Legio X Gemina

Když roku 58 př. n. l. dorazil Gaius Iulius Caesar do Galie, aby převzal správcovství nad provinciemi Illýrií, Galií Předalpskou a Galií Záalpskou, získal spolu s nimi i velení nad čtyřmi legiemi – VII, VIII, IX a X. Tři z těchto legií byly v té době umístěny v Aquileii v Předalpské Galii a jen jedna, snad právě X., byla v Galii Záalpské. O předchozí historii těchto legií bohužel nevíme nic určitého, jen to že v době jeho příjezdu do provincie již byly na místě.

Některé činy Caesarovy oblíbené X. legie, která v průběhu jeho tažení v Galii prokázala pozoruhodnou statečnost v boji a příkladnou věrnost svému vojevůdci, jsou v Zápiscích popsány velmi podrobně. O Caesarově vztahu k této legii svědčí především dvě příhody z jeho tažení proti germánskému náčelníkovi Ariovistovi (58 př. n. l.). Během kampaně se Caesar dozvěděl, že jeho vojáci mají z divokých Germánů strach. Svolal tedy vojenskou radu společně se všemi centuriony a snažil se vojáky uklidnit a zbavit je hrůzy z nepřítele. Na konci své řeči prohlásil, že nepůjde-li s ním už nikdo jiný, přesto prý potáhne dál s jedinou, desátou, legií, na niž se prý může kdykoliv spolehnout. Důstojníci desáté legie, následováni ostatními, okamžitě poděkovali Caesarovi za jeho důvěru a ujistili ho o své připravenosti k boji.

Když se posléze římské vojsko přiblížilo k nepříteli, Ariovistus vyslal posly s žádostí o setkání. Germánský náčelník si byl velice dobře vědom síly římských legií a proto požadoval, aby se Caesar k jednání dostavil pouze s jezdeckým doprovodem. Protože téměř celou Caesarovu jízdu tvořili galské pomocné sbory, na které se Caesar nemohl spolehnout, nařídil, aby jezdci sesedli ze svých koní a místo nich na ně posadil vybrané členy své oblíbené X. legie, kteří ho následně doprovázeli. Legionáři pak vtipkovali, že Caesar nejenže nakládá s X. legií, jako by to byla jeho cohors praetoria (osobní stráž), ale že teď její členy dokonce povyšuje do stavu jezdeckého (slovní hříčka, equites = jezdci ve smyslu kavalerie, ale i jezdci jako druhá nejvyšší vrstva římské společnosti). Je jisté, že tato příhoda dala vzniku honosnému přídomku Equestris (Jezdecká), který můžeme ve spojení s X. legií najít na řadě nápisů druhé poloviny prvního století před naším letopočtem.

57 př. n. l. v bitvě s kmenem Nerviů odvrátila X. legie svým náporem pravděpodobnou porážku Caesarova vojska a strhla vítězství na stranu Římanů. O statečnosti vojáků X. legie nás informuje i událost z roku 55 př. n. l. Při prvním vylodění římského vojska v Británii byly břehy obsazeny divokými bojovníky z místních kmenů a legionáři se zdráhali vyrazit z lodí do hluboké vody a dostat se tak do velmi nevýhodného bojového postavení. V té chvíli skočil aquilifer (orlonoš) X. legie přes palubu a vydal se čelit nepřátelům sám, vyzývavše ostatní vojáky, aby se k němu přidali, nechtějí-li, aby se orla legie zmocnili barbaři. Zahanbení legionáři nemohli takovou potupu dopustit a jako jeden muž se z lodí vrhli na nepřítele. Když to viděli vojáci na ostatních lodích, rychle je následovali.

