Prétoriánská garda
Úvod
Historie prétoriánské gardy
Prefekti prétoriánů
Služba v prétoriánské gardě
Výzbroj a výstroj prétoriánů
Prétoriáni v boji
Prétoriánský tábor
Závěr
Použitá literatura
Úvod
K ochraně Itálie kotvila na obou březích dvě válečná loďstva, totiž v Misenu a v Ravenně, nejbližší pobřeží Gallie chránily lodi opatřené klouny, které ukořistil Augustus ve vítězné bitvě u Actia a poslal se silnou posádkou veslařů do města Forum Iulium. Ale hlavním jádrem vojska bylo osm legií na Rýně, určených zároveň k obraně proti Germánům a Gallům. Nedávno podrobené Hispánie byly ovládány třemi legiemi. Maury dostal král Juba darem od národa římského. Ostatní africké kraje držely na uzdě dvě legie, stejný počet Egypt a všechny země, prostírající se v nesmírném oblouku od kraje Sýrie až k řece Eufratu, ovládaly čtyři legie; našimi sousedy tu byli králové Hibérie, Albánie a jiní, jimž naše velikost je ochranou proti cizím říším. Thrákii měl Rhoimetalkés a Kotyovy děti, dunajský břeh měly v moci dvě legie v Pannonii a dvě v Moesii; stejný počet jich byl usazen v Dalmácii, aby vzhledem k poloze této země byly oněm v zádech, a kdyby se Itálie narychlo dožadovala pomoci, aby mohly být povolány zblízka, ačkoli bylo v Římě zvláštní vojsko, totiž tři městské kohorty a devět kohort císařské tělesné stráže, odváděné zpravidla z Etrurie, Umbrie nebo ze starého Latia a z osad odedávna římských. V provinciích stály na vhodných místech spojenecké válečné lodi, čety jízdy a pomocné kohorty a tyto vojenské síly nebyly o mnoho menší. Podrobně je však vypočítat bylo nemožné, protože podle potřeby přecházely sem a tam, někdy počtem vzrůstaly a jindy se zase zmenšovaly.Takto nám pro rok 23 našeho letopočtu líčí vojenskou situaci římské říše slavný římský historik Tacitus. Zjišťujeme, že římská vojenská organizace byla poměrně složitá a propracovaná. Nacházíme zde legie, jádro a hlavní sílu římské válečné mašinérie, pomocné sbory rekrutované z národů bez římského občanství, loďstvo, které od časů Augustových v podstatě nemělo ve Středozemním moři konkurenci, městské kohorty, které zajišťovaly klid a bezpečí v samotném Římě. Avšak nejvyšší a zdaleka nejprestižnější pozici v této struktuře zastávala císařská tělesná stráž, tedy cohortes praetoriae.
Prétoriánská garda byla v mnoha ohledech jednotkou výjimečnou. Její vojáci bezprostředně zajišťovali bezpečnost císaře, a byli mu tedy tak blízko, jak se jen to bylo možné. Až do vlády Septimia Severa byli prétoriáni rekrutováni v naprosté většině z italského obyvatelstva a v menší části z těch nejvíce romanizovaných provincií římského impéria. Ačkoliv byli římskými občany, dostávali prétoriáni při odchodu ze služby propouštěcí diplom. Charakteristické znaky najdeme i na jejich výstroji a vojenských odznacích. S privilegovaným postavením prétoriánské gardy se samozřejmě pro její členy nabízela řada výhod. Prétoriáni měli v porovnání s legionáři i vojáky pomocných sborů kratší vojenskou službu, pobírali více peněz, při odchodu ze služby dostávali vyšší odstupné a i speciální peněžní bonusy od císařů byly u prétoriánských kohort vyšší. Nelze opomenout, že vojákům prétoriánské gardy se také nabízely lepší možnosti kariérního postupu. K tomu všemu je samozřejmě třeba přičíst i relativně pohodlný život v Římě a mnohem méně časté vystavování nebezpečí a nepohodlí v poli.
Ten hlavní důvod výjimečnosti prétoriánů však ležel někde jinde. Byla to především jejich politická moc. Umístění v Římě, napojení na řadu administrativních úkolů a napojení na samotného císaře dávalo gardě možnost ovlivňovat politické dění impéria. Skutečnost, že se jednalo o zdaleka nejsilnější vojenskou sílu nejdříve v celé Itálii, později už jen v Římě, navíc dodávala jejich postavení velkou sílu. Aspekt, kterého si antičtí historikové nejvíce všímali a který také náležitě zdůrazňovali, byla faktická možnost prétoriánů dosazovat a sesazovat císaře podle vlastní vůle.
Historie prétoriánské gardy
Formálně byla prétoriánská garda zřízena Octavianem (pozdějším císařem Augustem) krátce po jeho vítězství v občanské válce nad Markem Antoniem. Nicméně skupiny osobních strážců známe již z dřívějších dob. V době republiky mohl mít magistrát v provincii k dispozici tzv. cohors praetoria. Přídavné jméno praetoria je odvozeno od podstatného jména praetor, od kterého je také odvozeno podstatné jméno praetorium. V římském vojenském táboře praetorium byl stan obývaný vrchním velitelem. Toto označení zřejmě pochází z časů počátků římské republiky – z doby, kdy dva nejvyšší římští úředníci byli nazývání prétoři. Stejný termín se používal pro dům velícího důstojníka legie nebo pomocných sborů ve stálých vojenských pevnostech nebo pro hlavní štáb vojevůdce nebo pro různá ústředí správce provincie.Cohors praetoria by pak tedy měla být skupina vojáků náležející k vojenskému velitelství a úzce spojená s velícím magistrátem. Nicméně mnoho zmínek o cohors praetoria v literárních památkách pozdní republiky neříká zcela jasně, zda se jednalo o čistě vojenskou jednotku. Zdá se, že stejný termín mohl být také použit pro skupinu rádců a přátel magistráta, kteří mu pomáhali a částečně se tak podíleli na velení a administrativních činnostech, popřípadě že se tyto dvě skupiny prolínaly. Tento problém se vyjasnil až v pozdější době, kdy se pro civilní doprovod magistráta začal používat termín cohors amicorum.
Kdy přesně cohortes praetoriae začaly vznikat, není zcela jasné. Livius píše, že již na počátku pátého století před naším letopočtem měl diktátor Postumius vybrané bojovníky jako svou osobní stráž. Víme také, že za republiky existovaly elitní vojenské jednotky určené k ochraně vojevůdce. Extraordinarii, jak se tito vojáci jmenovali, byli vybírání z řad vojáků římských spojenců. Na jedno konsulární vojsko (tj. dvě římské legie a přibližně stejný počet spojeneckých jednotek) připadalo zhruba 2 000 pěších extraordinariů a 600 jízdních. Tady ovšem nemůžeme ještě mluvit o prétoriánských kohortách. Festus zaznamenal, že až Scipio Africanus byl první, kdo si vybral nejstatečnější muže, aby ho chránili, a ti pak byli zproštěni všech ostatních vojenských povinností a pobírali jeden a půl násobek běžných dávek. Ve svém záznamu použil termín cohors praetoria:
"…praetoria cohors est dicta, quod a praetore non discedebat. Scipio enim Africanus primus fortissimum quemque delegit, qui ab eo in bello non discederent et cetero munere militiae vacarent et sesquiplex stipendium acciperent."
Není ovšem zcela jasné, zda je zde myšlen Scipio Africanus Maior (236–183 př. n. l.) nebo Scipio Aemilianus Africanus Numantinus (185–129 př. n. l.), ani pro jednu z možností nejsou argumenty zcela přesvědčivé.
Ke konci republiky se držet si kolem sebe osobní stráž stává stále běžnější. V tomto světle je poměrně zajímavé, že Gaius Iulius Caesar pravděpodobně vlastní stálé prétoriánské kohorty ve vojenském smyslu toho slova neměl. Ve svých Zápiscích se o přítomnosti ani činnosti této jednotky nezmiňuje. Když se roku 58 př. n. l. připravoval na setkání s germánským náčelníkem Ariovistem, na svou obranu neměl žádnou speciálně pro tento účel vytvořenou skupinu vojáků, místo toho vybral několik členů své oblíbené desáté legie, posadil je na koně a ti sloužili jako jeho osobní stráž. Ostatní vojáci pak žertovali, že Caesar nejenže nakládá s desátou legií, jako by to byla jeho cohors praetoria, ale že teď její vojáky navíc povýšil do jezdeckého stavu (equites). Ani po Caesarově smrti nejsou nikde zmínky o nějaké Caesarově prétoriánské kohortě, která by reagovala na jeho zavraždění (víme však, že v některých obdobích svého života přece jen nějakou osobní stráž měl – Appiános zmiňuje hispánskou střáž).
Pro období po Caesarově smrti jsou zmínky o prétoriánských kohortách mnohem častější. Zdá se, že mít kolem sebe osobní ochranku bylo v té době téměř samozřejmostí. Nejlépe to můžeme dokumentovat na případě bitvy u vesnice Forum Gallorum (43 př. n. l.). Zde se utkaly mimo jiné celkem 4 cohortes praetoriae. Na Antoniově straně byla jeho vlastní kohorta osobní stráže plus další, kterou s sebou přivedl M. Iunius Silanus. Proti nim stály dvě prétoriánské kohorty, z nichž jedna patřila Octavianovi a druhá Hirtiovi. Po bitvě u Filipp (42 př. n. l.) si mezi sebe Octavianus a Marcus Antonius rozdělili 8 000 Caesarových veteránů, kteří si přáli zůstat v aktivní službě, a z nich vytvořili své osobní stráže, přičemž před bitvou samotnou byla nepřáteli na moři zničena Octavianova prétoriánská stráž o síle asi 2000 mužů. Octavianovy prétoriánské kohorty se účastnily obléhání Perusie roku 41 př. n. l. Když se roku 40 př. n. l. setkali znepřátelení Antonius a Octavianus u Brundisia, byli to mimo jiné z velké části jejich vojáci, a mezi nimi i prétoriáni, kdo je úspěšně opět přivedl ke smíru. Víme, že Antonius měl tři cohortes praetoriae na své východní kampani v roce 36 př. n. l. Antoniovi v tomto směru značně pomáhala jeho žena Octavia, která mu zajistila dohromady na 3 000 mužů osobní stráže. V bitvě u Actia nalodil Octavianus pět svých prétoriánských kohort a poslal je do boje. Vzhledem k tomu, že sám zůstal na pevnině, je možné, že si navíc ponechal několik kohort ke své vlastní ochraně.
Po svém vítězství v bitvě u Actia roku 31 př. n. l. sloučil Octavianus své a Antoniovy jednotky a vytvořil tak základ pro stálou prétoriánskou gardu. Za konkrétní datum formálního založení gardy můžeme považovat rok 27 př. n. l., kdy, jak nás informuje Cassius Dio, došlo ke stanovení platu prétoriánů na dvojnásobek platu běžných vojáků, čímž vlastně došlo k ustavení prétoriánské gardy a jejímu odlišení od legií. Roku 13 př. n. l., nyní již Augustus, stanovil délku služby prétoriánů na 12 let (oproti 16 v legiích), ale v roce 5 př. n. l. to již bylo 16 let u prétoriánů a 20 let u legií .
Kolik kohort a s jakým počtem vojáků Augustus vytvořil, není zcela jisté. Tacitus nás informuje, že v roce 23 n. l. bylo ve službě devět prétoriánských kohort. Cassius Dio však tvrdí, že Augustus měl 10 000 prétoriánů organizovaných do deseti jednotek (= kohort). Jeden nápis nalezený v Lecce dei Marsi ve střední Itálii navíc naznačuje, že již před rokem 23 mohlo alespoň na krátkou chvíli existovat nejméně jedenáct prétoriánských kohort. Cassius Dio udává zjevně mylnou informaci. Někteří historikové se domnívají, že chybně vztahuje situaci své vlastní doby na časy Augustovy. Nicméně další navrhli, že onou desátou jednotkou by mohli být speculatores (viz níže), kteří v této době tvořili vlastní oddíl v rámci gardy a nebyli rozděleni v jednotlivých prétoriánských kohortách, nebo případně také císařská germánská stráž (germani corporis custodes). Situace je to složitá a nemáme pro ni žádné jisté řešení. Trochu pomoci nám za této situace může analýza epigrafických nálezů té doby. Z těch vysvítá, že za Tiberia nesly cohortes urbanae čísla X, XI a XII a pokračovaly tak v číselné sérii devíti prétoriánských kohort. Zajímavou interpretaci výše zmíněného nápisu podává L. Keppie, který soudí, že v případě XI. kohorty na nápisu se nejednalo o kohortu prétoriánskou ale o předchůdkyni kohorty městské, čili cohors urbana. Je tedy možné, že v počátečních fázích své existence měla prétoriánská garda devět kohort, což by souhlasilo s počtem udávaným Tacitem. Je však také možné, že již od počátku bylo prétoriánských kohort dvanáct, z nichž se tři později změnily na městské kohorty, nebo že počet kohort byl z devíti navýšen na 12 krátce po roce 23 n. l.
