Osud římských legionářů zajatých u Karrh a jejich údajná cesta do Číny

V bitvě u Karrh vybojované roku 53 př. n. l. mezi římským vojskem pod velením Marka Crassa a parthskou armádou vedenou vojevůdcem Surénou zahynulo na 20 000 římských vojáků, Parthové ukořistili množství římských vojenských odznaků sedmi legií a zajali zhruba 10 000 legionářů.(1) Jednalo se o jednu z nejkrutějších porážek, jakou kdy Římané okusili. Avšak bitvou u Karrh problémy nešťastných římských vojáků neskončily. V dalších letech museli ti, kteří se v samotné bitvě dokázali zachránit, čelit několika parthským útokům na syrskou provincii. Naštěstí pro ně se s touto situací dokázali tentokrát již vypořádat dobře. Těžší osud však byl připraven pro ubohé zajatce…

Informací o nich máme bohužel velmi málo. Jen pár drobných střípků rozházených v různých antických dílech. Přesto si můžeme udělat aspoň hrubou představu o jejich trampotách. Krátce po bitvě byli odvedeni do města Seleukeie stojícího hluboko v parthském území na západním břehu řeky Tigris naproti Ktésifóntu. Nevstoupili do něho ovšem tak, jak si na začátku tažení vysnili. Nevcházeli v pozici dobyvatelů. Naopak byli potupně vedeni v procesí, které záměrně parodovalo římský triumfální pochod. Takhle popsal celou situaci řecký historik Plútarchos:

„Crassovu hlavu a ruku poslal Surénas Oródovi do Arménie, v Seleukeii však prostřednictvím poslů rozšířil pověst, že vede Crassa živého, a připravil na posměch Římanům průvod, který potupně nazval triumf. Jeden ze zajatců, jakýsi Gaius Paccianus, který byl Crassovi velmi podobný, byl oblečen v ženský královský šat, dostal rozkaz nechat se oslovovat „Crassus“ a „imperátor“, byl posazen na koně a veden v průvodu. Před ním jelo několik trubačů a liktorů na velbloudech; na svazcích prutů byly zavěšeny měšce a na sekerách naraženy čerstvě uťaté hlavy Římanů. Za ním následovaly seleukejské hetéry a hudebnice, které zpívaly mnoho potupných písní zesměšňujících Crassovu zženštilost a nemužnost. Tohle byla podívaná pro všechny.“(2)

Další střípek informací pochází od Plinia staršího, díky němuž se dozvídáme, že římští zajatci byli poté odvedeni až do oblasti oázy zvané Margiana (dnes Merv, Turkmenistán) na severovýchodě parthské říše.(3) Celkově se od Karrh do Seleukeie a pak do Margiany jednalo o více než 2 400 km dlouhý pochod a Parthové ho Římanům jistě nijak neusnadňovali. Kdo ví, kolik z nich se ve skutečnosti cíle této cesty vůbec dožilo.

V Margianě byli Římané usazeni. Nejspíše se postupně stalo to, o čem spekuluje v jednom z veršů svých Ód římský básník Horatius – Římané se pravděpodobně s novým prostředím tak beznadějně vzdáleným od jejich skutečných domovů postupně sžili, brali si místní ženy a začlenili se do zdejšího běžného života.

Jak mohl Crassův bojovník s barbarkou
žít, poskvrněn tak potupným manželstvím?
Jak znectil všechen mrav i právo!
Tchánům z řad nepřátel léta sloužil

a pod vladařem parthským on, Marsičan
či Apulejec, na jméno, togu, štít
i věčnou Vestu zapomenul,
třebas chrám Iovův i Řím dál trvá!(4)