Vojáci X. legie bojovali na Caesarově straně i v následné občanské válce. Účastnili se bojů ve Španělsku, Řecku i Africe, mimo jiné také bitev u Ilerdy (49 př. n. l.), Dyrrhachia (48 př. n. l.), Farsálu (48 př. n. l.), Uzzity (46 př. n. l.) a Thapsu (46 př. n. l.). Po návratu do Říma roku 46 př. n. l. rozpustil Caesar všechny své veteránské legie (pravděpodobně jen s výjimkou V.). Veteránům X. legie byla přidělena půda v okolí města Narbo (dnes Narbonne, v jižní Francii) ale další problémy v podobě vojska pod velením Pompeiových synů Gnaea a Sexta se objevily ve Španělsku, a legio X Equestris byla opět povolána do služby. V rozhodující bitvě u Mundy (45 př. n. l.) získala X. legie bojující na pravém křídle Caesarova šiku prudkým náporem převahu nad levým křídlem nepřítele, a výrazně tím napomohla ke konečnému vítězství.

Jediným šrámem na jinak vynikajícím působení X. legie pod Gaiem Iuliem Caesarem je příhoda z Říma z roku 47 př. n. l. Po bitvě u Farsálu už to vypadalo na blízký konec občanské války a Caesarovi přesluhující veteráni toužili po slíbených odměnách a čestném propuštění ze služby. Mezi vojáky vypukly vážné nepokoje, kterých se účastnila i desátá legie. Známá historika nám říká, že Caesar tehdy velice odvážně vystoupil na tribunu před bouřící se vojáky s úmyslem zažehnat hrozící nebezpečí a dokázal to jen několika málo slovy – rozpustil bouřící se legie a pak vojáky oslovil „Občané!“ (Quirites) místo „Vojáci!“ (Milites). Zahanbení legionáři se ihned začali hlásit jako vojáci a ne civilisté a prosili Caesara o odpuštění. Vojáci X. legie ho dokonce vyzývali, ať je raději dá decimovat (trest – jednotka byla rozdělena do skupin po deseti, a následně byl z každé skupiny náhodně vybrán a popraven jeden muž), než aby legii takto potupně rozpustil. Odpuštění se jim od Caesara posléze i dostalo. Přestože zažehnání vzpoury nebylo tak jednoduché, jak nám někteří antičtí historikové tvrdí, je jisté, že Caesar dokázal nakonec vojáky upokojit a část z nich přimět k pokračování v boji.

Roku 45 př. n. l. byla legie rozpuštěna a její veteráni dostali zemi v Narbo, ovšem již na začátku roku 43 př. n. l. ji můžeme opět najít ve vojsku Marka Aemilia Lepida, který ji obnovil pravděpodobně na přelomu let 44/43 př. n. l. Krátce nato přešla X. legie k Antoniovi. Na straně triumvirů bojovala legio X Equestris v bitvě u Filipp (42 př. n. l.) a její veteráni pak byli usazeni v Cremoně. Následovalo neúspěšné tažení do Parthie (36 př. n. l.) pod velením Marka Antonia a pak samozřejmě ještě méně šťastná bitva u Actia (31 př. n. l.).

V průběhu občanských válek verbovali jednotliví vojevůdci obrovské množství vojáků, následkem čehož bylo krátce po bitvě u Actia v aktivní službě přibližně 60 legií (i když většinou ne v plném početním stavu). Mnoho legionářů ze starších legií také značně přesluhovalo a žádalo propuštění. Následovala tedy vlna propouštění vojáků (veteráni X. legie byli usídleni do kolonie v Patrae v Korintském zálivu) a rušení, slučování a doplňování existujících legií. Na konci toho všeho zůstalo 28 legií.

