Římské vojsko na území ČR


Území ČR nikdy nebylo součástí římské říše. Nacházelo se nedaleko jejích hranic, poblíž dunajského limitu. I přesto bylo římskou říší značně ovlivňováno. Právě především v příhraničních oblastech se rozvinul čilý obchod a samozřejmě byly navázány i intenzivní diplomatické styky s různými barbarskými kmeny, ovšem i do vzdálenějších oblastí barbarika se díky obchodu a službě germánských bojovníků v římském vojsku dostávaly nejrůznější předměty římské provenience, přičemž nemalou roli v tomto procesu hrála samozřejmě i jantarová stezka. Hlavně v příhraničních oblastech byl vliv římské kultury nesmírně silný, přičemž se neomezoval jen na aristokracii, ale zasahoval do jisté míry i ostatní členy společnosti. Přestože po většinu času, kdy spolu římská říše a Germáni na našem území sousedili, bylo jejich soužití mírové a přátelské, je logické, že při takovéto konstelaci docházelo občas také ke konfliktům, a na naše území v důsledku toho vkročily nejen boty římských obchodníků a diplomatů, ale také charakteristickými cvočky pobité caligy římských vojáků.

Tažení proti Marobudovi

První zprávy o římském zásahu na území ČR máme již z počátků 1. století n. l. Na našem území se tehdy rozkládala mocná Marobudova říše. Marobud pocházel z urozené rodiny germánského kmene Markomanů. Mládí strávil v Římě, kam se dostal s největší pravděpodobností jako rukojmí, a kde se mu dostalo výchovy a vzdělání na dvoře samotného císaře Augusta. V této době se seznámil s římskou kulturou, vzdělaností i s římským vojenstvím. To mu dozajista také notně pomohlo k tomu, že po svém návratu mezi soukmenovce získal nejen ve svém kmeni, ale i mezi okolními Germány velké uznání i postavení. Jeho pozice byla natolik silná, že ho jeho lidé neváhali následovat při opuštění dosavadních sídel někde v oblasti pravého břehu Rýna a hledání nových zemí mezi léty 9–6 př. n. l. Velké stěhování bylo důsledkem římských tažení za Rýn pod vedením Drusovým. Své krajany odvedl Marobud do Čech, kde postupně vybudoval rozsáhlou a silnou říši. Centrum říše se od počátku nalézalo ve středních Čechách, ovšem Marobud záhy začal rozšiřovat svůj vliv (ať už mírovými nebo válečnými cestami) i na rozsáhlá území svých sousedů. Hranice Marobudovy říše nebyly nijak pevně stanoveny, ovšem přibližně se dá říci, že pozvolna byly v průběhu času na západě vymezeny řekou Labe, Krušnými horami a Šumavou, na jihu řekou Dunajem, na jihovýchodě a východě nejspíš přibližně Malými Karpaty a řekou Vislou, na severu snad až Baltským mořem. Tím se na západě a jihu opět dostal do sousedství římského impéria. Tento státní útvar se údajně opíral o vojsko čítající 70 000 pěšáků a 4 000 jezdců, vybudované, vycvičené a alespoň částečně i vyzbrojené (jak ukazují nálezy z germánských hrobů na území ČR) podle římských vzorů.

Marobudovo počínání vzbudilo zájem, respekt i strach nejen u germánských sousedů, ale také v samotném Římě. Přestože navenek byly vztahy mezi oběma říšemi dobré (na Marobudově dvoře pobývalo množství římských kupců a jeho poselství k Augustovi a Tiberiovi byla vždy zdvořilá a uctivá), Marobudova rozpínavost – především pak podmanění částí některých kmenů, které se nacházely nejen na pravém, ale možná i na římském levém břehu Labe – a budování silného vojska vzbuzovaly podezřívavost a obavy. Římané měli strach především z vlivu, který by to mohlo mít na nedávno podrobené kmeny mezi Rýnem a Labem. Podle Tacita údajně Tiberius v jedné ze svých řečí k senátu přirovnal Marobuda dokonce k Filipovi Makedonskému, Pyrrhovi a Antiochovi. Celá situace nakonec vyústila v Augustovo rozhodnutí napadnout Marobuda v centru jeho říše.

Tažení do Čech měly vykonat dva proudy – jeden pod velením samotného následníka trůnu Tiberia vyrážel od Dunaje z oblasti pozdějšího stálého římského tábora a města Carnunta, druhý pod velením Gaia Sentia Saturnina měl jako východisko pravděpodobně Mogontiacum (dnes Mohuč). Na výpravě se mělo podílet 12 legií, je však těžké říci, jestli se skutečně účastnilo 12 celých legií, nebo jestli byly kompletní spíše jen některé z nich a z ostatních byly přivedeny pouze menší detašované oddíly. K tomu se samozřejmě přidaly auxiliární jednotky. Na jaro roku 6 n. l. bylo tedy stanoveno zahájení výpravy. Tiberiův kontingent měl nejspíš postupovat přes jižní Moravu a pak směrem k severozápadu přes Českomoravskou vrchovinu. Saturninus zřejmě hodlal využít toku Mohanu a postupovat podél něj, pak přes Smrčiny a dále asi údolím Ohře.

TiberiusBusta s podobou budoucího císaře Tiberia v Britském muzeu v Londýně

Právě se Saturninovým postupem bývá dáván do souvislosti římský tábor nalezený roku 1985 v německém městě Marktbreit poblíž Würzburgu, asi 140 km východně od Mogontiaka. Přibližně 37 ha velký tábor pro zhruba dvě legie byl budován ve výhodné poloze na mírném návrší kousek od břehu Mohanu. Přístup k tomuto táboru od Mohuče vede nedaleko předpokládaných sídel germánského kmene Chattů, o kterých nás Velleius Paterculus zpravuje, že právě skrze jejich území si měl Saturninus klestit cestu do Čech. Je tedy dosti možné, že tábor měl hrát roli při římském útoku na Marobudovu říši i při zajišťování okolních oblastí. Nakonec ovšem nebyl dostavěn a ani využíván. Snad právě změna strategických podmínek související se zrušením tažení proti Marobudovi měla za následek jeho brzké opuštění. Podle Velleia Patercula se Tiberius dostal do vzdálenosti pěti denních pochodů (což je asi 150 km) od prvních sídel nepřítele, podobně na tom byl i Saturninus a oběma proudům chybělo k místu setkání jen několik dní, když v Pannonii vypuklo rozsáhlé a velmi nebezpečné povstání. Revolta přinutila Tiberia zrušit kampaň.