Nejasnosti jsou i ohledně síly jednotlivých kohort. Z výše zmíněných čísel udávaných Cassiem Dionem lze odvodit, že síla jedné kohorty byla 1 000 mužů. Tacitus uvádí, že když se Vitellius stal císařem, zřídil šestnáct prétoriánských kohort každou o síle 1 000 mužů. S těmito čísly nesouhlasí někteří badatelé v čele s M. Durrym a konstatují, že prétoriánské kohorty měly stejně jako ty legionářské sílu pouze zhruba 500 mužů. Durry tvrdí, že čísla uváděná Cassiem Dionem jsou stejně jako u počtu kohort mylná. Domnívá se, že tento historik pouze přenáší praxi svého času (přelom 2. a 3. století) na dobu minulou. V případě Tacita se údajně jedná o záměrné zdůraznění novot zaváděných Vitelliem. Své názory opírají tito badatelé především o výpočty z propouštěcích dokumentů prétoriánské gardy (laterculi praetorianum)1 a o srovnání rozměrů prétoriánského tábora (castra praetoria) s podobnými příhraničními legionářskými tábory. Durryho výpočty přesvědčivě zpochybnil ve své studii D. L. Kennedy. Ve druhém případě nebyla zohledněna skutečnost, že prétoriánský tábor byl postaven zcela jinak než běžné legionářské tábory. Pouhá velikost prétoriánského tábora (16,72 hektarů) by naznačovala kapacitu 4000-6000 mužů. Nicméně omezené archeologické odkryvy (na ploše tábora se stále nachází vojenské prostory) ukázaly zvláštní klenuté místnosti nacházející se uvnitř hradby a stopy dvoupatrových budov. Nic z toho se u běžných legionářských pevností nevyskytuje. Navíc se zde pravděpodobně nemusely nenacházet některé rozlehlé budovy obvyklé v pohraničních stálých táborech (principia, praetorium, fabrica, thermae, valetudinarium). Vzhledem k blízkosti města nebyly potřeba. Je tedy zřejmé, že prétoriánský tábor mohl pojmout vojáků podstatně více. B. Rankov odhaduje, že zde mohlo být ubytováno přes 12 000 prétoriánů a S. J. Binghamová uvádí dokonce přibližnou hodnotu 15 000 vojáků, což by spíše poukazovalo na vyšší početní sílu jednotlivých kohort. Nic tedy nebrání předpokladu, že prétoriánské kohorty měly v této době každá 1000 mužů a vzhledem k našim písemným pramenům je tato možnost i pravděpodobnější.
Každá kohorta pod velením tribuna (tribunus praetorio) byla tvořena šesti centuriemi, každé z nich velel centurio. Na rozdíl od legií si byly v prétoriánské gardě centurioni rovnocenní. Výjimku tvořil princeps praetorii nebo také princeps castrorum (praetoriorum), který byl významnou postavou císařského štábu a trecenarius, starší centurion a přímý podřízený tribuna, později zřejmě také velitel oddílu zvaného speculatores. Ke každé kohortě byla přiřazena jízdní jednotka (equites praetoriani) organizovaná do turm (turmae). Turmě velel optio equitum. Není jasné, kolik jezdců v gardě bylo. Určitě jich bylo minimálně 400, protože přibližně s tímto počtem počítá Pseudo-Hyginus ve svém vyměřování krátkodobého, vojenského tábora, ovšem mohlo to být i podstatně více. Speciálním útvarem, který formálně náležel k prétoriánské gardě, ale na počátku v podstatě tvořil jednotku v jednotce, byli speculatores. Velel mu centurio speculatorum, později zřejmě trecenarius. Početní stav tohoto oddílu je značně nejístý. Speculatores byli přímými, bezprostředními ochránci císaře. Kromě toho pro něj pravděpodobně vykonávali různé delikátní úkoly jako např. špionáž, doručování osobní korespondence, zatýkání a popravování osob apod. Později v průběhu prvního století byli speculatores rozděleni do jednotlivých prétoriánských kohort a ve druhém a třetím století jejich význam upadl. Speculatores byli jízdní jednotka.
Do samotného města Říma umístil Augustus pouze tři kohorty, které byly roztroušeny v ubikacích různě po městě (neměly svůj vlastní tábor). Ostatní kohorty byly rozmístěny v okolních italských městech. Ve kterých není jisté. S velkou pravděpodobností bylo několik kohort (snad tři) umístěno v Aquileji. Jako další možnosti byla uvedena města Ostia, Tibur, Praeneste, Antium, Terracina nebo i Alba Fucens. Je jisté, že na začátku své vlády se Augustus úzkostlivě snažil nevystavovat přílišné pozornosti jeden ze základů své moci, zvláště když to bylo poprvé, co bylo ve městě samotném permanentně umístěno vojsko. Jako další důvod navrhl J. L. Kerr snahu o rozdělení jednotlivých kohort, a tím i zmenšení pravděpodobnosti, že by někdy mohla celá garda povstat proti císaři. Pokud by byla zpochybněna loajalita některé z kohort, stále tu byly ostatní věrné jednotky. Zdá se však, že ke konci jeho vlády a zvláště na začátku panování Tiberiova byly postupně tyto síly stahovány do Říma a jeho blízkosti, než byly roku 23 n. l. všechny kohorty umístěny do nově vybudovaného prétoriánského tábora.
Až do roku 2 př. n. l., každá prétoriánská kohorta byla nezávislou jednotkou pod velením tribuna (tribunus praetorio), který se vybíral ze stavu jezdců a dostával příkazy přímo od císaře. Ve zmíněném roce jmenoval Augustus dva prefekty prétoriánů (praefecti praetorio) – Q. Ostoria Scapulu a P. Salvia Apra – kteří převzali velení nad celou prétoriánskou gardou (jednotlivé kohorty vedli stále tribuni, prefekti veleli gardě jako celku) . Tribunové prétoriánské gardy byli zkušení, léty prověření vojáci. Od časů Claudia dál můžeme sledovat určitou posloupnost postů, které tribunátu prétoriánské gardy poměrně často předcházely. Voják musel být nejdříve primus pilus – tzn. vrchní centurion legie. Pak přišel do Říma, kde se stal tribunem kohorty vigilů (vigiles – požární ochrana města), následoval tribunát městské kohorty (cohors urbana – něco jako policejní složka města) a pak tribunát kohorty prétoriánů. Po skončení úředního období se mohl vrátit k legii opět jako primus pilus. Následně mu mohl být nabídnut post prokurátora (procurator), čímž získal přístup k vyšším administrativním hodnostem (praefectus vigilum, praefectus annonae, praefectus Aegypti, praefectus praetorio). Tribuni praetorio stáli v čele strážního oddílu v prétoriánském táboře a v císařském paláci. Přímo od císaře dostával tribun velicí kohortě v císařském paláci heslo pro daný den.
Základním a hlavním úkolem prétoriánské gardy byla od počátku ochrana císaře a císařské rodiny. Prétoriáni zajišťovali stráž císařského paláce. Obklopovali císaře v Římě a doprovázeli ho i na jeho cestách mimo město a totéž platilo i pro jeho rodinu. A již z počátečních období existence gardy známe příklady, kdy její vojáci přímo jednali na ochranu svého císaře. Nicméně již v Augustově období se garda začala uplatňovat i při vykonávání jiných úkolů, což se v následném období ještě dále prohlubovalo a vyvíjelo.
Prétoriánská garda zcela jistě sloužila jako záloha použitelná k potlačení občanských nepokojů a povstání, přestože v období Julsko-klaudijské dynastie byla takto nasazena pouze mimo Řím. Prétoriáni měli na starosti i doručování císařské pošty a s tím spojené špionážní úkoly. Na této funkci se podílela především jednotka zvaná speculatores . Prétoriáni byli také využíváni k zatýkání, hlídání, mučení, vyslýchání a popravování podezřelých a zločinců. Tento okruh působnosti si zasluhuje trochu větší pozornost. Většinou nám totiž naše prameny přesně neidentifikují osobu určenou k zatčení nebo popravení viníků. Obvykle úkoly tohoto typu vykonávaly městské kohorty. Zdá se, že důstojníci gardy byli používáni v případech, kdy byla potřeba rychlé, rozhodné a hlavně utajené akce, a především v případech politických, zvláště týkaly-li se římské nobility a císařské rodiny. Jako vzorový nám zde může posloužit případ Messaliny a Silia, zavraždění Agrippy Postuma nebo třeba Pisonovo spiknutí.
Prétoriánská garda však měla i úkoly z oblasti civilní. Je velice pravděpodobné, že prétoriáni asistovali kohortám vigilů (vigiles) při hašení větších požárů. V literárních pramenech z této doby se jen jednou mluví přímo o prétoriánských kohortách hasících požár, ovšem i v ostatních případech „vojáci“, které prameny v těchto souvislostech uvádějí, mohou být pouze prétoriáni nebo městské kohorty, protože vigiles (jednotka určená pro boj s ohněm) byli vybíráni z řad propuštěnců a nebylo na ně pohlíženo jako na vojáky (přestože byli organizováni na polovojenské bázi). I vzhledem k tehdejším velice omezeným prostředkům pro boj s ohněm je nanejvýš pravděpodobné, že hašení větších požárů se po boku vigilů účastnili jak cohortes praetoriae, tak cohortes urbanae. Pro podíl prétoriánů na těchto akcích mluví i občasná přítomnost císaře, který byl zcela určitě doprovázen i svou stráží, která jistě jen tak nečinně nepostávala opodál. Další pádný argument pro nasazování prétoriánských kohort v těchto případech nám udává nápis z Ostie, který vzpomíná prétoriána, který zahynul při hašení zdejšího požáru. Je možné, že prétoriáni částečně zajišťovali i bezpečnost při hrách a v divadle, minimálně po dobu, kdy byl přítomen i císař.
Většinu těchto úkolů vykonávala prétoriánská garda i v dalších obdobích své existence. Již z historického přehledu vývoje gardy, podaného níže, je patrné, že prétoriáni i nadále neustále chránili svého císaře jak v Římě tak na jeho cestách. Kohorta pod velením tribuna stále držela stráž v paláci a stále dostávala každý den heslo od císaře. I pro období po Julsko-klaudijské dynatii máme řadu příkladů téměř neustálé přítomnosti strážců u císaře i jejich činů vykonaných pro jeho bezpečí. I nadále můžeme sledovat používání gardy při potlačování nepokojů v Římě i jeho okolí. Prétoriánská garda byla i nadále zapojena do vyšetřování, vyslýchání, hlídání a popravování zločinců a to v neustále rostoucí míře. Vyšetřování, vyslýchání a ostatně i souzení zločinců ostatně úzce souviselo s neustálým růstem soudních pravomocí prétoriánských prefektů (viz níže). Je pravděpodobné, že i nadále se prétoriáni podíleli na hašení větších požárů, ovšem v tomto nemáme v pramenech silnější oporu. Naopak provádění poprav a vražd, výzvědných činností a doručování pošty v pozdější době již většinou měli na starost tzv. frumentarii. Přesto v některých případech mohli být pro odstraňování osob i nadále použiti prétoriáni – svědčí o tom příhoda ze dne, kdy byl zavražděn císař Commodus. Hlavní strůjci Commodovy vraždy, prétoriánský prefekt Laetus a jistý Eclectus, chtěli přesvědčit Pertinaka, aby se ujal vlády. Když tito dva, společně s několika vojáky, večer přišli k němu do domu tuto věc prodiskutovat, myslel si Pertinax nejdříve, že byl Commodem určen na smrt a že Laetus s vojáky přišli vykonat rozsudek. Z příhody je jasné, že pro prétoriány bylo zcela běžné podobné úkoly provádět, a že to také všichni věděli.
Augustus zemřel roku 14 n. l. a po něm nastoupil Tiberius (14–37). Význam a důležitost, které si již v průběhu období Augustovy vlády garda získala, nám náležitě ukazuje nejen speciální peněžní bonus, který jí zesnulý císař udělil ve své závěti, ale i skutečnost, že v podstatě první věc, kterou Tiberius při svém nástupu na trůn udělal bylo zajištění si věrnosti prétoriánské gardy. Pozici však nový vládce římské říše neměl snadnou. Hned na začátku svého panování musel čelit vzpouře legií na Rýně a v Pannonii, které si stěžovaly na podmínky služby (hlavně ve srovnání s protěžovanými prétoriány). Bylo to právě tehdy, kdy poprvé slyšíme, že se prétoriáni zapojili do akce i mimo Itálii. Tiberiův bratr Drusus, byl poslán, aby se vypořádal se vzpourou pannonských legií. Mimo jiné byl doprovázen i dvěma kohortami prétoriánů a prétoriánským jezdectvem a byl s ním i praefectus praetorio Seianus. Po uklidnění největších nepokojů to byli právě prétoriáni, kteří pochytali a pobili nejvzpurnější legionáře. Vojáci gardy však nebojovali jen proti vlastním lidem. Roku 16 n. l. se další dvě kohorty gardy zúčastnily Germanikova tažení za Rýn, bojovaly v úspěšné bitvě u Idistavisa a vyznamenaly se v bojích na valech Angrivariů.
