Zázračný déšť Marka Aurelia

O událostech tzv. markomanských válek máme jen velmi kusé a nejednoznačné informace. Je to dáno stavem dostupných historických pramenů k tomuto období, které jsou nepočetné, často neúplné, stručné, nejednoznačné a občas si protiřečící. Asi nejlépe lze tuto smutnou skutečnost ilustrovat na příkladu jedné slavné události markomanských válek – na příhodě tzv. zázračného deště Marka Aurelia. Již ve starověku byla tato událost příčinou zajímavé náboženské kontroverze a od začátku 17. století vedou moderní badatelé vášnivé spory o doslova každém aspektu tohoto zázraku (či spíše těchto zázraků), přičemž dodnes nebylo dosaženo uspokojivé shody téměř u žádného z nich, ačkoli o tomto v podstatě krátkém a v pramenech velice stručně prezentovaném incidentu již bylo napsáno mnoho set stran textu (jen v nedávném významném přírůstku do bibliografie od Pétera Kovácse je přímo tomuto tématu věnováno více než 150 stran textu). Co se tedy vlastně stalo? To je těžké říci. A je také těžké vůbec rozhodnout, kde vlastně začít. Nejlepší snad bude na úvod předložit stručné shrnutí legendy.

V průběhu římského tažení proti Germánům severně od Dunaje bylo údajně římské vojsko Marka Aurelia obklíčeno obrovskou přesilou barbarů. Legionáři však statečně odolávali náporům nepřátel, a ti se proto rozhodli odříznout Římanům ústupové cesty, odříznout je od zdrojů vody a jednoduše počkat, až se římská armáda kvůli nedostatku životodárné tekutiny vzdá sama. Germánská taktika byla v parném létě účinná a římští vojáci brzy začali trpět žízní. Postupem času se situace ještě zhoršovala. Ve chvíli, kdy už byl stav skutečně kritický, se někteří z vojáků začali modlit k bohu. Ten jejich modlitby vyslyšel a seslal zázračný déšť, který Římany osvěžil a přinesl jim dostatek tolik potřebné vody. Navíc začaly z nebes sršet blesky, které zasahovaly a zabíjely nepřátelské bojovníky. S touto pomocí pak legionáři zaútočili a Germány porazili. Celé římské vojsko bylo díky tomuto zázraku zachráněno před téměř jistou kapitulací či porážkou.

A to je v základu vlastně všechno. Na první pohled nic složitého. Zdání však klame. Tento zázrak se ve starověké i středověké literatuře vyskytuje poměrně často. Základními písemnými prameny jsou líčení od Cassia Diona (začátek 3. století), které se nám zachovalo v excerptech Xifilínových (11. století), dále zprávy Tertulliana (přelom 2. a 3. století), Eusebia (začátek 4. století), který se odvolává na dílo Apollinaria (nejspíše biskupa hierapolského z konce 2. století), a popis události v padělaném dopisu Marka Aurelia senátu nejspíše ze 4. století. Většina ostatních zpráv vychází více či méně, přímo či zprostředkovaně z těchto základních pramenů, přičemž je možné, že prapůvodním zdrojem informací, ze kterého čerpali Cassius Dio, Tertullianus a snad někteří další, mohla být skutečná, pravá zpráva Marka Aurelia senátu, ve které popisoval své tažení. K tomu pak máme samozřejmě k dispozici vyobrazení zázraku na sloupu Marka Aurelia v Římě.

Uvádění zázraků a nadpřirozených zásahů k různým událostem není v antické literatuře nikterak vzácné. Tento zázrak však zřejmě není jen bohapustým výmyslem spisovatelů toužících oživit a ozvláštnit své dílo. Pravděpodobně má reálný základ ve skutečné události, která se v průběhu markomanských válek opravdu stala. Tato událost byla oficiálně uznávána a propagována, pro což svědčí jednak její vyobrazení na sloupu Marka Aurelia, jednak zmínky antických autorů o dopisu Marka Aurelia senátu, ve kterém je zázrak zmíněn (ten se však nezachoval). Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že v průběhu markomanských válek skutečně došlo k situacím, kdy extrémní povětrnostní podmínky nějakým způsobem napomohly Římanům v boji.

Přejděme však nyní k prvnímu zásadnímu problému tohoto tématu – a sice kolik zázraků vlastně proběhlo. Ve většině pramenů nacházíme v různých modifikacích výše nastíněnou verzi příběhu, tedy jeden zázrak, při kterém zázračný déšť osvěžuje římské vojsko a naopak blesky zasahují nepřátele. Nemalé množství autorů (především těch ranějších a tím pádem zázrakům bližších) však zmiňuje verzi bez motivu blesků rozsévajících zkázu mezi Germány. V těchto verzích je pouze onen osvěžující déšť, který zachránil legionáře. A je tu také jeden písemný pramen, Historia Augusta ze 4. století, který spolu se svědectvím sloupu Marka Aurelia, zdá se, historku rozděluje na dvě různé zázračné události – v jedné z nich dostane Římany z prekérní situace blesk, ve druhé je zachraňuje déšť:

„[Marcus Aurelius] Svými modlitbami vyvolal z nebes blesk proti nepřátelskému válečnému stroji, svým vojákům, když byli trýzněni žízní, vyprosil déšť.“ (HA, Marc.24. 4: Fulmen de caelo precibus suis contra hostium machinamentum extorsit, suis pluvia imperata cum siti laborarent.)

Jak jsem již uvedl, verze dvou zázraků je především patrná z vyobrazení na sloupu Marka Aurelia na náměstí Piazza Colonna v Římě, kde v této souvislosti nalézáme dvě oddělené scény. Obě se nacházejí ve spodní části sloupu a jsou pro diváky poměrně dobře viditelné. Ve scéně XI můžeme pozorovat římskou pevnost s množstvím obránců obléhanou nepřáteli. Po pravé straně je znázorněna barbarská obléhací věž (což koresponduje s „válečným strojem“ – machinamentum – zmiňovaným v Historia Augusta), která je z nebes zasažena bleskem, hoří a hroutí se. Pod věží jsou mrtví germánští bojovníci. Na rozdíl např. od Traianova sloupu nebo od pozdějšího zázraku na sloupu Marka Aurelia není v tomto výjevu znázorněna žádná personifikace nějakého božstva. Vlevo od pevnosti můžeme vidět císaře s doprovodem. Také vpravo od celé scény se zničením věže je vyobrazen Marcus Aurelius. Část sloupu s Markem Aureliem vlevo od pevnosti nejspíš patří k jinému výjevu (nějaké dřívější události), než že by se vztahovala přímo k obrazu hořící nepřátelské věže.