Na základě svědectví Velleia Patercula je možné usoudit, že římské vojsko se při svém postupu dostalo na území České republiky. Bohužel archeologickými výzkumy se doposud nepodařilo pobyt jistě značných římských vojsk v našem prostoru v této době bezpečně potvrdit (viz též níže). Právě tato skutečnost společně s úvahou nad literárními záměry a postupy Velleia Patercula vedla německého badatele P. Kehneho k vyslovení zajímavé domněnky, že k tažení proti Marobudovi nakonec vůbec nedošlo a celá operace zůstala jen ve fázi příprav, které byly přerušeny právě povstáním v Pannonii. Je také nutné zmínit, že badatelé navrhli i další možné trasy postupu římských vojsk do Čech a je tedy možné, že legionáři se ve skutečnosti při tažení ubírali jinudy než výše nastíněnými cestami. Ať tak či onak, podle slov právě Velleia Patercula dal Tiberius přednost nutnosti před slávou a rozhodl se k návratu do Pannonie a potlačení vzbouřenců. Nyní měl ovšem Marobud příležitost využít římských potíží a zaútočit na římskou říši. Tiberius proto odeslal Marka Valeria Messallu Messallina s menším sborem napřed a sám přistoupil k vyjednávání s Marobudem, jehož výsledkem bylo uzavření smíru, uznání Marobuda za krále a přítele národa římského a zřejmě i dojednání některých dalších závazků ohledně respektovaní vzájemných hranic a zachovávání neutrality při případném konfliktu jednoho z účastníků s třetí stranou. Poté následoval se zbytkem sil Messallina. S dojednanými podmínkami mohly být zřejmě obě strany spokojeny. Marobud odvrátil od své říše vážné nebezpečí a upevnil svoji pozici, Tiberius si zase uvolnil ruce pro potlačení pannonské vzpoury, získal záruky dodržování hranic a neutrality. Ostatně dohoda s markomanským králem se Římu vyplatila i později, když se po strašlivé bitvě v Teutoburském lese (9 n. l.) většina Germánie vzbouřila pod praporem Arminiovým, Marobud se k povstalcům nepřidal a dodržoval v tomto boji přísnou neutralitu.

Právě neutralita při válce Germánů s Římem však přivedla Marobuda do konfliktu s Arminiem, který vyústil roku 17 velkou bitvou, jejíž výsledek byl sice z hlediska boje v podstatě nerozhodný, ale tím že Marobud vyklidil posléze bojiště, vlastně přiznal svůj neúspěch. Následkem bylo pozdější svržení Marobuda Katvaldou, jeho žádost o pomoc Říma a poté i internace v Raveně. Svržení Marobuda nijak nepoznamenalo dobré vztahy Říma se zadunajskými Germány. V podstatě se dá mluvit o přátelských a do jisté míry klientských poměrech. Ke konfliktu došlo opět teprve za císaře Domitiana. Markomané a Kvádové tehdy odmítli poskytnout Domitianovi pomoc při jeho válce proti Dákům vedeným Decebalem. Po počátečních římských neúspěších se podařilo porazit Dáky a dobýt důležitý průsmyk Tapai (Železná vrata). Přestože vítězství nad Dáky stále nebylo definitivní, rozhodl se císař zastavit postup a uspořádat roku 89 trestnou výpravu proti neposlušným germánským kmenům. Markomani a Kvádové si válku nepřáli a vyslali k Domitianovi poselstva k jednání o míru, byla ale odmítnuta a římské vojsko následně vpadlo za Dunaj. O výpravě nemáme žádné podrobné zprávy. Víme jen, že Římané byli poražení a donuceni stáhnout se. O tři roky později napadli Markomani své sousedy Lugie. Ti požádali o pomoc Řím, který jim však přispěl nepatrnou podporou jednoho sta jezdců. Pomoc to byla nevalná a Lugiům nijak nepomohla. Naopak si tím Domitianus proti sobě ještě více poštval Markomany, kteří se spojili se sousedními sarmatskými Iazygy a počátkem jara roku 92 vpadli do Pannonie, kde porazili a zcela zničili jednu římskou legii i s jejím legátem. Následovalo vojenské tažení, které mělo čelit tomuto nebezpečí a kterému se podařilo vytlačit Germány zpět za Dunaj. Je možné, že některé boje těchto válek se odehrávaly i na našem území, ovšem žádné jisté doklady o tom v pramenech nemáme.

Prameny útržkovitě vypovídají i o dalších menších střetnutích Říma s Markomany a Kvády, ovšem většinou se jednalo o odrážení vpádů germánských kmenů na římská území a na našem území se pravděpodobně nebojovalo.


Terra sigillata Terra sigillata nalezena v okolí Hradiska u Mušova

Markomanské války

Zmíněné útoky severních Germánů na římská území byly většinou jen menšího, loupeživého charakteru a Řím neměl příliš velké problémy se s nimi vypořádat. To se změnilo paradoxně za vlády mírumilovného „filosofa na trůně“ Marka Aurelia. Zřejmě kolem roku 166 využilo oslabení Říma způsobené již od roku 161 se vlekoucí válkou proti Parthům 6 000 Langobardů a Obiů k překročení Dunaje a pokusu násilně vpadnout do římských provincií. Již v zárodku byl však tento útok zastaven a rozprášen římskými jednotkami, kterým veleli Candidus a Vindex. K usmíření Římanů bylo vysláno poselstvo jedenácti germánských kmenů v čele s markomanským králem Ballomariem, které dohodlo podmínky míru. Ten však dlouho nevydržel. Záhy se uskutečnila další germánská ofenzíva proti Římu, které se tentokrát již účastnila většina blízkých kmenů – především Hermundurové, Naristové, Markomani a Kvádové – a přidali se dokonce i sarmatští Iazygové, Roxolani, Alani a další kmeny. Částečnou radostí mohlo být pro Římany ukončení války na východě, kdyby však s sebou navrátivší se jednotky nepřinesly také rozsáhlou morovou nákazu (není jisté, o jakou přesně nemoc se jednalo – navrženy byly kromě moru i neštovice a tyfus), která vážně zdecimovala jak římské vojsko tak i civilní obyvatelstvo. Bylo nutné konat v Itálii odvody z nichž pak byly vytvořeny dvě nové legie – legio II Pia a legio III Concors, které pak obě dostaly přídomky Italica. Posléze byla též vytvořena praetentura Italiae et Alpinum, správní oblast určená k usnadnění obrany proti nájezdům. Marcus Aurelius a Lucius Verus se následně osobně vydali v čele vojsk k Aquileii a již jejich příchod prý obracel některé barbary na ústup. U Aquileie však kromě mnoha vojáků zahynul i praefectus praetorio Furius Victorinus, což byla pro římské síly jistě citelná ztráta. Oba císařové barbary pronásledovali, překročili Alpy a dosáhli významného vítězství.

Marcus Aurelius se i s bratrem stáhl na zimu do Aquileie. Kousek od ní na cestě do Říma však na začátku roku 169 Lucius Verus zemřel. Po patřičných smutečních obřadech vykonaných v Římě se Marcus Aurelius vrátil k plánování války proti Germánům. Roku 170 se zřejmě Římané pokusili o ofenzívu, která však dopadla katastrofálně. Měla se odehrát velká tragická bitva, ve které údajně zahynulo až 20 000 římských vojáků. Germáni následně učinili rozsáhlý vpád na římská území, při němž se bleskově dostali až do Itálie a oblehli Aquileiu. Ta se sice po tuhých bojích ubránila, ale ještě dále na západ od ní ležící město Opitergium bylo dobyto a vypleněno. Nájezdy trpěla i Moesie, Thrákie, Makedonie a barbaři pronikli dokonce až do Achaie k Eleusině. V této době největší krize dokonce sáhl Marcus Aurelius k verbování otroků, gladiátorů a banditů k doplnění morem a boji prořídlých vojsk. Protože hospodářská situace říše byla ze stejných příčin také špatná, získával císař prostředky k vedení války mimo jiné i rozprodáváním a zastavováním soukromého majetku císařského dvora. Při následující protiofenzívě se legiím podařilo vytlačit Germány z římských území. V průběhu bojů se vyznamenala řada římských vojevůdců včetně pozdějšího císaře Publia Helvia Pertinaka. Roku 171 se podařilo zaskočit Markomany při pokusu o přepravu kořisti přes Dunaj. Barbaři byli rozprášeni a kořist získána zpět. Po těchto událostech došlo na mírová jednání. Kromě Kvádů přišlo k Markovi Aureliovi žádat o mír i množství vyslanců jiných kmenů a byla uzavřena řada dohod, čímž si Řím také do jisté míry uvolnil ruce pro válku se zbývajícími Germány. Ačkoliv se Římanům podařilo odvrátit nebezpečný vpád barbarů a posléze je i vytlačit z území impéria, nájezd znamenal pro všechna zasažená území obrovské pustošení a škody, přičemž jednou z nejpostiženějších provincií byla Pannonie.