Za Tiberia však došlo i k pro prétoriány mnohem důležitějším událostem. Byl to především růst moci Lucia Aelia Seiana. Seianus byl spolu se svým otcem prefektem prétoriánů za Augusta, ovšem v roce 15 n. l. se stal prefektem jediným. Seianus měl obrovský vliv na císaře Tiberia, kterého také řádně využíval. Během své kariéry přesvědčil Seianus Tiberia, aby dal na okraji Říma vystavět prétoriánský tábor (castra praetoria), kam pak roku 23 koncentroval všechny kohorty prétoriánů. Důvodů bylo více. K hlavním z nich patřila snaha posílit disciplínu vojáků, upevnit kontrolu nad Římem a zefektivnit výkon nejrůznějších úkonů přidělených gardě ve městě. Antičtí autoři však také zmiňují postranní úmysly prefekta a jeho snahu o zvýšení svého vlivu. Tiberius se tak vlastně stal jakýmsi druhým zakladatelem prétoriánské gardy, což bylo také téměř určitě důvodem, proč prétoriáni přijali štíra (znamení, ve kterém se Tiberius narodil) za svůj znak. Seianus postupně přebíral čím dále tím více administrativních úkolů a odpovědnosti za chod říše (především poté, co se Tiberius roku 26 stáhl do ústraní na ostrov Capri). Prameny nás informují, že Seianus začal intrikovat i proti císařské rodině. Poté, co v roce 19 zemřel nástupce trůnu Germanicus, Seianus údajně otrávil císařova syna Drusa. Mezitím systematicky likvidoval své odpůrce. V roce 31 bylo jeho počínání odhaleno. Tiberius však měl již strach z moci a vlivu, které si praefectus praetorio získal. Proto tajně ustanovil nového prétoriánského prefekta – Quinta Sutoria Macrona – s jehož pomocí se mu podařilo Seiana uvěznit, odsoudit a následně popravit. Následné nepokoje prétoriánů však nejsou prvními příklady zvůle této jednotky, nýbrž snahou distancovat se v císařových očích od činnosti svého bývalého prefekta. Aby si zajistil věrnost prétoriánů, vyplatil Tiberius po Seianově smrti každému z nich speciální bonus (donativum) 1 000 denárů . Tento ve své podstatě úplatek nám jasně ukazuje, jak velkou moc si garda ve městě získala a v budoucnu bude i dalšími císaři často používán. Seianova prefektura měla na gardu a její budoucnost velký vliv. Koncentrace prétoriánských kohort do Říma napomohla k zefektivnění a růstu jejích civilních administrativních povinností, k růstu jejich vlivu a tím i k růstu vlivu úřadu prétoriánského prefekta. Je zřejmé, že právě Seianus z velké části položil základy pro pozdější velkou politickou moc prétoriánů.
Tiberiovým nástupcem se stal Gaius Caligula (37–41). Caligula jakožto syn Germanikův byl velice oblíben nejen u prétoriánů, ale u římských vojáků obecně. Ostatně již před svým nástupem na trůn si zajistil přízeň prétoriánského prefekta Macrona, s jehož pomocí posléze hladce získal císařský purpur. Zde lze vidět, kdo měl v Římě největší vliv. Při přesunu moci v našich pramenech nenacházíme jako rozhodující činitele ani konsuly ani senát, přestože Tacitus udává, že se Macro radil s předními muži Říma. Při svém nástupu zdvojnásobil Caligula prétoriánům peněžní bonus zanechaný v závěti Tiberiem. Tato praxe vyplácení peněz vojákům a speciálně prétoriánům při nástupu vlády se ujala a později ji dodržovali mnozí císaři. Přes veškerou pomoc, kterou Caligula od svého prefekta dostal, se krátce po nástupu na trůn Macrona zbavil.
Caligula byl šílenec a jeho vojáci to také náležitě pocítili. Roku 39 si císař usmyslil, že postaví pontonový most mezi Bajemi a Puteolami. Po tomto mostě se pak několik dní nadšeně proháněl sem a tam. Je samozřejmé, že ho při tom musela doprovázet i jeho osobní stráž, která alespoň po svém výkonu dostala další peněžní bonus. Prétoriáni se také účastnili údajné Caligulovy směšné výpravy za Rýn, při které roli nepřátel hráli vojáci jeho germánské stráže (Germani corporis custodes), a jeho „triumfu nad oceánem“. Během poměrně krátké doby si proti sobě Caligula dokázal popudit nejen obyvatele Říma, ale také důstojníky gardy v čele s tribunem Cassiem Chaereou, kteří ho roku 41 zavraždili. Důvody pro odstranění císaře nejsou zcela jasné. Jednou z příčin bylo údajné neustálé ponižování Chaerei Caligulou, je však téměř nemožné, aby to byl důvod hlavní. Chaerea byl do té doby loajálním poddaným svého císaře, což mimo jiné znamenalo, že se z rozkazu svého pána podílel na mnoha krutostech při potlačování jakéhokoliv odporu proti Caligulovi. To by mu pochopitelně mohlo po Caligulově smrti vážně uškodit a vzpoura proti ve společnosti stále více a více nenáviděnému císaři mohla tedy být motivována také snahou najít východisko z této situace. Každopádně to byl po všech stránkách naprosto bezprecedentní čin. Muži, kteří se zavázali svému císaři přísahou a měli ho za všech okolností ochraňovat ho místo toho zavraždili a zavdali tak do budoucna příklad k následování. Zdá se, že jednou z příčin tohoto jednání některých špiček gardy bylo také čím dál větší zapojení prétoriánů v civilních a politických záležitostech, což mimo jiné způsobilo i touhu po vlastním vzestupu těchto lidí. Dalším a s největší pravděpodobností hlavním motivem pro tento čin byla všeobecná nespokojenost Římanů s výstřelky šíleného císaře a strach z jeho dalších činů.
Zatímco Caligulovi zuřiví germánští tělesní strážci hledali vrahy a senát plánoval obnovení republiky, prétoriáni, plenící zrovna císařský palác, objevili v jednom z tmavých koutů schovaného Caligulova strýce Claudia. Bez císaře by byla existence císařovy tělesné stráže neopodstatněná, a tak vzali prétoriáni Claudia do svého tábora a provolali ho císařem. Senát byl donucen „volbu“ přijmout a tak byl zdárně dokončen první pokus prétoriánů o dosazení vlastního císaře. Za svoji námahu byl každý prétorián odměněn peněžní prémií ve výši 15 000 sesterciů (pětinásobek platu běžného prétoriána). Suetonius napsal, že „tím si jakožto první z císařů zaručil věrnost vojska peněžitou odměnou“, ovšem jak jsme viděli, první rozhodně nebyl. Claudius si velice dobře uvědomoval význam prétoriánské gardy, a proto se v průběhu své vlády snažil posilovat vazby se svými strážci (ať už to bylo vydáváním mincí se zobrazením prétoriánů, přehlídkami nebo dalšími bonusy). Po předchozích zkušenostech měl Claudius neustálý strach o svůj život, což vedlo k tomu, že byl neustále obklopen vojáky. Nápisy ukazují, že roku 43 vzal Claudius část prétoriánské gardy i s jejím prefektem, Rufriem Pollionem, s sebou do Británie, kde se (spíše symbolicky) zúčastnila závěru jeho úspěšné invaze. Pollio byl následně odměněn postavením své sochy a místem v senátě kdykoliv tam bude doprovázet císaře. Byli to prétoriáni, ke kterým se Claudius utekl při aféře Messaliny a Gaia Silia a kteří následně zajali a popravili Messalinu. Když císař uspořádal velkolepé námořní hry na Fucinském jezeře, kde proti sobě na lodích bojovalo 19 000 odsouzenců, prétoriáni zajišťovali bezpečnost celého podniku. Ostatně Claudius také nechal prétoriánskou jízdu spolu s tribuny a dokonce prefektem pobíjet v cirku africké šelmy pro pobavení davů. Konec Claudiovy vlády je poznamenán jeho sňatkem s Agrippinou. Tato ctižádostivá žena využívala svého vlivu na Claudia, aby zajistila nástupnictvý svému synovi Neronovi. Tento postup zahrnoval i prosazování jí oddaných lidí na posty v prétoriánské gardě. Někdy za vlády Caligulovy nebo Claudiovy (pravděpodobně mezi léty 37–47) navíc vzrostl počet prétoriánských kohort na dvanáct.
Roku 54 byl Claudius otráven svou ženou Agrippinou. Agrippinino pečlivé plánování se nyní zúročilo. Její syn byl odveden do prétoriánského tábora a zde pozdraven jako císař, a to i přes nároky Claudiova vlastního syna Britannika. Nero byl podobné povahy jako Caligula, jeho výstřelky však drželi v určitých mezích jeho rádci, především Seneca a praefectus praetorio Sextus Afranius Burrus, kteří získali na císařském dvoře velký vliv. Čím více stoupala moc Burra a Seneky, tím více ji ztrácela Agrippina. Situace zašla tak daleko, že Agrippina pohrozila Neronovi, že vezme do prétoriánského tábora mladého Britannika a začala se snažit ovlivňovat prétoriány ve svůj prospěch. Na to jí Nero odebral její osobní stráž a posléze i nechal zavraždit. Po Burrově smrti roku 62 se Nero úplně vymkl kontrole a seznam jeho zločinů začal prudce narůstat. Netrvalo dlouho a vynořilo se nebezpečné tzv. Pisonovo spiknutí (65 n. l.), ve kterém byli zapleteni i mnozí důstojníci prétoriánské gardy, včetně jednoho z jejich prefektů – Faenia Rufa. Druhý z prefektů, Tigellinus, však zůstal císaři věrný a povstání nemilosrdně potlačil. Nicméně o tři roky později Tigellinův nový kolega Nymphidius Sabinus využil císařovy cesty do Řecka, aby si získal gardu na svou stranu a sliby velkých odměn ji pohnul ke zradě svého císaře a přestupu na stranu Galby, který zrovna sbíral v Hispanii vojsko a chystal se vytáhnout na Řím. Tím byl Neronův osud zpečetěn.
Sabinus slíbil Galbovým jménem (i když bez Galbova souhlasu) prétoriánům za jejich podporu donativa, ale Galba nedokázal plně pochopit význam prétoriánů, prohlásil, že je zvyklý vojáky verbovat a ne si je kupovat, a odmítl je vyplatit. Navíc propustil ze služby několik důstojníků gardy kvůli jejich spojení s Nymphidiem Sabinem, který se mezitím pokusil obrátit proti Galbovi a byl za to prétoriány zabit. To vyvolalo u vojáků nespokojenost a nejistotu a umožnilo jeho rivalovi Othonovi, aby podplatil 23 prétoriánských jezdců (speculatores) a posléze ovlivnil i značnou část zbytku gardy. 15. ledna roku 69 byl Galba spojenými silami legionářů a prétoriánů zavražděn.
Otho si byl velice dobře vědom kdo mu pomohl k trůnu a snažil se prétoriánům odvděčit. Dokonce jim dovolil, aby si sami zvolili své důstojníky. Za Julsko-klaudijské dynastie se prétoriánská garda na bitevní pole příliš nedostala. To se mělo po smrti Nerona změnit. V tzv. „roce čtyř císařů“ (69 n. l.) se prétoriáni poprvé zúčastnili větších tažení. Dokonce ještě před smrtí Galby byl místodržící Dolní Germánie, Aulus Vitellius, prohlášen svými legiemi za císaře a vydal se na pochod na Řím. Část prétoriánské gardy proto byla poslána, aby provedla diverzní útok na Gallii Narbonskou. Tři kohorty následně statečně uhájily proti Vitelliovým vojákům Placentii a i v dalších bojích byli prétoriáni úspěšní. K rozhodujícímu střetnutí však došlo u Bedriaka (poblíž Cremony). Přestože měl Otho na své straně prétoriánskou gardu a vynikající dunajské legie, byl přesvědčivě poražen, částečně i díky nedisciplinovanosti a zbabělosti svých prétoriánů. 16. dubna spáchal Otho sebevraždu.
Vitellius choval pochopitelně k Othonovým prétoriánům nedůvěru, a proto existující prétoriánské kohorty rozpustil. Místo nich vytvořil 16 nových kohort, každou o síle 1 000 mužů, které byly vybrány z jeho vlastních vojáků. Rozpuštění prétoriáni se stali částí vojska dalšího uchazeče o trůn, Tita Flavia Vespasiana, který byl podporován i východními legiemi. Po další bitvě u Bedriaca oblehl Vespasianus Řím, přičemž při oblehání se ve vzájemném souboji střetli staří Galbovi a Othonovi prétoriáni s těmi novými Vitelliovými. Vitellius byl poražen, zajat a 20. prosince 69 i popraven. Občanská válka skončila. Vespasianus opět uvedl do bývalých funkcí své věrné prétoriány a srazil počet kohort na devět. Svého syna Tita jmenoval jediným prefektem prétoriánů, čímž si zajistil loajalitu velitele této mocné instituce.