Překreslení scény se zázračným bleskem v Bartoli, P. S. – Bellori, G. P.: Columna Cochlis M. Aurelio Antonino Augusto dicata eius rebus gestis in Germanica atque Sarmatica expeditione insignis, ex S. C. Romae ad viam Flaminiam erecta, ac utriusque belli imaginibus anaglyphice insculpta, Romae, 1704.
Fotografie scény se zázračným bleskem na sloupu Marka Aurelia na Piazza Colonna v Římě.

Kousek dále je pak další zásadní scéna (XVI). V levé horní části se nachází stan a vedle něho voják vztahující ruku k nebi v prosebném gestu. Pod ním jsou uhynulá zvířata. Níže můžeme vidět řadu vojáků a uprostřed vůz s artilerií. Na scéně se pak objevuje znázornění božstva deště, zachmuřeného vousatého polohumanoidního starce s křídly, jehož vousy, vlasy a křídla přecházejí v řetězce lijáku, který přináší tolik potřebnou vodu. Někteří vojáci zachytávají vodu svými štíty. V pravé části jsou pak mrtví barbaři, kteří byli nejspíše kvůli špatné volbě terénu a rozvodnění řeky přívalem strženi a usmrceni nebo padli za oběť útoku římských legionářů. Marcus Aurelius není na scéně přítomen. Objevuje se až v další scéně, kde velkoryse bere na milost vzdávající se barbary. Celý tento výjev velice dobře (až na blesky) koresponduje s nejrozsáhlejším zachovaným líčením od Cassia Diona (nejen samotný výjev zázraku, ale i skutečnost, že Cassius Dio popisuje, že se císaři vzdala řada barbarů a ten je ušetřil). Obě zmíněné scény se pak doplňují se záznamem v díle Historia Augusta, a na jejich základě a v celkovém kontextu se tedy zdá, že ve skutečnosti se krátce po sobě odehrály dva zázraky, nicméně poměrně brzy došlo v literatuře ke zmatení a smíšení obou událostí v jednu příhodu, která si pak v následujících stoletích žila vlastním životem.


Překreslení scény se zázračným deštěm v Bartoli, P. S. – Bellori, G. P.: Columna Cochlis M. Aurelio Antonino Augusto dicata eius rebus gestis in Germanica atque Sarmatica expeditione insignis, ex S. C. Romae ad viam Flaminiam erecta, ac utriusque belli imaginibus anaglyphice insculpta, Romae, 1704.

Fotografie scény se zázračným deštěm na sloupu Marka Aurelia na Piazza Colonna v Římě
Výše zmíněný detail o přítomnosti/nepřítomnosti císaře nás také přivádí k další kontroverzi. Některé prameny tvrdí, že zázraku byl přítomen Marcus Aurelius osobně, či že jej dokonce on sám přivolal. Nicméně Eusebius a od něho odvozené prameny udávají, že velitelem sboru, který byl takto zachráněn, byl tehdejší významný vojevůdce a pozdější císař Pertinax. Jiné prameny neví o tom, že by se účastnil císař, a nemluví ani o Pertinakovi či jiném vojevůdci. Rozdělení na dvě události a zázraky nabízí v tomto ohledu možné řešení. Na sloupu Marka Aurelia je ve scéně se zničením nepřátelského obléhacího zařízení pomocí blesku Marcus Aurelius přítomen, avšak ve scéně s osvěžujícím deštěm přítomen není. Císař tedy zřejmě mohl být u prvního zázraku a zřejmě se nacházel i nedaleko, když se odehrál zázrak druhý. U toho však asi již nebyl osobně a je možné, že právě Pertinax snad mohl být velitelem vojsk, která byla takto nadpřirozeně zachráněna. Nicméně Pertinakova přítomnost při zázračném dešti není zdaleka jistá. Podivné je především to, že kromě Eusebia a od něj odvozených pramenů ho žádné další dílo v této roli nezmiňuje, a to včetně třeba Cassia Diona, Héródiána a Pertinakova životopisu v Historia Augusta, kteréžto prameny byly tomuto vojevůdci a pozdějšímu císaři příznivě nakloněny a s oblibou zmiňovaly jeho zásluhy a úspěchy. Pertinakovi se také nepodobá žádná z figur vyobrazených v souvislosti s deštěm na sloupu Marka Aurelia.

Jak jsme již uvedli, stal se celý zázrak již v antice, vlastně již krátce po smrti Marka Aurelia, předmětem zajímavého náboženského sporu. Šlo ve své podstatě o to, kdo byl vlastně původcem zázraku. Křesťanští autoři (Apollinaris – jeho popis se přímo nedochoval, známe ho jen zprostředkovaně z Eusebia – Tertullianus, Eusebius a další) přisuzovali zázrak křesťanskému Bohu. Dle jejich verze se Bůh slitoval nad modlitbami křesťanských vojáků z melitenské legio XII Fulminata a seslal vojsku spásný déšť a na nepřátele zkázonosné blesky. Jako ocenění a připomínku na tento zázrak pak údajně udělil Marcus Aurelius legii její přídomek Fulminata (hromovládná) a zároveň z vděčnosti vystoupil na obranu křesťanů proti jejich perzekuování. Snahou křesťanských autorů zde bylo ukázat Marka Aurelia, který byl všeobecně považován za dobrého císaře, jako člověka přátelsky nakloněného ke křesťanům a jejich kultu, protože jedna z tezí, která se objevuje u vícero raných křesťanských autorů praví, že křesťany vždy pronásledovali jen ti panovníci, kteří jsou všeobecně považováni za špatné. První trhlina této verze je však ihned patrná – z pramenů bezpečně víme, že uváděná dvanáctá legie nesla přídomek Fulminata již dlouho před zmíněnou událostí (víme o něm již za doby vlády císaře Augusta), a není tedy pravdou, že by jí byl udělen až Markem Aureliem. Zatím také nemáme doloženu účast XII. legie Fulminata (v té době byla dislokována v maloasijské Kappadokii) nebo spíše nějaké její části na tomto tažení, ačkoliv zcela vyloučit ji také nemůžeme.

