Caesarovo vojsko v bitvě

Příprava na bitvu

Bitva byla velice náročný a riskantní podnik, jehož výsledek mohl být ovlivněn řadou nejrůznějších okolností. Proto se ještě před bitvou vojevůdci snažili získat co nejvíce výhod nad protivníkem. Cílem bylo donutit nepřítele bojovat za podmínek pro něho co nejméně příznivých. Už antičtí autoři různých vojenských pojednání kladli na tuto část vedení války velký důraz. Zřejmě nejvýznamnější roli hrál výběr vhodného terénu. Vždy bylo na příklad výhodné bojovat z výše položeného místa. Na níže stojící vojáky je možno shora vrhat oštěpy a střílet šípy s větší silou a útok z vyšších míst je také prudší. Pro menší armády bylo důležité opřít alespoň jeden bok své formace o přírodní překážky, a tím jej zajistit proti obchvatu. Nebylo-li možné najít vhodnou přírodní překážku, bylo možné posílit křídla příkopy, náspy, kůly a jinými umělými zátarasy. Zmiňovány jsou i povětrnostní vlivy, které by měl vojevůdce brát do úvahy – např.by měl pokud možno postavit vojsko tak, aby slunce svítilo do očí nepřátel, nebo aby vítr foukal směrem k nepříteli, a zanášel tak prach do očí jeho vojáků. Avšak je těžké říci, do jaké míry na tuto záležitost skutečně byl brán ohled.

Donutit nepřítele k boji za pro něj nepříznivých okolností však nebylo tak snadné. Přestože vojska mohla být různými způsoby donucena k boji, obezřetně a obratně vedená armáda se většinou dokázala vyhnout nechtěné přímé konfrontaci vyhledáváním silných pozic na vrcholcích kopců, setrváváním v opevněném táboře atd. Vynikajícím příkladem nám zde může být strategie použitá Quintem Fabiem Maximem v boji s Hannibalem. V praxi bylo běžné, že znepřátelená vojska manévrovala v nevelké vzdálenosti od sebe, aniž by došlo k přímému boji (pomineme-li nějaké ty šarvátky lehkooděnců a jízdy). Ve válce s Helvetii pochodoval Caesar čtrnáct dní ve vzdálenosti 8–10 kilometrů za hlavním vojem nepřítele než došlo k bitvě. Za války s Ariovistem tábořil Caesar 3 kilometry od Germánů a nepřetržitě po pět dní vyváděl své sbory z tábora, rozestavoval je a nabízel bitvu, kterou však Ariovistus až na drobné jezdecké potyčky odmítal.  Následující rok tábořili Belgové jen 3 kilometry od římského tábora a několik dnů se obě armády řadily k bitvě na silných pozicích, na které se ani jedna ze stran neodvážila zaútočit. Také u Farsálu vyváděli vojevůdci po několik dnů své šiky, aniž by došlo k něčemu významnějšímu než menším potyčkám. Caesar už chtěl strhnout tábor a kvůli lepšímu zásobování odvést své vojsko jinam. Když si však všiml, že Pompeius postoupil na příhodnější místo než obvykle, zastavil přípravy k odchodu a svedl bitvu. P. Sabin spočítal, že znepřátelená vojska v punských válkách obvykle tábořila ve vzdálenosti od cca 1,5 do 10,5 kilometrů od sebe a dalších podobných příkladů bychom našli velké množství.

Zdá se, že nejčastějším důvodem šarvátek bez samotného svedení bitvy byl fakt, že obě strany zaujaly tak silné pozice, že žádná z nich si netroufla zaútočit. Ovšem zdá se také, že mnoho takových manévrů před bitvou bylo prováděno i záměrně z důvodu pozvednutí morálky vlastních vojáků. Odmítnutí vyjít ven z tábora a alespoň postavit bitevní linii bylo pokládáno za známku slabosti a nízké morálky. Stejné mínění panovalo o vojsku, které nechtělo opustit svoji silnou pozici, přestože protivník postoupil do pro něj nevýhodného nebo téměř nevýhodného postavení, aby povzbudil „bázlivce“ k boji. Roku 48 př. n. l. čelil Scipio vojsku Domitia před svým táborem, ale nechtěl bojovat. Caesar o tom píše:

„Když se Scipio přesvědčil o jejich nadšení a bojechtivosti, představoval si, že buď bude druhého dne přinucen k boji proti své vůli, anebo ke své veliké hanbě zůstane v táboře…“

Navíc přestože oba znepřátelené šiky stály naproti sobě a nepouštěly se do bitvy, většinou probíhaly menší šarvátky mezi lehkooděnci a jízdou. Každé drobné vítězství při těchto potyčkách pomáhalo zvyšovat morálku vojáků vítězící strany.

Jistěže ani lepší územní postavení na bojišti ani vyšší morálka jednotek nezaručovala vítězství, ovšem dobrý vojevůdce si právě získáním takovýchto drobných výhod dokázal zvětšit své šance na konečné vítězství. Nádherně nám to všechno dokumentuje příhoda ze Spojenecké války. Marius zaujal velmi výhodné postavení, na které se jeho protivník, Publius Silo, neodvažoval zaútočit. S nechutí tedy zavolal na Maria: „Marie, jestliže jsi velký vojevůdce, sestup a bij se se mnou!“ A Marius mu prý na to odpověděl: „Jestliže ty jsi velký vojevůdce, přinuť mne, abych se s tebou bil, když nechci!“

Byl-li čas, vždy se před bitvou konalo consilium – neboli válečná rada. Caesar ho svolal dokonce i na palubě své lodi před vyloděním v Británii. Účast na válečné radě se v různých situacích lišila. Vždy byli přítomni legáti a často tribuni. Mohli se účastnit i centurioni, především primi ordines. Vždy byli přítomni všichni velitelé hlavních podjednotek a sborů jednotek.

Na válečné radě vojevůdce vyložil podřízeným svůj plán a rozdělil jim rozkazy. Ti se mohli k jeho záměrům vyjádřit, vznést námitky a návrhy, ovšem poslední slovo měl vojevůdce. Po skončení porady se muži rozešli a zřejmě pořádali další menší consilia, kde s plánem a rozkazy seznamovali své podřízené. Onasandros nám celý proces popisuje takto:

 „Rozkazy se mají vydat jen nejvyšším velitelům, ti je předají svým podřízeným, ti zase těm, kterým velí, a tak dál až k poslednímu vojákovi, vždy od vyššího stupně k nižšímu.“

Jedním z nejdůležitějších rozkazů, který velitelé dostávali byl o způsobu sestavení bitevního šiku. Jako klasickou bojovou sestavu římské armády bychom mohli označit šik s centrem tvořeným těžkooděnou pěchotou (uprostřed legie, spojenecká pěchota po jejich stranách ) a kavalerií na křídlech formace. Jízda zde mohla využít svoji mobilitu a velice rychle zareagovat na jakoukoli hrozbu pro boky sestavy, zaútočit na křídla formace protivníka, nebo bleskově vyrazit k pronásledování poražených nepřátel. V této pozici také chránila boky pěchotní sestavy. Ze své podstaty je také kavalerie méně stabilní než pěchota a proto i méně vhodná do středu bitevního útvaru. Lehkooděné jednotky byly většinou postaveny na křídlech,  kde kryly zranitelné boky těžkooděnců, nebo v mezerách linie těžké pěchoty nebo před ní,  v kterémžto případě zahajovaly spolu s kavalerií bitvu šarvátkami s nepřítelovými lehkooděnci a jezdci. Před hlavním útokem těžkooděnců se stáhly za sestavu nebo na její boky.

Základem a typickým znakem římských bitevních šiků byly velmi početné rezervní jednotky. A. K. Goldsworthy byl schopen pro období let 100 př. n. l. – 200 n. l. najít v pramenech jen jediný jistý případ, kdy se římské vojsko zformovalo do jediné řady (acies simplex). Bylo to roku 46 př. n. l. v Africe a Caesar tehdy stál proti takové přesile, že považoval za nutné co nejvíce roztáhnout svoji bojovou sestavu, aby zabránil obklíčení. Ve všech ostatních případech se bitevní seskupení skládalo nejméně ze dvou řad (acies duplex), avšak nejobvyklejší byla tzv. triplex acies tvořená třemi řadami. V bitvě u Farsálu zřídil Caesar dokonce čtvrtý šik, který měl čelit hrozbě obchvatu pravého křídla nepřítelovou početnou jízdou. V některých případech byly v záloze ponechány i celé legie. Zajímavé bylo rozestavení Caesarových vojsk u Uzitty, kde bylo levé křídlo ve trojité formaci, zatímco pro pravé křídlo, které bylo podpořeno opevněním, postačovala dvojitá sestava.

Rozsáhlé využívání rezerv dávalo Římanům velkou výhodu nad jejich protivníky, čehož si samozřejmě všimli už antičtí autoři. Jejich základním účelem byla možnost střídání vyčerpaných vojáků čerstvými. Boj meči a štíty na krátkou vzdálenost je fyzicky i psychicky velice vyčerpávající záležitostí. Legie seřazená do tří linií mohla držet až dvě třetiny svých vojáků mimo oblast bezprostředního boje a tím šetřit jejich síly a ušetřit je od psychicky velmi náročného dlouhodobého setrvávání ve stresové situaci přímého kontaktu s nepřítelem. Proces vzájemné podpory jednotlivých řad nám pro manipulární legii hrubě popisuje Livius a Caesar se zmiňuje o nahrazování vyčerpaných kohort čerstvými. Zdá se, že první dvě linie bitevního šiku se vzájemně podporovaly a bojovaly spolu, zatímco třetí byla držena jako rezerva kterou mohl vojevůdce použít pro odražení případné hrozby nebo taktické manévry (např. útoky na boky nepřátelského šiku). Když roku 58 př. n. l. bojoval Caesar s Helvetii a náhle dorazily nové síly nepřítele, první dvě řady zůstaly v původním boji a třetí byla odvedena, aby čelila novému nebezpečí. V bitvě s Ariovistem začali Germáni zle tísnit římské levé křídlo a opět byla použita třetí linie k jejich odražení.

Rozestavení kohort jedné legie v šiku
Legie postavené vedle sebe v bitevním šiku byly nejspíš obvykle zformovány tak, že v první řadě byly čtyři kohorty a v dalších dvou řadách bylo vždy po třech kohortách. Nejlepší jednotky se stavěly na křídla sestavy. Především pravé křídlo formace bylo velice zranitelné, protože pravou stranu neměli legionáři chráněnu svými štíty. Jistě proto není náhodné, že tuto část šiku Caesar často svěřoval své oblíbené elitní X. legii (pravé křídlo bojové sestavy bylo také v antice považováno za čestné).

Římský šik však netvořil jednolitý blok, jako tomu bylo například u řecké falangy. Mezi jednotlivými jednotkami byly ponechány různě velké otvory.  Hlavní důvody jsou dva – 1. musel existovat nějaký mechanismus na nahrazování unavených jednotek svěžími,  2. legie se musely ve formaci pohybovat.

Pochodovat ve formaci není vůbec jednoduchá záležitost. Jakákoli drobná výchylka ze směru některého ze členů formace se přenese i na ostatní, a způsobí změnu směru jednotky jako celku. A. K. Goldsworthy v této souvislosti poukazuje na různé vojenské přehlídky, kde i dokonale vycvičené jednotky pochodující po dokonale rovné ploše při mnoha příležitostech zastavují, aby mohly srovnat své řady a napravit drobné nepravidelnosti, které se během pochodu vyskytly. Pochod terénem, který není rovný, a na němž se navíc vyskytují různé překážky (keře, kameny, stromy, potoky, bažiny atd.) je nesrovnatelně obtížnější. Nepravidelnost terénu nevyhnutelně způsobí změny ve směru pochodu jednotek a také opoždění některých jednotek za ostatními. Pokud velitelé často nezastavují a nevyrovnávají řady, jednotka se postupně rozpadne a přestane být schopná jakýchkoli manévrů. I Vegetius při svém výkladu o vedení bitev před tímto nebezpečím varuje. Z tohoto důvodu byly důležité intervaly mezi jednotlivými útvary – dávaly jim jistou volnost v pohybu a překonávání překážek, čímž napomohly udržet integritu celého šiku. Taktické manévry jednotlivých jednotek v průběhu bitvy by také nebyly možné v jednolitém útvaru. Mezery mezi oddíly umožňovaly útoky a následné ústupy lehkooděných jednotek či kavalerie skrze tyto otvory. Otvory byly nejen mezi kohortami, ale jistě i mezi jednotlivými centuriemi uvnitř kohorty.

