Caesarovo vojsko ve válce
Vojsko na pochodu a v táboře
Všechny armády samozřejmě stráví mnohem více času přesuny než vlastním bojem. I pochody římských vojsk byly vysoce organizované podniky. Ostatně není divu, přesunout tisíce lidí, zvířat a množství proviantu z místa na místo, často v obtížném terénu není snadná záležitost. Vše je umocněno tím, že armáda na pochodu je velmi zranitelná. Však také cvičné pochody byly zcela zásadní, pravidelnou částí legionářského výcviku a správné pochodování ve formaci bylo jednou z prvních věcí, které se učili nováčci. Vegetius píše toto:Prvním úkolem celého výcviku je naučit nové vojáky vojenskému kroku. Nic totiž není třeba na pochodu nebo v šiku zachovávat více, než aby všichni vojáci udržovali v pořádku své řady. To se dá dosáhnout pouze tak, že se stálým výcvikem učí pochodovat rychle a stejným krokem. Vždyť největší nebezpečí ze strany nepřítele hrozí vždy vojsku, jehož voj je roztrhán a řady neuspořádané.
Vegetius dále podotýká, že legionáři byli cvičeni tak, aby běžným vojenským krokem ušli 20 mil (30 km) v pěti hodinách, ovšem plným krokem ve stejném čase 24 mil (35 km). Víme i o denních pochodech podstatně delších. Zdá se však, že tyto výkony byly dosažitelné pouze v rovném a příznivém terénu bez překážek. V náročnějším terénu se vojsko s vozy plnými nákladu a zvířaty pravděpodobně pohybovalo pomaleji. Pochopitelně čím větší byl vojenský trén, tím obtížnější a pomalejší byl pochod, a to byl také důvod, proč se Marius a jiní vojevůdci snažili omezit počet tažných zvířat a vozů a přinutit vojáky, aby si co nejvíce výstroje nesli sami (viz též níže).
Ačkoliv se jedná o poměrně specifickou záležitost, na které navíc antičtí historici neměli příliš velký zájem, informací o chování římského vojska na pochodu se nám v jejich dílech dochovalo poměrně dost. Polybios, Vegetius, Flavius Josephus a Arriános nám podávají docela podrobné informace o pochodových útvarech. Obecné pokyny přikládá i Onasandros. Řadu podpůrných údajů také získáváme z občasných zmínek u jiných autorů (především Caesara).
Různé detaily římských pochodových formací se samozřejmě lišily v závislosti na okolnostech pochodu, nicméně základní principy řazení vojska byly v průběhu času v podstatě stejné. Před samotnou kolonou se pohybovali jízdní průzkumníci, kteří mapovali okolní terén, vyhledávali nejschůdnější cesty a samozřejmě odhalovali případnou přítomnost nepřítele a možné nástrahy a léčky. V případě blízkosti nepřítele bylo pochopitelně jejich úkolem i sledování jeho pohybů. Také se před ní pohybovala skupina techniků a zeměměřičů, kteří prosekávali a zpevňovali cesty v obtížném terénu a vyměřovali tábor, do kterého se pak vojsko na noc uchýlilo (viz níže). Na špici pochodové sestavy se pohybovala kavalerie, za ní lehkooděnci či jiní spojenečtí vojáci. Střed tvořily legie. Někde ve středu formace byly také zásoby a zavazadla naložená na tažných zvířatech a případně vozech (vše dohromady označováno jako impedimenta), pod nejlepší možnou ochranou těžkooděnců. Zdá se, že Caesar obvykle umísťoval zavazadla trochu více k zádi formace. Ve střední části se většinou pohyboval i vojevůdce a jeho doprovod, ačkoliv za znak dobrého velení bylo považováno i to, že vojevůdce při pochodu objížděl kolonu a dohlížel na vojáky, aby neopouštěli svá místa, mašírovali v patřičné formaci apod. Následovala opět spojenecká pěchota a pak jízda. Na více ohrožená místa byly pro posílení stavěny vybrané jednotky. Někdy také mohla být jízda umístěna i na boky hlavní pochodové kolony pěchoty, aby ji z boku chránila.