Pohanští autoři samozřejmě označovali za původce zázraku jiná božstva či osoby. Jak jsme již viděli Historia Augusta i některé další prameny (Oracula Sibyllina, Themistius, Claudianus, Pselus, Georgius Acropolites) uvádějí, že zázrak vyvolal či vyprosil na nějakém božstvu sám císař Marcus Aurelius. Víme, že jiní v souvislosti s touto událostí jmenovali římského Jova.

Cassius Dio, jeden z našich hlavních pramenů, píše, že to byl údajně egyptský mág Arnúfis, kdo svými kouzly povolal různá božstva, především však boha vzduchu Herma s přídomkem Aerios, a s jejich pomocí vyvolal zázračný déšť. Důležité je, že Arnúfis rozhodně není nějakou vymyšlenou figurou. V Aquileii byl nalezen oltář, který obsahuje nápis zmiňující právě tohoto mága. Podle něho zastával Arnúfis v Egyptě funkci hierogrammateus (což je řecká verze titulu některých egyptských kněží). Arnúfis je tedy reálnou, doloženou postavou a je možné, že se zúčastnil markomanských válek, jak nám píše Cassius Dio. Horší je to se zmiňovaným božstvem. Hermes s přídomkem Aerios není doložen nikde jinde v rámci řecko-římského pantheonu. Objevily se proto pokusy ztotožnit toto božstvo s jiným, již známým božstvem (navrženi byli Hermes Trismegistos a Thot-Shou, oba spojovaní s egyptským pantheonem, přičemž důvodem je zde samozřejmě především Arnúfiovo spojení s Egyptem). Jistého zde však není nic.

Ještě jiná pohanská verze přičítá zázrak působení jiného mága, Juliana Theurga. Julianus byl velmi uznávaný chaldejský mág působící v době vlády Marka Aurelia. Tato verze se však objevuje pouze ve velké encyklopedii z 10. století nazývané Suda. Je tedy značně vzdálena v čase od samotných pojednávaných událostí a nezdá se ani, že by se opírala o nějaký relevantní, důvěryhodný zdroj vztahující se přímo k zázračnému dešti.

Křesťanští a pohanští autoři na sebe reagovali a argumentovali pro svou pravdu. Například Eusebius při popisu zázraku přímo uvádí, že někteří historikové upírají křesťanským vojákům zásluhy na záchraně římského vojska. Zajímavé je z tohoto pohledu mimo jiné i dochování líčení Dionova. Tato část díla řeckého historika z přelomu 2. a 3. století se nám nezachovala přímo. Známe ji neúplně jen z výtahů pořízených v 11. století byzantským mnichem Xifilínem. Při líčení zázračného deště nejdříve popisuje Xifilínos děj ve zkratce tak, jak ho zachoval Cassius Dio. Když se dostane k Arnúfiovi a jeho invokaci, udělá odbočku a jako správný křesťan, vzdělaný a znalý „správného“ průběhu události, čtenáři vysvětlí, že tento popis Cassia Diona je pomýlený a ve skutečnosti to byli křesťanští vojáci a křesťanský Bůh, kdo tehdy pomohl římskému vojsku (ve svém vysvětlování se opírá o Eusebiovu zprávu). Po uvedení události „na pravou míru“ pak opět pokračuje sledem událostí, jak je zaznamenal Cassius Dio. Zřejmě ve 4. století dokonce vznikl padělaný a smyšlený list, tvářící se jako dopis Marka Aurelia senátu. V něm se jeho autor snažil vzbudit zdání, že i sám Marcus Aurelius oficiálně přiznával zásluhy na záchraně římské armády křesťanskému Bohu a křesťanským vojákům. Není s podivem, že postupem času a s rozvojem křesťanství se stále více prosazovala křesťanská verze události. Jak se však na situaci díval sám Marcus Aurelius a byla v tomto ohledu nějaká oficiální verze? To je těžké říci. Pokud vycházely základní prameny skutečně z nějakého oficiálního dopisu císaře senátu, pak je nanejvýš pravděpodobné, že žádné konkrétní božstvo v něm jmenováno nebylo. V opačném případě by totiž již od začátku bylo jasné, kdo by měl být původcem zázraku, a k žádné kontroverzi by nedošlo. Personifikace božstva v příslušné scéně na sloupu Marka Aurelia, tedy oficiálním státním propagačním monumentu, také neodpovídá žádným standardním vyobrazením božstev řecko-římského pantheonu. Mnohem více to vypadá spíše na personifikaci deště jakožto přírodního živlu než přímo na nějaké konkrétní božstvo (podobně jako na příklad personifikace řeky Dunaj vyskytující se jak na sloupu Traianově, tak na sloupu Marka Aurelia apod.), přestože někteří badatelé poukázali na boha jižního větru Nota, a to na základě popisu, který lze najít v Ovidiových Proměnách a který se se zmiňovaným vyobrazením pozoruhodně shoduje:

… madidis Notus evolat alis,
terribilem picea tectus caligine vultum;
barba gravis nimbis, canis fluit unda capillis;
fronte sedent nebulae, rorant pennaeque sinusque.

… A Notos hned vyletí na mokrých křídlech,
temnem černým jak smola jsa zahalen v strašlivé tváři.
Vous jest obtěžkán dešti, a s šedivých vlasů mu krápe,
mlhy mu na čele sedí, pln vody je oděv i peruť.