Nevíme, jak velké tyto mezery byly. Je nepravděpodobné, že by byly větší než čelo jednotky samotné a zřejmě byly podstatně menší. G. Veith dospěl k závěru, že intervaly mezi jednotlivými kohortami nebyly přesně dané a že si je zřejmě velitel každého většího bitevního oddílu určoval sám. Vzhledem k tomu, že v každé části bitevního šiku se velitelé museli vypořádat s různými bojovými podmínkami (různý terén, různé vlastní i nepřátelské jednotky apod.), je tato možnost značně pravděpodobná. Pro představu můžeme uvést, že Maurikiův Stratégikon, byzantský vojenský manuál z konce 6. nebo začátku 7. století, doporučuje při pochodu bitevní formace délku otvorů mezi mery (meros – jednotka o síle 6–7 000 mužů) mezi 30–60 metry. Z výše uvedeného také vyplývá, že formace s kratším čelem a větší hloubkou se bude pohybovat snáze a rychleji než formace s delším čelem, která se na své cestě setká s více překážkami a nerovnostmi. Této pravdy si byli vědomi již Řekové, a právě proto pochodovaly makedonské armády do bitvy tak, že každý druhý lochos ustoupil dozadu a zařadil se za lochos po své pravé straně. Teprve v dosahu nepřítele se jednotky vrátily na svá původní místa. 

Větší hloubka formace měla i jiné výhody. Bylo obtížnější ji prorazit a zabraňovala vojákům v útěku. Ne všichni vojáci byli stejně stateční. Hlavním cílem většiny vojáků v bitvě je přežít, nikoli zabít co nejvíce nepřátel. Jak napsal francouzský důstojník poloviny devatenáctého století Ardant du Picq: „Muž nejde do bitvy, aby bojoval, ale aby zvítězil. Dělá vše co může, aby se vyhnul tomu prvnímu a dosáhl toho druhého.“ A. K. Goldsworthy cituje vojenského teoretika sedmnáctého století Raimonda Monteuccoli, který popisuje, co se stane s jednotkou postavenou do jediné řady v bitvě: 

„Když je jednotka zformována do jedné řady, přestože stateční vojáci, kteří jsou obvykle v menšině, postupují rozhodně do boje, ostatní, kteří jsou obvykle ve většině, zůstávají pozadu. A tak na vzdálenosti 200 kroků člověk může vidět tuto dlouhou řadu řídnout a rozpadat se. Vznikají v ní velké otvory, které zázračně dodávají odvahu nepříteli.“

Vojáci v dalších řadách ve formaci už jen svou fyzickou přítomností brání těm před sebou v útěku. Řečtí vojenští teoretikové radí umístit nejlepší vojáky do prvních a posledních řad šiku. Ti vpředu udržují formaci v postupu proti nepříteli a bojují, ti vzadu brání ostatním v útěku.

Názory odborníků na to, v kolika řadách do hloubky byly jednotky před bitvou obvykle postaveny, se různí. A. K. Goldsworthy soudí, že legionáři obvykle bojovali v hloubce tří nebo čtyř řad a ve zvláštních případech mohli utvořit formaci o šesti nebo osmi řadách hloubky. Další badatelé preferují hloubku šesti respektive osmi řad. V bitvě u Farsálu postavil Pompeius svůj šik deset řad hluboký. Je zřejmé, že vojevůdci přizpůsobovali hloubku svých útvarů okolnostem boje – terénu, početním stavům, morálce a zkušenostem mužů, výzbroji atd. Pompeiův farsálský šik byl pravděpodobně výjimkou. Jeho vojáci byli mnohem méně zkušení a měli horší morálku než Caesarovi mnoha boji ostřílení veteráni. Navíc si to se svou obrovskou početní převahou mohl dovolit. Stejně tak bude asi výjimkou Goldsworthyho trojřadé rozestavení. Goldsworthy našel dva případy, kdy byly jednotky legií sestaveny do tří řad hloubky. V prvním případě se ani nejednalo o bitvu a protivníkem nebylo pravidelné vojsko – legionáři v Caesareji ve třech řadách obstoupili neagresivní dav nespokojených Židů. K boji nedošlo. Ve druhém případě byly za do tří řad zformovanými těžkooděnými legionáři postaveny další čtyři řady – jedna lučištníků, další tři jezdců. Obvyklou hloubku šiku je nutno hledat někde mezi těmito extrémy. Jako pravděpodobnější se jeví šesti či osmiřadé šiky.

Kolik prostoru ve formaci bylo stanoveno pro jednoho vojáka není zcela jisté. V pramenech máme dvě verze. Polybios udává, že každý legionář zabíral v šiku 180 cm (6 stop) do šířky a 180 cm (6 stop) do hloubky. Naproti tomu Vegetius nás informuje, že v řadě pro sebe mají mít jednotliví ozbrojenci jen 90 cm (3 stopy) místa. Pro normální boj v bitvě je zřejmě pravděpodobnější sevřená formace Vegetiova, ačkoliv za určitých okolností mohli legionáři jistě použít i volnější rozestavení. Větší mezery do hloubky dávaly legionáři dostatek místa pro bezpečné odhození oštěpu a následné manévrování při boji zblízka.

Centurion stál pravděpodobně zcela vpravo v první řadě své centurie. Je možné, že za ním se nacházel signifer. Jednotky jsou často popisovány, že následují/mají následovat vojenské odznaky. Caesar při jedné příležitosti zakázal vojákům postupovat více než čtyři stopy (120 cm) před standarty. Můžeme tedy vyvodit, že signifer stál v popředí své jednotky, kde mohli legionáři standartu dobře vidět. Vzhledem k tomu, že pohyb centurie dirigoval centurion, je nanejvýš pravděpodobné, že nosič odznaků stál někde poblíž – spíše za centurionem než vedle něho, vezmeme-li v úvahu jeho sníženou schopnost bránit se (v levici držel signum). Za poslední řadou formace stál optio a staral se o to, aby vojáci před ním řádně plnili rozkazy a bránil jim v útěku.

V některých zvláštních případech mohla legie použít speciální formace. Cuneus byla sevřená, zřejmě klínovitá formace používaná k proražení a rozdělení nepřátelského šiku. Z pramenů vyplývá, že to byla velmi účinná formace, bohužel však nevíme, jak přesně tato taktika fungovala. Pro útok na opevněné pozice nebo při útoku na výše postaveného protivníka, kdy byli legionáři vystaveni velkému počtu střel, se používal sevřený čtvercový útvar zvaný testudo. Vojáci v první řadě drželi štíty před sebou, vojáci po stranách chránili svými štíty boky sestavy a ostatní legionáři zvedli své štíty nad hlavu tak, aby se překrývaly a vytvořily jakousi střechu, která je chránila před přilétajícími střelami. V případě, že byli legionáři obklíčeni a útoky mohly přicházet ze všech stran, používala se kruhová obranná formace (orbis). Variantou tohoto rozestavení je čtvercový obranný šik, který použil například Crassus při svém tažení proti Parthům roku 53 př. n. l. Poměrně běžnou taktikou bylo nenápadně vyslat menší detašovaný oddíl, aby se skry poblíž bojiště a poté v průběhu nastalé bitvy zaútočil na bok nebo do zad nepřátelské formace. Podobné boční útoky bývaly téměř vždy velmi úspěšné a pro nepřítele zkázonosné.

Testudo použitá při dobývání dácké pevnosti
Traianův sloup (začátek 2. stol. n. l.)
Pro způsob rozestavení jezdeckých oddílů bohužel nemáme žádné přímé římské zprávy. Situaci nám zde navíc komplikuje fakt, že pomocné sbory v této době zřejmě většinou bojovaly podle svých vlastních zvyklostí. Je velmi obtížné odhadnout, do jaké míry jim Římané v tomto ponechávali volnost a do jaké míry se snažili je přizpůsobit své vlastní organizaci a svým vlastním postupům. Víme, že vrchní velení jízdních oddílů měli v rukou praefecti equitum a že tuto funkci zastávali většinou Římané. Caesar také v souvislosti s jízdou často hovoří o turmách (turmae),  ovšem spíše než skutečně pro turmy po římském vzoru, používá toto slovo jen obecně pro označení jízdního oddílu zřejmě přibližně srovnatelně silného jako římské turmy. Připustíme-li, že jisté ovlivňování a přizpůsobování těchto jednotek ze strany římských velitelů jízdy existovalo, můžeme se pokusit o přesnější rekonstrukci bitevního rozestavení jezdeckých oddílů. Ani Římané nám ovšem nezanechali v tomto ohledu přesné zprávy, a jsme tedy odkázáni na srovnání s řeckými/makedonskými metodami, kterými ostatně byli Římané silně ovlivnění, a na srovnání s již zmiňovaným Maurikiovým Stratégikonem. Řecké jízdní formace byly obvykle hluboké 4–8 řad, přičemž většinou se hloubka jednotky pohybovala u spodní hranice. Stratégikon uvádí, že „staří“ autoři považovali za dostačující hloubku formace 4 řady, sám však doporučuje používat rozestavení ne méně než 5 řad a ne více než 8, maximálně 10 řad hluboké. Je samozřejmé, že i u kavalerie závisela hloubka šiku na konkrétních podmínkách bojiště a pak také na konkrétním spojeneckém národu, který právě jízdní pomocné jednotky zajišťoval. Je tu možnost, že pokud římské velení za určitých okolností do jisté míry ovlivňovalo i bojové rozestavení svých spojenců, mohla být preferovaná hloubka jednotek 4–8 řad. Kromě toho mohly být použity také klínovité nebo kosočtvercové formace, které byly samozřejmě hlubší. Podobně jako pěchota i jízda bývala rozestavěna s mezerami mezi jednotlivými útvary. Vzhledem ke způsobu boje kavalerie bylo vždy nutné podržet část jednotek jako rezervu.  I jízda tedy byla stavěna do více linií.

Artilerie se v této době umísťovala na bojiště jen velmi zřídka. Většinou sloužila k obléhání a obraně opevnění.

Po sestavení bitevního šiku obvykle následoval proslov vojevůdce k vojákům. Zdá se, že vojevůdci pokládali za velice důležité pronést před bitvou k vojákům pár slov. Při nenadálém útoku Nerviů roku 57 př. n. l. dokonce i ve velké časové tísni pronesl Caesar ke svým legionářům povzbudivou řeč. O blahodárných účincích vojevůdcových slov na vojáky se zmiňují Onasandros i Vegetius. Dobrá řeč dokáže vojáky povzbudit, dodat jim odvahu, zvednout morálku.