Vespasiána vystřídal na trůně Titus (79–81) a po jeho krátké vládě nastoupil jeho bratr Domitianus (81–96). Pravděpodobně to byl právě Domitianus, kdo zvýšil počet prétoriánských kohort na deset a tento stav pak vydržel zřejmě až ke konci prétoriánské gardy. Za jeho vlády se prétoriáni účastnili těžkých bojů proti Germánům a Dákům. V roce 87 byl dokonce praefectus praetorio Cornelius Fuscus v boji s Dáky poražen a zabit. Domitianus byl u prétoriánů velmi oblíbený, což se výrazně projevilo roku 96, kdy byl císař zavražděn.
Rozezlení prétoriáni si vylívali vztek na novém, senátem vybraném, císaři Marku Cocceiu Nervovi (96–98), po kterém požadovali potrestání viníků. Nerva si velmi dobře uvědomoval moc prétoriánů i svou nebezpečnou pozici. Potřeboval získat silného spojence, který by byl schopen potrestat jakékoli případné pikle proti němu. Mimo jiné i proto se rozhodl učinit svým nástupcem Marka Ulpia Traiana, správce Horní Germanie, který mohl počítat s podporou osmi legií ležících na Rýně.
Po smrti Nervy získal vládu Traianus (98–117), který krátce po svém nástupu nechal popravit prefekta prétoriánů Casperia Aeliana a ostatní vojáky, kteří se předtím bouřili proti Nervovi. Na uvolněný post nastoupil nový praefectus praetorio, Sextus Attius Suburanus. Do města se nový císař vrátil pravděpodobně doprovázen nově vytvořenou speciální jízdní jednotkou nazývanou equites singulares Augusti.
Byla to skupina velice pečlivě vybraných jezdců pomocných sborů (auxilia) z různých provincií (především těch podél Rýna a Dunaje). Není zcela jisté, který z císařů tuto jednotku vytvořil, ale je velmi pravděpodobné, že to byl právě Traianus. Nástupcem Nervy byl totiž učiněn mimo jiné proto, aby zastrašil vzpurné prétoriány. Vrátit se do Říma plného nepřátelsky naladěných vojáků bez vojenské ochrany by bylo přinejmenším nebezpečné. Equites singulares Augusti posléze spadali pod pravomoc prétoriánského prefekta.
Jako císař se Traianus rozhodl dokončit, co Domitianus začal – dobýt Dakii. V následujících dvou Dáckých válkách (101–102, 105–106 n. l.) hráli prétoriáni, zdá se, poměrně významnou roli a velice často je můžeme vidět zobrazeny na Traianově sloupu. Garda také doprovázela Traiana na jeho posledním tažení proti Parthům (113–117 n. l.).
Z období vlády Hadriana a Antonina Pia máme v pramenech o prétoriánské gardě jen málo informací. Za zmínku stojí, že za panování Antonina Pia byl praefectus praetorio M. Gavius Maximus v úřadu celých 20 let. Tento fakt zvláště vynikne v porovnání se situací za vlády císaře Commoda, kdy se na tomto postu vystřídalo kolem 14 mužů.
Války konce prvního a začátku druhého století a také tendence císařů se jich osobně účastnit dostala prétoriánskou gardu do předních linií bojových jednotek. Svou vojenskou roli plnila i po zbytek druhého století. Prétoriáni doprovázeli Lucia Vera na jeho východní kampani v letech 162–166, stejně jako Marka Aurelia na severu v letech 169–175 a 178–180. V těžkých bojích při Dunaji byli zabiti dva prefekti prétoriánů. Roku 175 se v Sýrii vzbouřil Avidius Cassius a činil si nároky na císařský trůn. Povstání bylo rychle potlačeno, zajímavé však je, že si Avidius Cassius údajně také jmenoval svého vlastního prétoriánského prefekta. Tato skutečnost, můžeme-li jí věřit, vypovídá mnohé o růstu postavení a významu úřadu praefectus praetorio, který zde již není striktně spojován s prétoriánskou gardou v Římě.
Nástupem Commoda (180 n. l.) a jeho upuštěním od aktivního válčení se garda zase dostala do víru politických intrik. Commodus byl slabý panovník, který se více než vládnutí věnoval pěstování kultu své osobnosti. To se samozřejmě odrazilo i ve vnitropolitické situaci, kdy se do popředí státu dostávali bezcharakterní, po moci toužící Commodovi oblíbenci.
Již roku 182 proti němu bylo zosnováno spiknutí, kterého se měl údajně zúčastnit i praefectus praetorio Tarrutenius Paternus. Spiknutí však bylo odhaleno a potlačeno. V té době se do popředí dostal další prétoriánský prefekt, Tigidius Perennis (od roku 182 po odstranění Paterna byl jediným prefektem), který měl obrovský vliv na mladého císaře. Svého vlivu uměl také náležitě využít a proto postupně převzal téměř veškerou moc ve státě. Héródianos píše, že Perennovi nebyla jeho dosavadní moc dostatečná a začal usilovat o císařský trůn. Další prameny tuto verzi zcela nepotvrzují. Buď jak buď, Perennis byl na Commodův rozkaz odstraněn a jeho mocenské postavení po něm zaujal propuštěnec jménem Cleander.
Cleander nadále posílil své pozice a to dokonce tak, že podle své libosti dosazoval a zase sesazoval prétoriánské prefekty. Posléze se tohoto úřadu spolu se dvěma osobně vybranými společníky ujal sám. Cleandrovy zlovoné činy vyvolaly rozhořčení po celém Římě. Situace došla tak daleko, že se spontánně srotil dav lidí, začal spílat Cleandrovi a vydal se hledat Commoda, aby na něm vymohli jeho sesazení. Cleander reagoval tím, že bez vědomí císaře nařídil císařským jezdcům (equites singulares Augusti), aby na shluk civilistů zaútočili. Potom se na stranu civilistů přidaly městské kohorty a střet vyústil v menší krvavou bitvu. Boj skončil teprve poté, co se o tom Commodus dozvěděl a Cleandra nechal popravit.
O mnoho ho však nepřežil. Ještě tentýž rok se stal obětí spiknutí vedeného jiným prétoriánským prefektem Q. Aemiliem Laetem. Spiknutí bylo motivováno především snahou o zastavení Commodových zlovolných činů a strachem o vlastní život. To vše v roce 192.
Novým císařem byl v prétoriánském táboře po již tradičním slibu donativa provolán Pertinax (192–193). Vojáci ovšem z nového císaře, který jim byl do značné míry vnucen lidem, již od počátku příliš nadšeni nebyli. Nechuť gardy k Pertinakovi se pak nadále stupňovala. Prétoriáni totiž byli z Commodovy vlády zvyklí na velice uvolněnou kázeň, časté loupeže, plundrování města a podobné výstřelky, které jim nový císař již nemínil nadále tolerovat. Navíc byla jeho autorita podkopávána piklemi prétoriánského prefekta Laeta. Taková situace snad ani nemohla dopadnout jinak, než Pertinakovým zavražděním. 28. 3. roku 193 se skupina ozbrojených prétoriánů vyřítila v bojovém útvaru z tábora, vtrhla do paláce a císaře zabila.
Následovala nechvalně proslulá epizoda římských dějin. Vojáci prétoriánských kohort se uzavřeli ve svém táboře na kraji Říma a nechali vyhlásit, že trůn zajistí tomu, kdo jim dá nejvíce peněz. Do licitování se zapojili dva muži, Flavius Sulpicianus a Didius Iulianus, jako vítěz se ukázal ten druhý. „Tehdy poprvé došlo k mravní zkáze vojska. Vojáci se naučili dychtit nenasytně a nestoudně po penězích a znevažovat úctu k panovníkovi. Nikdo proti nim nevystoupil, když se opovážili tak krutě zavraždit císaře, a nikdo nebránil, aby nejvyšší moc nebyla dána tak hanebně do dražby a prodána. To byl počátek a příčina svévolného odmítání poslušnosti i v dalších letech, protože touha po penězích a pohrdání císařem se u vojáků stupňovaly až k prolévání krve“, napsal o tom Héródianos.
Není divu, že tento skutek vyvolal všeobecnou nenávist jak k novému císaři tak i k prétoriánům. Při svých cestách městem musel Didius Iulianus poslouchat neustálé urážky a spílání a nespokojené davy museli rozhánět vojáci. Problémů však bylo více. Svého císaře si totiž zvolily i legie ležící na Dunaji – byl jím správce Horní Pannonie Septimius Severus. Nárok na purpur pak vznesl také Clodius Albinus, správce Británie, a Pescennius Niger, správce Sýrie. Didius Iulianus navíc nechal zabít prétoriánského prefekta Laeta – poněkud neuvážený čin vzhledem k tomu, že prétoriáni byli v podstatě jediná síla, která stála mezi ním a Septimiem Severem táhnoucím na Řím a že se Severus snažil pohnout gardu, aby přešla na jeho stranu. Praefectus praetorio Tullius Crispinus, který měl na Severa zaútočit, byl odražen. Pokusy o vyjednávání prostřednictvím prétoriánských prefektů selhaly. V této situaci se proti Didiu Iulianovi obrátil i senát. Císař chtěl senátory přimět k poslušnosti silou, ale prétoriáni na tento rozkaz nereagovali. Didia Iuliana postupně všichni včetně prétoriánů opustili, a senát ho následně nechal zabít.
Řím získal Septimius Severus bez boje. Vojáky prétoriánské gardy vylákal beze zbraní ven z jejich tábora, obklíčil je svými legionáři, a následně potrestal hlavní viníky vzpoury proti Pertinakovi. Poté došlo k rozsáhlé reorganizaci prétoriánské gardy a vojenských poměrů v Itálii vůbec. Staré kohorty byly s hanbou rozpuštěny a nahrazeny novými, vybranými ze Severových legionářů. Ze statistických údajů vytvořených především na základě propouštěcích dokumentů prétoriánů se zdá, že počet vojáků v Severových nových kohortách byl pravděpodobně zvýšen na 1500. Nový císař také změnil systém rekrutování vojáků do prétoriánské gardy. Od Augusta až do této doby byli prétoriáni verbováni téměř výhradně z Itálie, Makedonie, Gallie, Hispánie a Norika, tedy z nejstarších a nejvíce romanizovaných provincií (až do Marka Aurelia tvořili vojáci zverbovaní v Itálii kolem 90 %), a přímo z civilního obyvatelstva, případně postupem přes městské kohorty. Za Septimia Severa se situace radikálně změnila. Císař tuto praxi zcela zakázal. Nové kohorty byly vytvořeny ze Severových legií, tedy převážně z illyrského obyvatelstva. Pro obyvatele města Říma to byl tehdy slušný kulturní šok. Současník událostí Cassius Dio napsal, že Severovi noví strážci byli „toho nejdivočejšího vzhledu, nejstrašnější mluvy a maximálně neomalení při konverzaci“. Od jeho vlády byli prétoriáni vybíráni do služby z pohraničních legií, Italové se v gardě neobjevovali již v podstatě vůbec. Následovalo další opatření: legio II Parthica byla umístěna do Alby (cca 20 km od Říma) a prétoriáni již tedy nebyli jedinou vojenskou silou v Itálii. Další Severovy vojenské reformy, které se dotkly i prétoriánů, bylo umožnění vojákům uzavírat zákonné sňatky a zvýšení žoldu.
Septimius Severus zaměstnával prétoriány četnými válkami. Bojovali v bitvě u Lugduna (dnes Lyon, 197 n. l.), kde Severus válčil proti svému rivalovi Clodiu Albinovi, doprovázeli císaře při tažení na východ (197–202 n. l.) a do Britannie (208–211 n. l.).
Obrovskou moc si za Severovy vlády získal praefectus praetorio Plautianus. Byl blízkým císařovým přítelem a jeho dcera byla dokonce provdána za císařova syna a pozdějšího císaře Caracallu. Nic však netrvá věčně a i Plautianus byl posléze, ať už intrikami Caracally nebo po odhaleném spiknutí proti císaři, roku 205 odstraněn. Jedním z prétoriánských prefektů za Severovy vlády byl i velice významný římský právník Papinianus, který byl později zavražděn Caracallou.
Roku 211 Septimius Severus v Yorku umírá. Jak to tak často bývá, Caracalla a Geta, Severovi synové, nedosahovali kvalit svého otce. Rivalita a vzájemná nesnášenlivost, která se u nich projevovala již za otcova života, dosáhla nyní svého vrcholu. Caracalla nechal svého bratra zavraždit, následně se nechal v táboře provolat císařem a vojákům za odměnu rozdal peněžní bonusy a zvýšil žold. Caracalla byl vůbec k vojákům velice štědrý a povolný. Nakonec byl roku 217, při svém tažení na východ, zabit na rozkaz prétoriánského prefekta Marka Opellia Macrina, který se bál, že jinak ho Caracalla nechá usmrtit. Sám pak zaujal Caracallovo místo. Ovšem pouze na jeden rok. Poté, co k sobě vzbudil nenávist lidu i vojáků a co jeho praefectus praetorio Iulianus nedokázal v zárodku porazit povstání Maesy a Elagabala, byl Macrinus zabit. Jediní, kteří za Macrina dále bojovali, i když většina ostatního vojska přešla k Elagabalovi, byli prétoriáni, a teprve když od nich jejich císař zbaběle utekl, nechali se přemluvit a odpadli také.