(Ovid. Met. I. 264–267, překlad F. Stiebitze)

Problém je ovšem v tom, že Notus bývá na uměleckých památkách obvykle vyobrazován jako bezvousý mladík a není také jmenován nikde v souvislosti s našimi zázraky. Umělec pracující na tomto výjevu sloupu velmi pravděpodobně neměl v úmyslu zobrazit nějaké konkrétní, známé božstvo řecko-římského pantheonu, k čemuž by jistě použil standardní, zažitou a lidu srozumitelnou ikonografii.

Fotografie boha deště na sloupu Marka Aurelia na Piazza Colonna v Římě.

Jak jsme viděli, křesťanská verze obsahuje poměrně závažné rozpory. Sám Marcus Aurelius neměl křesťany zrovna v oblibě, a je tedy nepravděpodobné, že by chtěl přiřknout zázrak právě křesťanskému Bohu. Ostatně již samotná křesťanská verze Tertullianova (jeden z nejranějších pramenů) udává, že „Když tehdy lid chválil boha všech bohů, pod jménem Jovovým tím ve skutečnosti podával svědectví našemu Bohu.“ Z čehož nepřímo vyplývá, že nikoliv křesťanský Bůh či křesťané, nýbrž Jupiter byl tehdy aspoň v některých kruzích obecně považován za původce zázraku. Co se ovšem pohanských verzí týče, ty nejsou konzistentní ani mezi sebou. Je v nich uváděno tolik různých možných původců zázraku, že je těžké uvěřit, že by vycházely z nějaké oficiální či aspoň obecně rozšířenější verze. Někteří badatelé se pokusili spojit Dionovu verzi, ve které vystupují Arnúfis a Hermes Aerios, s ražbami mincí, na kterých se objevuje bůh Merkur (Merkur je v rámci římského pantheonu spojován s řeckým Hermem a v Egyptě býval považován za vládce zúrodňujících a životodárných zátop Nilu a za vládce vodních spoust) v chrámu s egyptskými prvky a legenda RELIG AVG (Religio Augusti), a prokázat tím, že právě tato linie byla ta oficiální (a mimo jiné tím i zázrak datovat). Zdá se, že do sebe všechno zapadá. Hermes (Merkur je římská obdoba řeckého Herma) jako božstvo, kterému je zázrak přiznán, a egyptský motiv poukazující na Arnúfia. Teorie je navíc podpořena nápisem nalezeným v Aquileii, který byl zasvěcen Arnúfiem bohyni Isidě, a který tedy dokazuje, že Arnúfis byl skutečná postava. Jiní badatelé však toto spojení zpochybňují a těch závažných námitek je hned několik. Jednak je poměrně nepravděpodobné, že by oficiální verze přiznávala zásluhy na zázraku v podstatě neznámému cizímu (egyptskému) božstvu a upřednostnila ho před Jovem. V podstatě ani sám Cassius Dio není o pravdivosti této verze zcela přesvědčen – celou pasáž uvádí slovy „říká se, že...“. Je tedy zjevné, že se zde odvolává na nějaké jiné prameny, o jejichž hodnověrnosti není stoprocentně přesvědčen. Důležité je, že Merkur také není nikde v souvislosti se zázrakem vyobrazen na sloupu Marka Aurelia. Ostatně podle Diona byl Hermes/Merkur jen jedním z božstev, která se na zázraku podílela. Nehledě na to, že kdyby byl Merkur skutečně oficiálně považován za původce zázraku a jako takový oslavován na mincovních ražbách a případně dalších propagačních materiálech, jen sotva by mohla vzniknout taková kontroverze ohledně toho, kterému božstvu Římané za zázrak(y) vděčí. Použití mincí v tomto kontextu je tedy obecně problematické. Spíše se tedy zdá, že Marcus Aurelius uváděl jen obecně nějaké abstraktní božstvo, bez konkrétního ztotožnění. To by ostatně také nejlépe odpovídalo jeho filosofickému/náboženskému cítění a rovněž by to umožňovalo křesťanským autorům „přivlastnit“ si zázrak a v onom zmiňovaném „božstvu“ vidět křesťanského Boha. Jestli lze skutečně přičíst nějaké zásluhy egyptskému mágovi (nebo i jiným mágům či kněžím) zůstává sporné. Ostatně ani různé mágy a kouzelníky neměl Marcus Aurelius zrovna v lásce. Pokud vůbec existovala nějaká oficiální verze, která spojovala zázrak(y) s konkrétním božstvem, zdá se pravděpodobnější, že by tím uznávaným mohl být spíše Jupiter. Díky Tertullianovi víme (viz výše), že Jupiter byl některými též považován za původce zázraku. Tento bůh byl v Římě obecně spojován se vzduchem, počasím, deštěm a především s hromy a blesky, a pro Římany by to tedy byla přirozená a srozumitelná volba. Z tohoto důvodu by také pro Marka Aurelia bylo z propagandistických i jiných důvodů rozumnější vyzdvihnout spíše nejvyšší římské božstvo, než uznat nějaký cizí (např. egyptský) kult. V této souvislosti bylo také poukázáno na ražby mincí z roku 172 znázorňující Marka Aurelia ve vojenské zbroji, který v jedné ruce třímá kopí, ve druhé pak blesk. Bohyně Victoria mu nasazuje vítězný věnec. Někteří badatelé vyslovili názor, že tento výjev by zřejmě mohl souviset právě se zničením nepřátelského obléhacího stroje. Nicméně je tu relevantní námitka, že podobný motiv se na mincovních ražbách vyskytoval již dříve (za císařů Domitiana a Traiana), a že se tedy nemusí nutně jednat o specifický odkaz na zázračnou událost, ale pouze jednoduše o použití již z minulých dob dobře známého a osvědčeného motivu. Podobné je to i s plaketou z roku 173 znázorňující Jova na čtyřspřeží, který svými blesky sráží k zemi barbary. I tato plaketa byla uvedena v souvislosti se zázraky, ovšem ani tento výjev, který by pěkně doplňoval Tertullianův náznak, že Jupiter byl považován za ono činné božstvo, nelze jednoznačně ztotožnit právě s některým z uváděných zázraků, ačkoliv vyloučit tuto možnost také nelze. Obecně vzato je pravděpodobnější, že zázrak(y) nebyl(y) oficiálně přiznán(y) žádnému konkrétnímu božstvu. Případně je tu také možnost, že jeden ze zázraků – spíše blesk – byl přiznán Jovovi, zatímco v souvislosti s druhým zázrakem nebylo dáváno do souvislosti žádné konkrétní božstvo, nebo byl jmenován Hermes či další božstva.