V našich literárních pramenech máme velké množství více či méně dlouhých a více či méně propracovaných proslovů, kladených do úst vojevůdci řečnícímu k celému svému vojsku. V případě menších jednotek nebo v případě proslovů konaných ještě před sestavením bojové formace či až po bitvě, kdy se téměř všichni vojáci mohli srotit na jednom místě, toto mohlo být možné, nicméně v případě většiny armád v bitevním šiku by takový projev byl velmi obtížně proveditelný. Vzhledem ke vzdálenosti, jakou takové vojsko v bojové sestavě před bitvou zaujímalo, bylo nemožné, aby generála slyšelo více než jen pár nejbližších jednotek. Je také těžko představitelné, že by vojevůdce postupoval od jednotky k jednotce a pokaždé pronášel stejnou dlouhou a propracovanou řeč. Přednes jednoho uceleného proslovu před celou armádou, jak jej nacházíme u řady nejen starověkých historiků, byl spíše jakýmsi literárním prostředkem pro zaujetí a pobavení čtenáře. Ve skutečnosti vojevůdce zřejmě spíše projížděl nebo procházel před bitevním šikem a pronášel různé krátké proslovy před jednotlivými jednotkami – povzbuzoval je, připomínal jejich dřívější vítězství a projevenou odvahu, poukazoval na nedostatky nepřítele, v případě občanské války se (podobně jako třeba Caesar) snažil přesvědčit vojáky, že spravedlnost je na jejich straně, zdravil se se svými vojáky a důstojníky, žertoval s nimi a oni mu odpovídali.  Hezky tuto situaci popisuje autor Války africké:

„…[Caesar] pěšky procházel mezi vojáky, připomínal statečnost veteránů a předešlé bitvy, přátelsky je oslovoval a podněcoval jejich ducha. Nováčky pak, kteří ještě nikdy v šiku nebojovali, povzbuzoval, aby v chrabrosti soutěžili s veterány a snažili se dosáhnout vítězství a získat tak i pro sebe slávu, postavení i jméno veteránů.“

Podobný vliv na morálku vojska měly zřejmě i různé náboženské obřady prováděné před válečným tažením a byl-li čas i před bitvou.

Bitva

Ještě před tím, než se podíváme na to, jak vlastně Římané bojovali, je třeba si o jejich bitvách říci něco obecně. Jaké vlastně bylo prostředí římské bitvy? Jak vypadala? Většina normálních lidí, kteří se o válečnictví příliš nezajímají získává obrázek o bitvách obecně (tedy i římských) z hollywoodských filmů. Obvykle se tu na sebe vrhnou dvě vojska plná divokých a bojechtivých válečníků, kteří se rychle roztrousí a mezi sebou promíchají, formace ztratí jakoukoli soudržnost, a vzniká chaotická skrumáž, ve které bojují prakticky všichni zúčastnění. To může vypadat velmi efektně několik sekund na filmovém plátně nebo obrazovkách našich televizorů, nicméně nikdy nemůže fungovat ve skutečné bitvě. Takovýto způsob boje by totiž od vojáků vyžadoval sebevražednou vůli opustit relativní bezpečí sevřené formace, kde jsou chráněni svými kamarády a vrhnout se do nepřehledného shluku bojujících lidí, kde může smrtící rána nekontrolovaně přijít kdykoliv a odkudkoliv. Něco takového navíc i odporuje našim pramenům.

Pokud chceme pochopit průběh římských bitev, musíme si uvědomit několik zásadních parametrů jejich průběhu. Prvním z nich je čas. Někdy byly římské bitvy rozhodnuty velice rychle – dokonce po prvním útoku. Mnohem častěji však trvalo několik hodin, než se nakonec jedna ze stran zhroutila. A. Zhmodikov udává množství případů, kdy se délka bitvy pohybovala nad hranicí dvou hodin. Vegetius uvádí, že bitvy byly obvykle rozhodnuty během dvou až tří hodin. Caesarova bitva s Helvetii trvala od sedmé hodiny až do večera. S Moriny a Menapii bojovali Caesarovi legionáři čtyři hodiny. Bitva u Ilerdy trvala pět hodin. Také zkoumání času potřebného k provedení různých manévrů popsaných v pramenech nám ukazuje, že bitvy byly často dlouho trvající záležitostí. Je jisté, že schopnost střídání jednotlivých řad těžké pěchoty v průběhu bitvy přímo souvisela s délkou boje. V případě krátkých prudkých střetů by samozřejmě nebyla potřeba.

Dalším důležitým bodem ke zvážení jsou ztráty, které jednotlivé armády v bitvě utrpěly. Většina lidí předpokládá, že starověké bitvy, jichž se účastnily tisíce mužů navíc v boji zblízka, musely být děsivě krvavé. Ve skutečnosti byly jen výjimečně a minimálně po dobu po kterou obě vojska bojovala byly ztráty poměrně nízké. Výpočty ukazují, že vítěz římské respektive antické bitvy mohl očekávat, že v boji zahyne přibližně 5 % vojáků jeho armády. Ztráty na životech u poraženého vojska byly mnohem vyšší. V případě římských bitev sahaly ztráty poražených průměrně ke 40 %. Zajímavé je, že při konfliktech řeckých armád hoplitů utrpěl poražený průměrně jen kolem 14 % ztrát. Vysvětlení je nasnadě. Těžkoodění hoplité nemohli (vzhledem k hmotnosti své výzbroje) efektivně pronásledovat nepřítele, jehož šik se zhroutil a jehož vojáci se dali na útěk. Po římské bitvě se poražený občas ocitl v obklíčení bez možnosti útěku (jako třeba u Kann), nebo (podstatně častěji) byl vystaven nemilosrdnému pronásledování a jednostrannému zabíjení ze strany vítězovy kavalerie (jako třeba Ariovistovi Germáni). Přestože tato čísla je třeba brát s rezervou, můžeme vidět, že dokud setrvávaly znepřátelené armády v přímém boji, byly většinou  ztráty na obou stranách relativně nízké, a teprve když se vojáci jedné z armád dali na útěk, začaly ztráty v důsledku jednostranného zabíjení ze strany pronásledovatelů prudce narůstat. Důležité je, že nezávisle na délce římské bitvy, ztráty zúčastněných před zhroucením jedné ze stran byly poměrně malé.

Římské bitvy byly také velice pohyblivé. Prameny se velmi často zmiňují, že formace nebo část formace ustoupila, nebo byla zatlačena zpět, aniž by zcela utekla. V bitvě u Kann se Hannibalův směrem k nepříteli vypouklý šik pěchoty v průběhu bitvy prohnul na opačnou stranu. U Kynoskefál a Pydny byli Římané zatlačováni nazpět makedonskou falangou, než se její formace díky členitému terénu narušila, a stala se tak zranitelnou. Helvetiové v boji s Caesarovými legiemi ustoupily údajně celou míli na výhodnější pozici v kopci.

Když si to celé krátce zrekapitulujeme, zjistíme, že římské bitvy často trvaly i několik hodin, aniž by ztráty na obou stranách před zhroucením jedné z nich byly nějak vysoké. Bitevní šiky se mohly v průběhu bitvy přesunovat o značné vzdálenosti. A Římané byli nějakým způsobem schopni v průběhu střetu nahrazovat vyčerpané řady čerstvými. Je očividné, že představy hollywoodských režisérů o antických bojích jsou zcela směšné. Kdyby se takové boje neodehrávaly na plátně ale v reálu, znepřátelené strany by se navzájem vybily během pár desítek minut. Nějaké ústupy jednotek (ať už taktické nebo vynucené) by samozřejmě nebyly možné a o výměně unavených řad za odpočaté nemůže být ani řeč. Chceme-li tedy vytvořit nějaký životaschopný model římské bitvy, musíme ho přizpůsobit výše popsaným základním kritériím.

Boj obvykle zahajovala kavalerie a lehkooděnci, vyzbrojení většinou zbraněmi na dlouhou vzdálenost, potyčkami před oběma šiky těžké pěchoty. Primárními zbraněmi na dlouhou vzdálenost byly ve starověkých armádách luk, prak a oštěp. V naší době převládalo používání tzv. kompozitního luku, který byl dlouhý kolem 90 cm, jeho ramena se zahýbala nejprve ke středu luku a pak od něj a vyráběl se ze dřeva, rohoviny a volských šlach. Prak se skládal ze dvou kožených pruhů dlouhých zhruba mezi 60 a 90 centimetry, spojených na jednom konci kouskem kůže nebo látky, do kterého se vkládala střela. Na druhém konci jednoho z pruhů byla smyčka, která se upevňovala kolem prstu nebo zápěstí, na druhém pruhu byl uzel, aby jej bylo možno lépe držet mezi palcem a ukazovákem. Baleárští prakovníci, kteří působili v Caesarově vojsku v Galii, používali různě dlouhé praky pro střelbu na různou vzdálenost. Lehkooděnci používali různé lehké oštěpy, které mohly být vrhány do vzdálenosti až 60 metrů.

Právě dosah těchto druhů zbraní je velice důležitou otázkou při zkoumání boje na dlouhou vzdálenost. Moderní odhady dostřelu kompozitního luku se značně liší. Vegetius uvádí, že lučištníci by měli cvičit střelbu na cíl vzdálený asi 180 metrů.  W. McLeod uvádí řadu studií, kde se odhady dostřelu luku pohybují mezi 64–600 metry. Sám po pečlivém prozkoumání antických pramenů dospěl k názoru, že efektivní dostřel je zhruba kolem 160–175 metrů. A. K. Goldsworthy uvádí několik studií, v nichž se maximální dosah luku pohybuje většinou kolem 230 metrů a efektivní dosah mezi 50 a 150 metry.  Výzkumy K. S. Metze a R. A. Gabriela ukázaly, že zkušený lučištník by měl být schopen na vzdálenost 230 metrů umístit všechny své šípy do pole o rozměrech 45 x 18 metrů. Nicméně s přibývající nebo ubývající vzdáleností se úspěšnost prudce snižuje. Jedním z důvodů těchto rozdílů je fakt, že více než na samotném luku záleží na zručnosti lučištníka. Vycvičit kvalitního lučištníka byl obtížný a zdlouhavý proces (to také částečně vysvětluje, proč armády v sedmnáctém století přešly na ovládáním nenáročné muškety, přestože se tyto zbraně svými kvalitami ještě zdaleka nemohly rovnat lukům ). Dosah a přesnost luku také velmi výrazně ovlivňuje bojový stres a únava. Dnešní sportovní lučištníci podotýkají, že po 10–12 šípech vystřelených maximální silou už ani profesionální lukostřelec není schopen příliš dobrých výkonů.

I dosah praku závisel na dovednostech, stresu a únavě prakovníka. Navíc tu byly ještě velmi výrazné rozdíly mezi různými druhy střel a různými praky. Používaly se olověné a z pálené hlíny dělané střely a kameny. Většina olověných střel do praků má jeden ze dvou základních tvarů – jednoduchý bikónický tvar s oválným průřezem, a tvar podobný žaludu (odtud také latinský název střel – glandes). Délka se pohybovala v rozmezí 2–7 cm s průměrem cca 4 cm, hmotnost mezi 18–140 gramy. Některé střely nesly různé symboly a nápisy. Byly do nich vyryty vojáky, nebo byly již přímo na formách pro výrobu střel. Jednalo se o jména jednotek a velitelů, posměšky směrem k nepříteli, erotické scény apod.  Olověná střela nalezená u Alésie na sobě měla symbol blesku. I prakovníkům doporučuje Vegetius trénovat na vzdálenost zhruba 180 metrů. Avšak z antických pramenů víme, že dosah praků byl větší než dosah luků. Zkušený prakovník mohl s velkou přesností zasahovat cíle na přibližně 200 metrů a dosáhnout maximální vzdálenosti až cca 360 metrů (ovšem již s minimální přesností). S těžšími střelami se dosah samozřejmě snižoval.