Šupinová zbroj z Hradiska u Mušova Fragmenty postříbřené šupinové zbroje z Hradiska u Mušova
Na počátku roku 172 přešli Římané do rozsáhlého protiútoku směřujícího již přímo na barbarská území a řízeného samotným císařem. Toto tažení bývá označováno jako expeditio Germanica prima. Hlavní útok směřoval nejdřív nejspíše proti Markomanům. Z počátku se boje pro Římany nevyvíjely příliš dobře a dokonce byl při nich zabit praefectus praetorio M. Macrinius Vindex, nicméně brzy získaly legie převahu. V průběhu střetů Kvádové údajně přijímali markomanské uprchlíky a také aktivně bojovali po boku Iazygů. Také vypudili Furtia, krále, kterého jim dosadili Římané, a na jeho místo nastoupil Ariogaisos. Proto se následně hlavní římské síly pravděpodobně vypravily z oblasti Carnunta přes Dunaj i proti Kvádům. K prvnímu germánskému tažení se také vážou dva s počasím související „zázraky“. V prvním případě údajně dokázal Marcus Aurelius s boží pomocí vyvolat blesky, které údajně zničily  nepřátelský válečný stroj. Scénu této situace můžeme nalézt na sloupu Marka Aurelia a zpravuje nás o ní i Historia Augusta. Ve druhém případě jde o známou příhodu o „zázračném dešti“. Římská armáda snad pod velením Pompeiana nebo Pertinaka byla při postupu nepřátelskou krajinou někde v horách v parném létě obklíčena a odříznuta od vodních zdrojů přesilou Kvádů. Po několika střetech, ve kterých se Římané dokázali ubránit, se Germáni stáhli a vyčkávali, dokud nepřítele nezmůže horko a nedostatek vody. Římany tehdy zachránila prudká bouře s přívalem deště. Voda vyprahlé vojáky osvěžila a dodala jim nové síly do boje. Událost je vyobrazena na sloupu Marka Aurelia a zpravují nás o ní i narativní prameny, z nichž některé ji přičítají modlitbám křesťanských vojáků XII. legie Fulminata, jiné zásahům bohů pohanských. Zřejmě někdy v této době také začal Marcus Aurelius psát v zemi Kvádů své Hovory k sobě. Boje byly tuhé. Posléze se sice začala projevovat převaha římského vojska, avšak teprve v roce 174 dokázali Římané zkrušit Germány na tolik, že požádali o mír. Do ruky jim také padl král Ariogaisos, který byl následně internován v egyptské Alexandrii. Poražen byl i germánský kmen Naristů, jejichž vůdce Valao byl v boji zabit jedním z hrdinů markomanských válek, Markem Valeriem Maximianem, o němž mimo jiné víme, že později na přelomu let 179/180 přezimoval s oddílem druhé legie Adiutrix u slovenského Trenčína. Ve stejné době jako boje s germánskými kmeny probíhala i válka se sarmatskými Iazygy. V roce 173 byl rozdrcen jejich vpád do Pannonie a následně byli poražení na zamrzlém Dunaji, když prchali před Římany. Po porážce Markomanů a Kvádů zbývali tedy ještě spojenců zbavení Iazygové. V průběhu bojových akcí namířených proti nim však Marka Aurelia zastihla zpráva o vzpouře Avidia Cassia na východě říše (roku 175). Narychlo byl uzavřen mír a císař začal chystat tažení proti usurpátorovi. Vzpoura však netrvala dlouho. Po třech měsících byl Avidius Cassius zabit jakýmsi centurionem Antoniem a nebezpečí z této strany tedy bylo zažehnáno.

Roku 177 propukly boje v plné síle nanovo. Římské tažení, které trvalo až do roku 180 bylo nazváno expeditio Germanica secunda. Zpočátku se zřejmě Římanům dařilo (roku 177 byli Marcus Aurelius podeváté a Commodus podruhé prohlášeni imperátory), ovšem počáteční úspěchy rychle vystřídaly tuhé boje. Teprve roku 179 dosáhlo římské vojsko pod vedením Taruttiena Paterna údajně po celodenním boji velkého a významného vítězství a po uzavření separátního míru s Iazygy a Bury požádali posléze i Kvádové a Markomani o mír.  Římský tlak na Markomany a Kvády gradoval. Cassius Dio udává, že v té době (tj. na přelomu roku 179/180) zimovalo na na územích těchto kmenů 40 000 římských vojáků ve vojenských táborech, které nepostrádaly ani lázně a podobné vymoženosti (což máme potvrzeno dokonce nálezy z našeho vlastního území, viz níže). Bojů markomanských válek se ostatně neúčastnily jen jednotky z dunajských provincií, ale i vexilace legií a vojáci pomocných sborů z ostatních částí říše. Kvádové se v zoufalé situaci údajně dokonce pokusili o masovou migraci, v čemž jim však Římané zabránili. Prameny nám udávají, že Marcus Aurelius měl v plánu vytvořit na území Markomanů a Kvádů (tedy i na části území dnešní ČR) novou provincii Marcomannii a na území Iazygů provincii Sarmatii. Záměr však svého naplnění nedošel, ať už kvůli neočekávaně prudkým náporům Germánů v prvních fázích markomanských válek, kvůli vzpouře Avidia Cassia na východě a nakonec kvůli Markově smrti (17. března 180). Mladý nový císař Commodus sice zpočátku pod vlivem otcovy žádosti a vedení svých rádců obnovil vojenské operace proti dosud zcela nepodrobeným barbarům a dokonce dosáhl i válečných úspěchů, ovšem nevyužil jich k provedení Aureliova plánu, ale přes odpor svých generálů a rádců k uzavření míru s Germány, zabezpečení hranic a návratu do Říma.

Na závěr nutno ještě podotknout, že výše nastíněný sled událostí není zcela jistý. Na mnoha místech je chronologie velmi nejistá a badatelé navrhli řadu různých interpretací klíčových epizod markomanských válek.