Zatím jsme se nevěnovali tomu, kdy se vlastně zázrak(y) odehrál(y). Jistě víme, že to bylo za markomanských válek, v průběhu prvního tažení proti Germánům (expeditio Germanica prima). V rámci tohoto zařazení však byly předloženy argumenty pro každý z roků 171 – 174 n. l., přičemž pro každý z nich existuje nějaká opora v pramenech. Cassius Dio spojuje zázrak s udělením 7. titulu imperátor císaři Marku Aureliovi, které (jak víme díky analýzám mincí z té doby) proběhlo na začátku léta roku 174. Latinský překlad Eusebia v Hieronymově (sv. Jeroným) Kronice udává datum 173 (238. olympiáda = podzim 173 – podzim 176; 13. rok panování Marka Aurelia = 173). Arménská verze Eusebiovy Kroniky a Pseudo-Dionysiovo dílo, které snad vychází v této části z Eusebia, udávají poněkud zmatenou informaci, že k události došlo v prvním roce 238. olympiády, ale také ve 2 188. roce po narození Abraháma a ve 12. roce vlády Marka Aurelia – první údaj by zázrak datoval do roku 173, dva druhé údaje by zázrak datovaly do roku 172. Chronicon Paschale, pramen, který je také založený na Eusebiovi, pak uvádí rok 171. Kromě toho, že údaje v pramenech jsou nejednotné, často s sebou navíc nesou i další problémy, a jejich interpretace je proto méně přímočará. Co se arménského a Pseudo-Dionysiova překladu Eusebia týče, dle tvrzení těchto zdrojů se první Olympiáda uskutečnila 1 240 let po Abrahámovi, ovšem podle Hieronyma se odehrála 1 241 let po Abrahámovi. To by mohlo vysvětlovat ono roční posunutí u druhých dvou údajů a zdá se tedy, že i tyto prameny založené na Eusebiovi vlastně datují zázrak do roku 173. V Chronicon Paschale je vinou špatné redakce spisu posunuto několik dat z tohoto období o dva roky zpět. Takže smrt Marka Aurelia je v tomto díle například datována do roku 178. Pokud tedy vezmeme do úvahy tuto skutečnost, poukazovala by i Chronicon Paschale na rok 173. Co se Cassia Diona týče, jak už bylo dříve řečeno, tato část jeho díla se nám nedochovala v celku ale pouze v pozdějších výtazích Xifilínových. Někteří badatelé pak vyslovili domněnku, že Xifilínos mohl klidně vynechat některé méně důležité události, které se odehrály a byly Dionem popsány mezi zázraky a sedmým provoláním Marka Aurelia imperátorem, a následně chybně tyto dvě události spojit, a že proto zázrak(y) nemusí nutně s touto aklamací přímo souviset. I pokud je spojení správné, případné oficiální udělení a přijetí titulu imperátora z rukou senátu (ačkoliv schválení a udělení titulu senátem nebylo nutně potřeba) mohlo také následovat s určitým zpožděním oproti událostem, které byly příčinou. Pak by samozřejmě rok 174 svým způsobem ztratil na důležitosti, neboť by bylo možné zázrak(y) klidně datovat do roku 173 nebo dokonce ještě dříve.

Moderní badatelé se různými metodami pokusili podpořit jednotlivé z uvedených roků. Někteří se, jak již výše uvedeno, snažili analyzovat některé mincovní ražby Marka Aurelia a plakety z té doby a spojit je se zázrakem. Jak jsme si již řekli, z roku 172 máme mincovní ražby s Markem Aureliem ve zbroji, s kopím a s bleskem, z roku 173 pak máme plaketu s Jovem na čtyřspřeží, který bleskem sráží nepřátele. Mezi léty 172 a 175 také byly raženy mince s Merkurem v chrámu egyptského stylu a s legendou RELIG(io) AUG(usti). Jak však bylo opět uvedeno už dříve, spojení těchto ražeb se zázraky zdaleka není jisté. Použití mincí v tomto kontextu spojené se snahou na jejich základě události datovat je tedy záležitost značně nejistá a sporná.

Jiní badatelé se pokusili analyzovat a datovat scény na sloupu Marka Aurelia a na jejich základě datovat i zázraky. Nicméně tato umělecká památka je v tomto ohledu zdroj poměrně problematický. Nejednota panuje už v názoru, zda by měly být události známé z písemných a jiných pramenů datovány pomocí scén sloupu Marka Aurelia, nebo jestli by naopak scény sloupu měly být datovány na základě informací získaných z písemných a jiných pramenů. Dosud se vedou spory o tom, kterým rokem vlastně scény na sloupu začínají, jaké události kterých germánských/sarmatských tažení vlastně vyobrazují a zda jsou vůbec scény řazeny chronologicky. S tím souvisí také otázka, zda je vůbec možné sloup tímto způsobem používat k dataci či identifikaci historických událostí a jejich řazení do kontextu. Sloup Marka Aurelia je hlavně a především oslavný monument a funerální památník. Nejedná se o nějakou kroniku událostí markomanských válek. Výzdoba sloupu měla hlavně oslavit činy a úlohu Marka Aurelia, a tomu je také do značné míry podřízena kompozice celého reliéfu i jednotlivých scén. Na sloupu je jen velmi málo scén, které lze přiřadit k nějaké skutečné události válečného dění či jinak konkretizovat. Naprostá většina scén zobrazuje jen obecné, do jisté míry typizované výjevy (postup vojska, pálení vesnic, proslovy císaře k vojsku, očistné rituály, boje apod.), které lze jen stěží ztotožnit s konkrétními příhodami z válek. Datování některých událostí vyobrazených na sloupu pomocí jejich umístění na reliéfu nebo třeba snaha identifikovat ve znázorněných přírodních útvarech konkrétní skutečné řeky, soutoky řek, pohoří a podobně jsou ve většině případů velice sporné.