Lehkooděnci měli možnost mířit přímo na jednotlivé vybrané cíle, nicméně mnohem častěji stříleli nepřímo – tj. snažili se zasypat plochu, na které se nacházela nepřátelská jednotka, co největším možným počtem střel. V případě, že sloužili jako palebná podpora jiných útvarů (např. když byli střelci umístěni za těžkooděnými jednotkami), to byla jediná použitelná možnost. V takovém případě stříleli naslepo přes hlavy vojáků před sebou do oblasti, kde byl protivník.
Proti dobře obrněným jednotkám (jakými ty římské rozhodně byly) však střelci nebyli příliš efektivní. U vojáka v přilbě a zbroji je zranitelná jen velmi malá část jeho těla – konkrétně tvář a končetiny – a to i přestože na krátkou vzdálenost mohl šíp prorazit kroužkovou zbroj tehdy používanou římskou armádou. Velký legionářský štít pak snížil možnost zranění téměř na nulu. Pokud nebyl legionář neopatrný, nebo ho nezasáhla nějaká nešťastně odražená střela, kombinace zbroje a štítu velmi snižovala pravděpodobnost jeho poranění. Roku 53 př. n. l. u Karrh ostřelovalo přes 10 000 parthských jízdních lučištníků sevřenou římskou formaci po velkou část dne, a přesto ji nedokázali významně oslabit. Většina zásahů navíc způsobila jen zranění ne smrt. U Dyrrhachia roku 48 př. n. l. prožila posádka jedné z pevností těžký útok podporovaný intenzivní lukostřeleckou palbou. Většina posádky byla zraněna, ovšem bylo jen velmi málo mrtvých. Na pevnost bylo údajně vypáleno kolem 30 000 šípů a ve štítu jednoho z centurionů bylo nalezeno 120 děr. Jen o trochu účinnější mohli být prakovníci. Na rozdíl od šípů letící střely z praku nejsou ve vzduchu vidět, a je tedy těžší se proti nim bránit. Těžší typy munice navíc nepotřebovaly prorazit zbroj. Rána takovou střelou do přilby mohla zasaženému přivodit otřes mozku. Zranění od prakovníků byla vůbec velmi nepříjemná. Onasandros popisuje, jak se jejich střely zarývají do vojákova těla, přičemž rána se za nimi ihned zavře, takže vůbec nejsou vidět, a je těžší je pak vyjmout. Ostatně Caesar ve svých Zápiscích popisuje, jak žhavé glandes z pálené hlíny dokázaly dokonce zapálit slaměné střechy galských domů.

Velkou zásluhu na snížení účinnosti střelců měly i stresové bitevní podmínky. A. K. Goldsworthy poukazuje na moderní vojenské studie o 18. a 19. století a o 2. světové a korejské válce pojednávající o účinnosti střelby. Brigádní generál Hughes zjistil, že v 18. a 19. století ve většině bitev méně než 5 % vypálených kulek z mušket skutečně zasáhlo cíl. Důvodem byla skutečnost, že vojáci stříleli z příliš velkých vzdáleností, na kterých byly jejich muškety velmi nepřesné. Marshallovy studie 2. světové války ukázaly, že v průměru jen 15 % vojáků účastnících se přestřelky se skutečně aktivně snažilo střílet na nepřítele (nejlepší jednotky měly 25 % aktivních bojovníků). Ostatní byli v boji přítomni, ale byli schovaní v úkrytech a neúčastnili se střelby na nepřítele. Navíc ve zmíněných 15 % účastníků střelby jsou započítáni i muži, kteří jen pálili přibližně ve směru protivníka, ale již se nesnažili přesně mířit na jednotlivé cíle. Znalost tohoto problému pomohla zvednout podíl střílejících mužů za korejské války na přibližně 55 %, ovšem i zde pouze asi 12–20 % přímo zaměřovalo své cíle.

Ve starověkých bitvách střelci samozřejmě stáli ve formacích a je tedy nepravděpodobné, že by většina vojáků vůbec nestřílela, protože by to jednoduše neušlo pozornosti ostatních (především důstojníků). Můžeme však usoudit, že většina mužů se vůbec nesnažila mířit a jednoduše střílela někam ve směru nepřítele. Také poznámka, že vojáci často stříleli ze vzdálenosti, na jakou jejich zbraně nemohly být účinné, je přijatelná i pro naši dobu. I ve starověku se jistě střelci snažili co nejméně přiblížit k nepříteli, aby tak snížili možnost, že se sami vystaví jeho útoku.

Zdá se, že v bitvě na otevřeném poli lehkooděnci sami o sobě nebyli schopni svou střelbou zastavit útok nepřítele. V boji s Mithridatem legionáři útočili co nejrychleji, aby byli pod palbou nepřítele co nejkratší dobu. Přestože jejich řady se tím narušily, nepřítel utekl ještě před kontaktem. Legionáři byli dobře chráněni, ovšem i hůře opancéřovaní barbaři dokázali lehce rozprášit lehkooděnce. Nicméně byli-li střelci postaveni za těžkou pěchotou nebo nějakou překážkou a popřípadě podporováni artilerií, anebo když spolupracovali s jízdními jednotkami, mohli účinně odvrátit nepřátelský nápor. Zdá se, že rozdíl byl v tom, že lehkooděnci neutekli. Pokud nebyli střelci chráněni, mohl nepřítel oprávněně doufat, že jakmile se k nim dostane, lehce je přemůže. To věděli i oni, a proto často utekli dříve, než mohlo ke kontaktu dojít. Avšak překážka, ať už v podobě těžké pěchoty nebo stavby, znemožňovala útočníkovi dostat se ke střelcům, což jednak udrželo lehkooděnce na místě a stále střílející, jednak jistě demoralizovalo útočníky, kteří kvůli překážce nemohli na lehkooděnce zaútočit přímo.

Na otevřeném bitevním poli se lehkooděnci obvykle vyhýbali přímému kontaktu s nepřítelem. Většinou se přiblížili, vypálili několik salev a stáhli se, než mohli být sami napadeni. S tímto stylem boje měl Caesar velké potíže při svých bojích v Africe. Jak jsem uvedl výše, lehkooděnci nemohli sice způsobit výraznější škody dobře vyzbrojenému protivníku, ovšem vytrvalá střelba produkovala velké množství stresu, únavy a strachu. Pokusy o protiútoky byly neúspěšné, protože těžkoodění a tudíž těžkopádní legionáři se nedokázali s hbitými lehkooděnci dostat do kontaktu a jen se sami vyčerpávali. Střelba také působila nezanedbatelné ztráty koní, kteří v té době většinou nebyli tak dobře obrněni. Velmi účinná byla i proti slonům. Především u nezkušených vojáků mohla tato nepřátelská taktika vést k panice, a následný útok těžkooděných jednotek nebo jízdy mohl vést k jejich okamžitému zhroucení nebo útěku. Cílem lehkooděných jednotek bylo znepokojovat, unavovat, zastrašovat a pokud možno narušovat nepřátelskou formaci.



Když se některá strana odhodlala svést pravidelnou bitvu, lehkooděnci se stáhli mezerami v sestavě těžké pěchoty. Bitevní šiky, seřazeny většinou ne více, než zhruba půl kilometru od sebe, v té době už čekaly na signál k započetí bitvy často i několik hodin. To bylo jistě velice únavné. Základními emocemi vojáků musely být strach a nervozita před bojem. Každý z nás už podobnou zkušenost prožil – napjaté očekávání něčeho nepříjemného, náročného. Zněkolikanásobení těchto pocitů může vést k přibližnému pochopení duševního stavu vojáka před bitvou. K tomu se navíc přidávalo velké nepohodlí. J. Keegan ve své knize podává velice přesvědčivý obrázek anglických vojáků stojících ve formaci před bitvou u Azincourtu: nervózní, promočení (noc před bitvou pršelo), promrzlí, hladoví a žízniví, unavení z dlouhých pochodů a nedostatku spánku, většina trpící průjmem, a protože nemohli opustit řady svého šiku, zřejmě se vyprazdňovali tam, kde zrovna stáli. Tento popis s různými obměnami vzhledem ke konkrétní situaci jistě můžeme aplikovat i na starověké bitvy. Touha mít už to konečně za sebou je v takovém případě pochopitelná a zřejmě poměrně běžná.

Signál k bitvě, který se vydával zvednutím vojevůdcovy standarty nebo troubením rohu, a který byl následně předáván dál trubači jednotlivých útvarů, musel být pro mnohé vojáky přímo vysvobozením, přestože pro ně znamenal nebezpečí kontaktu s nepřítelem. V bitvě u Thapsu na příklad zatroubil trubač na pravém křídle k útoku bez předchozího Caesarova příkazu. Všichni vojáci se vrhli na nepřítele, přestože se je centurioni snažili zastavit.

Pokud byli Římané v defensivě, šik zůstal nehybný a legionáři zaútočili teprve když se nepřítel přiblížil do vzdálenosti, kde mohl být zasažen oštěpy.  Pokud museli Římané postupovat směrem k nepříteli, vyrazily po signálu jednotky pod velením svých velitelů. A. K. Goldsworthy nám předkládá latinské povely zachované v již zmiňovaném Maurikiově Strategikonu, a následně se i s jejich pomocí snaží vyvodit několik základních pravidel římského způsobu boje. 

Nejdůležitějším požadavkem bylo udržet vyrovnané řady. Pravidlem bylo udržet soudržnost a vyrovnanost řad co nejdéle to bylo možné a teprve na posledních zhruba 35–45 metrech zrychlit do běhu tak, aby vojáci dorazili k nepříteli jako skupina a ne jako roztroušený dav jednotlivců. V bitvě u Farsálu Caesarovi legionáři klusali k nepřítelově formaci a očekávali, že Pompeiovi muži vyrazí k útoku jim naproti. Když tito zkušení veteráni zjistili, že Pompeiova linie se nehýbe, sami od sebe zastavili, opět vyrovnali své řady, chvíli si odpočinuli, a pak se znovu vrhli do útoku.

Velice zajímavým aspektem do bitvy postupujících armád je jejich snaha zastrašit nepřítele a to jak svým vzhledem tak i vydávaným hlukem. Bojovníci různých barbarských národů se například malovali a tetovali, aby vypadali hrůzyplněji, často si vyčesávali vlasy vzhůru, aby se zdáli vyšší. Chocholy na přilbách také vojáka zdánlivě zvyšovaly. Onasandros píše, že vojáci mají pečlivě leštit své zbraně a pancíře, aby se na slunci leskly a aby vojsko vypadalo působivěji a podobné zmínky o leštění zbrojí najdeme i u Vegetia.  K děsivému vzhledu se přidával strašlivý zvuk, který má nejen zastrašit protivníka, ale i povzbudit vlastní válečníky. Keltové používali v bitvě své carnices. Parthové zase, jak píše Plútarchos,

„…se totiž nepovzbuzují k bitvě troubením na rohy a polnice, ale mají kotle potažené zvířecí koží, na nichž jsou připevněny mosazné rolničky, do těch kotlů bijí ze všech stran, takže zní hlubokým duněním, z něhož jde hrůza a které má v sobě něco ze řvaní divokých zvířat a z rachotu hromu. Dobře si všimli, že ze všech smyslů sluch nejvíc působí na duši, nejrychleji probouzí její vášně a nejvíc člověka připravuje o rozvahu.“

Pro Germány byl typický tzv. barritus (bojové pokřiky a zpěvy).  Zdá se, že v našem období legionáři postupovali do bitvy tiše a teprve s odhozením oštěpů a útokem na posledních několika metrech vyrazili svůj bojový pokřik. Zdá se, že pomalý, stálý a tichý, sebevědomý postup legií bez přípravy následovaný nárazovou vlnou strašlivého výkřiku z hrdel tisíců legionářů a doprovázený dopadem salvy oštěpů mohl být ještě mnohem děsivější.