Elagabalus byl knězem jednoho z východních kultů (odtud také toto jméno), což se nesetkalo s pochopením vojáků. Nechuť ke své osobě pak posiloval i svými výstřelky, špatnou vládou a lidmi, kterými se obklopoval (jedním z prétoriánských préfektů udělal dokonce bývalého herce/tanečníka). Když chtěl navíc nechat zabít mezi vojáky velice oblíbeného mladého Alexandra Severa, prétoriáni ho zavraždili.
Roku 222 tedy nahradili Elagabala jeho třináctiletým bratrancem Alexandrem Severem. Za jeho vlády se garda téměř úplně vymkla z kontroly a dělala si v Římě, co se jí zlíbilo. Vše vyústilo dokonce v třídenní bitvu občanů Říma s prétoriány. Prefektem prétoriánů byl v té době známý římský právník Ulpianus, než byl přímo před zraky císaře zavražděn vlastními podřízenými. Na řádění gardistů tehdy doplatil i známý historik Cassius Dio, který si je údajně znepřátelil kvůli svojí přísnosti k vojákům v Pannonii, kterou spravoval. Sám císař mu prý tehdy kvůli jeho bezpečnosti doporučil, aby se raději zdržoval mimo město Řím a jeho rady dějepisec uposlechl.
Po smrti Alexandra Severa (235 n. l.) vstoupila římská říše do fáze téměř totální anarchie. Přestože tlak barbarů na severních hranicích neustále vzrůstal, římští vojevůdci používali své jednotky raději k uchvácení trůnu než k boji s vnějším nepřítelem. Nový císař Maximinus Thrax (bývalý člen císařské stráže) strávil v podstatě celou svoji krátkou vládu na válečných taženích. Roku 238 byl v Africe provolán císařem Gordianus I. Když se to dozvěděli v Římě, senát okamžitě přešel na jeho stranu. Gordianus i jeho syn byli rychle poraženi, nicméně v Římě byli proti Maximinovi zvoleni Pupienus a Balbinus. Mezitím došlo ve městě k nepokojům. Rozzuřený dav civilistů a gladiátorů, vyprovokovaný senátory, zaútočil na zbytek prétoriánů (většina byla s Maximinem na tažení) v jejich táboře, aby se pomstil za tyranii, kterou ve městě gardisté nastolili. Maximinus se zatím rychlými pochody dostal do Itálie a oblehl Aquleiu. Obléhání bylo neúspěšné a v jeho průběhu byl Maximinus zabit svými vlastními jednotkami (mezi nimi i prétoriány). Stejně skončili zakrátko i Pupienus a Balbinus. Prétoriáni s nimi nebyli spokojeni, a proto zaútočili na císařský palác a oba panovníky zabili.
Po roce 238 zmínky o prétoriánech v našich pramenech řídnou. Po Gordianovi III. se stal císařem praefectus praetorio Philippus Arabs, který měl údajně na Gordianově smrti podíl. Roku 249 po Philippově smrti zavraždili prétoriáni v táboře i jeho syna. Za císaře Aureliana (270–275 n. l.) se prétoriánské kohorty zúčastnily tažení proti Palmýře a vyznamenaly se v bitvě u Emesy (dnes Homs). V téže době byl prétoriánský tábor včleněn do nového opevnění města Říma, vybudovaného Aurelianem. Prétoriáni však měli také podíl na Aurelianově smrti. Roku 282 se stal císařem dřívější praefectus praetorio Carus. Roku 284 nastoupil na trůn Diocletianus a ukončil tak nešťastnou epochu vlády tzv. „vojenských císařů“. Diocletianus pak údajně snížil počty prétoriánů. Roku 296 praefectus praetorioAsclepiodotus zlikvidoval v Britanii usurpátora Allecta a v roce 297 doprovázeli prétoriáni druhého císaře s hodností augusta Maximiana při tažení do Afriky. Prétoriáni se údajně také podíleli na perzekuci křesťanů zničením jejich chrámu v Níkomédeii.
Utonutí Maxentiových vojáků u Milvijského mostu zachycené na Constantinově oblouku v Římě
V roce 305 dva vyšší císaři tetrarchie (tzv. augustové), Diocletianus a Maximianus, odstoupili ze svých funkcí, aby uvolnili místo dvěma nižším císařům (tzv. caesarům) Galeriovi a Constantiovi. Pozoruhodný a velice vzácný to počin. Následujícího roku zemřel Constantius v Yorku a římské legie v Británii provolaly císařem jeho syna Constantina. Nicméně prétoriánská garda si už v Římě se souhlasem lidu dosadila vlastního císaře – Maximianova syna Maxentia. To se posléze obyvatelům města Říma nevyplatilo, protože Maxentius údajně v jednom okamžiku dovolil prétoriánům masakrovat lid. Constantinus mezitím sbíral vojsko a vyčkával, zda si s Maxentiem neporadí jeho další rivalové. Neporadili. Zřejmě v roce 309 Maxentiův praefectus praetorio Rufius Volusianus porazil vojska usurpátora Domitia Alexandra v Africe. Constantinus se nakonec rozhodl, v roce 312 vpadl do Itálie a porazil vojsko jiného prétoriánského prefekta Pompeiana. Maxentius tedy začal připravovat obranu Říma. Rozhodl se, že se s Constantinem střetne severně od řeky Tiberu kousek od města. Aby usnadnil pohyb a zásobování svých jednotek, dal přes řeku vybudovat pontonový most, vedle již stojícího kamenného Milvijského mostu. 28. října byl Maxentius v bitvě poražen. Prétoriáni ustupovali z boje se svým císařem přes výše uvedený pontonový most, ten však nevydržel váhu stovek ozbrojenců a zřítil se. Maxentius se i s mnoha svými prétoriány utopil.
Constantinus následně zrušil prétoriánskou gardu a dal zbourat západní zeď prétoriánského tábora. Povinnosti prétoriánů pak převzala zřejmě Constantinem nově vytvořená jednotka tzv. scholae Palatinae.
Milvijský mostPrefekti prétoriánů (praefecti praetorio)
Roku 2 n. l. jmenoval Augustus dva prefekty prétoriánů (praefecti praetorio) – Q. Ostoria Scapulu a P. Salvia Apera – kteří převzali jednotné velení nad celou prétoriánskou gardou (dříve byly jednotlivé kohorty každá pod velením tribuna). Počet dvou zcela jistě nebyl náhodný. V mysli hned vyvstává starý republikánský princip kolegiality. Především na počátku své vlády se Augustus úzkostlivě snažil co nejvíce maskovat absolutistické tendence a udržovat zdání kontinua starých republikánských tradic. Kolegialita má však i další výhody. Okamžitě se nabízí rovnováha moci mezi prefekty, a tím snížení rizika koncentrace příliš velkého vlivu jedné osoby (a tím samozřejmě i snížení rizika pro císařovu osobu). To byl ostatně i důvod toho, že do této funkce byli vybráni muži ze stavu jezdeckého. Jejich původ jim v té době v podstatě znemožňoval ambice na trůn, a proto i v budoucnu byli do této funkce obvykle vybírání jezdci. Svěřit takto důležitý post členovi senátorského stavu by bylo příliš nebezpečné. Dále byla díky dvojici prefektů usnadněna kontrola nad kohortami, zvláště když v této době ještě nebyly všechny umístěny v Římě. Jestliže bylo potřeba plnit úkoly i mimo Řím, jeden z prefektů mohl zůstat ve městě. A zcela jednoduchý avšak pádný důvod nám nabízí i Cassius Dio – jestliže by došlo k indispozici jednoho z nich, druhý mohl stále zastávat funkci.Původním záměrem za zřízením tohoto úřadu byla jistě snaha ulehčit císaři řízení běžných, rutinních detailů spojených s fungováním prétoriánské gardy. Celkovou kontrolu nad gardou si ovšem ponechal Augustus. Praefectus praetorio jednal vůči gardě jen jako zástupce císaře. Z počátku měli prefekti prétoriánů zřejmě jen vojenské povinnosti. Veleli vojákům gardy, vykonávali nad nimi soudní pravomoc, přijímaly nové vojáky a vybírali poddůstojníky a členy svého štábu. Centuriony a tribuny však dosazoval císař. Zpočátku zřejmě sám, později asi na návrh prefektů.
I v dalším období byli prétoriánští prefekti vybíráni z valné většiny z jezdeckého stavu a úřad zastávali ve dvou. Známe však i řadu výjimek, kdy úřad zastávali senátoři nebo propuštěnci či synové propuštěnců, a kdy byl prefekt jen jediný, nebo byli ve funkci dokonce tři. Nějaká přesněji daná kariérní dráha, která by vedla k prétoriánské prefektuře neexistovala. Nezřídka se však stávalo, že se lidé k tomuto úřadu propracovali z poměrně nízkých vojenských postů. Stejně tak mohlo být v některých případech s prétoriánskou prefekturou spojeno i propůjčení senátorské hodnosti, výjimečně i skutečné povýšeni do senátorského stavu. Až Alexander Severus zřejmě zavedl pravidlo, že získání prétoriánské prefektury vedlo automaticky i k povýšení do senátorského stavu.
Poměrně záhy se začala pravomoc prefekta prétoriánů zvětšovat. Souviselo to samozřejmě s tím, že prefekti byli v podstatě nejbližšími spolupracovníky císařů, trávili s nimi mnoho času a často byli i přátelé. S tím, jak se rozšiřovaly úkoly prétoriánské gardy (především v administrativní oblasti), rozšiřovaly se i povinnosti a kompetence jejího velitele. Hned v počátcích vývoje tohoto úřadu na sebe praefectus praetorio Lucius Aelius Seianus strhl v podstatě veškerou civilní i vojenskou administrativu v Římě. Jednalo se pouze o výjimku a oficiálně byl Seianus stále pouze jedním z císařových úředníků v Římě, nicméně tato situace již tehdy důrazně poukázala na význam tohoto úřadu a vytvořila řadu podstatných precedentů pro budoucnost. Jestliže z počátku bývali praefecti praetorio dále povyšováni do hodnosti praefectus Aegypti, pak od Flaviovců dále již byla prétoriánská prefektura nejvyšší dosažitelný úřad v cursus honorum jezdeckého stavu.
Rozšiřovaly se nejen vojenské pravomoci, především v souvislosti se zavedením zvláštní daně určené k zásobování vojska (annona militaris) za Septimia Severa , ale již od dob Seianových hlavně pravomoci v oblasti civilní, zejména vyšetřovací a soudní. Tak hned po Seianově pádu můžeme sledovat prefekta Macrona, jak vede vyšetřování jeho činů, Tigellinus vedl vyšetřováni v procesu s Octavií, Perennis v procesu s Lucillou a dalo by se pokračovat. Zpočátku byla soudní moc na prefekty jen delegována císařem, avšak později, snad od časů Alexandra Severa, jim byla postoupena samostatná soudní pravomoc v občanských a trestních věcech. Až do časů Constantina se proti rozhodnutí prétoriánského prefekta bylo možné odvolat k císaři. Výše popsané skutečnosti reflektuje i fakt, že do této funkce bývali postupem času dosazováni zkušení právníci, jak můžeme vidět na příkladu Papiniana či Ulpiana. Také štáb prétoriánských prefektů v těchto souvislostech doznal změn. Některé štábní posty dříve vybírané z řad poddůstojníků, byly postupně s růstem významu prétoriánské prefektury obsazovány muži z jezdeckého stavu.
Praefecti praetorio měli i jisté menší „policejní“ pravomoci a zřejmě také v některých případech vykonávali dohled nad vysoce postavenými vězni v Římě.
Samozřejmě jestliže vytáhl císař osobně do války, velel jeden z prefektů prétoriánským kohortám, které ho doprovázely a v jistém smyslu fungoval jako velitel císařova štábu. Posléze, poprvé zřejmě za Domitiana, začali praefecti praetorio sami vést vojenské operace. Zdá se, že prefekti mohli fungovat i jako vůdci poselstev a vyjednavači. To vše samozřejmě z pověření císaře.
Postupně se tak praefecti praetorio stali nejvyššími úředníky v římské říši hned po císaři a to v oblasti vojenské i civilní. Význam a důležitost tohoto úřadu zdůrazňuje také fakt, že dokonce i po zrušení prétoriánské gardy císařem Constantinem hodnost praefectus praetorio zůstala i nadále zachována, avšak nebyla již nijak spojena s vojenstvím, nýbrž se z ní stal nejvyšší civilní úřad v impériu.
Odznakem moci prétoriánských prefektů byla dýka přebíraná z rukou císaře.