Jako pomůcka pro datování zázraků byla použita například i analýza kariérní dráhy Pertinaka, který je Eusebiem zmíněn jako účastník zázraku. Avšak jak jsme viděli již dříve, o Pertinakově přítomnosti u zázraku panují pochybnosti a není zdaleka jistá. Proto je použití jeho úředního postupu k datování metodou také poněkud spornou a spíše doplňkovou.

Busta ve Vatikánských muzeích v Římě. Obvykle se udává, že zobrazuje právě Pertinaka, nicméně někteří badatelé tuto identifikaci zpochybnili.
Celkově vzato a shrnuto můžeme říci, že žádné z uvedených hypotéz nejsou dostatečně přesvědčivé na to, abychom mohli zázrak(y) s určitostí datovat do jednoho ze zmíněných roků. Jako nepravděpodobný se jeví rok 171 – ten je nejspíš pouze v důsledku chyby uveden v Chronicon Paschale a nejsou žádné další indície, které by toto datování výrazněji podpořily. Ze zbývajících tří roků je však obtížné přiklonit se k některému z nich. Neměli bychom také zapomínat na jiný, některými badateli vyslovený názor, že se totiž oba zázraky nemusely nutně odehrát v jednom roce, a je tu tedy možnost, že událost se zničením nepřátelského stroje bleskem se stala v jednom roce a teprve v některém dalším roce následoval zázračný déšť.

To že nevíme, kde přibližně se vlastně zázrak(y) odehrál(y) a že o tom máme v pramenech nejednoznačné zprávy, nás dozajista již ani nepřekvapí. Cassius Dio udává, že zázrak se odehrál na území germánského kmene Kvádů, které je dnes kladeno zhruba někam do oblastí jihozápadního Slovenska a snad z části i do jihovýchodní Moravy. Alfred von Domaszewski se pokusil spojit tento údaj s obrazy na sloupu Marka Aurelia. Domníval se, že ve scéně XX je vyobrazen soutok dnešních řek Moravy a Dyje. Hned vedle znázorněná pevnost měla být údajně vybudována v těchto místech k zajištění operací v barbarském území, a zázrak s bleskem je tedy podle něho nutno hledat v této oblasti. Zázračný déšť se pak dle jeho názoru zcela jistě odehrál v hloubi kvádských zemí, nejspíše někde v hornatých krajích na pomezí Moravy a Čech. Také český badatel Anton Gnirs se pokusil lokalizovat zmíněné události s pomocí sloupu Marka Aurelia, dospěl však k odlišným závěrům. Podle něho je na památce vyobrazen soutok řek Jihlavy a Svratky, v důsledku čehož je římská pevnost, u které se odehrál zázrak s bleskem, jistě opevněním nacházejícím se na Hradisku u Mušova, kde v té době prováděl Gnirs archeologický výzkum. Zázračný déšť se pak zcela určitě odehrál v blízké oblasti Pavlovských vrchů. I další starší čeští historikové kladli událost na Moravu a k Mušovu. Částečně to bylo způsobeno mimo jiné i zprávami o údajném nálezu cihel XII. legie Fulminata na Mušově, které se však později prokázaly jako falešné.

Soutok řek poblíž pevnosti u které blesk zasáhl germánskou obléhací věž
Aby to nebylo příliš snadné, padělaný list Marka Aurelia uvádí, že zázrak se odehrál na území keltského kmene Kotínů. Kde přesně se v té době nacházela sídla Kotínů, není zcela jisté. Nejčastěji bývají v poslední době kladena do hornatých oblastí středního Slovenska (je možné, že Kotínové tvořili – aspoň z části – tzv. púchovskou archeologickou kulturu). Někteří badatelé se však domnívají, že země Kotínů se aspoň částečně mohla rozkládat na Moravě, severně od sídel Kvádů. Každopádně v návaznosti na tyto údaje lokalizují někteří zázračný déšť právě do středního Slovenska. Eusebius navíc zmiňuje, že toto tažení bylo vedeno i proti Sarmatům, což by snad mohlo poukazovat na lokaci blíže k sarmatským územím, tzn. ještě více na východ. Ostatně některé prameny naznačují, že Kotínové nejspíš se Sarmaty sousedili. Objevily se též pokusy spojit vítězství dosažené pomocí zázračného deště s  trenčínským nápisem vyhotoveným na příkaz Marka Valeria Maximiana, avšak jak přesvědčivě prokázal Josef Dobiáš, ten spadá až do doby druhého germánského tažení, do let 179/180 n. l., a se zázraky tedy nesouvisí. Přesto se názory kladoucí dějiště zázračného deště do středního Slovenska jeví jako nejpravděpodobnější. Přesnější lokalizace však bohužel není možná.

Na českém internetu se před časem objevily také pokusy ztotožnit dějiště zázraku s oblastí naftových polí poblíž soutoku řek Moravy a Kyjovky (soutok řek na sloupu Marka Aurelia údajně vyobrazuje právě tyto dva toky) u Hodonína. V tomto případě se však jedná pouze o čiré fantazírování, které se neopírá ani o relevantní doklady a kvalitní argumentaci, ani o hlubší znalosti problematiky. Základem teorie je značně pochybné a více než spekulativní spojení úderů blesků popisovaných v antických pramenech s možným hromobitím při přirozených erupcích uhlovodíků nacházejících se pod povrchem krajiny, které bylo v této oblasti údajně několikrát zaznamenáno a které snad mohlo připomínat hřmění hromů a blesků. Na podporu svého tvrzení uvádí autor teorie Jan Galatík údajné nálezy částí údajného římského oltáře s dvouhlavou sochou, na kterém měly být i římské nápisy, přičemž tvrdí, že podobný typ oltáře lze identifikovat i na sloupu Marka Aurelia poblíž scény se zázračným deštěm. Zmiňované nápisy se však bohužel do dnešních dob nezachovaly. Známe je pouze z popisů a kreseb zhotovených kolem poloviny 18. století. Při bližším pohledu na tyto údajné římské nápisy je však můžeme s téměř absolutní jistotou označit za moderní falza, jak to ostatně již dříve udělali i jiní badatelé. Definitivní ránu celé konstrukci zasadí fakt, že to, co Galatík na sloupu Marka Aurelia považuje za římský oltář s dvouhlavou sochou, který by rád spojil s na Moravě nalezenými částmi údajného oltáře, je ve skutečnosti germánská chýše, kterou právě zapaluje římský voják, a nikoliv oltář či socha.