Hradisko (Burgstall) u Mušova a jeho okolí

Jestliže působení římských vojsk na území České republiky v době vlády císaře Augusta je stále ještě do značné míry zahaleno rouškou tajemství a nejistoty, pak v období markomanských válek hrála především oblast jižní Moravy v konfliktech s Germány prokazatelně zcela zásadní roli. Velice významnou úlohu v nich sehrála oblast kolem Hradiska u Mušova rozprostírající se na jižní Moravě. Hradisko se nachází v katastru dnes zatopené obce Mušov, vzdáleno vzdušnou čarou přibližně 80 km od Vídně – římské Vindobony. Leží na plochém vrcholku mírného návrší, zvedajícího se nad inundačním terénem při soutocích řek Jihlavky a Svratky a kousek dále Svratky s Dyjí. Z vrcholku má pozorovatel velice dobrý rozhled po okolí a je možné z něj ovládat velkou část Dyjsko-svrateckého úvalu, který byl hustě osídlen germánským obyvatelstvem. Strategickou polohu návrší umocňuje i fakt, že se v době římské nacházelo na křižovatce důležitých obchodních cest.

Římské nálezy jsou na této lokalitě známy již od 17. století. První systematický archeologický průzkum zde provedl A. Gnirs v letech 1926–1928. Další výzkumy proběhly pod vedením prof. G. Hejzlara roku 1949, následovaly odkryvy z let 1976–1977 a od roku 1985 zde s menšími přestávkami probíhají práce až do dnešního dne.

Cihly z Hradiska u Mušova Cihly s kolkem X. legie Geminy z Hradiska u Mušova
Výzkumy prokázaly, že se na Hradisku nacházelo opevněné římské vojensko-civilní stanoviště, vybudované zřejmě detašovaným oddílem X. legie Gemina Pia Fidelis, která měla tehdy svou základnu ve Vindoboně. Již A. Gnirs odkryl v severní části lokality zbytky dvou zděných budov. V prvním případě se jednalo o budovu o čtyřech místnostech orientovanou ve směru Z – V, nazývanou někdy „velitelský dům“. Její délka činila 21 m, šířka (bez topenišť) 6 m. Stavba neměla zahloubené základy a vznikla ve dvou fázích. První fázi tvořily dvě východní místnosti o rozměrech 3,9 x 5,8 m a 3,9 x 4,05 m. U obou byl pod podlahou nalezen kanál pro vytápění, přičemž praefurnia (topeniště) byla umístěna vně místností, v prvním případě na jižní, ve druhém na západní straně. Z praefurnií vedl vyhřívací kanál vždy k protilehlé straně uvnitř budovy, kde byla umístěna vytápěcí tělesa, konstruovaná z dutých římských cihel čtvercového průřezu (tubuli) podél stěn, které ústily nad střechu místnosti. V obou místnostech se uchovaly zbytky maltové podlahy (pavimenta), která byla šikmo přimazávána ke stěnám. Místnosti byly průchozí.

Později byla budova rozšířena o dvě další místnosti s podpodlažním vytápěním (hypocaustum), přičemž bylo zrušeno a zasypáno praefurnium vytápějící západní místnost. Nové prostory byly o trochu menší – 3 x 4 m. V nejzápadnější místnosti se (na rozdíl od druhé nově postavené místnosti) dochovalo v poměrně dobrém stavu podpodlažní vytápění. Bylo tvořeno pravidelně rozmístěnými cihlovými pilířky, které nesly suspensuru z velkých čtvercových cihel, na kterých pak byla položena 10 cm silná maltová podlaha. Praefurnium bylo situováno na jižní straně a tvořil je kanál vybudovaný přímo ve zdi budovy. Stěny této místnosti byly zdobeny hladkou omítkou v technice stucco-lustro, na jehož světlém podkladě se střídala výzdoba provedená červenou, modrou a žlutou barvou.

Jižně od této obytné budovy byl odkryt další komplex místností, který tvořily čtyři prostory situované v jedné linii ve směru S – J. Podle charakteristického půdorysu a zařízení je můžeme označit jako lázně (balneum). Je možné, že tyto místnosti byly součástí západního křídla obytných staveb, které se již nedochovaly, a zřejmě na ně také navazovaly další části jižního křídla budov, z nichž se však dochovaly jen drobné fragmenty, takže nelze přesněji určit ani jejich půdorys, ani jejich původní funkci. Z nejsevernější místnosti lázní, na kterou snad na severu navazovalo apodyterium a která měla obdélníkový tvar (2,6 x 5,1 m), se uchovala jen východní a severní stěna. Pod ní se bylo zahloubeno podpodlažní topení, přičemž praefurnium se nacházelo na vnější straně východní zdi a bylo tvořeno zděným, mírně obloukovitým, 2 m dlouhým kanálem. O vnitřní úpravě další místnosti nelze vzhledem k jejímu porušení říci nic určitého. Víme jen, že byla 2,5 m široká, délku se stanovit nepodařilo. Následovala 3 m široká místnost, pod níž byly objeveny podpodlažní topné kanálky, o nichž A. Gnirs usoudil, že jde o pozdější úpravu. Místnost neměla vlastní vytápění a byla propojena s hypocaustem poslední, nejjižnější místnosti. Ta měla úzký, podlouhlý půdorys (8 m dlouhý, 3 m široký) s apsidálním polokruhovým uzávěrem v západní části, který byl typický pro caldarium. I tento prostor měl hypocaustum, přestože nám se opět zachovaly již jen jeho zbytky. Ve středu apsidy ústilo mírně obloukovitě zahnuté praefurnium.

Dodatečnými průzkumy byly zjištěny mohutné kůlové jamky v linii obvodových zdí a východně od lázeňského komplexu. Budovy jsou tedy kombinací cihlové výstavby a dřevěných, maltou omítnutých konstrukcí.

Kromě těchto zděných budov se však na Hradisku podařilo nalézt i další zástavbu. Na jihovýchodním svahu návrší byly odkryty půdorysy více (nejméně 6) dřevohlinitých podlouhlých stavení obdélníkovitého tvaru a o jedné místnosti, přičemž šířka se pohybovala mezi 2,7–3,5 m a délka mezi 4,75–5,5 m. Jejich konstrukci tvořily svislé kůly, umístěné v rozích a uprostřed delších stěn, které byly omazány silnou vrstvou mazanice a podle otisků sestaveny ze svislých trámků. V okolí bylo nalezeno nejméně 5 jednoduchých kruhových pecí. Vzhledem k charakteru nálezů ve výplni byly tyto budovy identifikovány jako dílny zaměřené na zpracování kovů. Pravděpodobně se zde prováděly opravy vojenské výzbroje a výstroje a další podobné kovářské práce.

Plán staveb na Hradisku a v jeho okolí Plány staveb na Hradisku a na trati Neurissen:
1. obytná budova a lázně na Hradisku, 2. budova na trati Neurissen, 3. část dílenského okrsku na Hradisku.
Obrázek s laskavým svolením dr. Balázse Komoróczyho převzat z jeho článku ve sborníku Barbarská sídliště, Brno, 2008, s. 407.
Vrcholek Hradiska byl obklopen opevněním, které se dosud podařilo přibližně vytyčit na Z, S a SV straně pahorku, částečně už i na jižní. Fortifikace se skládala z nejméně jednoho,  v některých místech však ze dvou i tří příkopů s typickým římským průřezem ve tvaru písmene „V“ (fossa fastigata), a z mohutného valu. Zjištěné rozměry příkopů byly v jednotlivých částech různé, nicméně mohly dosahovat až zhruba 5 m šířky a kolem 3 m hloubky. Na zplanýrovanou humusovitou vrstvu byl pak navršen valový násep z hlíny, jehož spodní šířka činila asi 5,5–7,5 m. Hliněná masa se minimálně v severní části z vnitřní strany opírala o dřevěnou stěnu zabezpečenou svislými kůly. Z přední strany byla nejspíše zešikmená stěna. Z obou stran byl val opatřen nástavbou z hliněných cihel. Předpokládaná výška valu je zhruba 3,5–4 m. Palisáda byla zapuštěna patrně do koruny valu. Mezi příkopy a valem se nacházela cca 6 m široká berma (nicméně tato vzdálenost se také v různých místech mění).