Zdá se, že někteří z bývalých legionářů snad vstoupili i do parthských služeb a možná dokonce po jejich boku i bojovali. Jednak to opět naznačuje Horatius, jednak by pro to mohla svědčit jedna historka z vojenského tažení Marka Antonia proti Parthům o 17 let později. Florus tvrdí, že Parthové nachystali na římské vojsko léčku, avšak k římskému táboru údajně přijel bývalý voják Crassova vojska v parthském oblečení, latinsky pozdravil a varoval své bývalé krajany před nebezpečím.(5) Mohlo by se tedy zdát, že máme důkaz pro službu bývalých římských vojáků v parthském vojsku, nicméně jak správně poukázal G. Sampson, Florova zpráva je značně podezřelá.(6) Ostatní prameny, které nás informují o Antoniově tažení, žádné podobné historky neuvádějí. Naopak Plútarchos tvrdí, že Římané byli zachráněni místními obyvateli a nikoliv Římanem zajatým u Karrh.(7) Je také dosti podezřelé, že by Parthové brali bývalé legionáře do boje proti jejich vlastním krajanům a riskovali tak zradu. G. Traina soudí, že se snad mohlo jednat o Římana, který ze svého zajetí uprchl a posléze se usadil v této oblasti.(8) Zdá se tedy poměrně pravděpodobné, že bývalí Crassovi vojáci mohli sloužit v parthském vojsku (ostatně využít značně velký počet vynikající pěchoty, která Parthům vždy chyběla, by bylo jen logické), ovšem nejspíš by byli využíváni spíše jen na východní hranici říše.

Víme, že Marcus Antonius se také snažil vyjednávat s parthskou říší o navrácení zajatců a orlů z Crassovy porážky.(9) Avšak úspěšný nebyl. Naopak v důsledku svých neúspěšných tažení do Parthie nakonec počty Římanů v parthském zajetí ještě rozmnožil.

K novému vývoji došlo až později za panování prvního římského císaře Octaviana Augusta. Ten se možná trochu překvapivě rozhodl proti nové válce s Parthií a namísto toho použít diplomacii. Pomocí složitých jednání se mu podařilo v roce 20 př. n. l. uzavřít mír a získat zpět nejen ztracené vojenské standarty ze všech dosavadních válek (Crassovy i Antoniových), ale údajně také většinu dosud žijících zajatých vojáků. Mnoho Crassových vojáků však už muselo být v té době (po více než 30 letech) po smrti, někteří také údajně z hanby spáchali sebevraždu a někteří se skryli, protože se nechtěli vrátit.(10)

Vždy jednou za čas se v médiích objeví populární historka o vesnici v Číně, kterou údajně založili římští vojáci, kteří přežili bitvu u Karrh, přičemž jejich potomci (lidé s výraznými europoidními rysy – mimo jiné např. zelené oči, blonďaté vlasy, nadprůměrná výška apod.) prý v oné vesnici žijí dodnes. Ve starověku se ona vesnice nazývala Li-kan (骊靬; nebo též Li-čchien či Li-ťien – čínské znaky názvu vesnice mají více variant), dnes se jedná o vesničku Li-čchien-cchun (dříve známou jako Če-laj-čaj) v čínské provincii Kan-su, na okraji pouště Gobi. V samotné vesnici se údajně udržují legendy, podle kterých jsou dávnými předky dnešních obyvatel Římané.

Celá teorie vychází z práce amerického sinologa Homera Dubse, který své názory zveřejnil v několika publikacích ve 40. a 50. letech 20. století.(11) Anabáze legionářů, kteří měli Li-kan osídlit, údajně vypadala přibližně následovně. Po prohrané bitvě u Karrh bylo 10 000 římských vojáků zajato. Nejdříve byli potupně vedeni v parodii na římský triumfální pochod v Seleukeii. Následně museli absolvovat velmi dlouhý a jistě vyčerpávající pochod do oblasti oázy Margiana (dnes Merv, Turkmenistán) v severovýchodní části Parthie. Zde byli ti, kteří cestu přežili, usídleni. Podle H. Dubse několik Římanů uniklo z Margiany a vydalo se na východ, kde si na živobytí vydělávali jako žoldnéři. Roku 36 př. n. l. se tito vojáci údajně nacházeli ve službách hunského náčelníka nazývaného v čínských pramenech Č'-č' (郅支), který ovládal menší říši ve střední Asii, nejspíš na horním toku řeky Talas (zhruba na hranici dnešního Kazachstánu a Kyrgyzstánu). Č'-č' se dostal do sporu s čínskou říší, která proti němu vyslala vojsko. Onoho roku 36 př. n. l. došlo k bitvě, které se zúčastnilo i více než 100 římských žoldnéřů ve službách Č'-č' a ve které Číňané zvítězili. Římané se následně vzdali, byli prý odvedeni do Číny a usazeni právě v oblasti vesnice Li-kan.