Ještě několik dalších útržkovitých informací, které mohou přispět k našim znalostem o pojednávaných událostech, se zachovalo v již několikrát zmíněném řecky psaném padělaném dopisu Marka Aurelia, který se nám zachoval v jednom z rukopisů ze 14. století, kde byl připojen k dílu Apologia od církevního otce Iustina. Ačkoliv se jedná o křesťanský podvrh nejspíše ze 4. století, obsahuje tento pramen několik nečekaně přesných a konkrétních údajů. Je tedy poměrně pravděpodobné, že autor padělku vycházel při své práci z nějakého jiného, ranějšího a spolehlivého zdroje. Některé dílčí informace by proto mohly být důvěryhodné. Jednou z těchto dílčích informací je vyjmenování vojenských jednotek, kterých se zázrak týkal. Podle dopisu to byly I. legie (s největší pravděpodobností Adiutrix), X. legie Gemina a X. legie Fretensis (nebo minimálně v některých případech spíše jejich vexilace). Za povšimnutí stojí, že zde (ačkoliv se jedná o křesťanskou verzi) není zmíněna XII. legie Fulminata! Autor tedy nejspíš neznal tuto verzi zázraku, která vznikla a rozšířila se asi až později. Jako doplňující informaci můžeme o obleženém římském vojsku zmínit, že podle Orosia bylo na straně Římanů jen málo vojáků a navíc nováčků, nicméně je těžké říci, zda lze tomuto detailu věřit – Orosius se v dané pasáži snaží zdůraznit důležitost Boží pomoci v tomto boji, a proto pravděpodobně záměrně zlehčuje sílu římského vojska. Dále ještě padělaný dopis upřesňuje, že hladu a žízni byli Římané při tažení a obklíčení údajně vystaveni pět dní.

Jezdecká socha Marka Aurelia v Kapitolských muzeích v Římě

Tolik stručný nástin problematiky, která je ve skutečnosti ještě o něco složitější, než se může zdát z výše vypsaných řádků. Když na závěr vše shrneme, tak se dá zjednodušeně (a s vědomím nejistoty téměř u každého písmena) říci, že s největší pravděpodobností někdy v letech 172, 173 a 174 se při římském tažení proti zadunajským Germánům snad někde v oblastech dnešního středního Slovenska odehrály dvě zvláštní události, při kterých římským vojákům v nouzi nečekaně nějakým způsobem pomohlo počasí. V prvním případě blesk zapálil nepřátelskou obléhací věž. Ve druhém případě přispěl obklíčeným a žízní strádajícím legionářům náhlý prudký déšť, který je osvěžil, a možná podpořil i jiným způsobem (např. je možné, že kvůli lijáku způsobila nějaká rozvodněná říčka zmatky v řadách nevhodně tábořícího/postaveného nepřítele apod.). Vypadá to, že u první příhody byl dokonce přítomen sám císař. Druhé se sice zřejmě přímo nezúčastnil, ale asi také nebyl daleko. Je možné, že zázračného deště se zúčastnily minimálně části legií I. Adiutrix, X. Gemina a X. Fretensis.

Zdá se, že tyto podivné události pak Marcus Aurelius zmínil v některém z dopisů adresovaných římskému senátu, v nichž Římu podával zprávy o vývoji války a událostech na bojišti. Zřejmě také přiznal podíl na těchto zázracích nějakému abstraktnímu božstvu, které však pravděpodobně nejmenoval ani jinak nekonkretizoval. Tento dopis se pak asi stal základem pro líčení některých dalších autorů, z nichž pak různými způsoby přebírali tyto zprávy autoři další.
   
Recepce to však nebyla dokonalá a hladká. Již u některých z nejranějších autorů došlo asi ke zmatení a spojení původně dvou různých událostí (příhoda s bleskem a příhoda s deštěm) do jedné. Navíc se zázrak stal předmětem náboženského rozporu, což jen přispělo k zamlžení skutečných událostí. Zastánci tehdy se prosazující křesťanské víry nejspíše využili toho, že císař v dopise jen vágně zmínil nějaké obecné božstvo, zázrak si svým způsobem „přisvojili“ a jmenovali křesťanského Boha jako původce zázraku. Snažili se tak dodat na důležitosti, vážnosti a důvěryhodnosti své víře, která měla ve svém rozvoji nelehkou pozici při soupeření se staršími a zavedenějšími starověkými kulty. Pohanští autoři (nejspíš také trochu zmateni absencí nebo nevýrazností nějaké oficiální linie) v návaznosti na to připisovali zázraky různým původcům – ať už Markovi Aureliovi samotnému, či různým mágům a božstvům. Jak už bylo naznačeno, je těžké říci, zda existovala nějaká oficiální verze těchto událostí, která by zázrak(y) přiřkla nějakému konkrétnímu božstvu. Zdá se, že spíše nikoliv, nebo aspoň ne pro oba zázraky. Pokud však přece jen nějaká byla (třeba aspoň jen pro zásah blesku), zdá se pravděpodobnější, že by tím uznávaným činitelem bylo asi spíše nejvyšší římské božstvo, obecně spojované s hromy a blesky, tedy Jupiter.