V severovýchodní části fortifikace ohraničující Hradisko pokračuje dále podél svažující se terénní hrany až k západnímu výběžku trati Neurissen, kde navazuje na zdejší římské opevnění, které se svou strukturou velmi podobá opevnění na Hradisku. V nejdelší zde sledované linii opevnění, která probíhala po hraně terasy, se podařilo zjistit pozůstatky dřevěné brány o celkové šířce 15 m a hloubce 6,75 m. Boční věže brány stály na šesti kůlech a vjezd byl dvěma kůly rozdělen do dvou průchodů. Součástí tohoto opevnění byly i čtvercové (4,5 x 4,5 m) věže. Podařilo se v této části zaměřit čtyři věže, přičemž vzdálenost mezi nimi byla nepravidelná. Další věže byly odkryty v jižní části opevnění Hradiska.

V blízkostí brány se nacházela unikátní dřevěná budova s apsidou a peristylovým dvorem. Celková rozloha stavby byla 44 x 20 m. Základ budovy činí místnost s apsidou (zřejmě triclinium) a dvě S-J orientované, obdélné místnosti. Na ty navazuje peristylový dvůr s osmi do čtverce rozmístěnými kůlovými jamkami. Na východní straně dvora byla malá místnůstka, na západní straně byl vchod. Ná východní straně jádra budovy se nacházela podlouhlá chodba či otevřená veranda a další místnost navazovala na severu na komnatu s apsidou. V severozápadním rohu budovy byla nalezena studna, která však pravděpodobně se stavbou nebyla současná. Na terase Neurissen se nachází i několik dalších příkopů, které M. Bálek a O. Šedo interpetovali jako několik pochodových táborů. Opevnění s věžemi a branou a zmíněnou stavbu pak pokládali za pochodový tábor z doby Augustovy související s Tiberiovým postupem proti Marobudovi. Pravděpodobnější však je, že jak budova, tak i opevnění a některé další příkopy navazují na fortifikaci i další struktury z Hradiska a že oba tyto komplexy tvořily jeden celek, datovaný do období markomanských válek. Některé z uvedených příkopů pak náležejí ke staršímu, předřímskému (pravděpodobně z doby bronzové) systému opevnění.

Nedávno archeologové na úpatí pahorku jihovýchodně od vrcholku odkryli část rozsáhlé celodřevěné budovy (část je bohužel již poškozena moderní stavební činností). Celková odhadovaná velikost je kolem 2 950 m2. Uprostřed stavby se nacházel zhruba 617 m2 rozsáhlý obdélníkový dvůr, který byl obklopen dvěma řadami nevelkých místností oddělených 10 římských stop (asi 2,92 m) širokou chodbou. Z této hlavní chodby pravidelně vybíhají užší a kratší chodby, které jsou z obou stran lemovány místnostmi o ploše 15–18 m2. Na jihozápadní straně budovy se nacházel vstup do dvora, a proto je v ní rozložení místností jiné. Analogické stavby byly již dříve v římském pohraničí nalezeny a identifikovány jako nemocnice (valetudinaria).

Nejen v průběhu archeologických výkopů bylo v oblasti nalezeno velké množství předmětů, které dokládají důležitost a vojenský charakter zařízení. Máme více než 90 cihel s kolky X. legie Geminy, velké množství drobných předmětů jako jsou útržky bronzových šupinových pancířů, zbytky kroužkových a lamelových zbrojí, části bronzových a železných přileb, železná kopí a trojbřité šipky, kování pochev mečů a vojenských opasků, součásti koňských postrojů, vojenské přezky a spony, velké množství cvočků vojenských bot, římskou luxusní keramiku (terra sigillata). Nejvýznamnějšími nálezy jsou část postříbřeného šupinového pancíře, bronzová faléra a bohatě zdobená náprsní spojovací destička z římských zbrojí s vyobrazením jednoho z Dioskurů a nápisem X LEG a BRVTI. Tyto nálezy (především část postříbřené zbroje) by možná dokonce mohly svědčit o přítomnosti vysokých důstojníků X. legie na Hradisku. Nálezy spon, keramiky a především mincí pak poukazují na datování objektů do let 172/3 a pak do období krátce po roce 175, což by také poukazuje na pravděpodobné dvě fáze obývání Hradiska. Definitivně bylo Hradisko Římany opuštěno zřejmě po uzavření Commodova míru roku 180.

Náprsní destička z Hradiska u Mušova Zdobená náprsní destička z Hradiska u Mušova
Stop po římské vojenské přítomnosti v této oblasti je však ještě více. V okolí Mušova se nachází řada krátkodobých táborů, které svědčí o důležitosti tohoto prostoru v období markomanských válek.

Dva krátkodobé tábory byly zjištěny na pravém břehu původního toku řeky Dyje asi 2,5 km od Hradiska na trati Mušov-Na Pískách. Větší tábor (I) byl využíván ve více fázích. V první fázi měl rozlohu přibližně 41,3 ha. Později byl zmenšen na zhruba 37,5 ha, následně asi na 21,1 ha a v poslední fázi na cca 7,8 ha. Na jižní a východní straně prvních fází byly nalezeny brány opatřené předsunutými opevněními (tituli). U fáze 1c (o velikosti 21,1 ha) byly pozorovány brány typu clavicula (zaoblené prodloužení valu a/nebo příkopu na jedné straně vjezdu tak, že zaoblení překrývalo přerušení opevnění, a tím bránilo v útoku v přímém směru). Další tábor (II) o přibližné velikosti 1,5 ha se nacházel západně od většího tábora I a sloužil nejspíše jako opevněný přístav.

Nejméně jeden tábor se nacházel u Ivaně, zhruba 2,7 km severovýchodně od Hradiska na levém břehu řeky Jihlavy. Zachovala se jen jihovýchodní strana tábora. Archeologické odkryvy v oblasti brány opatřené předsunutým příkopem odhalily stopy dřevěné konstrukce brány, která tvořila ochranu vchodu do tábora.

U obce Přibice na levé straně Jihlavy víme o třech táborech. Tábor I zabíral 28 ha se stranami o délce 530, 460, 480 a 750 m. Ležel na zlomu terasy, přičemž část tábora leží na ploché rovině terasy, část (západní roh) se svažuje směrem k řece. Byly zjištěny čtyři brány s předsunutými příkopy – jedna na severovýchodní straně, jedna na jihovýchodní straně a dvě na jihozápadní. U jihozápadního roku prvního tábora byl zjištěn další (II). Jednalo se o malý tábor se dvěma zjištěnými branami, který sloužil pravděpodobně jako opevněný přístav. Na jih od tábora I se nacházel další velký tábor (III). Neznáme přesně celý průběh tábora, ovšem jeho velikost určitě přesahovala 40 ha. Víme o dvou branách (na severozápadní a jihovýchodní straně).