Příběh je to jistě fascinující, zajímavý a velice atraktivní. Nicméně H. Dubs se ve své teorii neopírá v podstatě o žádná fakta. Uvádí jen několik málo velmi nejednoznačných náznaků, které navíc dosti pochybně interpretuje. Vyvodit z nich výše uvedenou konstrukci vyžaduje vskutku značnou dávku fantazie. Pojďme se tedy nyní na Dubsovy doklady podívat podrobněji.

1) Prvním a nejdůležitějším dokladem je existence vesnice s názvem Li-kan, kterou můžeme nalézt v čínských administrativních záznamech z roku 5 n. l. Termín Li-kan údajně Číňané používali také pro označení římské říše. Zde má tedy základ domněnka, že v Číně tehdy existovala vesnice, která údajně musela mít vzhledem ke svému názvu něco společného s římskou říší/Římany – tedy že ji nejspíše nějací Římané obývali. Roku 9 n. l. se navíc čínského trůnu zmocnil usurpátor Wang Mang, který město přejmenoval na Ťie-lu (揭虜), čínské slovo znamenající podle Dubsovy interpretace buď „pozdvižení zbabělci [vězni]“ nebo „zbabělci [zajatí] při zteči [města]“. To by mělo opět poukazovat na Crassovy legionáře, kteří měli být zajati, když čínské vojsko dobylo hunské město.

2) V čínských kronikách je o výše uvedené bitvě mezi Č'-č' a čínskou armádou roku 36 př. n. l. uvedeno, že na straně Hunů bylo více než 100 vojáků, kteří byli postaveni před branou města ve formaci připomínající vzhledem rybí šupiny. Před městem byla údajně také postavena dvojitá palisáda. Z těchto dvou faktů vyvodil H. Dubs, že oněch více než 100 vojáků museli být Římané. Formace připomínající rybí šupiny musela být dle jeho názoru římská sevřená štítová sestava zvaná testudo. Hunové byli typičtí stepní válečníci, kteří typicky bojovali s luky a na koni, a proto mohli dle Dubse jen těžko bojovat opěšale, a navíc v tak sofistikované formaci. Ani jiné národy nacházející se v dané oblasti či blízkém okolí by údajně nedokázaly bojovat takovýmto způsobem. Stejně tak se H. Dubs domníval, že jen Římané mohli u města vybudovat dvojitou palisádu. Hunové údajně, jako národ kočovníků, žádná taková opevnění nestavěli a Řekové prý také ne. Naproti tomu Římané jsou známí svými pokročilými opevňovacími technikami a palisáda byla prý standardním římským fortifikačním prvkem. Je tedy nasnadě, že Č'-č' musel mít k dispozici zkušené římské stavitele opevnění. Ze zpráv se také dozvídáme, že po vítězné bitvě čínská armáda zajala a odvedla 145 lidí (zbytek byl buď pobit nebo uvržen do otroctví a rozdán spojencům, kteří se na čínské straně tažení účastnili). Podle H. Dubse těch 145 zajatců zcela jistě museli být právě oni římští legionáři, kteří po smrti svého velitele Č'-č' nejspíš přestali bojovat.