Tím se dostáváme k vypuštění oštěpů. Když se legionáři dostali do blízkosti nepřátelského šiku, snad na vzdálenost kolem 35–45 metrů, přešli do běhu a připravili svá pila k hodu. Podle moderních rekonstrukcí má pilum maximální dosah kolem 35 metrů. Průměrný nebo slabý hod byl samozřejmě podstatně kratší. Delší vzdálenosti bylo možné dosáhnout při hodu dolů z kopce. Polybios píše, že v jeho době nosil každý legionář dvě pila – jedno těžší, jedno lehčí.  Nevíme, jestli tomu bylo tak i v Caesarově době. Je poměrně těžké představit si legionáře v bitvě se dvěma oštěpy. Design římského štítu znemožňuje bojovat a držet v levé ruce zároveň pilum i scutum. Během útoku legionář určitě nestihne odhodit oba své oštěpy, zvláště když známe případy, kdy byl útok tak rychlý a prudký, že vojáci nedokázali odhodit svá pila vůbec. Je jisté, že první řada v šiku, která se ihned po salvě oštěpů mohla dostat do přímého boje nemohla nést dva oštěpy, nicméně ostatním řadám v tom zřejmě nic nebránilo. Vzhledem k dosahu oštěpů mohly během útoku odhodit svá pila stejně jen asi první dvě nebo tři řady. Kdyby se o to pokusily i ty ostatní, bylo by zde reálné (v případě posledních řad dokonce velmi vysoké) nebezpečí zranění vlastních bojovníků. Tito vojáci si své zbraně nechávali pro použití v pozdějších fázích boje.

Přestože známe případy, kdy legionáři zamířili svůj hod na konkrétní cíl, většinou zřejmě házeli co nejdál směrem na masu protivníků. I zde jistě platí poznámky zmíněné výše, že většina mužů vystavených stresu bitvy jednak vůbec nemířila, jednak se snažila zasáhnout protivníka ve vzdálenosti mimo efektivní dosah oštěpu. Salva těžkých legionářských oštěpů hozená z blízka však mohla být velice účinná. Caesar tvrdí, že roku 52 př. n. l. legio XII dokázala salvou svých oštěpů zabít nebo vyřadit z boje většinu vojáků z prvních řad protivníka. Účinky salev oštěpů nám opět výborně popisuje Caesar:

„Že vojáci metali oštěp shora, snadno nadělali mezer v nepřátelské falanze. Tak ji rozrušili, vytrhli meče a vrhli se na nepřítele útokem. Galům bylo pro boj velmi na závadu, že jediným hodem našich oštěpů bývalo proráženo a dohromady spínáno hned několik jejich štítů. Hrot se ohnul, takže nemohli ani oštěp vytrhnout, ani bojovat dost pohodlně, nevládnouce volně levou rukou. A tak mnozí, dlouho se už levou paží natřepavše a bez úspěchu, raději štít pouštěli z ruky a bojovali zcela nekryti a nechráněni.“

Římská armáda rozhodně nebyla jediná, která vlastnila oštěpy a nepřátelé samozřejmě nezaháleli a metali na útočící legionáře své projektily. Ti jistě postupovali dál mírně pokrčení, co nejvíce schovaní za svými štíty a co nejrychleji, aby zkrátili dobu, po kterou budou vystaveni nepřátelské palbě.

Odhozením oštěpů doprovázeným válečným pokřikem a následným rychlým útokem zasadili Římané (nejen) morálce svých protivníků dva silné údery. Poměrně často se stávalo, že v takové situaci se nepřítel rychle zhroutil a utekl – buď ještě před zkřížením zbraní nebo po krátkém boji. Když bojoval Caesarův legát Labienus s Trevery roku 53 př. n. l., zřídili Římané z pochodového zástupu pronásledovaného zmíněným kmenem šik a po krátkém Labienově proslovu obrátili barbary na útěk svým prvním náporem. Pod velením stejného legáta o rok později zahnala sedmá legie stojící na pravém křídle šiku svým prvním náporem vojáky galského kmene Parisiů na útěk, na levém křídle se však totéž dvanácté legii nepodařilo. Roku 54 př. n. l. vyvolal náhlý výpad Caesarových legionářů z tábora mezi útočníky kmene Belgů paniku a donutil je k okamžitému útěku. A mohli bychom pokračovat. Ovšem i římskému vojsku se stávalo, že uteklo během prvního náporu. Ostatně svědčí o tom například i fakt, že Marcus Antonius dal decimovat své kohorty a přeživší živil ječmenem místo pšenicí za to, že utekly před nepřátelským náporem. 

Zajímavé paralely tu máme s válečnictvím osmnáctého a devatenáctého století, kdy přestože velice často byly v bitvách rozhodující bayonetové útoky, jen málokdy opravdu došlo ke skutečnému boji za použití těchto zbraní.  Zdá se, že hlavním důvodem byla nepopsatelná hrůza, kterou měli vojáci z přímého boje z blízka chladnou ocelí (na rozdíl od vzdálenějšího a neosobního boje střelnými zbraněmi). Rozhodující byla v těchto případech morálka. Jestliže se jedna ze stran dokázala odhodlat k bayonetovému útoku v přesvědčení, že nepřítel nevydrží a uteče ještě před kontaktem, většinou se tak skutečně stalo. Jestliže se však nepřítel nedal zastrašit a zůstal stát, ke kontaktu zpravidla stejně nedošlo. Jakmile si útočníci uvědomili, že jejich tah nevyšel, ze strachu z přímého kontaktu se zastavili a následovala krvavá střelecká bitva na krátkou vzdálenost. Z pramenů víme, že v římské době docházelo velice často k bitvám chladnými zbraněmi na krátkou vzdálenost. Legionáři měli oproti vojákům osmnáctého a devatenáctého století obrovskou výhodu v tom, že byli vybaveni velice účinnými obrannými prostředky – zbroj, přilba a štít – které jim pomáhaly lépe snášet děsivou situaci blízkého boje. Přesto ani ty je nemohly zcela zbavit tohoto strachu. Ovlivnit psychiku vojáků mohlo také případné předchozí ostřelování ze strany nepřítelových lehkooděnců.

Neobrátil-li se nepřítel hned na útěk a neprojevoval známky slabosti, mohlo se stát, že legionáři zaváhali s pokračováním útoku. Po bitvě u Orchomenu zaútočili Sullovi vojáci na tábor protivníka, ale zdráhali se pokračovat, když se jim do cesty postavil nepřátelský šik s tasenými meči. Teprve poté co tribun Basillus sám zaútočil a zabil jednoho z nepřátel, přidali se i ostatní.

Nenastala-li žádná z výše uvedených situací, došlo k bezprostřednímu boji. Ten se okamžitě stal sérií střetů mezi jednotlivými vojáky znepřátelených linií.

Jak jsme viděli výše, římský voják byl velice dobře chráněn velkým, oválným, prohnutým štítem, kroužkovou (popřípadě šupinovou) zbrojí a přilbou s krátkým chráničem krku a možná lícnicemi a zřejmě aspoň jednou náholenicí. K útočným zbraním patřilo pilum, které však odhodil před bojem zblízka – jen zřídka bylo pilum použito v boji muže proti muži – a gladius s čepelí dlouhou asi 65 cm. K výzbroji patřila i dýka, to byla ovšem zbraň nouzová, pro případ ztráty ostatních zbraní. V bitvě určitě běžně využívána nebyla. V boji stál legionář v mírném pokrčení s vykročenou levou nohou a pravou stranou svého těla odvrácenou od nepřítele. Pravá ruka svírala meč. V levé ruce držel před sebou za horizontální držadlo svůj štít. Štít zakrýval vojákovo tělo a větší část jeho nohou. Přilba chránila jeho hlavu. Odkryta zůstala jen část levé nohy, pravá ruka a tvář. Prorazit štít bylo velice obtížné, a za ním navíc byla ještě zbroj. Štít však nebyl určen jen k obraně. Legionáři jím často vráželi do nepřítele, aby narušili jeho rovnováhu a mohli účinněji zaútočit mečem. V námořní bitvě u Massálie roku 49 př. n. l. vstoupil údajně jeden z vojáků na nepřátelskou loď, a i když mu byla uťata pravá ruka, stále levicí bil svým štítem nepřátele do obličeje, zahnal je a zmocnil se lodi. Díky postoji s levou nohou vpředu a vodorovnému úchopu štítu mohl voják vložit svou váhu do takového úderu. K tomu se přidala i značná hmotnost samotného štítu. Tímto způsobem jistě nebylo příliš těžké vyvést protivníka z rovnováhy. Následovalo bodnutí mečem. Přestože podle Vegetia učili Římané nové vojáky zasazovat bodné a nikoliv sečné rány,  legionáři používali své meče oběma způsoby.

Reliéf z Mohuče (2. polovina 1. století n. l.)
S laskavým svolením autora fotografie Jaspera Oorthuyse převzato z www.romanarmy.com

Jak už bylo řečeno, postoj legionáře v bitvě umožňoval zásahy v podstatě jen omezeně do vykročené levé nohy, do pravé ruky a obličeje. A i z pramenů vidíme, pokud mluví o zraněních, že většinou jsou zasaženy právě tyto části těla – především útoky na obličej byly velmi účinné. V bitvě u Farsálu byl Caesarův primus pilus desáté legie Crastinus zabit ranou mečem, která vnikla do jeho hlavy ústy a vyšla šíjí ven. Plútarchos píše, že centurio Cassius Scaeva přišel v bitvě u Dyrrhachia o oko, rámě i stehno měl probodeno kopím a v boji dokázal useknout rameno jednomu nepříteli a druhého udeřit do obličeje. Výše byl příklad, kdy byla legionáři v námořní bitvě odseknuta pravá ruka. Zajímavou paralelu tu máme v oblasti gladiátorských zápasů. Víme, že gladiátoři vyzbrojení podobným způsobem jako římští legionáři (murmillones, secutores a provocatores) měli vykročenou, a tedy zranitelnou, levou nohu chráněnou náholenicí. Zásahy do končetin samozřejmě nebyly tak vážné. Většina zranění končetin nebyla pro oběť přímo osudná, ale zcela jistě ji postupně oslabovala a snižovala její schopnost účinně se bránit a útočit. V průběhu přímého boje neměl voják možnost opustit své postavení a setrvával v kontaktu s nepřítelem. Menší zranění mohla nakonec muže oslabit natolik, že nebyl schopen odrazit vážnější útoky vedené na hlavu. Především poranění nohou pak také mohla zabránit muži v útěku, když se jeho jednotka stáhla, a vystavit ho osamoceného útokům postupujících nepřátel.

Výše jsem uváděl výzkumy ukazující, že v lepších případech jen asi 25 % vojáků se aktivně účastnilo střeleckého souboje. Stejné výzkumy odhalily, že to bylo právě oněch 25 % mužů, kteří opakovaně vedli útoky ztečí a „čistili“ nepřátelské pozice. Jako hlavní důvody tohoto jevu udává S. L. A. Marshall jednak stres na bojišti, strach o vlastní život, jednak zdráhání se střílet na lidské bytosti, zapříčiněné výchovou a obecně kulturním prostředím odsuzujícím násilí, které  na vojáky působilo po celý jejich život. Je samozřejmé, že bojiště 2. světové války bylo značně odlišné a platila na něm jiná pravidla než na antickém bojišti. Také kulturní prostředí starověku bylo jiné a z našeho pohledu zcela jistě mnohem násilnější a k zabíjení přístupnější. Přesto je pravděpodobné, že podobné zákonitosti platily i v tehdejší době, třebaže poměr mezi aktivně bojujícími a pasivními účastníky bitvy se zřejmě posunul. I ve starověku měli lidé pud sebezáchovy a valná většina vojáků jistě bojovala velmi opatrně s jasným cílem přežít bitvu, snažila se co nejvíce využívat ochrany svých velkých štítů a jen občas slabě udeřila na nepřítele tak, aby co nejméně vystavila útoku svou nechráněnou pravou ruku. Menšina skutečně riskovala a snažila se agresivně dorážet na protivníka s cílem ho zabít. V římské bitvě se vlastního boje zblízka mohla plně účastnit jen první řada šiku a omezeně i druhá. Antické armády samozřejmě dbaly na to, aby tito agresivní bojovníci stáli v prvních řadách. Větší hloubka formace pak mimo jiné napomáhala i k tomu, že větší část méně statečných vojáků byla umístěna vzadu, čímž se zredukoval počet „slabších článků“ v prvních řadách. Z těchto statečných mužů byli také vybírání poddůstojníci a nižší důstojníci. Na mnoha místech Caesarových Zápisků najdeme podrobné popisy heroických výkonů jeho centurionů, z nichž nejznámější je zřejmě příběh dvou čekatelů na post mezi primi ordines T. Pullona a L. Vorena, kteří se vyznamenali v boji před vlastním táborem obléhaným Nervii. Ostatně z antických pramenů také víme, že ve srovnání s běžnými vojáky byly mezi centuriony neúměrně vysoké ztráty. Roku 57 př. n. l. při boji s Nervii padli všichni centurioni IV. legie a téměř všichni ostatní byli buď raněni nebo také mrtví. Při neúspěšném dobývání Gergovie roku 52 př. n. l. bylo ze zhruba 700 padlých Římanů 46 centurionů. Tito muži více riskovali, neutíkali tak snadno jako ostatní a jistě také byli častým terčem nepřátelských útoků.