Služba v prétoriánské gardě
Služba v prétoriánské gardě byla v mnoha ohledech velice atraktivní záležitostí. Ve srovnání s legiemi nabízela kratší dobu služby, vyšší plat a lepší možnosti kariérního postupu. Nesmíme zapomenout ani na nespornou výhodu života v Římě a mnohem méně časté vystavování nebezpečí a nepohodlí v poli. Jak už víme, prétoriáni měli na starost obvykle jen hlídkovou službu v palácové kohortě, doprovod a ochranu císaře a jeho rodiny na jeho cestách a popřípadě ve válce, nějaké „policejní“ úkoly, doručování císařské pošty a v jisté míře špionáž, likvidaci nepohodlných osob a asistenci u větších požárů. Občas mohli být pověřeni některými zvláštními úkoly, jako byla například stavba císařských stájí za Caliguly, vybírání daní za Nerona nebo geografická a do značné míry i průzkumná a špionážní výprava do Etiopie. Každopádně to však bylo většinou v uctivé vzdálenosti od krvelačných barbarů na hranicích říše (zvláště pak v 1. století n. l.).Je známo z nápisů, že nováčci byli do prétoriánské gardy rekrutováni ve věku mezi 15 a 32 lety, přičemž průměrný věk při nástupu se pohyboval mezi 18 a 20 lety. Za vlády císaře Vitellia a od Septimia Severa dále bývali také do gardy překládáni vojáci z vigilských kohort, městských kohort a z legií. Voják nastupující k prétoriánům musel mít římské občanství. Obvykle pocházel ze skromných poměrů, často z rodiny vojáka (zvláště pak od 3. století, kdy se začalo s překládáním vojáků do prétoriánských kohort z legií).
V 1. a 2. století našeho letopočtu se do prétoriánské gardy odvádělo většinou z Itálie, Hispanie, Makedonie, Galie a Norika, tj. z prosperujících a nejvíce romanizovaných částí impéria, a přímo z civilního obyvatelstva, nicméně když se na trůn dostal Septimius Severus, byla stará prétoriánská garda rozpuštěna a nahrazena muži z jeho vlastních illyrských legií. Od té doby se z Itálie neodvádělo už vůbec a na rozdíl od předchozího období se vojáci do gardy odváděli hlavně z méně romanizovaného dunajského regionu a vojáci byli do gardy překládáni z legií.
Roku 13 př. n. l. stanovil Augustus délku služby prétoriánů na 12 let (oproti 16 v legiích), ale v roce 5 př. n. l. to již bylo 16 let u prétoriánů a 20 let u legií.
Jak již bylo uvedeno výše, Scipio údajně stanovil plat prétoriánských kohort na jeden a půl násobek platu legionářů. To znamená, že za republiky pobírali prétoriáni zhruba 165 denárů ročně, a od Caesarova zdvojnásobení platu vojákům až do roku 27 př. n. l. asi 340 denárů ročně . Roku 27 př. n. l. císař Augustus stanovil plat prétoriánů na dvojnásobek platu běžných legionářů, kteří od doby Caesarovy bojovali za 225 denárů ročně. Ovšem již roku 14 n. l. brali prétoriáni 720 denárů ročně – tj. více než trojnásobek platu u legií. Tento roční žold dostávali ve třech splátkách (vždy 1. ledna, 1. května a 1. září). Nemáme žádné přesnější údaje o prétoriánském žoldu pro další období, ovšem zdá se pravděpodobné, že tento poměr pak již vydržel až do zrušení gardy. I různé příležitostné odměny vojákům (donativa) dostávali prétoriáni vyšší a často byly prémie určeny výhradně pouze jim. Také při odchodu z gardy (po ukončení 16 let služby) dostávali prétoriáni větší odstupné – 5 000 denárů oproti 3 000 denárů u legií.
Od časů císaře Nerona dostávali prétoriáni k platu navíc zdarma obilí. Zdá se také, že si prétoriáni nemuseli své zbraně kupovat a dostali je přiděleny od státu.
Na rozdíl od legionářů dostávali prétoriáni při čestném odchodu ze služby (honesta missio) čestný propouštěcí dokument (diploma). Byly to dvě bronzové destičky, na nichž bylo potvrzení věrné služby adresované vysloužilci přímo císařem. Diploma také legalizovala manželství uzavřené v době služby a děti z něj vzešlé. Vojáci včetně prétoriánů se až do času Septimia Severa nesměli ženit, přestože toto nařízení bylo vždy obcházeno a vojáci vstupovali s ženami do ilegálních svazků.
V průběhu služby mohl prétorián (podobně jako legionář) postupovat na kariérním žebříčku. Po několika letech mohl postoupit do skupiny tzv. immunes (pokud sloužil např. ve štábu gardy, jako doktor, veterinář, technik nebo jako jezdec atd.), díky čemuž byl osvobozen od běžných kasárenských povinností. Za dalších pár let mohl postoupit do skupiny s označením principales a sloužit jako dozorce nad konáním hlídek (tesserarius), nebo jako zástupce centuriona (optio) nebo jako praporečník (signifer) – s vyšším platem (do skupiny principales náleželi i speculatores). Následovaly vyšší posty ve štábech tribunů a prétoriánských prefektů. Po dokončení 16 let služby mohl voják zůstat u gardy jako evocatus (voják, který dokončil povinnou dobu služby a zůstal nadále ve vojsku). Následně mu mohl být nabídnut post centuriona - nejdříve u legie, pak u vigilských kohort, městských kohort a nakonec v prétoriánské gardě. Jen velmi málo vojáků zastávalo díky přímému jmenování císařem centurionát před dokončením šestnáctileté služby. Tito muži však potom měli ještě lepší vyhlídky na budoucí postup. Velmi zřídka se také stávalo, že by se k hodnosti centuriona v Římě dostal voják z legií. Následně se voják mohl ucházet o některý z vyšších centurionátů v legiích a posléze se dostat až k hodnosti primus pilus u některé z legií. Odtud pak vedla již výše popsaná cesta k tribunátu prétoriánské kohorty. Jak již bylo řečeno, po skončení úředního období se mohl vrátit k legii opět jako primus pilus a následně mu mohl být nabídnut post prokurátora (procurator), čímž získal přístup k vyšším administrativním hodnostem (praefectus vigilum, praefectus annonae, praefectus Aegypti, praefectus praetorio). Nutno dodat, že podobnou cestou prošlo jen málo vojáků. Nemnozí dosáhli už jen stupněprincipalis. Samozřejmě existovaly i jiné cesty kariérního postupu a množství odchylek.
Výzbroj a výstroj prétoriánů
Je samozřejmé, že výzbroj a výstroj prétoriánské gardy se v průběhu času měnila. Je však velice obtížné (ne-li nemožné) přesněji tyto změny zachytit, a dokonce i přesněji identifikovat prétoriánskou výzbroj. Na základě studia velkých reprezentativních staveb a památníků z Říma (především Traianova sloupu) se dlouho soudilo, že výzbroj jednotlivých druhů vojsk se od sebe lišila. Nicméně archeologické a epigrafické nálezy posledních desetiletí ukazují, že tyto závěry nebyly přesné. Přísná uniformita, typická pro moderní armády, ve skutečnosti v římském vojsku nikdy neexistovala. Archeologické nálezy i umělecké památky nám ukazují, že jak legionáři tak i vojáci auxilií mohli používat různé typy zbrojí. Záleželo na osobní preferenci, lokálních podmínkách nebo napojení určité jednotky na konkrétní zbrojířskou dílnu.Měli tedy prétoriáni nějakou zvláštní výzbroj, odlišnou od ostatních druhů vojsk? Tacitus píše, že existovaly značky, které odlišovaly prétoriánskou výstroj od výstroje legionářů a vojáků pomocných sborů, avšak o těchto značkách bohužel nevíme nic bližšího. Některé části výzbroje byly především na základě reliéfu z Louvru (nutno ovšem podotknout, že tento reliéf zřejmě zobrazuje důstojníky a ne obyčejné vojáky, a navíc jeho značná část byla poničena a restaurována až v době renesance) považovány za charakteristické pro prétoriánskou gardu. Je to zdobná tzv. Attická přilba a oválný typ štítu.
Attická přilba se vyznačovala především svým typickým zdobeným čelním štítkem, úzkými, zdobenými chrániči tváří a pevně přidělaným (nenasazovacím) hustým chocholem. Tento typ helmy se poměrně často vyskytuje na veřejných památnících, což je ovšem v příkrém kontrastu s jeho téměř úplnou absencí jak v archeologických nálezech tak i na soukromých památnících (Attické přilby jsou zobrazovány dokonce častěji než archeologicky doložené, bez pochyby používané typy přileb). Důležité také je, že Attickými přilbami jsou na těchto monumentech velmi často vybaveni nejen prétoriáni, ale i vojáci legií. Zdá se, že používání Attické přilby na veřejných stavbách a památnících bylo spíše jakýmsi typizovaným způsobem zobrazování vojáků v římském reprezentativním výtvarném umění než odraz skutečné situace v římské armádě. Zobrazování Attických přileb mělo v římském umění velice dlouhou tradici navazující na řecké umění. Prétoriáni v boji tedy nejspíš nosili stejné nebo podobné přilby, jako používali i obyčejní legionáři. Zdá se pravděpodobné, že Attické přilby nosili jen vyšší důstojníci jako byl například tribun nebo legát.
Co se štítů týče, máme řadu dokladů o tom, že prétoriáni používali oválná scuta. Můžeme je vidět na reliéfech z Louvru i z Cancellerie. Během první poloviny 1. století n. l. přešla většina legií na pravoúhlý, obdélníkový typ štítu, památky z konce 2. století nám pak naznačují návrat zpět k oválným štítům. Na Traianově sloupu vidíme již i prétoriány většinou s pravoúhlými štíty, jaké běžně používali legionáři, a máme i dřívější doklady používání tohoto typu štítu (nebo jeho varianty) prétoriány. Je tedy možné, že prétoriáni preferovali oválné štíty o něco déle než legionáři, avšak nic nenasvědčuje tomu, že by prétoriánská garda používala speciálně jen oválný typ štítu.
Ani pokud jde o zbroj, nezdá se, že by se prétoriáni nějak výrazněji odlišovali od legií. B. Rankov uvádí možnost, že od 3. století mohly být mezi vojáky gardy oblíbené šupinové zbroje, avšak správně také poukazuje na fakt, že tyto pancíře byly v této době běžně používány i legionáři.
Z řady těchto nejasných indicií se tedy zdá pravděpodobné, že v poli byli prétoriáni vystrojeni stejně nebo velmi podobně jako běžní legionáři, s tím že snad v určitých obdobích mohly více preferovat používání oválných štítů nebo šupinové zbroje. Ostatně Tacitus také popisuje příhodu z roku 69 n. l., kdy dva vojáci (zřejmě prétoriáni) vyměnili své štíty za štíty padlých nepřátel a takto přestrojeni infiltrovali řady nepřítele. Nepoznáni prošli až k nepřátelským samostřílům, které dokázali zničit. Pak teprve byli odhaleni a zabiti. Pokud tedy prétoriánovi stačilo vyměnit si štít s mrtvým protivníkem, aby mohl bez překážek procházet řadami nepřítele, pak rozdíly ve zbraních, přilbách, zbrojích a ostatních částech výstroje mezi prétoriány a legionáři nemohly být příliš velké. Dokonce i pokud tito dva vojáci nebyli prétoriáni, historka nám názorně ukazuje, že hlavní rozdíl mezi římskými jednotkami byl především v jejich štítech a insigniích.
Jiná byla situace, konal-li prétorián službu v Římě v císařském paláci nebo při doprovázení císaře. V takovém případě neměl voják brnění ani štít a byl oděn do normální římské tógy, v jejíchž záhybech ukrýval opasek s mečem. Důvodem byla stará římská tradice, která zakazovala přítomnost ozbrojených vojenských jednotek uvnitř tzv. pomeria (pomoerium – posvátná hranice města Říma). Dokonce i vojáci slavící triumf měli na sobě pouze tuniku s vojenským páskem (cingulum).
Existovaly i další znaky, které byly typické pro prétoriánskou gardu a odlišovaly ji od legií. Kromě již zmíněného nošení civilní tógy při službě v Římě to byly především symboly měsíců a hvězd a především štírů, které se vyskytovaly na štítech a vojenských odznacích prétoriánů. Nejcharakterističtějším symbolem prétoriánské gardy byl právě štír, kterého patrně přijali prétoriáni na počest císaře Tiberia, který nechal vystavět prétoriánský tábor a koncentroval všechno kohorty gardy v Římě (štír je znamení, ve kterém se Tiberius narodil).
Další odlišností byly vojenské odznaky (signa). U legií známe tři různé druhy odznaků – aquilae (orli), signa a imagines (obrazy císařů) – které se nosily samostatně. Na prétoriánských odznacích byly, na rozdíl od legií, připevněny obrazy císaře (imagines) a nejrůznější druhy vojenských vyznamenání, které dostala jednotka za statečnost v boji (coronae) dohromady na jedné tyči. Na náhrobku M. Pompeia Aspra je vyobrazeno signum prétoriánské gardy. Jednotlivé díly připevněné na tyči jdou od spodu za sebou takto: corona, imago, corona, štítek s označením útvaru, štír, imago, corona muralis, Victoria, corona, orel v kroužku, příčné břevno se stuhami na koncích, corona, špice. Toto spojení císařských obrazů s prétoriánskými odznaky potvrzují i vyobrazení na dalších památkách. Na různých památkách se v souvislosti s prétoriány objevuje i vyobrazení orla, což naznačuje, že tento symbol nebyl nutně omezen pouze na legie.
Zdá se také, že na rozdíl od legionářů, kteří si svoji výzbroj museli zakoupit, byla prétoriánům jejich výzbroj přidělována státem a nevlastnili ji tedy.