Podle římských autorů měla být pochodová formace kompaktní. Neměla být příliš dlouhá, protože v takovém případě se špatně kontroluje a mohou nastávat zmatky. Odhadnout skutečnou délku a šířku pochodové kolony je však velice obtížné. Je možné, že vojáci obvykle pochodovali ve formacích po šesti nebo čtyřech mužích vedle sebe, což jsou čísla, která nám udávají Josephus a Arriános, a což snad souviselo také s možností plynule přejít do bojového šiku s hloubkou 4, 6 či 8 mužů. Tato hypotéza však zdaleka není jistá a je stejně tak dobře možné, že počet vedle sebe jdoucích mužů se prostě lišil podle konkrétních podmínek. C. Gilliver na základě údajů z Arriánova Tažení proti Alanům vypočítala pro zhruba 15 000 armádu délku kolony přibližně 4,7 km. Vzhledem k množství neznámých údajů a nutností rekonstrukcí a vzhledem k okolnostem popisované hypotetické pochodové formace se však jedná jen o velice hrubý odhad, což přiznává i sama autorka. Za jiných okolností mohla být délka kolony podstatně (dokonce až dvakrát i více) větší.
Dosud jsme se zabývali více méně pochodovým útvarem používaným v situaci, kdy pochodujícímu vojsku nehrozilo bezprostřední nebezpečí. V případě blízkosti nepřítele či na potenciálně nebezpečném území se obvykle používala formace jiná – agmen quadratum. Ačkoliv se jedná o termín poměrně nejasný, je zřejmé, že se jednalo o sestavu používanou v přítomnosti nepřítele, mnohdy přímo při pochodu do boje. Zdá se, že agmen quadratum můžeme ztotožnit s Polybiovým popisem Římany v blízkosti protivníka používané pochodové formace. Polybios tvrdí, že v takových případech pochodovali Římané obvykle ve třech sevřených, paralelních kolonách (případně je možné použití pouze dvou paralelních kolon). Takový útvar je z boku neprorazitelný, je kratší, kompaktnější a může se kdykoliv pouhým obratem změnit v klasický trojřadý bitevní šik (viz níže), přičemž i bagáž je chráněna lépe. Agmen quadratum použil zřejmě např. Crassus při svém tažení proti Parthům, nebo Marcus Antonius při ústupu taktéž z Parthie. Problémy zde samozřejmě nastávají při nutnosti projít úzkou soutěskou, která není dostatečně široká, aby pojala širší formaci či tři vedle sebe se pohybující řady. Onasandros radí, že v takovém případě je nutné vyslat napřed menší oddíly, aby obsadily výšiny a zajistily tak pochodující vojsko proti léčkám. Caesar nechával v blízkosti nepřítele pochodovat vpředu větší část vojska nalehko, bez nákladu a připravenou k boji, zatímco vzadu následoval zbytek, který chránil zavazadla (iter expeditum).
Z poslední věty je patrné, že za normálních okolností legionáři rozhodně nalehko nepochodovali. Vskutku, těžší náklady (stany, mlýnské kameny, artilerii, náhradní výzbroj apod.) nesla či táhla na vozech tažná zvířata. Výzbroj, mnoho z ostatní výstroje (údajně mimo jiné i pilu, dolabru, koš, řemení, srp, řetěz) a jídlo na nějakou dobu (Josephus píše že na tři dny, ale známe případy, kdy to bylo na mnohem déle) si však vojáci nesli sami na svých zádech. Názory na váhu, kterou musel legionář nést, se často velmi liší. Pro naši dobu se zdají být rozumné odhady kolem 40 kg. Jak známo byl to především Marius, který od svých vojáků toto důsledně vyžadoval, aby omezil počet doprovodných zvířat, vozů atd. Těžkými břemeny obtížení vojáci proto získali přezdívku „muli Mariani“ – Mariovy muly.
Na tomto místě je také nutné se pozastavit u trénu. Pochodová kolona samozřejmě nebyla tvořena jen mašírujícími, plně naloženými legionáři, ale také zvířaty, vozy a „nevojenskými“ osobami. Ačkoliv v tomto ohledu nemáme příliš informací zdá se, že trén můžeme v podstatě rozdělit na zavazadla jednotlivých oddílů, pak zavazadla náležející armádě jako celku, zavazadla vojevůdce a důstojníků a případně artilerii a obléhací stroje.