K rozměrným polním táborům patří i ten objevený u Charvátské Nové Vsi. Přesně byla sledována především jeho západní a severní strana. V západní části opevnění byly zaměřeny dvě brány s předsunutými příkopy, známe také jednu bránu na severní a jednu bránu ve východní straně tábora (obě vybaveny tituli). Velikost tábora byla 41,2 ha. Také tento tábor byl v pozdější fázi využívání zmenšen na přibližně 1/4 své původní velikosti.

V poslední době nacházíme další krátkodobé tábory stále severněji od oblasti Mušova, a můžeme tak sledovat postup římského vojska na našem území. Roh římského tábora byl objeven v Brně-Modřicích. Další tábory známe v Olomouci-Neředíně, v Hulíně-Pravčicích, kde byly také odkryty dvě brány s předsunutými příkopy a jehož velikost činila minimálně 26 ha, a zatím nejsevernější je tábor v Jevíčku a nedávno byl objeven další tábor v Brně na ulici Vodova. Nutno dodat, že je i řada dalších lokalit, kde máme náznaky přítomnosti římských polních táborů, které však dosud nebyly ověřeny.

Římská vojenská ležení na území ČR. Zobrazit na větší mapě


Římské tábory nacházející se na našem území byly opevněny příkopem a valem navršeným z výplně příkopu, ačkoliv val většinou přímo pozorovat nemůžeme, protože byl setřen zemědělskou činností. Příkopy měly pro římská opevnění typický tvar písmene V (fossa fastigata). Původní velikost příkopů bohužel nelze přesně zjistit. Můžeme však říci, že pozorovaná velikost byla různá. Menší příkopy byly při pozorováních obvykle kolem 2 m široké a 0,9 m hluboké, větší obvykle zhruba 3 m široké s hloubkou asi kolem 1,8 m, největší dosahovaly šířky kolem 3,8 m a hloubky asi 1,3 m. Jsou to však čísla jen velmi hrubá a orientační.

Brána ve smyslu konstrukce byla pozorována pouze u tábora v Ivani. V terénu se projevil půdorys tvořený kůlovými jamkami, který poukazuje na nadzemní stavbu opřenou o řady trámů. Ve většině ostatních případů je vjezd do tábora tvořen různě širokým přerušením příkopu a valu (nejmenší pozorovaná přerušení dosahovala cca 10 m, největší mělo 20,2 m), které je opatřeno předsunutým příkopem (titulum), který ztěžoval přímý útok na vstup do tábora. V několika případech byly zjištěny i brány do tábora tvořené pouhým přerušením příkopu bez předsunutého obranného příkopu. U fáze 1c tábora Na Pískách I byly zaznamenány brány typu clavicula (zaoblené prodloužení valu a/nebo příkopu na jedné straně vjezdu tak, že zaoblení překrývalo přerušení opevnění, a tím bránilo v útoku v přímém směru). Známé brány jsou často umístěny nepravidelně v kontextu celého opevnění, tj. oproti možnému očekávání nejsou striktně dodržována schemata známá z teoretických vojenských příruček či sledování stálých limitních opevnění. Brány byly rozmisťovány dle konkrétní situace a potřeby.

Je důležité také zmínit více než 2 km dlouhý příkop, který se táhl ve vzdálenosti necelého 1 km severozápadně od Hradiska ve směru jihozápad-severovýchod od Pasohlávek směrem k Ivani. Ačkoliv celý průběh příkopu nebyl zachycen, lze předpokládat, že na severozápadě vyúsťoval někde v blízkosti tábora v Ivani. Hrotitý příkop byl 4,4 m široký a asi 2 m hluboký. Nedaleko jižního okraje silnice Brno-Mikulov byla v této fortifikaci zjištěna brána opatřená titulem. Zdá se, že příkop uzavíral celou plochu vymezenou soutokem Dyje a Svratky a Jihlavy a Svratky. Přístupy k takto chráněnému prostoru střežily na jižní stráně tábory trati Mušov-Na pískách, na severní straně tábor(y) u Ivaně. Zřejmě se jednalo o opevněné předpolí centra nacházejícího se na Hradisku a v jeho bezprostředním okolí.

Výjimečnost Hradiska a jeho okolí je na první pohled zřejmá. Jedná se o rozsáhlou lokalitu v hloubi barbarského území, která v sobě spojuje jak vojenské, tak i civilní prvky. Nejedná se o typický vojenský tábor. Ostatně vojenská složka vůbec nemusela být v případě Hradiska převažující, ačkoliv úplně bez ní se jistě zdejší římské osídlení neobešlo. Armádní oddíly byly rozmístěny v okolních krátkodobých táborech (především v oblasti Na Pískách a v Ivani) a spolu s již zmíněným dlouhým příkopem vytvářely jakousi chráněnou oblast, jejímž centrem bylo právě Hradisko. Významná je zde především přítomnost poměrně luxusně koncipovaných obytných budov, které zřejmě sloužily k ubytování významných osobností nacházejících se v této oblasti, i dílenský okrsek poukazující na řemeslnou činnost. Početná germánská sídliště v této oblasti a také nedaleko od Hradiska nalezený bohatý hrob germánského krále také naznačují, že právě zde se zřejmě nacházelo jedno z center Markomanů. Uvedeme-li vše do kontextu s průběhem markomanských válek, s válečnými operacemi probíhajícími na germánském území a s informací, že se Marcus Aurelius snažil vytvořit na sever od Dunaje novou provincii, začne se nám rýsovat klíčové centrum těchto událostí. Zdá se, že zde byl výchozí bod pro římské vojenské výpravy do sousedícího barbarika, že právě odtud byly řízeny operace na těchto územích a snad právě zde měla sídlit římská okupační správa. Archeologické průzkumy v této oblasti stále probíhají, a budoucnost tedy slibuje další informace o působení Římanů na území ČR.

Po markomanských válkách se vztahy mezi Římem a zadunajskými Germány na čas uklidnily, avšak i přes své z počátku v podstatě podřízené postavení představovali Germáni i nadále hrozbu a občasné menší loupeživé nájezdy na provincie i tak neustávaly. V různých obdobích byly útoky barbarů tu silnější, tu slabší a samozřejmě docházelo ke střetům s římskou armádou. Většina z nich se odehrávala na území provincií, ovšem máme i zprávy o několika římských výpravách za Dunaj, přičemž je tu možnost, že některé z nich se snad mohly týkat i našeho území. Informací je však v tomto ohledu naprosté minimum a bohužel dosud nemáme žádné doklady či informace o tom, že by některá z nich skutečně zasáhla na území ČR.

Faléra z Hradiska u Mušova Bronzová faléra z Hradiska u Mušova

V současné době je možné nálezy z oblasti Hradiska u Mušova a okolí obdivovat v Regionálním muzeu v Mikulově.