Ona menšina aktivních bojovníků také zřejmě hrála klíčovou roli v prorážení do nepřátelské formace, což bylo prvním krokem k poražení nepřítele. Appiános i Caesar zmiňují případy, kdy se vojáci snažili natlačit do protivníkova šiku. Když voják vstoupil do řad nepřítele (např. na místo zabitého protivníka), okamžitě se stal terčem zuřivého útoku okolních bojovníků, kteří se ho snažili dostat z šiku ven. Jistě jen ti nejodvážnější se odhodlali k tak nebezpečnému činu. Pokud však přežil a dočkal se podpory svých druhů, nepřátelé po stranách začali zřejmě ustupovat dozadu a do stran, aby nebyli vystaveni útoku z více úhlů. Tím došlo ke stísnění řad, zhoršení manévrovacího prostoru a znepokojení ostatních vojáků. To všechno mohlo společně s dalšími vojáky pronikajícími do šiku postupně vyvolat zhroucení formace.

Přestože valná většina mužů bojovala pasivně, psychická a fyzická zátěž byla v takové situaci enormní. Boj meči a štíty na krátkou vzdálenost nemohl trvat příliš dlouho. J. F. C. Fuller naznačil, že 15 minut je maximální doba, po kterou může člověk vydržet v takovém boji, než se dostaví vyčerpání. Ve skutečnosti byla tato doba zřejmě ještě podstatně kratší. Když si uvědomíme, že většina bitev trvala i několik hodin, je značně obtížné si představit, že by vojáci v předních řadách takovou zátěž mohli zvládnout. Dokonce i římský systém výměny řad by mohl jen těžko stačit k udržení čerstvých sil po dobu několika hodin prudkého boje, zvláště když část rezerv byla používána pro taktické manévry. Nehledě na to, že je nemožné, aby Římané prováděli výměnu řad v přímém kontaktu s nepřítelem. A. Zhmodikov ve svém článku přesvědčivě argumentuje proti zavedenému obrazu římského boje, kdy legionáři při prvním náporu odhodí svá pila a následně bojují již jen meči, a dokazuje, že boj vrhacími zbraněmi na delší vzdálenost hrál v římském válečnictví mnohem důležitější roli, než se dříve předpokládalo. Nejlépe nám to pro naše období dokazuje Caesarova zmínka o tom, že v bitvě u Ilerdy došly legionářům jejich oštěpy teprve po pěti hodinách boje. 

Zdá se, že v průběhu krátkého šermířského souboje se vojáci na obou stranách postupně unavili, intenzita boje se snížila, a posléze utichla úplně. Vojáci od sebe ustoupili o několik metrů, aby se dostali do jakési psychologicky „bezpečné vzdálenosti“ od nepřítele – tj. do vzdálenosti, ve které se člověk nebude cítit v bezprostředním, okamžitém ohrožení, do vzdálenosti, ve které, pokud se nepřítel rozhodne k útoku, bude mít člověk dostatek času tuto hrozbu zaregistrovat a připravit se na ni. Přesně takovou situaci nám líčí Appiános ve svém popisu bitvy na Foru Galloru:

„Přepadla-li je [vojáky] únava, ustoupili na chvíli jako při zápase, aby nabrali sil, a pak zase pokračovali v boji.“

V bitvě u Bedriaka, která se protáhla i přes noc, údajně unavení legionáři znepřátelených stran často odpočívali a při tom si spolu povídali. Sallustius zase píše, že Metellus postavil čtyři kohorty legionářů proti numidským vojákům, kteří si v průběhu boje z únavy posedali. Takovéto případy se mohly odehrát jedině v průběhu nějaké přestávky v boji. V této „bezpečné vzdálenosti“ pak vojáci setrvávali a občas některé jednotky vyrazily k opětovnému útoku. Pokud nebyl útok rychle rozhodnut, vojáci se zase po chvíli unavili, a postupně znovu obnovili onu „bezpečnou vzdálenost“ mezi sebou. Takto na sebe jednotky útočily, navzájem se zatlačovaly o menší vzdálenosti, a tím se pohybovaly po bojišti. Boje meči však byly krátké a sporadické, většinu času strávili vojáci v odstupu a navzájem se „ostřelovali“. Jak jsme viděli, legionáři v prvních dvou řadách museli v průběhu útoku odhodit svá pila, ovšem vojáci v dalších řadách si je mohli ponechat a nyní využít. Využívaly se i oštěpy nepřítele, které dopadly na zem a kameny. Takový stav mohl trvat hodiny, aniž by docházelo k obrovským ztrátám na životech, jaké bychom očekávali v případě boje zblízka, mimo jiné také proto že velké legionářské štíty mohly snadno zachytit většinu přilétajících střel. Je také mnohem snazší představit si římskou výměnu unavených řad za čerstvé v odstupu několika metrů od nepřítele než v přímém kontaktu s ním. Během těchto přestávek mohli být odvedeni ranění, vojáci si odpočinuli a mohli být i občerstveni. 

Rozhodujícími faktory v takovém boji byly především morálka a únava. Podnikla-li jednotka několik útoků, nebo je musela odrazit, vojáci se rychle vyčerpali, začaly narůstat ztráty, a vůle znovu zaútočit se tím postupně snižovala, zatímco strach z nepřítele a tendence utéct narůstala. Hlavní roli zde jistě hráli především poddůstojníci, nižší důstojníci a další muži patřící k oné menšině aktivních bojovníků, kteří svou statečností, zápalem a svým příkladem dokázali vyhecovat ostatní unavené a bojící se vojáky, aby sebrali zbytky své odvahy a síly a pokusili se o další útok. Názorným příkladem nám tu může být Caesarův aquilifer, který roku 55 př. n. l. při vylodění v Británii vyskočil z lodi do hluboké vody a vydal se sám za nepřítelem, aby tím podnítil k útoku své váhající druhy.  Římský systém jednotek a podjednotek byl pro takové lokální útoky ideální (zvláště ve srovnání s barbarskými kmenovými vojsky). Římský systém záloh byl zase schopen udržovat velkou část vojska mimo dosah nepřátelských zbraní a tím i mimo vyčerpávající a stresující prostředí přímého boje. Vojáci v první řadě se brzy fyzicky i psychicky unavili, protože nejenže přímo bojovali s nepřítelem, ale i v průběhu přestávek v boji museli být pořád připraveni na výpad, a navíc byli vystaveni neustálému dešti střel, který samozřejmě opětovali. Možnost nahradit tyto legionáře čerstvými jednotkami pak byla značnou výhodou.

Antické prameny se velmi často zmiňují o obrovské účinnosti útoků do zad formace nebo na její boky. Takové útoky zasazovaly těžké údery morálce vojáků. Představíme-li si vojáka bojujícího třeba někde v prvních řadách šiku, který najednou zcela nečekaně uslyší zezadu nebo zboku křik a zvuky boje, je zcela pochopitelné, že může propadnout panice. Je překvapen a zmaten novou situací, nemá možnost zjistit, co se přesně děje, zda jeho druhové útoku odolávají, podléhají, nebo jestli utíkají, a samozřejmě má strach, aby mu nepřítel neodřízl ústupovou cestu. Tento strach vojáků a ostatně i jejich velitelů z obklíčení ostatně antičtí vojevůdci někdy využívali ve svůj prospěch. Před bitvou u Thapsu poslal Caesar posádky svých lodí, aby po jezeře dopluli do zad formace nepřítele a na znamení zpustili velký křik a tím nahnali jeho vojákům strach. A podobných lstí bychom v pramenech našli více. K tomuto morálnímu úderu se pak navíc přidává i narušení formace. Útok ze dvou stran v podstatě znemožňuje napadenému, aby docílil koordinovaného tlaku v obou směrech. V takové situaci nemá napadená jednotka možnost dostat se do již zmiňované „bezpečné vzdálenosti“ a vojáci bránící se náporu ze dvou stran jsou tlačeni na sebe, čímž se zmenšuje jejich manévrovací prostor a tím i možnost účinně se bránit. Podobnou událost nám popisuje Caesar. V bitvě u řeky Sabis byli legionáři XII. legie hustě sražení k sobě a překáželi si v boji. Aby Caesar situaci zlepšil, nařídil vojákům zaútočit a rozestoupit se. I zde můžeme pozorovat přednosti římských záloh. Množství rezervních jednotek mohl římský vojevůdce využít nejen k obchvatům, ale často i k zabránění hrozícímu útoku ze stran či zezadu. 

Nepřátelská pěchota však nebyla jedinou silou, které museli legionáři čelit. Další hrozbou bylo jezdectvo. Samozřejmě hlavními výhodami kavalerie jsou její rychlost, pohyblivost a také samo použití koní, kteří mohou mít jednak psychický, jednak fyzický účinek na nepřítele. Naopak hlavní nevýhodou je poměrně velká závislost na terénu. Jízda je účinná na velkých rovných plochách bez překážek. V jiných případech je její použitelnost značně omezená. Již ze samotné její podstaty je také zřejmé, že jízda je zbraň útočná, nevhodná k pevné obraně pozic. V našem období existovaly především dva základní způsoby boje kavalerie. Prvním způsobem bylo znepokojování nepřítele bojem z dálky s využitým různých druhů střel. V tomto případě se jezdci snažili vyhýbat kontaktu s nepřátelskou pěchotou až do okamžiku, kdy byla tak oslabená neustálým přívalem střel, že nebyla schopna odolat přímému útoku. Druhým způsobem byl přímý, tvrdý útok na formaci nepřítele. Jízda ve starověku byla většinou schopna používat oba styly a kombinovat je.

Výzbroj jezdců byla v závislosti na typu kavalerie více méně stejná. Používal se meč, štít, několik oštěpů, které mohly sloužit jak k házení tak k bodání, popřípadě někdy i zbroj a přilba. Rozměry a provedení výzbroje se lišilo podle zvyklostí jednotlivých národů a kmenů. Galská jízda, nejčastěji využívaná Caesarem, byla tvořena šlechtici a jejich přívrženci. Dá se předpokládat, že většina z nich nosila železnou přilbu s krátkým chráničem krku, kvůli ochraně obličeje vystouplým předním okrajem zvonu přilby a lícnicemi (typ Agen/Port) nebo keltské varianty bronzových přileb typu Montefortino a někteří zámožnější z nich i kroužkovou zbroj. Meče byly v průměru kolem 90 cm dlouhé (i když máme příklady mečů s délkou čepele až 90 cm) a většinou na konci zaoblené. Galská jízda zřejmě většinou používala oválné, popřípadě kruhové štíty. Příklady oválných štítů byly nalezeny v La Tène. Byly zhruba 1,1 m dlouhé a uprostřed 1,2 cm silné, přičemž směrem k okrajům se lehce zužovaly. Střed byl také chráněn štítovou puklicí. Štíty byly s největší pravděpodobností pokryty kůží. Hmotnost takového štítu byla přibližně 6–7 kg. Galové používali množství oštěpů nejrůznějších délek a tvarů. 