Prétoriáni v boji
Prétoriáni byli samozřejmě ve své podstatě vojáci a tedy bojová jednotka. Názory na jejich schopnosti v této roli se však liší. Někteří je považují za nejschopnější vybrané úderné oddíly vojska, jiní na ně nahlíží spíše jako na více méně ceremoniální palácové oddíly, které se v blízkosti skutečného boje v pravidelné bitvě v podstatě téměř nevyskytovaly a když, tak spíše náhodou jako doprovod císaře. Kde je pravda? Jak to tak obvykle bývá, zhruba někde uprostřed. Pojďme se tedy na tuto otázku podívat podrobněji.
Předně je třeba si uvědomit, že již v počátcích své existence byly cohortes praetoriae vytvářeny z vybraných vojáků existujících bojových jednotek, a jednalo se tedy o zkušené, boji protřelé veterány. V období pozdní republiky také můžeme sledovat bojující prétoriánské kohorty v několika bitvách, ať už u Fora Gallora, při obléhání Perusie, při odrážení parthského vpádu do Kilikie nebo třeba u Actia.
Charakter prétoriánských kohort za republiky byl však samozřejmě jiný než za císařství. Augustova nově vytvořená císařská stráž nebyla v zásadě koncipována jako přímo bojová jednotka určená k nasazování v bitevních liniích a ani jeho nástupci ji tak nebrali a obvykle nevyužívali. Nicméně i Octavianus Augustus na počátku své vlády vytvořil prétoriánskou gardu z vybraných vojáků svých a Antoniových legií, tedy opět z bojovníků prověřených mnoha lety tuhých bojů. V následujících desetiletích se situace změnila a vojáci byli do gardy většinou přijímáni z běžného civilního obyvatelstva podobně jako u legií. K výrazné změně došlo opět na počátku 3. století n. l. při nástupu Septimia Severa k moci. Septimius Severus zcela rozpustil starou gardu a vytvořil novou z vojáků svých illyrských legií. Do prétoriánské gardy byli od té doby vojáci většinou překládání z legií převážně z dunajského regionu, takže tu opět máme gardu tvořenou zkušenými vojáky, kteří již dříve sloužili ve vojsku.
O samotném bitevním nasazení prétoriánů píše Tacitus, že se událo jen zřídka, a je pravdou, že v přímém bojovém nasazení máme v pramenech vojáky gardy jen velmi málo. Dvě kohorty doprovázely Germanika na jeho tažení proti Germánům a v bitvě na valech Angrivariů zahnaly po prolomení opevnění Germány do lesů, kde je pak pobíjely v boji zblízka. Pravděpodobně se zapojily předtím i do vítězných bojů na pláni Idistaviso. Císařští vojáci si tedy v těchto bojích počínali velmi dobře.
Další příležitosti k boji se naskytly při občanských válkách, které vypukly po Neronově smrti, v tzv. roce čtyř císařů. Podle Tacita se jim bojové nasazení zrovna moc nezamlouvalo a vedly si se střídavými úspěchy. Poté, co Aulus Vitellius sebral vojsko a vydal se na pochod do Itálie, Otho poslal část gardy spolu s loďstvem a městskými kohortami, aby provedla diverzní útok na Gallii Narbonskou. Tento kombinovaný sbor bojoval úspěšně a dokázal zvítězit ve střetnutích s Vitelliovými silami, ačkoliv boje to byly těžké. V Itálii dokázaly tři prétoriánské kohorty uhájit město Placentii proti Vitelliovým silám pod velením Aula Caeciny. Následně potřel Othonův vojevůdce Suetonius Paulinus vitelliovskou armádu opět vedenou Caecinou u místa jménem Castorum (12 mil od Cremony). Součástí úspěšného Paulinova bitevního šiku byly i 3 prétoriánské kohorty a neznámý počet prétoriánských jezdců. Na druhou stranu v rozhodující bitvě u Bedriaka se podle Plútarcha prétoriáni zachovali nanejvýš zbaběle a prchli ještě před prvním střetem s protivníkem. Po Othonově porážce se pak zbylé oddíly prétoriánů přidaly na stranu dalšího pretendenta trůnu Vespasiana a zúčastnily se na jeho straně i druhé bitvy u Bedriaka. V průběhu bitvy byla část gardy povolána, aby posílila kolísající šik Vespasianovy armády. Podařilo se jim zachránit linii a odrazit nepřátele, následně však byli sami zase odraženi zpět intenzívní palbou protivníkovy artilerie. Velmi horlivě si staré Othonovy cohortes praetoriae počínaly také při dobývání prétoriánského tábora v samotném Římě, kde se střetly s částí Vitelliem nově vytvořené prétoriánské gardy.
Následně nacházíme vojáky prétoriánské gardy v boji v bitvě u Lugduna (197 n. l.). Pravé křídlo vojska Septimia Severa se ocitlo ve velkých nesnázích. Severus tedy přispěchal s prétoriány svým vojákům na pomoc. Jeho zásah však šťastný nebyl, prétoriáni utrpěli vážné ztráty a byli téměr zničeni. Sám Septimius Severus přišel o koně a ocitl se v nebezpečné pozici. Situaci se nakonec podařilo zachránit díky císařovu statečnému obracení již ustupujících oddílů zpět do boje, díky vítězství na druhém křídle a díky zásahu Laetovy jízdy, která přišla na pomoc.
Krátká, zhruba jednoroční vláda bývalého prefekta prétoriánů Marka Opellia Macrina byla roku 218 n. l. ukončena bitvou poblíž Antiocheie proti armádě vzdorocísaře Elagabala. Většina vojska Macrina opustila a dezertovala k nepříteli. Jen jeho prétoriánská garda statečně vzdorovala přesile nepřátel. Teprve poté, co sám Macrinus z boje utekl, nechali se i prétoriáni přemluvit, že dále bojovat za uprchlíka je zbytečné, a přešli na stranu Elagabala také.
Prétoriáni zasáhli do bojů i při Aurelianově válce proti Zenobii z Palmýry. V bitvě u Emesy byli vybraní vojáci gardy v bitevním šiku a napomohli k porážce nepřátelského vojska, ačkoliv přesnější zprávy o jejich činech nemáme.
Výše jsou uvedeny přímé zmínky v našich písemných pramenech o bojujících prétoriánech. Nicméně z některých nepřímých náznaků v pramenech se dá usuzovat, že i v některých dalších případech se vojáci gardy mohli účastnit přímých bojů s nepřítelem. V bitvě u Milvijského mostu se utopil Maxentius i s částí své gardy při pokusu ustoupit před nepřítelem po pontonovém mostu přes řeku Tiberu. Vzhledem k okolnostem je poměrně pravděpodobné, že se prétoriáni účastnili i samotných bojů. Při obléhání Hatry se císař Septimius Severus nacházel se svými strážci přímo v oblasti bojů a řada z nich byla údajně střelami zraněna, i když v tomto případě se zdá, že prétoriáni zde byli jako ochránci císaře a samotných bojů se nejspíš přímo neúčastnili.
Ostatně víme také, že cohortes praetoriae pochopitelně doprovázely i další císaře na jejich taženích, a je tedy možné, že se při nich dostali i do boje s nepřítelem. Zdá se, že relativně významnou roli mohla hrát garda především při Traianových taženích proti Dákům a Parthům a při taženích Marka Aurelia a Lucia Vera proti Germánům a opět Parthům. Zvláště právě v případě období vlády Marka Aurelia víme, že ve válkách zahynuli dva praefecti praetorio a epigrafické památky nám ukazují, že v tomto období byly ztráty vojáků prétoriánské gardy podstatně vyšší než v jiných obdobích. Částečně je to samozřejmě způsobeno morovou epidemií, která tehdy řádila, nicméně poměrně pravděpodobně je částečně důvodem nejspíš také zapojení gardy v některých bojových operacích.
V několika případech se z pramenů dozvídáme, že některý z prétoriánských prefektů byl vyslán na samostatnou válečnou misi, ve které měl hlavní velení nad vojskem. Císař Domitianus vyslal prefekta Cornelia Fuska proti Dákům a Germánům, přičemž sám prefekt byl v těchto bojích zabit. O prefektech vedoucích bojové operace za vlády Marka Aurelia už byla řeč. Když táhl Septimius Severus na Řím, vyslal proti němu Didius Iulianus prétoriánského prefekta Tullia Crispina s loďstvem, ten však byl odražen. Roku 296 zlikvidoval praefectus praetorio Asclepiodotus v Britanii usurpátora Allecta. Později prétoriánský prefekt Rufius Volusianus porazil v Africe usurpátora Domitia Alexandra. Je velice pravděpodobné, že tito praefecti praetorio měli na tažení k dispozici i část gardy, kterou mohli nasadit do přímých bojů.
Jako důkaz pro zapojení vojáků gardy v některých válkách bývájí někdy udávány i epigrafické památky, které připomínají vojenská vyznamenání, která dostali někteří z prétoriánů. Předpokládá se v takových případech, že je dostali za zásluhy v boji. Jedná se jistě o relevantní argument, nicméně jak správně poukázal D. B. Campbell, neměli bychom jeho váhu příliš přeceňovat, neboť ve skutečnosti z nápisů nevíme, za co přesně tito vojáci svá vyznamenání obdrželi.
Jak jsme viděli, prétoriánská garda se účastnila v době císařství přímých bojů jen velmi zřídka. Ostatně nasazení v bitvách nikdy nebylo jejím primárním účelem. Víme, že hlavní úkoly a využívání prétoriánů bylo zcela jiné. Rozhodně se tedy za císařství nejednalo o bojovou elitu, která by svými schopnostmi a výcvikem čněla nad běžné legionáře a jejíž nástup by rozhodoval bitvy.
Na druhou stranu není správný a nijak opodstatněný ani názor, že šlo především spíše o ceremoniální palácovou stráž bez větších bojových kvalit. Tento pohled pramení především z faktu, že garda se jen zřídka vyskytla v opravdových bitvách, a z některých pohrdavých zmínek v pramenech o zhýčkanosti, svévolnosti, pohodlném životu a neuvyklosti nepohodlí válečných tažení u prétoriánů. Plútarchos například o Othonových prétoriánech píše následující:
… byli změkčilí, neboť zaháleli a vedli nevojenský způsob života, trávíce většinu času v divadlech, na slavnostech a představeních, takže z pýchy a vychloubačnosti chtěli od sebe oddálit všechny povinnosti, jako by byli k tomu, aby je plnili, příliš vznešení, nikoli slabí a bezmocní.
A je pravdou, že v dlouhé historii prétoriánské gardy by se našlo několik období, kdy tomu tak možná do jisté míry opravdu bylo. Někteří císařové (např. Commodus, Alexander Severus apod.) dopřávali své gardě značné volnosti a je tedy možné, že v těchto obdobích upadly i bojové schopnosti jejích vojáků. Na druhou stranu bychom tyto zmínky neměli ani příliš přeceňovat. To, že prétoriáni vedli ve srovnání s legiemi značně pohodlný a přepychový městský život ještě automaticky neznamená, že tím byly sníženy jejich bojové kvality. Navzdory výše uvedenému Plútarchovu komentáři (a podobným Tacitovým poznámkám) o Othonových prétoriánech jsme mohli vidět, že když byli tito muži nasazeni v boji, většinou si vedli dobře (útok na Gallii Narbonskou, uhájení Placentie proti přesile, bitva u Castora, druhá bitva u Bedriaka atd.).
Viděli jsme, že první císař Augustus vytvořil prétoriánské kohorty z vybraných vojáků svých vojsk a o jejich bojových kvalitách tedy netřeba pochybovat. Následující císařové způsob výběru mužů pro gardu změnili, nicméně to neznamená, že by vojáci neprocházeli výcvikem srovnatelným s tím legionářským. Výzbroj a výstroj rozhodně také nebyla nijak podřadná. Ačkoliv jim chyběla bojová zkušenost, totéž se dá říci i o řadě legií v klidnějších částech impéria. Od začátku 3. století dále pak byli prétoriáni opět z velké části vybírání z řad legionářů, takže tu opět máme výborně vycvičené a zkušené válečníky. Mohli jsme vidět, že ačkoliv to nebylo jejich hlavním úkolem, byly občas prétoriánské kohorty nasazeny v bitvách, přičemž jejich výkony byly obvykle poměrně dobré. Najdou se samozřejmě i případy, kdy prétoriáni v boji zklamali, to se však dá říci také o v podstatě jakékoliv legii.
Obecně tedy můžeme říci, že prétoriánská garda v době císařství rozhodně nebyla koncipována jako jednotka pro první řady bitevních linií a nebývala tak obvykle ani využívána. Její úkoly byly jiné. Bylo-li to však nutné či z nějakého důvodu vhodné, mohly být většinou cohortes praetoriae bez jakýchkoliv obav nasazeny i v pravidelných bitvách a skutečných válečných situacích, přičemž se mohly směle měřit s boji prověřenými příhraničními legiemi a pomocnými sbory. Ačkoliv situace a stav gardy se pochopitelně v průběhu času měnily a našli bychom slavnější i méně slavná období, bojové schopnosti prétoriánů tedy nebyly po naprostou většinu historie gardy nijak významně horší ani lepší než u běžných legií.