3) Zdá se, že čínský vojevůdce pořídil malby, které zobrazovaly události z dobývání města, a ty byly poté prezentovány na dvoře čínského císaře. Něco takového je údajně v tehdejším čínském prostředí unikátní, protože nejsou dochovány zprávy o žádných dalších malbách té či dřívější doby, které by znázorňovaly skutečné události (oproti mnoha zprávám o malbách zachycujících čínské legendy, slavné osobnosti či morální poselství). Jednalo se tedy o naprostou novinku a Dubs se proto domnívá, že tyto malby musely být opět inspirovány Římany, pro které bylo běžné zachycovat na malbách skutečné události z válečných tažení.

No, a to je v podstatě všechno. Výše uvedené skutečnosti a konstrukce dal Dubs do souvislosti s bitvou u Karrh a zatažením zajatých římských vojáků do Margiany, odkud už to bylo „pouhých“ asi 900 km vzdušnou čarou k hunskému městu na řece Talas, a vytvořil známou teorii o legionářích, kteří se jako žoldnéři protloukali střední Asií, až nakonec skončili v čínském zajetí, daleko od svých domovů, v hloubi čínského území.

Mapa oblasti s vyznačenými hlavními body, kterými by museli Římané projít.

Již na první pohled je zcela zřejmé, že celá teorie stojí na více než vratkých základech a spojení těchto časově i geograficky značně vzdálených událostí a míst je extrémně spekulativní. Pozornější zkoumání pak odhalí i další slabiny této teorie. Nejdříve je třeba se pozastavit u samotného jména Li-kan. Vývoj významu slova Li-kan je totiž poněkud složitější. Jedná se vlastně nejspíš o přepis a zkrácení řeckého jména Alexandria (které bylo pro Číňany jen těžko vyslovitelné). Bohužel není jasné, které místo přesně měli pod tímto pojmem tehdejší Číňané na mysli. V tehdejší Číně měli pochopitelně jen velmi mlhavé představy o zemích na západ od jejich nejbližších sousedů. Věděli, že tam leží Parthie a věděli, že za ní se nachází další velká říše. Přesnější informace však neměli. Li-kan mohlo původně označovat původní egyptskou Alexandrii, nebo mohlo označovat některou z mnoha Alexandrií založených Řeky při jejich taženích v Asii (často zmiňována bývá v tomto ohledu nejvýchodněji ležící a velmi významná Alexandria Eschaté). Nicméně název nemusel (ať už od začátku nebo postupně v průběhu vývoje) pojmenovávat konkrétní město, mohlo jím být myšleno i nějaké větší území. Navrženy byly badateli různé další oblasti, např. Hyrcania, Sýrie, řecká království v Asii (Bactria, Sogdiana, Fergana), seleucká říše atd. Nebo se možná mohlo jednat jednoduše o jakékoliv jiné vzdálené západní země mimo v Číně tehdy známé oblasti.(12) Z čínských pramenů víme, že termín Li-kan označoval stejné země jako termín Ta Čchin (大秦). Zároveň víme, že termín Ta Čchin byl později – poprvé prokazatelně zhruba pro období kolem roku 166 n. l. – používán i pro označení římské říše. Jestli to však platilo i v době kolem roku 5 n. l., kdy máme poprvé vesnici Li-kan doloženou v pramenech, nebo v době kolem roku 36 př. n. l., kdy snad mohla být podle Dubsovy teorie vesnice založena, zdaleka není jisté. Naopak se zdá pravděpodobnější, že v dřívějších dobách označoval výraz Ta Čchin spíše řecká království a stejně tak i výraz Li-kan.(13) Ostatně přijmeme-li Dubsovu myšlenku, že s ohledem na název vesnice v ní museli přebývat cizinci, jistě by bylo mnohem pravděpodobnější předpokládat zde potomky řeckého obyvatelstva z podstatně bližších oblastí Sogdiany či Fergany (čemuž by ostatně více odpovídalo i pojmenování města po Alexandrii), což byla ostatně i Dubsova prvotní myšlenka a pro tuto variantu rozsáhle argumentuje i Ch. A. Matthew.(14) I kdyby zde přece jen sídlili (třeba částečně) nějací Římané, opět by bylo pravděpodobnější myslet spíše na obchodníky, nežli na vojáky. Ať tak či onak, je tím samozřejmě zpochybněna celá teorie, protože základním pilířem Dubsových vývodů je předpoklad, že právě protože byla vesnice pojmenována po římské říši, museli v ní přebývat Římané.