Dodatky

Mušov-Hradisko v obrazech
Marcus Valerius Maximianus
Bronzová reliéfní náprsní destička římského pancíře z Hradiska u Mušova
Legio X Gemina
Zázračný déšť Marka Aurelia
Římská přilba na zámku Opočno
Římské krátkodobé tábory na území ČR
Římská armáda a počátky vinařství na Moravě

Použitá literatura

Bálek, M. – Šedo, O.: Archeologická prospekce a možnosti využití letecké fotografie pro poznání polních táborů římské armády na Moravě, Archeologia technica 10, 1996a, s. 119–121.

Bálek, M. – Šedo, O.: Das frühkaiserzeitliche Lager bei Mušov – Zeugnis eines augusteischen Feldzugs ins Marchgebiet?, Germania 74, 1996b, s. 399–414.

Bálek, M. – Šedo, O.: Neue Forschungsergebnisse in Mušov (rettungsgrabungen beim Bau der Autobahn Mikulov- Brno, Juli – November 1993), in: Friesinger, H. – Tejral, J. – Stuppner, A. (eds.), Markomannenkriege: Ursachen und Wirkungen, Brno, 1994, s. 85–97.

Bálek, M. – Šedo, O.: Příspěvek k poznání krátkodobých táborů římské armády na Moravě, PA 59, 1998, s. 159–184.

Bálek, M. – Šedo, O. – Droberjar, E.: Die römischen Feldlager in Mähren (1991–1992), PA 85, 1994, s. 59–74.

Birley, A. R.: Marcus Aurelius: A Biography, London, 1993.

Bouzek, J. – Ondřejová, I.: „Třetí zóna“ mezi Římem a barbarikem při noricko-pannonském limitu, AR 42, 1990, s. 22–35.

Dietz, K.: Zum Ende der Markomannenkriege: die expeditio Germanica tertia, in: Friesinger, H. – Tejral, J. – Stuppner, A. (eds.), Markomannenkriege: Ursachen und Wirkungen, Brno, 1994, s. 7–15.

Dobesch, G.: Zur vorgeschichte der Markomannenkriege, in: Friesinger, H. – Tejral, J. – Stuppner, A. (eds.), Markomannenkriege: Ursachen und Wirkungen, Brno, 1994, s. 17–21.

Dobiáš, J.: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, Praha, 1964.

Droberjar, E.: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě, Praha, 2002.

Droberjar, E.: Příběh o Marobudovi a jeho říši, Praha, 2000.

Droberjar, E.: Římské legie  v Čechách a  na  Moravě, Dějiny a současnost 24/2, 2002, s. 14–17.

Droberjar, E.: Věk barbarů: české země a stěhování národů z pohledu archeologie, Praha, 2005.

Droberjar, E. – Sakař, V.: Problems of the Roman military campaign against the empire of Marobuduus in the year 6 A.D., in: Friesinger, H. – Pieta, K. – Komoróczy, B. (eds.), Gentes, reges und Rom. Auseinandersetzung – Anerkennung – Anpassung (Festschrift für Jaroslav Tejral zum 65. Geburtstag), Brno, 2000, s. 21–42.

Gnirs, A.: Římská stanice na Mušově, Zprávy SAÚ II/III 1929–1930, 1931, s. 9–29.

Gómez-Pantoja, J.: Legio X Gemina, in: Les Légions de Rome sous le Haut-Empire (Actes du Congrés de Lyon), Lyon, 2000, s. 186–190.

Jahn, R. G.: Der Römisch-Germanische Krieg (9–16 n. Chr.)(Dissertation), Bonn, 2001.

Jobst, W.: 11. Juni 172 N. Chr.: Der Tag des Blitz- und Regenwunders im Quadenlande, Wien, 1978.

Kalábek, M.: Nové doklady římských a germánských aktivit v okolí Hulína, in: Droberjar, E. – Komoróczy, B. – Vachůtová, D. (eds.), Barbarská sídliště: Chronologické, ekonomické a historické aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologických výzkumů, Brno, 2008, s. 453–460.

Kehne, P.: Vojenské podmanění Marobudovy říše plánované na rok 6 po Kr. Augustem a Tiberiem: válka bez boje, AR 58, 2006, s. 447–461.

Kolník, T.: Zu den ersten Römern und Germanen an der mittleren Donau im Zusammenhang mit den geplanten römischen Angriffen gegen Marbod 6 n. Chr., in: Die römische Okkupation nördlich der Alpen zur Zeit des Augustus, Münster, 1991, s. 71-84.

Komoróczy, B.: Das römische temporäre Lager in Modřice (Bez. Brno-venkov), in: Kuzmová, K. – Pieta, K. – Rajtár, J. (Hrsg.), Zwischen Rom und dem Barbaricum. Festschrift für Titus Kolník zum 70. Geburtstag, Nitra, 2002, s. 129–142.

Komoróczy, B.: Hradisko (Burgstall) u Mušova ve světle výzkumů v letech 1994–2007, in: Droberjar, E. – Komoróczy, B. – Vachůtová, D. (eds.), Barbarská sídliště: Chronologické, ekonomické a historické aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologických výzkumů, Brno, 2008, s. 391–438.

Komoróczy, B.: K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. st. po Kr. u Mušova (katastr Pasohlávky, Jihomoravský kraj). Kritické poznámky k pohledu římsko provinciální archeologie, in: Droberjar, E. – Lutovský, M. (eds.), Archeologie barbarů, Praha, 2006, s. 155–205.

Komoröczy, B.: Marcomannia. Der Militärschlag gegen die Markomannen und Quaden – ein archäologischer Survey, in: 2000 Jahre Varusschlacht – Konflikt, Stuttgart, 2009, s. 114–125.

Komoróczy, B.: Panzerschuppentypen aus der römischen Befestigungsanlage am Burgstall bei Mušov, in: Friesinger, H. – Pieta, K. – Komoróczy, B. (eds.), Gentes, reges und Rom. Auseinandersetzung – Anerkennung – Anpassung (Festschrift für Jaroslav Tejral zum 65. Geburtstag), Brno, 2000, s. 79–86.

Komoróczy, B.: Římské fortifikace na barbarském území ve středním Podunají v období markomanských válek, in: Svoboda, M. (ed.), Hranice na jižní Moravě a její obrana od doby římské, XXX. mikulovské sympozium 2008, Brno, 2009, s. 51–82.

Komoróczy, B.: The character of the internal buildings of the Roman military base on Burgstall at Mušov (South Moravia, Czech Republic), in: Morillo, A. – Hanel, N. – Martín, E. (eds.), Limex XX. Anejos de Gladius 13, Madrid, 2009, s. 1421–1436.

Komoróczy, B.: Zpráva o výzkumu fortifikace římského krátkodobého tábora a objektů sídliště z doby římské na lokalitě Mušov-Na Pískách v letech 1995–1996, PV 1995–1996, 1999, s. 165–196.

Komoróczy, B. – Vlach, M.: Využití GIS pro výzkum římského vojenského zásahu na barbarské území ve střední Evropě v době markomanských válek – úvod do problematiky a perspektivy, in: Beljak, J. – Březinová, G. – Varsik, V. (eds.), Archeológia barbarov, Nitra, 2010, s. 247–289.

Komoróczy, B. – Vlach, M.: Types of architecture of the Germanic population and the Roman army on the territory north of the middle Danube during the Marcomannic wars, Historia Antiqua 20, 2011, s. 391-404.