Prétoriánský tábor (castra praetoria)
Roku 23 n. l. stáhl císař Tiberius na radu svého prétoriánského prefekta Seiana všechny kohorty prétoriánů do Říma. Jako důvod byl udáván lepší dohled nad disciplínou vojáků a také vzhledem k většímu napojování prétoriánů na administrativní úkoly to zřejmě bylo potřeba. Zmiňovány však byly i nějaké postranní úmysly. Aby je bylo kam umístit, byl vybudován prétoriánský tábor (castra praetoria).
Brána v severní hradbě prétoriánského tábora
Tábor se rozkládal na pahorku Viminal v severovýchodní části Říma, mezi cestami via Tiburtina a via Nomentana – tedy až za tzv. pomeriem (pomerium = posvátná hranice města Říma). Bylo to jedno z nejvýše položených míst v okolí Říma a castra praetoriaodtud střežila severní přístupy k městu. Svým obvodem byl tábor vybudován podle klasického římského modelu – tvořil zhruba obdélník o stranách dlouhých 440 a 380 metrů s oblými rohy. Zdi tábora, jež můžeme v Římě vidět i v dnešní době, tedy uzavíraly plochu 16,72 hektarů, což je o něco méně než průměrný legionářský tábor na hranicích impéria. Plocha tábora by při porovnání s legionářskými pevnostmi naznačovala kapacitu zhruba 4 000–6 000 mužů. Nicméně omezené archeologické odkryvy (na ploše tábora se stále nachází vojenské prostory) ukázaly zvláštní klenuté místnosti nacházející se uvnitř hradby a stopy dvoupatrových budov. Nic z toho se u běžných legionářských pevností nevyskytuje. Navíc je velmi pravděpodobné, že se zde nenacházely některé budovy obvyklé v pohraničních stálých táborech (principia, praetorium, fabrica, thermae, valetudinarium). Vzhledem k blízkosti města nebyly potřeba. Je proto zřejmé, že prétoriánský tábor mohl pojmout vojáků mnohem více. B. Rankov odhaduje, že zde mohlo být ubytováno přes 12 000 prétoriánů a S. J. Binghamová uvádí dokonce přibližnou hodnotu 15 000 vojáků. Je také nutné zmínit, že přes pozdější zvýšení velikosti gardy tábor nebyl přebudováván ani rozšiřován a že před postavením svého vlastního tábora (castra urbana) zde byli kromě prétoriánů ubytováni i členové městských kohort.
Jak už bylo řečeno, vnitřní zástavba není přesně známa. Avšak omezené odkryvy a některé další prameny nám v tomto ohledu nějaké informace přinášejí. Již jsem psal o dvoupatrových budovách, avšak většinu ubikací pro vojáky tvořily domy jednopatrové. Přesto se zdá, že castra praetoria byla vybudována tak, aby se na malé ploše mohlo ubytovat co nejvíce vojáků. Dále se uvnitř tábora nacházela svatyně pro vojenské odznaky prétoriánské gardy, tribunál, svatyně boha Marta, zbrojnice (armamentarium) a vězení. V severní části byl oltář Fortuny Restitutrix, který byl vybudován pravděpodobně za vlády císaře Caracally. Před prétoriánským táborem směrem k městu ležela přehlídková plocha.
Severovýchodní nároží tábora
Původní hradba kolem tábora vybudovaná Tiberiem měla betonový základ, který byl obložen červenými cihlami, byla zhruba 4,7 metrů vysoká a zakončená cimbuřím. Ještě dnes je jasně vidět, kam až sahala. Opevnění bylo zesíleno minimálně šestnácti věžemi (jsou zde započítány i věže náležející k branám), ovšem mohlo jich být až dvacet. V průběhu času bylo mnohokrát opravováno a upravováno. Roku 69 n. l. byla hradba poškozena v občanských válkách a následně opravena císařem Vespasianem (69–79). Na další výraznější změny si zdi prétoriánského tábora počkaly až do počátku 3. století, kdy byly opraveny a zvýšeny pravděpodobně císařem Caracallou (211–17). Po obléhání roku 238 byly hradby opraveny a byly zvýšeny obranné věže tábora a přidány nové. V roce 271 obehnal císař Aurelianus Řím mohutnými hradbami, do kterých byl zapojen i prétoriánský tábor. Znamenalo to zvýšení zdí tábora téměř na úroveň věží z roku 238 a přidání nových věží a cimbuří. K posledním úpravám došlo někdy kolem roku 310, kdy císař Maxentius v očekávání obléhání města opět hradby zvýšil.
Nebylo mu to nic platné. Roku 312 podlehl v bitvě u Milvijského mostu a nový pán Říma – Constantinus – rozpustil prétoriánskou gardu a jako symbolické gesto jejího zrušení dal zbořit vnitřní zeď tábora prétoriánů.
Závěr
Prétoriánská garda bývala a bývá často dávána za čirý příklad zvůle, hamižnosti a sobeckosti. Poukazuje se na její nevěrnost, touhu po moci a penězích a především na její časté dosazování a sesazování císařů podle vlastních potřeb. Podíváme-li se však pozorněji na historii její i historii římské říše, zjistíme, že situace není ani zdaleka tak prostá, jak se zdá.Je pochopitelné, že již poměrně krátce po svém vzniku začala prétoriánská garda významně promlouvat i do politického života Říma. Předpoklady pro to získala v průběhu prefektury Seiana za vlády Tiberia. V té době byla celá garda stažena do tábora přímo ve městě. V souvislosti s růstem civilních, administrativních úkolů gardy a také s růstem pravomocí úřadu praefectus praetorio, se důstojníci gardy, především však její velitel, dostávali stále více do kontaktu s politickými záležitostmi města a říše, začali být jimi ovlivňováni a začali je ovlivňovat. Řadu precedentů pro to vytvořily právě zcela výjimečné kompetence, které svého času patřily Seianovi. Čas od času získal tento proces novou energii přispěním dalších podobně výjimečných prefektů (Perennis, Plautianus). Tito muži na sebe dokázali díky slabosti a přílišné důvěře panovníků strhnout velmi významné kompetence a to i na úkor císaře samotného. Prameny nám o nich říkají, že v podstatě vládli oni namísto císaře. Postupem času se úřad prétoriánského prefekta stal nejvýznamnějším v celém impériu a ovládal rozsáhlé pravomoci jak vojenské tak i civilní. Je poměrně logické, že v souvislosti s četnými kontakty s politiky začali mít i důstojníci gardy své vlastní politické ambice a cíle, které se snažili v různé míře uskutečňovat. Situace pro ně byla o to lákavější, že často mohli počítat s podporou části vojáků prétoriánských kohort, kteří tvořili nejsilnější a také císaři nejbližší vojenskou složku nejdříve v celé Itálii, později od časů Septimia Severa již jen v Římě. Prétoriánská garda respektive její důstojníci se samozřejmě stejně jako každý jiný (nejen politický) subjekt v říši snažili jednat co nejvíce ve svém vlastním zájmu. Skutečnost zcela jistě logická a pochopitelná. Sílu i motivy prétoriánské gardy si samozřejmě velice záhy uvědomili i samotní císaři. Není proto divu, že první věc, kterou mnozí císaři za své vlády udělali, byla návštěva prétoriánského tábora a slib peněz prétoriánům.
Jak jsem již psal, našimi prameny bývá velice často zmiňována a také patřičně zdůrazňována účast prétoriánů na sesazování/vraždách a dosazování císařů. Není nijak překvapivé, že zabití císaře oddílem, který jej přísahal chránit, vyvolá pobouření a nevoli. Je třeba si ovšem uvědomit, že pohraniční legie si císaře určovaly právě tak často jako prétoriáni. V absolutní většině těchto případů také nejednala garda jako celek. Spiknutí se většinou účastnila jen malá část výše postavených důstojníků a zbytek vojáků neměl o ničem ponětí. Například rozsáhlé Pisonovo spiknutí také zahrnovalo řadu důstojníků gardy, včetně jednoho z prefektů. Druhý prefekt a zbývající prétoriáni však o ničem neměli tušení a byli to právě oni, kdo po odhalení komplotu zatýkal a vyšetřoval spiklence včetně svých bývalých druhů. Podobných výstřelků se navíc garda dopouštěla většinou za vlády slabých, špatných vládců a v dobách politických krizí. Silní a schopní císaři jako např. Traianus, Marcus Aurelius nebo třeba Septimius Severus (ale samozřejmě mnozí další) dokázali své vojáky (nejen prétoriány) udržet v patřičných mezích a využít ve prospěch státu. Prétoriánská garda zcela jistě napáchala mnoho špatných a zavrženíhodných činů. Až na výjimky by však bylo chybou pohlížet na ni a priori jako na zpupnou, do morku kosti prohnilou instituci, bažící jen po moci a penězích.
Použitá literatura
Alston, R.: Roman Military Pay from Caesar to Diocletian, JRS 84, 1994, 113–123.
Baillie Reynolds, P. K.: The troops quartered in the castra peregrina, JRS 13, 1923, 168–187.
Bingham, S. J.: The Praetorian Guard in the Political and Social Life of Julio-Claudian Rome (PhD thesis), Ottawa, 1999.
Birley, A. R.: Making Emperors. Imperial Instrument or Independent Force?, in: Erdkamp, P. (ed.), A Companion to the Roman Army, Oxford, 2007, s. 379–395.
Bishop, M. C. – Coulston, J. C. N.: Roman Military Equipment: From the Punic Wars to the Fall of Rome, Oxford, 2006.
Breeze, D. J.: The Career Structure below the Centurionate during the Principate, ANRW II.1, 1974, 435–451.
Campbell, D. B.: The Marriage of Soldiers under the Empire, JRS 68, 1978, 153–166.
Campbell, B.: Elite strike force or honour guard? The Praetorian Guard of Rome, Ancient Warfare 10/4, 2016, 47–51.
Clauss, M.: Untersuchungen zu den principales des römischen Heeres von Augustus bis Diokletian. Cornicularii, speculatores, frumentarii (Dissertation), Bochum, 1973.
Connolly, P.: Dějiny římského vojska, Bratislava, 1992.
Connolly, P.: Greece and Rome at War, London, 1998.
Develin, R.: The Army Pay Rises under Severus and Caracalla, and the Question of annona militaris, Latomus 30, 1971, 687–695.
Domaszewski, A. von: Die Rangordnung des römischen Heeres, Bonn, 1908.
Durry, M.: Praetoriae Cohortes, RE XXII 2, 1954, 1607–1634.
Echols, E.: The Roman City Police: Origin and Development, CJ 53/8, 1958, 377–385.
Enßlin, W.: Praefectus praetorio, RE XXII 2, 1954, 2391–2502.
Feugére, M.: Weapons of the Romans, Stroud, 2002.
Kennedy, D. L.: Some Observations on the Praetorian Guard, AncSoc 9, 1978, 275–301.
Keppie, L.: The Making of the Roman Army: From Republic to Empire, London, 1998.
Keppie, L.: The Praetorian Guard before Sejanus, Athenaeum 84, 1996, 101–24.
Kerr, J. L.: The Role and Character of the Praetorian Guard and the Praetorian Prefecture until the Accession of Vespasian (PhD thesis), University of Glasgow, 1991.
Le Bohec, Y.: The Imperial Roman Army, London, 2001.
Liebenam, W.: Equites singulares, RE VI, 1909, cols. 312–321.
Mommsen, T.: Die Gardetruppen der römischen Republik und der Kaiserzeit, in: Gesammelte Schriften 6: Historische Schriften 3, Berlin, 1910, 1–16.
Mommsen, T.: Praetorium, Hermes 35, 1900, 437–442.
Platner, S. B. – Ashby, T.: Castra Praetoria, in: A Topographical Dictionary of Ancient Rome, London, 1929, 106–108.
Rankov, B.: Frumentarii, the Castra Peregrina and the Provincial Officia, ZPE 80, 1990, 176–182.
Rankov, B.: The Praetorian Guard, Oxford, 2001.
Richmond, I. A.: The Relation of the Praetorian Camp to Aurelian‘s Wall of Rome, PBSR 10, 1927, 12–22.
Southern, P. – Dixon, K. R.: The Late Roman Army, London, 2000.
Speidel, M. A.: Roman Army Pay Scales, JRS 82, 1992, 87–106.
Speidel, M. P.: Les prétoriens de Maxence, MEFRA 100, 1988, 183–186.
Syme, R.: Guard Prefects of Trajan and Hadrian, JRS 70, 1980, 64–80.
Waurick, G.: Die römischen Militärhelme von der Zeit der Republik bis ins 3. Jh. n. Chr. (dissertation), Mainz, 1976.
Webster, G.: The Roman Imperial Army of the First and Second Centuries AD, London, 1998.
Zwikker, W.: Studien zur Markussäule 1, Amsterdam, 1941.
Upraveno 19. 10. 2016 – přidána část o prétoriánech v boji; řada menších úprav v textu
Upraveno 7. 3. 2009 – přidány obrázky
Upraveno 9. 8. 2008
Vystaveno 5. 1. 2008