Štítová formace připomínající rybí šupiny byla H. Dubsem považována za důkaz přítomnosti vojenského elementu nepocházejícího z prostředí hunských či obecně stepních válečníků, kteří bojovali převážně na koni a za použití luků a kopí, v bitvě o město na řece Talas. Podle jeho názoru by takto sofistikovanou pěší formaci Hunové vytvořit nemohli. Původně se domníval, že se mohlo jednat o žoldáky z řeckou kulturou ovlivněných oblastí Sogdiany, kde mohla být stále do jisté míry udržována tradice řecké falangy s překrývajícími se štíty, které by mohly připomínat rybí šupiny.(15) Později pod vlivem svého kolegy, významného znalce starověku W. W. Tarna, svůj názor změnil a přiklonil se k domněnce, že se spíše mohlo jednat o římskou formaci testudo (želva), která je typická právě svou sevřenou štítovou hradbou, která chrání sestavu i shora.

Testudo použitá při dobývání dácké pevnosti
Traianův sloup (začátek 2. stol. n. l.)

Formace tvořené hradbou z překrývajících se štítů, které by mohly připomínat rybí šupiny, však zajisté nejsou výlučnou doménou římského vojenství. Ostatně na rozdíl od jiných takových útvarů římská testudo při pohledu z boku ve skutečnosti rybí šupiny nepřipomíná, protože zde nedochází k překrývání štítů, ty se jen dotýkají. Pouze při pohledu shora na střechu štítů zakrývající formaci, kde se již štíty překrývaly, se člověku případně můžou vybavit rybí šupiny.(16) Testudo také nedává smysl v kontextu boje popisovaného čínskými historiky. Podle nich manévrovali vojáci ve formaci připomínající rybí šupiny před hunským městem a poté, co je čínští lučištníci začali ostřelovat, stáhli se branou zpět do města. To by byl ovšem nelogický sled událostí. Římská testudo byla formace nejvhodnější pro ochranu před přilétajícími šípy a jinými projektily a naopak dosti nevhodná pro nějaké rozsáhlejší manévrování. Logické by tedy bylo manévrování v rozvolněnější formaci a teprve po začátku ostřelování přechod k testudo, která by vojáky ochránila před šípy. Sled událostí, jak jej známe z čínských pramenů, tedy použití želvy příliš nenasvědčuje. Naopak to vypadá, že vojáci byli rozestaveni v sevřené formaci s překrývajícími se štíty, ovšem bez střechy ze štítů nad svými hlavami, která je typická pro římskou testudo, a poté, co je začaly kosit čínské šípy, se v rychlosti stáhli do města.(17)

Testudo použitá při dobývání germánské pevnosti
Sloup Marka Aurelia (konec 2. stol. n. l.)

Každopádně podobné hustě sevřené sestavy s překrývajícími se štíty praktikovala i řada jiných armád v průběhu dějin. Sám Dubs zmínil na některých místech řeckou falangu(18) a žoldáci z bližších oblastí ovlivněných helénskou kulturou by jistě byli pravděpodobnějším vysvětlením než Římané. Není ani vyloučeno, že i sami Hunové, kdyby se z nějakého důvodu rozhodli z části bojovat opěšale, by mohli vytvořit sevřenou štítovou hradbu. Hunové proti čínskému vojsku bránili své město, což není situace typicky vhodná pro jízdní boj, jak ho praktikovaly stepní národy. Pravděpodobné jsou zde spíše bleskové jízdní výpady z opevněných pozic a rychlý návrat zpět a obrana klíčových strategických poloh v hustě sevřený defenzivních pěších formacích, kde je překrývání štítů nasnadě. Ať tak či onak, jen těžko lze z takto stručného a neurčitého popisu (formace připomínající rybí šupiny) vyvozovat přítomnost římských legionářů na bojišti. Zcela nemožné to jistě není, ovšem vzhledem k okolnostem můžeme tuto domněnku považovat za extrémně nepravděpodobnou.