Jedním z rysů této rozsáhlé reorganizace římské armády jsou i přídomky „Gemina“ (Zdvojená), které označovaly některé legie vzniklé sloučením dvou existujících jednotek. Tak se mezi Augustovými 28 legiemi vyskytuje legio XIII Gemina, legio XIV Gemina  a také legio X Gemina. Ani Caesarova slavná legio X Equestris tedy nebyla ušetřena změn. Krátce po bitvě u Actia musel Octavian zažehnat vzpouru desáté legie a zřejmě ji pak zreorganizoval a doplnil vojáky jiné, loajální legie. Slavný a honosný titul Equestris pak zřejmě ještě chvíli přetrvával (jak naznačuje nápis z Augustova fóra na kterém je zmíněna [legio] X Gemina Eque[stris]), ovšem brzy se od jeho používání upustilo.

Následně byla nyní již legio X Gemina převelena do Španělska, kde se zúčastnila po boku dalších šesti legií bojů s místními kmeny. Válka trvala do roku 19 př. n. l. a po jejím skončení byla vojenská síla ve Španělsku zredukována. Desátá však zůstala a spolu se třemi, později (zřejmě od roku 9. n. l.) dvěma, dalšími legiemi tvořila stálou posádku provincie. Základna legie ve Španělsku se pravděpodobně nacházela v Petavoniu u dnešního Rosinos de Vidriales. Veteráni X. legie byli usídlováni v Meridě (colonia Augusta Emerita) a v Zaragoze (colonia Caesarea Augusta).

Roku 63 n. l. byla legie odvolána ze Španělska a umístěna do tábora v Carnuntu (v Pannonii), kde do té doby sídlila legio XV Apollinaris (tato legie byla odvelena na východ). Nicméně již roku 68 přesunul nový císař Galba legii zpět do Španělska. V občanských válkách roku 69 nehrála X. legie podstatnou roli – s Vitelliem sympatizující místodržící Hispanie Cluvius Rufus ji poslal bránit jih této provincie proti útokům ze strany proothonských vojsk umístěných v Mauretanii. Roku 70 pak legie doplnila vojsko na dolním Rýnu pod velením Quinta Petillia Ceriala, které mělo zneškodnit nebezpečné povstání Batavů vedené Iuliem Civilem. Krátce po svém příchodu do tábora v Arenacu byla X. legie napadena nepřítelem. Útok byl odražen, ovšem kromě několika vojáků padl v boji i prefekt tábora a pět vrchních centurionů.

Na jaře roku 71 byla II. legie Adiutrix přemístěna do Británie a X. legie zaujala její tábor Batavodurum poblíž Noviomagu (dnešní Nijmegen, v Nizozemí) v Dolní Germánii. V roce 89 se vzbouřil místodržící Horní Germánie Lucius Antonius Saturninus. Desátá legie se podílela na potlačení tohoto povstání, za což jí (stejně jako všem ostatním jednotkám vojska Dolní Germánie) vděčný císař Domitianus udělil dodatečné přídomky pia fidelis Domitiana (oddaná věrná Domitianova). Po císařově smrti roku 96 se poslední z přídomků přestal používat. V průběhu své historie však legie používala ve svých přídomcích i jména dalších císařů. Máme dále dosvědčena epiteta Antoniniana, Severiana, Gordiana, Deciana, Floriana a Cariniana. Tyto přídomky však byly stejně pomíjivé, jako vlády jednotlivých císařů.

Někdy kolem roku 104 byla legie v souvislosti s přesuny jednotek k plánovanému dáckému tažení císaře Traiana na krátkou dobu odvelena do Aquinka (dnes Budapešť), odkud se pak přesunula do tábora ve Vindoboně (dnes Vídeň).