Ať tak či onak, populární legenda si v pozdní antice a ve středověku začala žít vlastním životem, a i díky tomu se nám do dnešních dob zachovalo vylíčení tohoto příběhu v mnoha různých (většinou samozřejmě křesťanských) verzích. Zájem o tyto zázraky očividně neupadá ani v dnešní době, a tak se jistě můžeme v budoucnu těšit ještě na mnoho popsaných stránek, které budou legendu pitvat ze všech možných i nemožných stran.

Použitá literatura:

Barta, G.: Legende und Wirklichkeit – das Regenwunder des Marcus Aurelius, in: Klein, R. (ed.), Marc Aurel, Darmstadt, 1979, s. 85–91.

Bartoli, P. S. – Bellori, G. P.: Columna Cochlis M. Aurelio Antonino Augusto dicata eius rebus gestis in Germanica atque Sarmatica expeditione insignis, ex S. C. Romae ad viam Flaminiam erecta, ac utriusque belli imaginibus anaglyphice insculpta, Romae, 1704.

Birley, A. R.: Marcus Aurelius: A Biography, London/New York, 1993.

Böhme, H. W.: Archäologische Zeugnisse zur Geschichte der Markomannenkriege (166–180 n. Chr.), Jahrbuch RGZM 22/2, 1975, s. 153–217.

Dobiáš, J.: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, Praha, 1964.

Dobiáš, J.: Dva příspěvky k topografii válek markomanských a kvádských, ČČH 27, 1921, s. 135–156.

Dobiáš, J.: K chronologii t. řeč. válek markomanských, Časopis společnosti přátel starožitností 38, 1930, s. 21–38.

Dobiáš, J.: Ražby císaře Marka Aurelia s Merkurem a nápisem RELIG AVG, Numismatický sborník 7, 1962, s. 7–31.

Domaszewski, A. von: Das Regenwunder der Marc Aurel-Säule, RhM 49, 1894, s. 612–619.

Ferris, I.: Hate and War: The Column of Marcus Aurelius, Stroud, 2009.

Fowden, G.: Pagan Versions of the Rain Miracle of A. D. 172, Historia 36/1, 1987, s. 83–95.

Galatík, J.: Zázračný déšť Marca Aurelia, URL: http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2007030001 (10. 2. 2013)

Galatík, J.: Zázračný déšť Marka Aurelia, URL: http://wogastisburc.com/index.php?text=11 (10. 2. 2013)

Geffcken, J.: Das Regenwunder im Quadenlande, Neue Jahrbücher für das klassische Altertum 3, 1899, s. 253–269.

Gnirs, A.: Zum kartographischen Beiwerk in der Bilderchronik der Marcus-Säule, in: Beiträge zur Geschichte und Geographie Böhmens und Mährens in der Zeit des Imperium Romanum, Bonn, 1976, s. 52–63.

Harnack, A. von: Die Quelle der Berichte über das Regenwunder im Feldzuge Marc Aurel's gegen die Quaden, Sitzungsberichte der königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften zu Berlin, 1894, s. 835–882.

Israelowich, I.: The Rain Miracle of Marcus Aurelius: (Re-)construction of Consensus, G&R 55/1, 2008, s. 83–102.

Jobst, W.: 11. Juni 172 n. Chr.: Der Tag des Blitz- und Regenwunders im Quadenlande, Wien, 1978.

Kovács, P.: Das Regenwunder Marc Aurels, AAntHung 48, 2008, s. 387–404.

Kovács, P.: Marcus Aurelius' Rain Miracle and the Marcomannic Wars, Leiden/Boston, 2009.

Mommsen, T.: Das Regenwunder der Marcus-Säule, Hermes 30, 1895, s. 90–106.

Morris, J.: The Dating of the column of Marcus Aurelius, Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 15, 1952, s. 33–47.

Petersen, E.: Blitz- und Regenwunder an der Marcus-Säule, RhM 50, 1895, s. 453–474.

Petersen, E.: Das Wunder an der columna M. Aurelii, Mittheilungen des kaiserlich deutschen archaeologischen Instituts, roemische Abtheilung 9, 1894, s. 78–89.

Petersen, E. – Domaszewski, A. von – Calderini, G.: Die Marcus-Säule auf Piazza Colonna in Rom, München, 1896.

Praechter, K.: Zur Geschichte der Regenwunderlegende in byzantinischer Zeit, BZ 14, 1905, s. 257–259.

Sage, M. M.: Eusebius and the Rain Miracle: Some Observations, Historia 36/1, 1987, s. 96–113.

Salomies, O.: A Note on the Establishment of the Date of the Rain Miracle under Marcus Aurelius, Arctos 24, 1990, s. 107–112.

Schindler-Horskotte, G.: Der „Markomannenkrieg“ Mark Aurels und die kaiserliche Reichsprägung, Köln, 1985.

Szaivert, W.: Die Markomannenkriege in der römischen Münzprägung der Kaiserzeit, in: Friesinger, H. – Tejral, J. – Stuppner, A. (eds.), Markomannenkriege: Ursachen und Wirkungen, Brno, 1994, s. 497–505.

Weber, E.: Neuere Forschungen zur Geschichte und Chronologie der Markomannenkriege, in: Friesinger, H. – Tejral, J. – Stuppner, A. (eds.), Markomannenkriege: Ursachen und Wirkungen, Brno, 1994, s. 67–72.

Wolff, H.: Die Markus-Säule als Quelle für die Markomannenkriege, in: Friesinger, H. – Tejral, J. – Stuppner, A. (eds.), Markomannenkriege: Ursachen und Wirkungen, Brno, 1994, s. 74–83.

Wolff, H.: Welchen Zeitraum stellt der Bildfries der Marcus-Säule dar?, Ostbairische Grenzmarken 32, 1990, s. 9–29.

Zwikker, W.: Studien zur Markussäule 1, Amsterdam, 1941.

Upraveno 14. 5. 2023 – Nové obrázky zázračného deště a blesku + přidány obrázky soutoku řek a boha deště
Upraveno 2. 10. 2016 – Nové obrázky zázračného blesku.
Vystaveno 10. 2. 2013