, 2008, s. 91–108.
Rawlinson, G.: Parthia, London, 1903.
Rawlinson, G.: The Sixth Great Oriental Monarchy. Geography, History, and Antiquities of Parthia, London, 1873.
Rawlinson, H. C: Memoir on the Site of the Atropatenian Ecbatana, JRGSL 10, 1840, s. 65–158.
Rice Holmes, T.: The Architect of the Roman Empire (44-27 B.C.), Oxford, 1928.
Rostovtzeff, M.: The Parthian Shot, AJA 47/2, 1943, s. 174–187.
Ruggiero, P. de: Mark Antony: A Plain Blunt Man, Barnsley, 2013.
Sampson, G. C.: Rome and Parthia: Empires at War. Ventidius, Antony and the Second Romano-Parthian War, 40-20 BC, Yorkshire/Philadelphia, 2020.
Schieber, A. S.: Antony and Parthia, Rivista Storica dell‘antichità 9, 1979, s. 105–124.
Schlude, J. M.: Rome, Parthia, and the politics of peace: the origins of ware in the ancient Middle East, London/New York, 2020.
Schneiderwirth, J. H.: Die Parther oder das neupersische Reich unter den Arsaciden nach griechisch-römischen Quellen, Heiligenstadt, 1874.
Sheldon, R. M.: Rome's Wars in Parthia: Blood in the Sand, London/Portland, 2010.
Sherwin-White, A. N.: Roman Foreign Policy in the East 168 B.C. to A.D. 1, London, 1984.
Shottky, M.: Quellen zur Geschichte von Media Atropatene und Hyrrkanien in parthischer Zeit, in: Wiesehofer, J. (Hrsg.), Das Partherreich und seine Zeugnisse, Stuttgart, 1998, s. 435–472.
Talbert, R. J. A. (ed.): Barrington Atlas of the Greek and Roman World, Princeton University Press, 2000.
Tarn, W. W.: Antony's Legions, CQ 26/2, 1932, s. 75–81.
Tarn, W. W.: The Invasion of Parthia, CAH X, 1934, s. 71–75.
Timpe, D.: Die Bedeutung der Schlacht von Carrhae, Museum Helveticum 19, 1962, s. 104–129.
Weggen, K.: Der lange Schatten von Carrhae. Studien zu M. Licinius Crassus, Hamburg, 2011.
Wiesenhöfer, J.: Ancient persia: from 550 BC to 650 AD, London/New York, 2001.
Wilcox, P.: Rome's Enemies 3: Parthians and Sassanid Persians, Oxford, 2001.
Wylie, G.: How did Trajan succeed in subduing Parthia where Mark Antony failed?, AHB 4/2, 1990, s. 37–43.
Vystaveno 12. 10. 2021