Kolek X. legie Geminy na cihle nalezené na Hradisku u Mušova
Při různých příležitostech vysílala X. legie menší oddíly k plnění přidělených úkolů. V letech 132–135 vexilace X. legie pomáhala při potlačení židovské vzpoury, za vlády Antonina Pia se jiná vexilace možná podílela na zneškodnění povstání v Mauretánii. Další oddíl můžeme najít mezi jednotkami shromážděnými v Kappadokii pro plánované parthské tažení Lucia Vera. Jednotka z X. legie se snad nacházela i v kombinovaném útvaru, který bojoval proti Kvádům v tzv. markomanských válkách a byl zachráněn díky tzv. zázračnému dešti. Ostatně dozor nad zadunajskými kmeny byl hlavním úkolem X. legie a její oddíly se v této době nacházely i na území ČR. Na jihu Moravy asi 80 km severně od Vídně v katastru dnes zatopené obce Mušov byl zjištěn vojenský tábor vybudovaný právě detašovaným oddílem X. legie. Na lokalitě Mušov-Hradisko (Burgstall) bylo mimo jiné nalezeno více než 90 pálených cihel s kolky X. legie Geminy a četná militária (cvočky z vojenských bot, přezky a kování opasků, vojenské spony, části šupinových, kroužkových i lamelových pancířů, železná kopí, kování pochev mečů atd.). Některé nálezy (velká část stříbrné šupinové zbroje, bohatě zdobená náprsní spojovací destička pancíře s nápisem LEG X a BRVTI) by dokonce mohly naznačovat možnost přítomnosti vysokých důstojníků ze štábu X. legie na Burgstalle. Účast vojáků X. legie je dosvědčena i na parthském tažení Septimia Severa. Ostatně legio X Gemina byla jednou z legií, která po zavraždění Pertinaka roku 193 podpořila Septimia Severa, tehdy místodržícího Horní Pannonie, v boji o trůn, což také vyneslo některým z jejích členů místo v prétoriánské gardě nového císaře.

V průběhu 3. století pravděpodobně nechyběly oddíly X. legie v žádné větší expediční armádě, jejichž jádra tvořily většinou jednotky z Illýrie.

Legio X Gemina existovala minimálně do začátku pátého století, kdy o ní můžeme najít zmínku v soupisu civilních a vojenských postů římské říše (tzv. Notitia Dignitatum). Jádro legie se nacházelo stále ve Vindoboně, nicméně vexilace je uvedena i ve východní polní armádě, kterou měl ve své kompetenci magister militum per Orientem.
Štít X. legie Geminy podle Notitia Dignitatum
Jako u téměř všech bývalých Caesarových legií, znakem X. legie byl býk (býk je nebeské znamení spojované s Venuší, legendární zakladatelkou rodu Iuliů).

Použitá literatura:

Betz, A.: Zur Geschichte der legio X Gemina, in Corolla memoriae Erich Swoboda dedicata, Graz/Köln, 1966, s. 39–42.

Chrissanthos, S. G.: Caesar and the Mutiny of 47 B.C., JRS 91, 2001, s. 63–75.

Gómez-Pantoja, J.: Legio X Gemina, in: Le Bohec, Y. – Wolf, C. (eds.), Les Légions de Rome sous le Haut-Empire (Actes du Congrés de Lyon), Lyon, 2000, 169–191.

Granino Cecere, M. G.: La legio X Gemina e la rivolta di L. Antonius Saturninus, ZPE 131, 2000, 207–212.

Holder, P. A.: Exercitus Pius Fidelis: The Army of Germania Inferior in AD89, ZPE 128, 1999, 237–250.

Keppie, L.: The Making of the Roman Army: From Republic to Empire, London, 1998.

Miller, M. J. C.: Legio Decima Equitata: The Tenth Legion After Caesar and the Colonists of Patrae, AncW 21, 1979, 139–144.

Ritterling, E.: Legio, RE XII, 1925, 1678–1690.

Syme, R.: Rhine and Danube Legions Under Domitian, JRS 18, 1928, 41–55.

Syme, R.: Some Notes on the Legions Under Augustus, JRS 23, 1933, 14–33.

Tejral, J.: Mušov Hradisko, in: Kordiovský, E. (ed.), Mušov 1276–2000, Znojmo, 2000, 143–182.

Upraveno 10. 3. 2012 – drobné upřesnění účasti legie v markomanských válkách
Vystaveno 5. 1. 2008