Potíže vyvstanou i při posouzení Dubsovy argumentace ohledně dvojité palisády postavené před městem. Římané skutečně používali pokročilé opevňovací techniky a vícenásobné defenzivní struktury (např. více příkopů apod.) a jistě v některých případech používali i palisády. Avšak dvojitá palisáda, pokud vím, nebyla dosud zjištěna u žádné římské obranné stavby, ačkoliv v tomto směru máme poměrně bohaté písemné i archeologické prameny. Pokud byla dvojitá palisáda v římském kontextu používána, rozhodně se nejednalo o typický defenzivní prvek, jak se domnívá Dubs, ale spíše o výjimku.

Ještě významnější je však skutečnost, že navzdory opačnému tvrzeni H. Dubse (který se v tomto opírá o informace od W. W. Tarna) máme archeologické doklady potvrzující, že středoasijské kočovné kmeny včetně Hunů ve skutečnosti používaly vícenásobná opevnění podobná tomu popsanému v souvislosti s výše uvedenou bitvou a to stejné platí pro Řeky.(19) Je tedy zřejmé, že použití dvojité palisády nejenže nemuselo mít naprosto nic společného s římskými vojáky, je dokonce mnohem pravděpodobnější, že takové opevnění bylo ve skutečnosti postaveno samotnými Huny.

Dále je třeba také podotknout, že nikde není zmíněno, že oněch 145 zajatců odvlečených vítěznou čínskou armádou se rekrutovalo právě z řad bojovníků z oné štítové formace. Je to jen Dubsova spekulace. O dalším osudu těchto mužů po jejich ústupu do města nemáme ve skutečnosti žádné informace. Badatel Ying-shin Yü navíc poukázal na to, že způsoby, jakými tehdejší čínská říše nakládala se zajatci, jsou ve skutečnosti v kontrastu s tím, jak si H. Dubs představuje přesídlení těchto mužů a vznik a správu vesnice Li-kan.(20)

Co se týká údajných čínských maleb scén z dobývání hunského města a jejich inspirace v římském umění, zde se znovu jedná o čisté a ničím nepodložené spekulace. Věrohodné doklady pro to opět nejsou žádné.

Roku 2007 byly několika dnešním obyvatelům vesnice Li-čchien-cchun odebrány vzorky DNA pro genetické testování mající za cíl přinést nové světlo do teorie o původu těchto lidí. Výsledky testů DNA ukázaly, že dnešní obyvatelé vesnice vykazují silnou příbuznost s běžnou čínskou populací a v jejich genetické výbavě nejsou žádné náznaky poukazující na to, že by jejich dávnými prapředky mohli být Římané. Autoři studie dospěli k závěru, že legenda o původu obyvatel Li-čchien-cchun z římských žoldáků pravděpodobně není ničím více než jen zajímavou teorií.(21)

Ostatně i kdyby se přítomnost „evropského prvku“ v populaci vesnice prokázala, stále by to zdaleka nedokazovalo původ obyvatel z Crassových vojáků. Již jsme viděli výše, že řecké kořeny se zdají být rozhodně o něco pravděpodobnější variantou. Další důležitý aspekt je ten, že jak výše zmiňované hunské město, tak i vesnice Li-kan se nacházely poblíž významných starověkých obchodních stezek. I z tohoto důvodu by proto bylo opět pravděpodobnější hledat případně prapůvod obyvatel vesnice Li-čchien-cchun spíše u obchodníků pocházejících ze západních zemí než u zajatců od Karrh.