Komoróczy, B. – Vlach, M.: Viae militares a modelování vybraných prostorových aspektů římsko-barbarských konfrontací na území středodunajského barbarika, in: Martínek, J. (ed.), Výzkum historických cest v interdisciplinárním kontextu 2018, Vlastivědný věstník moravský, Supplementum 3, Brno, 2018, s. 7–34.

Komoróczy, B. – Vlach, M. – Hüssen, C.-M.: Die Dislokation römischer Truppen im Kerngebiet der Markomannen, , in: Sommer, C. S. – Matešić, S. (Hrsg.), Limes XXIII. Proceedings of the 23rd International Congress of Roman Frontier Studies Ingolstadt 2015, Mainz, 2018, s. 305–313.

Komoróczy, B. – Vlach, M. – Hüssen, C.-M. – Rajtár, J.: Absolutchronologische Daten aus römischen temporären Lagern im Markomannischen Siedlungsraum im Mitteldonaugebiet, in: Karwowski, M. K. – Komoróczy, B. – Trebsche, P. (Hrsg.), Auf den Spuren der Barbaren – archäologisch, historisch, numismatisch (Archäologie der Barbaren 2015), Brno, 2019, s. 151–183.

Komoróczy, B. – Vlach, M. – Rajtár, J. – Ölvecky, R. – Hüssen, C.-M.: Temporäre Lager aus der Zeit der Markomannenkriege entlang der militärischen Vormarschroute an March und Thaya, in: Sommer, C. S. – Matešić, S. (Hrsg.), Limes XXIII. Proceedings of the 23rd International Congress of Roman Frontier Studies Ingolstadt 2015, Mainz, 2018, s. 296–304.

Komoróczy, B. – Vlach, M. – Hüssen, C.-M. – Lisá, L. – Lenďáková, Z. – Groh, S.: Projekt interdisciplinárního výzkumu římských krátkodobých táborů ve středním podunají, in: Komoróczy, B. (ed.), Sociální diferenciace barbarských komunit ve světle nových hrobových, sídlištních a sběrových nálezů, Archeologie barbarů 2011, Brno, 2014, s. 341–367.

Kovárník, J.: Neue Entdeckungen römischer Feldlager nördlich von der Mitteldonau, in: Čižmářová, J. – Měchurová, Z. (eds.), Peregrinatio Gothica, Brno, 1997, s. 87–109.

Kovárník, J.: Přínos letecké archeologie k poznání pravěku a rané doby dějinné na Moravě (1983–1995), AR 48, 1996, s. 177–193.

Móczy, A: Pannonia, RE Supl. IX, 1962, col. 555–561.

Musil, J.: Část slavnostního pancíře jezdce X. legie geminy, Studia Hercynia I, 1997, s. 48–52.

Musil, J.: Dočasné římské tábory v literárních a archeologických pramenech, Studia Hercynia IV, 2000, s. 103–136.

Musil, J.: Römische Wehranlagen und Baumaterial nördlich der mittleren Donau, in: Friesinger, H. – Pieta, K. – Komoróczy, B. (eds.), Gentes, reges und Rom. Auseinandersetzung – Anerkennung – Anpassung (Festschrift für Jaroslav Tejral zum 65. Geburtstag), Brno, 2000, s. 87–94.

Oliva, P.: Pannonie a počátky krize římského imperia, Praha, 1959.

Peška, J. – Šrámek, F.: Krátkodobý polní tábor z doby římské v Olomouci-Neředíně, Ročenka 2003. Archeologické centrum Olomouc, Olomouc, 2004, s. 127–136.

Pitts, L. F.: Relations between Rome and the German „Kings“ on the Middle Danube in the First to Fourth Centuries AD, JRS 79, 1989, s. 45–58.

Ritterling, E.: Legio X Gemina, RE XII, 1925, 1683–1684.

Salač, V.: 2000 let od římského vojenského tažení proti Marobudovi. Naše nejstarší historické výročí a metodologické problémy studia starší doby římské, AR 58, 2006, s. 462–485.

Šedo, O.: Archeologie a stopy pobytu římských vojsk v prostoru Mušova, in: Kordiovský, E. (ed.), Mušov 1276–2000, Znojmo, 2000, s. 183–205.

Šedo, O.: Poznávání krátkodobých táborů římské armády v barbariku na sever od středního Dunaje, SPFFBU(M) 50, 2001, s. 93–106.

Tejral, J.: Die archäologischen Zeugnisse der Markomannenkriege in Mähren – Probleme der Chronologie und historischen Interpretation, in: Friesinger, H. – Tejral, J. – Stuppner, A. (eds.), Markomannenkriege: Ursachen und Wirkungen, Brno, 1994, s. 299–324.

Tejral, J.: Doba římská v oblasti vodního díla, in: Stuchlík, S. (ed.), Oblast vodního díla Nové Mlýny od pravěku do středověku, Brno, 2002, s. 291–328.

Tejral, J.: Mušov Hradisko, in: Kordiovský, E. (ed.), Mušov 1276–2000, Znojmo, 2000, s. 143–182.

Tejral, J.: Na hranicích impéria (doba římská), in: Podborský, V. a kol., Pravěké dějiny Moravy, Brno, 1993, s. 424–470.

Tejral, J.: Neue Erkentnisse zum römischen Stützpunkt am Burgstall Bei Mušov in Südmähren, AR 38, 1986, s. 395–410.

Tejral, J.: Zum Stand der archäologischen Forschung über den römischen Militärischen Eingriff in Gebieten nördlich der Donau, PV 1995–1996, 1999, s. 81–164.

Vlach, M.: Modelování tras a prostorové aspekty římského tažení proti Marobudovi, Přehled výzkumů 58/1, 2018, s. 89-110.

Vlach, M.: Římský krátkodobý tábor a nové nálezy z doby římské v Charvátské Nové Vsi, in: Droberjar, E. – Komoróczy, B. – Vachůtová, D. (eds.), Barbarská sídliště: Chronologické, ekonomické a historické aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologických výzkumů, Brno, 2008, s. 461–468.

Internetové stránky detašovaného pracoviště Dolní Dunajovice Archeologického ústavu Akademie věd ČR Brno, URL: http://www.marcomannia.cz/ (poslední přístup 6. 3. 2016)




Upraveno 21. 4. 2024 – přidán obrázek císaře Tiberia
Upraveno 1. 1. 2020 – aktualizace informací o krátkodobých táborech na našem území
Upraveno 15. 9. 2018 – drobné úpravy v sekci o tažení proti Marobudovi
Upraveno 7. 1. 2018 – přidána informace o novém krátkodobém táboře v Brně a o interpretaci malých táborů v Přibicích a Mušov-Na pískách
Upraveno 30. 10. 2016 – v souvislosti s novým objevem tábora u Jevíčka byly upraveny informace o krátkodobých římských táborech na našem území
Upraveno 6. 3. 2016 – upřesnění informace o táboru v Charvátské Nové Vsi a nemocnici pod Hradiskem; další drobná upřesnění
Upraveno 5. 6. 2011 – další informace o odkryté nemocnici; drobné úpravy
Upraveno 17. 4. 2010 – přidány stručné informace o odkryté nemocnici a mapa vojenských ležení na území ČR
Vystaveno 20. 4. 2009