Speciální případy tvořili jízdní lučištníci, kteří využívali kompozitní luky, a těžká jízda, kde jezdec i kůň byli obrněni a kde primární zbraní bylo dlouhé kopí (kontos) držené oběma rukama.

V souvislosti s jezdectvem této doby je třeba se ještě zmínit o jedné věci a sice o způsobu posazení na koni. Některé národy (např. Numidové, Germáni atd.) nepoužívaly sedlo. Jediné, co oddělovalo jezdce od koně byla volně přehozená pokrývka, která však poskytovala pouze ochranu před potem a špínou. Takovýto posaz ovšem nebyl příliš stabilní a pro plně vyzbrojeného jezdce se štítem by bylo velmi obtížné se vůbec na koni udržet, natož efektivně bojovat.  Jízda nepoužívající sedlo mohla tedy být jen velmi lehce vyzbrojena a tomu samozřejmě musela odpovídat i zvolená taktika.  Již ve starověku bylo známo sedlo. Galská jízda používala sedla se čtyřmi vyčnívajícími rohy (ty částečně nahrazovaly třmeny, které nebyly ve starověku známy), které byly téměř určitě později převzaty římskou armádou. Rekonstrukci takového sedla provedl na základě nálezů kožených částí sedla z Valkenburgu a Vechtenu P. Connolly. Následné experimenty prokázaly, že tento typ sedla poskytoval jezdci velice stabilní polohu jak pro jízdu samotnou, tak pro nejrůznější úkony se zbraněmi. Tyto pokusy také vážně zpochybnily starší názor, že ve starověku nebylo kvůli neznalosti třmenů možné řádně využít taktiku přímého, nárazového útoku proti nepřátelské formaci.

Kavalerie se může pohybovat rychleji než pěchota. Vojsku se silnou pěchotou, ale s významně slabší jízdou tedy vždy hrozilo boční obklíčení. Římané se proto v takové situaci většinou snažili opřít boky formace o přírodní překážky, nebo vytvářeli velké čtvercové formace tak, že byli legionáři na všech stranách otočeni směrem ven.

Stejně jako u pěchoty i u kavalerie byl velice důležitým aspektem pokus o zastrašení protivníka. V případě přímého útoku to bylo dokonce zásadní. Jezdci velice pravděpodobně vyrazili k bloku pěchoty pomalým klusem, aby zachovali své řady v co nejlepším stavu. Postupně přešli do klusu a teprve na posledních několika desítkách metrů přinutili své oře k co nejvyšší rychlosti. Právě soudržnost formace byla důležitější než rychlost útoku. Jenže co se stalo pak? Za normálních okolností kůň nikdy nenaběhne na překážku, kterou nemůže přeskočit, nebo skrze kterou nemůže nějak projít. Sevřený šik pěchoty s vytrčenými oštěpy takovou překážku zcela jistě tvoří. M. Junkelmann při svých pokusech zjistil, že zatímco v případě jednotlivců je možné přinutit koně, aby srazil člověka, v případě nájezdu na sevřenou formaci se kůň stočí, aby srážce zabránil. Případná kolize by sice vyřadila několik pěšáků prvních řad, ovšem byla by stejně zničující pro koně, který by se nabodl na trčící kopí, i pro jeho jezdce, který by spadl z hroutícího se koně a i kdyby ve zdraví přežil samotný pád, byl by okamžitě eliminován okolními nepřátelskými vojáky. To se však především kvůli pudu sebezáchovy koní i jezdců až na výjimky  nestávalo.

Nájezd kavalerie je především morální záležitostí, nikoli fyzickou. Proto také bývala jízda účinná proti nezkušeným jednotkám. Kavalerie musela vyděsit a zastrašit pěchotu a přesvědčit ji, aby se dala na útěk ještě předtím, než se přiblíží k jejím čelním řadám. Normální člověk za normálních okolností nebude stát v cestě pádícímu koni – bude se snažit uhnout. Když si navíc představíme, že těch velkou rychlostí se ženoucích koní je několik set (nebo i tisíc) a že na každém z nich sedí mocně vyzbrojený bojovník, který se vás bude snažit zabít, není těžké pochopit, jakou hrůzu musel pěšákům takový nájezd nahánět. Roku 70 n. l. před Jerusalemem dokázal údajně jediný římský jezdec prorazit do sevřeného židovského šiku. Téměř určitě se tak stalo proto, že většina vojáků v předních řadách se snažila před jeho nájezdem uhnout, nebo rovnou utéct.  Pokud se jízdě podařilo vyděsit nepřátelskou pěchotu a donutit ji k porušení svých řad a k útěku, měla většinou vyhráno. Pak již jezdci bez většího nebezpečí jen zasahovali záda utíkajících. Roztroušená pěchota byla vůbec velmi zranitelná ze strany kavalerie. Roku 53 př. n. l. byli zásoby shánějící vojáci zaskočeni galskou jízdou. Veteráni utvořili sevřenou klínovou formaci a bez větších ztrát se probili do tábora. Nezkušení nováčci byli obklíčeni a pobiti. Lehkooděnci běžně bojovali ve volné, roztroušené formaci, aby snížili účinky nepřátelské palby. Díky tomu (a horší obranné výzbroji) ale nebyli schopni se účinně bránit kavalerii, a pokud neměli možnost schovat se za nějakou překážku nebo za jiné jednotky, trpěli v boji s ní obrovskými ztrátami.

Obecně se však dá říci, že proti pevné a odhodlané těžké pěchotě většinou nebyla jízda v přímém útoku příliš účinná a nedokázala ji prorazit. Pokud pěchota proti útoku neuhnula a zůstala pevně stát, jezdci zřejmě zpomalili a nakonec zastavili před nepřátelskými pěšáky. Začal boj zblízka, ve kterém bylo důležité, jaké kdo používal zbraně. Jezdec s mečem nebo krátkým oštěpem nemohl zaútočit na legionáře, aniž by se vystavil jeho útoku. Jezdci s dlouhými kopími však mohli na pěchotu útočit s mnohem menším rizikem. Arriános, římský místodržící Kappadokie kolem roku 132 n. l., nám zanechal spis, ve kterém mimo jiné popisuje svůj zamýšlený bitevní šik proti Alanům, jejichž v podstatě jedinou taktikou byl divoký přímý útok těžce obrněné kavalerie. Jeho formace byla speciálně uzpůsobená tomuto typu nepřítele. Křídla jeho sestavy byla opřena o vyvýšeniny, které byly chráněny těžkooděnými pomocnými sbory podporovanými lučištníky a artilerií. Ve středu byly dvě legie postavené do jediné linie hluboké osm řad. Za nimi byla jedna řada pěších a jedna řada jízdních lučištníků. Následovala římská jízda a vojevůdcovi singulares. Vojáci v první řadě vytrčili svá pila proti nepříteli. Ti v dalších řadách měli své oštěpy (jak pila tak i lehčí typy oštěpů) házet na Alany. Hloubka formace zabraňovala útěku legionářů. Jakmile se nepřátelští jezdci zastavili před šikem, byli vystaveni salvám oštěpů od legionářů, šípů od lučištníků za legionáři a na křídlech a projektilů od artilerie taktéž umístěné na bocích, což jim znemožňovalo boj z větší vzdálenosti za použití jejich dlouhých kopí.

Pokud se kavalerie nechtěla pustit do přímého boje, mohla se uchýlit k ostřelování nepřátelských vojáků z dálky. Základní poznatky z části o boji lehkooděnců můžeme uplatnit i zde. Nicméně je třeba dodat, že střelba z pohybujícího se koně je velice náročná. Následkem je dramatické snížení přesnosti a dosahu jeho zbraní. Na druhou stranu je obtížnější zasáhnout rychle se pohybující cíl a rychlost a mobilita byly hlavními výhodami jezdců nad pěšáky. Cílem ostřelování bylo nepřátelské vojáky unavit, vyděsit, vystresovat a oslabit natolik, aby bylo možné provést účinný přímý nájezd.

Lučištníci na koni se nejdříve přibližovali k nepřátelské formaci, přičemž stříleli přímo před sebe. Když se dostali do efektivní vzdálenosti, stočili se směrem doprava (pravák nemůže z koně střílet na pravou stranu), cválali podél nepřátelské linie a snažili se vystřelit co nejvíce šípů, než se opět stočili a pádili od protivníka pryč, v kteréžto chvíli mohli ještě vypálit několik střel dozadu (tzv. parthská střela). Při podobném útoku samozřejmě nebylo možné střely kvalitně zamířit. Cílem bylo zasypat určitou plochu šiku co největším množstvím šípů. Ani jízdní lučištníci nebyli proti dobře chráněné římské těžké pěchotě příliš efektivní, přestože dlouho trvající střelba na úzce sevřenou formaci si vybírala jistou daň. Plútarchos píše, že římský šik byl tak těsný, že parthští lučištníci nemohli minout, přesto ani velmi dlouhé a intenzivní ostřelování nedokázalo přivést Římany k porážce, nebo je natolik oslabit, aby bylo možné je rozprášit náporem těžké jízdy. Valná většina zásahů navíc vojáky opět jen zraňovala, nezabíjela.

Podobnou taktiku používali i jezdci s oštěpy. Přestože byli přímo cvičeni k tomu, aby své hody mířili přesně na vybrané cíle, na poskakujícím koni a pod tlakem na bojišti se zřejmě jen někteří pokoušeli mířit. Tito válečníci také mohli nést mnohem méně oštěpů než lučištník šípů, a navíc, aby mohli efektivně bojovat, museli přijet k protivníkovi na vzdálenost, ze které mohli být i oni zasaženi nepřátelskými oštěpy. Jezdci s oštěpy se v po přiblížení k nepříteli mohli stočit i na levou stranu, avšak preferované bylo jistě stočení doprava, aby bylo možné využít ochrany v levici drženého štítu.

Pokud nepřítel vlastnil jednotky se zbraněmi na delší vzdálenosti, byla efektivita kavalerie ještě více snížena. V tomto případě nebyli bezpeční ani jízdní lučištníci, protože pěší lukostřelec dokáže dostřelit dále (díky stabilní pozici může ke střelbě využít sílu celého těla, zatímco jezdec napíná tětivu jen svými pažemi).

Poměrně častou taktikou jezdeckých oddílů bylo pokusit se předstíraným útěkem vylákat pěšáky ven z formace, a následně je napadnout z boku, nebo (byla-li ta možnost) je rovnou obklíčit. Římská pěchota se občas pokoušela zaútočit na jezdce, ovšem většinou je nedokázala dohonit. Jak už bylo naznačeno výše, jezdci na takovou možnost často čekali, a takové útoky tedy bývaly poměrně nebezpečné, protože se jednotky dostaly ven z šiku, musely stále udržovat sevřenou formaci, protože jinak by nedokázaly odolat případnému protiútoku, a mohly být vystaveny útokům z boku a (pokud se vzdálily od svého šiku příliš daleko) dokonce i zezadu. Stávalo se, že pěchota dokázala zaútočit a zahnat jízdu. Zdá se však, že v takových případech byla pěchota vždy mnohem kvalitnější a sebevědomější než poražená kavalerie, nebo byla kavalerie roztroušená a neuspořádaná po předchozím boji. Pěchota také nemohla způsobit prchajícím jezdcům téměř žádné ztráty – ostatně ani jízda toho často nebyla schopna. Většinou však legionáři bojovali proti kavalerii v obranném postavení.