Jak jsme viděli, celá teorie se opírá pouze o několik nejasných, nepřímých a vzájemně nesouvisejících zmínek v antických pramenech, které jsou dosti fantasticky interpretovány tak, aby vytvořily zdánlivě logický celek. Bližší pohled na interpretace jednotlivých faktů navíc ukáže, že žádná z nich není přesvědčivá a nemůže obstát při kritickém zkoumání. Vážné námitky byly vzneseny jak proti jednotlivým argumentům, tak i proti jejich spojení a tedy celkové konstrukci. Ačkoliv Dubsem nastíněný vývoj událostí není zcela nemožný, můžeme s klidným svědomím říci, že je velmi nepravděpodobný a pokud se v budoucnu nenajdou nějaké další doklady svědčící v jeho prospěch, rozhodně ho nemůžeme považovat ani vzdáleně za prokázaný. Výstižně celou situaci shrnul M. G. Raschke, který o Dubsově teorii lakonicky prohlásil, že se jedná pouze o „středně zajímavou fikci“.(22)

Chtěl bych na tomto místě poděkovat panu PhDr. Vladimíru Liščákovi CSc. za pomoc se správným přepisem čínských jmen a názvů a další cenné rady.

Použitá literatura:

Ball, W.: Rome in the East: The Transformation of an Empire, London/New York, 2000.

Campbel, D. B.: Romans in China?, Exercitus 2/3, 1987, s. 38–39.

Dubs, H. H.: A Military Contact between Chinese and Romans in 36 B.C., TP 36.1, 1948, s. 64–80.

Dubs, H. H.: A Roman city in ancient China, London, 1957.

Dubs, H. H.: A Roman city in ancient China, G&R 4.2, 1957, s. 139–148.

Dubs, H. H.: A Roman Influence upon Chinese Painting, CP 38.1, 1943, s. 13–19.

Dubs, H. H.: An Ancient Military Contact between Romans and Chinese, AJPh 62/3, 1941, s. 322–330.

Ferguson, J.: China and Rome, ANRW II 9.2, 1978, s. 581–603.

Gruber, E.: Rome, China, and Roman Li-chien, 2004.

Gruber, E.: The Origins of Roman Li-chien, 2007.

Hulsewé, A. F. P.: China in Central Asia, Leiden, 1979.

Christopoulos, L.: Hellenes and Romans in Ancient China (240 BC – 1398 AD), Sino-Platonic Papers 230, Kobe, 2012.

Kettenhofen, E.: Deportations. II. In the Parthian and Sasanian Periods, in: Encyclopaedia Iranica VI, 1996, s. 297–308.

Matthew, Ch. A.: Greek Hoplites in an Ancient Chinese Siege, JAH 45, 2011, s. 17–37.

Oswald, K.: Signis Parthicis receptis: Die Heimkehr der verlorenen Feldzechen von Carrhae in den Medien der augusteischen Zeit, Frankfurter elektronische Rundschau zur Altertumskunde 18, 2012, s. 1–28.

Raschke, M. G.: New Studies in Roman Commerce with the East, ANRW II 9.2, 1978, s. 604–1361.

Sampson, G. C.: The Defeat of Rome: Crassus, Carrhae and the Invasion of the East, Barnsley, 2008.

Staviskij, B.: Central Asian Mesopotamia and the Roman world: Evidence of contacts, in: Invernizzi, A. (ed.), In the Land of the Gryphons. Papers on Central Asian archaeology in antiquity, Firenze, 1995, s. 191–202.

Traina, G.: Note in margine alla battaglia di Carre, Electrum 15, 2009, s. 235–245.

Weggen, K.: Der lange Schatten von Carrhae. Studien zu M. Licinius Crassus, Hamburg, 2011.

Yü Ying-shin: Trade and expansion in Han China: a study in the structure of Sino-barbarian economic relations, Berkeley/Los Angeles, 1967.

Zhou, R. et al: Testing the hypothesis of an ancient Roman soldier origin of the Liqian people in northwest China: a Y-chromosome perspective, Journal of Human Genetics 52/7, 2007, s. 584–591.

Upraveno 30. 7. 2018 – několik menších úprav
Vystaveno 9. 1. 2016