Podle Polybia náleželo ve 2. století př. n. l. každému manipulu „vozatajstvo“ na převážení jejich výbavy a zásob. Byla vyslovena domněnka, že trén jednotlivých oddílů se minimálně při bojových operacích omezoval jen na tažná zvířata (tedy bez vozů) a že vozy se používaly jen pro přesuny mimo vojenské operace (výjimkou je pochopitelně artilerie). Je zřejmé, že takové opatření citelně zvyšuje mobilitu i rychlost pohybu vojska. Jistou oporu pro tuto myšlenku poskytuje fakt, že Pseudo-Hyginus ve svém spisku o krátkodobých táborech nikde nemluví o prostorech pro vozy, jen o tažných zvířatech. Každé kontubernium zřejmě mělo k dispozici jednu mulu. Kolik asi tažných zvířat bylo potřeba se můžeme jen dohadovat. A. K. Goldsworthy odhaduje minimálně 1 000 zvířat na jednu legii, A. Labisch minimálně 1 200 a J. P. Roth zhruba 1 400 zvířat na jednu legii.
Pak tu byly samozřejmě potřeby armády jako celku. Nějaký způsob přepravy musel být zajištěn pro felčary a jejich zařízení a pochopitelně pro raněné, pro střelivo a náhradní zbraně, pro suroviny na řemeslné práce, pro příděly pro vojáky (zdá se, že vojáci si sami nesli jen menší část dávek na kratší počet dní, zbytek byl zřejmě součástí armádního trénu) apod. Pro přepravu těchto věcí bylo zajisté potřeba jak zvířat, tak i vozů.
Kapitola sama pro sebe jsou zavazadla důstojníků. Vyšší důstojníci měli na rozdíl od obyčejných vojáků každý vlastní stan či dokonce několik stanů. Často je doprovázelo množství sluhů případně přátel. Jejich zavazadla se neomezovala na základní potřeby, ale i na množství luxusních předmětů, které jim zpříjemňovaly život. Scipio Africanus údajně nalezl v zavazadlech jednoho ze svých tribunů luxusní nádobu na chlazení vína posázenou drahými kameny. Polybios píše, že ve vojenském táboře bylo za stanem tribuna celých 50 stop vyhrazeno pro jeho osobní zavazadla, muly a koně a autor Války africké udává, že při přepravě vojska ze Sicílie do Afriky roku 47 př. n. l. Gaius Avienus, vojenský tribun X. legie, naplnil celou jednu loď pouze svými osobními sluhy a zvířaty, aniž by vzal na palubu jediného vojáka. Za to byl následně Caesarem exemplárně potrestán.
Většina materiálu pro obléhací práce a stavbu obléhacích prostředků se většinou získávala přímo v dějišti obléhání a nářadí bylo v podstatě stejné jako třeba pro stavbu tábora. Nicméně artilerie a jiné obléhací stroje se přepravovat musely a to pochopitelně na vozech. Podle Plútarcha potřeboval Marcus Antonius při svém parthském tažení roku 36 př. n. l. k přepravě obléhacích prostředků 300 vozů. Avšak J. P. Roth se domnívá, že to je přehnané číslo a že pravděpodobně těchto 300 vozů zahrnovalo celé armádní vozatajstvo, nikoliv jen to obléhací.
Vojsko bylo pochopitelně doprovázeno i množstvím nevojenských osob – především sluhů a otroků, kteří vedli tažná zvířata a pečovali se o ně, řídili vozy, starali se o zavazadla, nosili náklady a zajišťovali jiné podobné práce logistické povahy, a samozřejmě také kupou markytánů. Kolik nevojenských osob římské armády provázelo nevíme. V bitvě u Arausia bylo údajně pobito na 80 000 římských vojáků a 40 000 doprovodných civilistů. Nicméně zde se jedná jen o ztráty na životech, a navíc čísla nemusejí být přesná. Za normálních okolností byl počet civilistů v doprovodu vojska určitě menší než počet vojáků. J. P. Roth odhadl, že reálný poměr vojáků vůči nevojákům v římském vojsku mohl být kolem 4:1, nicméně jedná se jen o velmi hrubý a velmi slabě podložený odhad.
Charakteristickým znakem římských armád při pohybu v nepřátelském území bylo budování opevněných krátkodobých táborů. Římská vojska se nikdy nebála tvrdé a namáhavé práce při budování opevnění, výkopů, obléhacích prostředků a jiných konstrukcí a častá stavba chráněných táborů byla pro legionáře běžnou rutinou. Domitius Corbulo údajně s oblibou říkával, že nepřítel se má porážet dolabrami (výkopový nástroj podobný krumpáči). Ostatně jednou z nejzákladnějších věcí, které se každý rekrut učil a kterou pak každý voják pravidelně trénoval byla právě stavba opevněného ležení. Užitečnost relativně bezpečného útočiště, které opevněný tábor vojákům poskytuje, je zmiňována v řadě pramenů. Řek Polybios byl uchvácen způsobem, jakým Římané při svých taženích vždy rozbíjeli pochodové tábory a vychvaluje tuto praxi zvláště v kontrastu k údajně líným Řekům, kteří místo aby se spolehli na vlastní poctivou práci, raději se snaží využít při ochraně přírodních podmínek a žádná opevnění nebudují. I další cizinec, který se řízením osudu stal blízkým přítelem římských vojevůdců, Flavius Josephus, obdivuje mimo jiné i způsob, jakým Římané stavějí své tábory.
Počátky budování římských táborů nejsou jisté. Frontinus a Livius tvrdí, že Římané se naučili stavět polní tábory pozorováním krále Pyrrha. Plútarchos naopak zaznamenal, že když si Pyrrhos při průzkumu prohlédl výbornou organizaci římského tábora, musel vyjádřit svůj obdiv a uznat, že tady nemá co do činění s žádnými barbary. Ať už byl inspirací Pyrrhos, nebo spíše vývoj organizovaného plánování měst praktikovaný Řeky a Etrusky v Itálii, jak někteří tvrdí, Římané zcela jistě postupně zracionalizovali tuto část vojenského umění a přivedli ji na podstatně vyšší úroveň než jejich protivníci.
Naše hlavní prameny pro poznání římských krátkodobých táborů představují Polybiův popis ležení v šesté knize jeho Dějin, podrobné dílko De munitionibus castrorum od neznámého autora označovaného obvykle jako Pseudo-Hyginus případně jen Hyginus, Vegetiovy rady ohledně táboření, kratší zmínka u Flavia Josepha a pochopitelně archeologické výzkumy. Žádný z uvedených literárních pramenů se nevztahuje přímo k období pozdní republiky. Ačkoliv i římské tábory se pochopitelně vyvíjely a republikánské tábory se lišily od těch císařských, je zřejmé, že existovala obecná pravidla pro budování táborů a můžeme vidět, že základní organizace tábora je velmi podobná u Polybia (zhruba polovina 2. století př. n. l.) i později v De munitionibus castrorum (pravděpodobně začátek 2. století n. l.), což je také vzdáleně potvrzováno poněkud zjednodušeným líčením Josephovým (druhá část 1. století n. l.). Můžeme tedy poměrně bezpečně předpokládat, že ležení doby Caesarovy byla v základních rysech podobná.
Nákres římského tábora podle Pseudo-HyginaPři pochodu se před vlastní kolonou pohyboval i zvláštní oddíl, který měl za úkol vybrat místo vhodné pro tábor. Správný výběr místa byl samozřejmě pro stavbu tábora velice důležitý. Ležení má být na zdravém místě s dostatečným přístupem k vodě, obilí a dřevu. Nejdůležitější z tohoto výčtu byla voda a Římané někdy neváhali zajistit cestu mezi táborem a nejbližším zdrojem vody dokonce opevněním. Vyhýbat by se vojevůdci měli bažinám a záplavovým oblastem. Tábor by se měl nacházet na vyvýšeném místě, přičemž se v blízkosti nesmí nacházet vyšší poloha, ze které by nepřítel mohl pozorovat dění v táboře případně do něj metat střely. Také by neměly být v blízkosti lesy, údolí, skály apod. Takovéto a jiné nevhodné terénní konstelace – Římané jim říkaly „macechy“ (novercae; i když není jasné, ve kterých obdobích) – mohly umožnit nenápadné přiblížení nepřítele, a tím ležení ohrozit. Nemalou roli samozřejmě hrálo také umístění polohy z hlediska strategického (kontrola brodů, průsmyků, údolí, cest apod.).
Výše uvedené podmínky samozřejmě nastiňují ideální stav. Toho však často nebylo možné dosáhnout. Ve Španělsku například Caesar tábořil mezi dvěma řekami, které se rozvodnily a na několik dní zcela odřízly jeho vojska. Jindy byla zase jeho vojska zaskočena nepřáteli, když postavila svá ležení u kraje lesa. Archeologické průzkumy římských krátkodobých táborů především z období císařství nám potvrzují, že římští vojevůdci se obvykle snažili dodržovat výše uvedené zásady pro výběr místa ležení, i když mnohdy samozřejmě bylo nutné hledat v tomto ohledu kompromisní řešení.
Po zvolení vyhovující lokace byla na místo určené pro prétorium (praetorium – hlavní stan velitele) umístěna značka a od tohoto bodu začalo rychlé vyměřování tábora. Polybiův tábor má tvar čtverce nebo případně obdélníku. Vegetius doporučuje obdélníkový tábor s poměrem stran 3:2 a stejný tvar má i ideální tábor Pseudo-Hyginův. Flavius Josephus píše, že římské tábory bývaly čtverhranné. Vegetius však také tvrdí, že je nutné přizpůsobit tvar tábora terénním podmínkám a dle potřeby tedy lze stavět i tábory čtvercové, kruhové či třeba trojúhelníkové. Ačkoliv terén jistě byl určujícím faktorem pro tvar tábora, později v císařském období římští vojenští zeměměřiči v naprosté většině případů v podstatě více méně dodržovali doporučované obdélníkové či čtvercové schéma s oblými nárožími. U známých táborů z republikánského kontextu však skutečně nezřídka narážíme na nepravidelné tábory vystavěné dle kontur okolního terénu.
Rozloha tábora se pochopitelně odvíjela od velikosti vojska, které v něm mělo tábořit. Nicméně někdy mohl být právě tento aspekt využit pro zmatení nepřítele. Někdy vojevůdci záměrně budovali tábory menší či větší, aby nepřítel na základě velikosti tábora nesprávně odhadl velikost protivníkovy armády.
Základními osami tábora byly dvě hlavní cesty, via praetoria a via principalis, které se vzájemně křížily v oblasti prétoria. Tyto cesty spojovaly čtyři brány umístěné na každé straně tábora – porta praetoria, porta decumana, porta principalis dextra a porta principalis sinistra. Hlavní táborová brána – porta praetoria – měla být vždy nasměrována k nepříteli nebo ve směru pochodu vojska. Další důležitou cestou je via quintana, která je rovnoběžná s via principalis a je umístěna blíže k porta decumana a na jejích koncích také mohly být umístěny brány (portae quintanae). Nicméně co se táborových bran týče, archeologické průzkumy krátkodobých táborů nám ukazují, že počty bran mohly být různé (známe tábory s jedinou branou i tábor s až devíti branami) a mohly být poměrně běžně rozmisťovány nepravidelně dle momentální potřeby. Ostatně např. Caesarův tábor u řeky Aisne měl 5 bran – dvě byly umístěny na jihozápadní straně tábora, každá přibližně v jedné třetině strany, ostatní pravidelně zhruba uprostřed ostatních stran. Celý tábor pak byl protkán sítí menších cest, které tábor rozdělovaly na poměrně pravidelné okrsky a umožňovaly snadný a rychlý pohyb po táboře (Pseudo-Hyginus je nazývá viae vicenariae), který se tak svým rozložením podobal městům.
Ústředím tábora (i když obvykle ne středem) bylo okolí prétoria, v jehož blízkosti se nacházelo fórum a kvéstorium (quaestorium – stan kvéstora) a podél via principalis také stany legátů a tribunů. Na zbytku plochy se nacházely stany legií a pomocných sborů. V táborech také mohl být lazaret (valetudinarium), dílny (fabrica), veterina (veterinarium) apod. V případě trvalejšího pobytu (především zimního) vojáci často budovali lehké, na rychlo z dostupných materiálů vytvořené přístřešky nad stany nebo přímo místo stanů – tzv. hibernacula.
Mezi krajními stany a opevněním tábora se nacházel prázdný prostor nazývaný intervallum. Polybios uvádí, že šířka tohoto prostoru by měla být 200 stop, což poskytne nejen dostatek místa pro shromažďování a pohyb jednotek, ale také dostatečnou vzdálenost pro ochranu stanů při útocích ohněm a střelami na tábor. Pseudo-Hyginus však pro intervallum doporučuje šířku pouze 60 stop, což jistě dostačuje pro pohyb vojáků, ovšem již sotva pro ochranu stanů před střelami.
Opevnění tábora bylo obvykle zajištěno jednak příkopem, jednak valem. Antičtí autoři uvádějí údaje o mohutnosti těchto opevňovacích prvků. De munitionibus castrorum doporučuje šířku příkopu nejméně 5 stop, hloubku 3 stopy, výšku valu 6 stop, šířku 8 stop. Flavius Josephus uvádí šířku a hloubku příkopu 6 stop (přepočet z loktů na stopy). Vegetius uvádí různé rozměry příkopu i valu v závislosti na typu terénu, blízkosti nepřítele apod. Caesar dvakrát zmiňuje velikost opevnění svých krátkodobého tábora – v prvním případě mluví o 12 stop vysokém náspu a 18 stop širokém příkopu, ve druhém o 15 stop širokém příkopu. Nicméně v obou případech pravděpodobně očekával možný útok na tábor, a proto bylo opevnění zvláště silné. Je očividné, že rozměry opevnění záležely na aktuálních podmínkách, terénu a preferencích velitele. I archeologické doklady ukazují, že nějaké standardizované rozměry neexistovaly. Opevnění se obvykle budovalo tak, že byl vyhlouben příkop a půda z něj získaná byla použita na nasypání valu. Na vrch valu pak byla umístěna palisáda z kůlů, které si vojáci často (ale ne vždy) nosili s sebou, nebo překážka v podobě dřevěných ježků (tribuli). Pseudo-Hyginus popisuje dva typy příkopů – hrotitý (fossa fastigata) a punský (fossa punica). Hrotitý typ je klasický římský příkop ve tvaru písmene „V“. U punského typu je vnější strana příkopu kolmá, vnitřní se svažuje stejně jako u hrotitého. V archeologických nálezech naprosto převažuje hrotitý typ, přestože občas se vyskytne i příkop s jiným profilem.
Jako ochrana nebo dodatečná ochrana tábora mohly také sloužit kmínky se zašpičatělými větvemi (cervoli či cervi), které byly umístěny hustě vedle sebe do valu nebo před opevnění tvořené příkopem a valem. Ovšem vynalézavosti se meze nekladou, a proto mohla být opevnění zesílena i dalšími způsoby. U Alésie např. Caesar vybudoval i pole vzájemně se křížících jam, do kterých byly zapuštěny shora zašpičatěné kůly, které byly následně zamaskovány. Před nimi byly do země zasazeny menší dřevěné kolíky s železnými hákovými ostny.
TitulumBrány krátkodobých táborů byly tvořeny pouhým přerušením opevnění v místě vjezdu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zranitelná místa táborů, byla tato přerušení dále chráněna za pomoci titula (titulum) nebo claviculy (clavicula). Titulum (nebo titulus) byl jednoduchý příkop vykopaný v krátké vzdálenosti před bránou tak, aby zabránil přímému přístupu k vjezdu. Mohl být doprovázen ještě i stejně dlouhým náspem (sanctum). Clavicula je zaoblené prodloužení valu na jedné straně vjezdu tak, že zaoblení překrývalo přerušení opevnění, a opět tím bránilo v útoku v přímém směru. Bylo více variant – zaoblení mohlo být vedeno směrem dovnitř tábora (toto je zdaleka nejčastější varianta a jsou jimi vybaveny i všechny brány Caesarova tábora u Aisne a lze je najít i u některých bran táborů před Alésií), směrem ven z tábora a vzácně se dochovala i dvojitá varianta obsahující zaoblení dovnitř i ven. Známe i případy kombinace claviculy a titula (o té ostatně píše i Pseudo-Hyginus), nicméně jsou velmi vzácné, a navíc je možné, že se v těchto případech jedná spíše o cvičné tábory budované v rámci tréninku a nikoliv o skutečné polní tábory. Na delší dobu plánované tábory mohly mít brány chráněné dřevěnou konstrukcí.
Claviculae
Navzdory obecně rozšířenému opačnému názoru římská armáda neopevňovala svůj tábor každou noc. Jak ukázala C. Gilliver, prameny se v podstatě shodují v tom, že při táboření na přátelském a bezpečném území nebylo nezbytně nutné tábor opevňovat a často se tak nedělo. Naopak v nepřátelském území, kde hrozilo riziko útoku, se samozřejmě opevněné tábory budovaly, přičemž legie byly schopné postavit si ležení přímo před zraky nepřítele. Vegetius popisuje, že v takovém případě část vojska utvořila bitevní šik, který se postavil proti nepříteli a kryl druhou část, která zatím takto chráněna postavila opevnění, i když to často nebyl snadný úkol. Dohled nad budováním opevnění měli centurioni a nad nimi tribuni, jejichž starostí bylo budování tábora a táborový život obecně.
I opouštění tábora probíhalo spořádaně a vysoce organizovaně. Na znamení vydávaná trubkou vojáci bořili stany, nakládali zavazadla a připravovali se k odchodu. Na další znamení se již uspořádáni v útvarech vydávali na další pochod. Flavius Josephus napsal, že legionáři po opuštění obvykle ležení zapálili, nicméně jiné prameny tuto praktiku nepotvrzují.