Jízdní souboje byly velice přelévavé. Obě strany často mnohokrát střídavě útočily a ustupovaly, než se boj rozhodl. Částečně to bylo dáno tím, že kavalerie bojovala většinou především na větši vzdálenost a stáhla se, když se protivník pokusil přiblížit. Ovšem důležitou roli hrála i samotná podstata jízdních šarvátek.
I formace jízdy byla stavěna ve více řadách, aby se zabránilo těm méně statečným v útěku. Kavalerie vždy postupovala na počátku útoku krokem a teprve v blízkosti nepřítele zrychlila a postupně přešla do trysku. Jakmile totiž začala zrychlovat, řady šiku se rozvolňovaly a jednotliví jezdci se rozptylovali, protože každý kůň je jinak silný a jinak rychlý. Přitom udržet soudržnost formace bylo důležitější než vyvinout co největší rychlost. Přesné a podrobné popisy takových bojů v antických pramenech nemáme. Můžeme si však vypomoci příklady z nám časově bližších dob, protože základní charakteristiky jízdního boje se v průběhu času příliš neměnily. A. K. Goldsworthy cituje britský manuál z devatenáctého století, který doporučuje přejít do trysku ve vzdálenosti přibližně 50 metrů od nepřátelské pěchotní formace nebo asi 140 metrů od jezdecké jednotky postupující proti směru útočníků. Stejný manuál také uvádí co se vlastně stalo, když na sebe zaútočily dvě jednotky kavalerie:

„Kavalerie se jen zřídka střetávají při útoku vedeném v rychlosti; jedna ze stran se obvykle otočí ještě před střetem s nepřítelem, a to často i v době, kdy jsou její řady ještě neporušené a cestu nekříží žádné překážky. Faktem je, že každý jezdec blížící se v rychlosti k druhému musí cítit, že pokud se v takovém tempu střetnou, oba spadnou a pravděpodobně si zlomí každou kost v těle …je tu tedy přirozený odpor zúčastnit se takového smrtícího střetnutí.“

Následuje popis události z bitvy u Burgos (1812), kde na sebe zaútočily dva jízdní oddíly. Oba váhaly pokračovat v útoku, až se nakonec oba zastavily velice blízko od sebe a stály chvíli naproti sobě, než jeden z jezdců sekl po nejbližším protivníku, načež obě strany postoupily dopředu a začaly se bít.  M. Junkelmann v této věci zase cituje pruského důstojníka z přelomu 18. a 19. století:

„Nikoliv zákony mechaniky, ale morálními příčinami chceme objasnit to, že ten oddíl obvykle vítězí, který napadne svého protivníka s větší prudkostí a který větší soudržností masy se stále rostoucí rychlostí již v nástupu prokázal větší bojový zápal. Při nepovedených a nerozhodných útocích kavalerie, jak na jiné jednotky tohoto druhu tak i na pěchotu, však obvykle vidíme opačné chování. Čím více se nepřítel blíží, tím více zadržují jezdci svoje koně… můžeme uvést příklady, kdy se oba oddíly takřka jakoby na společný rozkaz zastavily ve vzdálenosti sta kroků od sebe, a nakonec se dokonce oba obrátily“

I v římské době bylo zřejmě zcela běžné, že kavalerie se obrátila ještě před kontaktem nebo při prvním útoku. V roce 48 př. n. l. zaútočila Curionova jízda na Pompeiovy kavaleristy, kteří utekli během prvního náporu. V průběhu bojů se Sullou vedl Pompeius jízdní útok proti jednotce Galů. Když srazil kopím k zemi náčelníka Galů jedoucího před svými bojovníky, ostatní se otočili a utekli.

Pokud nebyla žádná z jízdních jednotek natolik zastrašena, aby se obrátila na útěk, pak se obě strany mohly zastavit naproti sobě a bojovat podobně jako to bylo popsáno výše. Nebo se mohly v rychlosti promíchat, podobně jako se to stalo v bitvě u Waterloo. Očitý svědek o střetu píše takto:

„Ani jedna ze stran se nezastavila ani nezaváhala; zdálo se, že obě skupiny uhání zcela bezstarostně a my jsme plně očekávali, že uvidíme strašlivou srážku – to se nestalo! Jakoby po vzájemné dohodě všichni při přiblížení otevřeli své řady a projeli prudce kolem sebe stejně snadno, jako může člověk proplést prsty pravé ruky s prsty levé. Přitom kolem sebe bodali a sekali. Viděli jsme, že jen málo z nich padlo. Jednotky se poté opět zformovaly a v mžiku obě zmizely, jak a kam to nevím.“

Chaos a hrůzyplnost takového střetnutí nám může pomoci pochopit záznam přímého účastníka podobného boje:

„Nemohu říci, že jsem viděl člověka, který mě zasáhl. Všichni jsme byli ve skrumáži, sekali a řezali jsme se navzájem a já jsem nevěděl, že jsem byl zasažen, dokud mi o chvíli později neztuhlo zápěstí. Pak teprve jsem našel sečnou ránu ve svém kabátě. Zápěstí bylo jen pár dní pohmožděné… Rány, které dělaly naše dlouhé meče, byly strašlivé – hlavy téměř úplně odseknuté očividně jedinou ranou – a velké množství těch, kteří vyvázli, muselo stejně později zemřít. Náš padlý kaprál byl téměř rozsekán na kousky, jeho levá ruka byla přeseknutá na čtyřech místech. Předpokládám, že na něj muselo být příliš mnoho nepřátel najednou, protože to byl velice silný muž a dobrý šermíř. Zdá se, že všichni Rusové útočili na levá zápěstí, mnoho našich přišlo o prsty a mělo posekané ruce.“

Stalo se roku 1854 v Krymské válce u Balaklavy. Snad právě takovéto situace má Caesar na mysli, když na jednom místě svých Zápisků píše, že Galové se před bojem mezi sebou zapřísahali, že žádný se nesmí vrátit zpět domů, kdo dvakrát neprojede skrz nepřátelský šik (je velmi nepravděpodobné, že by zde byla řeč o šiku pěchoty).

Co v takovém střetnutí rozhodovalo je obtížné přesně odhadnout. Jistě to však byly bojové kvality, disciplína, morálka a rozhodnost. Velmi důležitým faktorem byla určitě výzbroj. V bitvě u Karrh přes své odhodlání a snahu nebyla Crassova galská kavalerie schopna svými krátkými kopími nijak významně uškodit těžce obrněným parthským jezdcům, zatímco sama trpěla velkými ztrátami kvůli jen lehké ochranné výzbroji.

Jakmile se jedna strana obrátila k útěku, umožnila vítězům, aby ji pronásledovali a útočili v podstatě bez nebezpečí na záda prchajících. Nicméně i vítězná jízda se tímto ocitla v nebezpečí. V průběhu boje a pronásledování se její řady narušily,  jezdci se rozptýlili a koně unavili. Opět vytvořit bojovou formaci samozřejmě chvíli trvalo. V takovém okamžiku byla i vítězná kavalerie velice zranitelná v případě útoku svěžích sil nepřítele. V bitvě u Farsálu dokonce i pěšáci (Caesarův čtvrtý šik) dokázali svým útokem způsobit ztráty rozptýleným a překvapeným Pompeiovým jezdcům na unavených koních a zcela je obrátit na útěk.

Bylo tedy užitečné podržet část kavalerie jako rezervu. Pokud byla první linie poražena, záloha mohla zaútočit na pronásledovatele a měla slušnou šanci je porazit (pokud i záloha nezpanikařila z útěku svých druhů ). Původně poražená jízda se pak mohla pod ochranou ostatních jednotek opět zformovat a připravit na další boj. Arriános plánoval rozdělit svou kavalerii na dvě části. Jedna měla pronásledovat nepřítele, druhá měla pomaleji následovat, takže kdyby byla první část zahnána protiútokem, mohla být nasazena do boje čerstvá síla. Již zmiňovaný Maurikiův Stratégikon udává, že kavalerie nehledě na její počet a kvalitu by měla být sestavena nejméně do dvou řad, aby byla k dispozici rezerva. Ovšem i nepřítel většinou míval své rezervy. Caesar se například zmiňuje, že Britové nestavěli svou jízdu v jediném bloku, ale udržovali menší jednotky jako rezervy. Následkem bylo, že takové šarvátky byly velmi přelévavé, jak se obě strany navzájem porážely a nutily k útěku nasazováním rezerv. Zvítězila zřejmě většinou strana, která byla schopna déle udržet a nasazovat odpočaté jednotky.

Potyčky, ve kterých kavalerie jedné nebo obou stran používaly taktiku boje zdálky, byly pravděpodobně velmi dlouhé a často nepřinesly rozhodný výsledek. Jak již bylo řečeno, střílet z pohybujícího se koně je obtížné. Ještě obtížnější však je střílet z pohybujícího se koně na rychle se pohybující cíl. Takové útoky tedy musely přinést relativně malé ztráty pro nepřítele. Na druhou stranu nepřítel také nemohl zabít příliš jezdců bojujících tímto stylem, protože, kdykoliv se pokusil o přiblížení, tito prchli. 

Kavalerie byla v boji někdy podporována lehkooděnými sbory. Pokud se znepřátelené jízdy promíchaly, pak jednotky vyzbrojené oštěpy mohly pronikat do takového shluku a pomáhat svým jezdcům. Ovšem lučištníci nebo prakovníci by sotva dokázali použít své zbraně v takovém boji. Lehkooděnci zřejmě nebyli promícháni s jezdci, protože by sotva dokázali udržet tempo s koňmi a navíc taková jednotka by mohla jen obtížně manévrovat. Zdá se pravděpodobnější, že takové smíchané sbory kavalerie a lehkooděnců byly spíše řady jednotlivých jednotek operujících spolu. Pěchota byla zřejmě v sevřeném šiku, protože jinak by nepřátelští jezdci neměli problémy ji rozprášit. Lehká pěchota zde asi působila jako pevná, stabilní záštita, ke které se mohli jezdci uchýlit, pokud byli poraženi. Rozptýlená a vyčerpaná vítězná strana nemohla pokračovat v pronásledování, protože byla zaskočena střelbou lehkooděnců. Zároveň se ovšem nemohla zaměřit na pobití pěchoty, protože zde stále byla původně poražená spřátelená jízda, která se mohla za pěšáky opět zformovat a znovu zaútočit. Jen v případě, že spřátelená jízda byla úplně zahnána z bojiště, mohla se nepřátelská kavalerie koncentrovat na lehkooděnou pěchotu a rozdrtit ji. Dobře vyzbrojení legionáři mohli odolávat útokům jízdy z dálky dobře a vydržet poměrně dlouho, ovšem špatně chránění kopiníci nebo štítem neozbrojení lučištníci mohli být poměrně rychle přivedeni nepřátelskými střelami do stavu, ve kterém se zhroutí před přímým jezdeckým útokem.

Především díky své rychlosti a pohyblivosti hrála kavalerie nesmírně důležitou roli v závěrečných fázích bitev při pronásledování utíkajících nepřátelských vojáků.

Ačkoliv se to tak na první pohled nemusí zdát, velice důležitou částí bitvy byl i její závěr. Jak jsme již viděli výše, právě v závěrečných fázích boje, kdy se formace jedné ze stran zhroutila, vojáci se dali na útěk a rozběhlo se pronásledování, začaly dosud poměrně vyrovnané ztráty na straně pronásledovaného prudce narůstat, přičemž mohly dosáhnout až 40 % původního počtu vojáků. Často se právě v těchto chvílích rozhodovalo o budoucnosti válečného konfliktu, zda bude poražený schopen znovu shromáždit své vojsko, přeskupit je a pokračovat v boji jinde, nebo jestli bude prohra definitivní. Nejlépe nám tuto skutečnost ilustrují dvě bitvy, které se odehrály roku 48 př. n. l. v Řecku. Zatímco Pompeius nedokázal řádně využít svého vítězství u Dyrrhachia a efektivním pronásledováním rozdrtit Caesarovo vojsko a tím ukončit občanskou válku,  Caesar tuto chybu u Farsálu neudělal. Přestože jeho vojáci byli po namáhavé bitvě unaveni, dokázal je přimět k tomu, aby dobyli nepřátelský tábor, aby pak dále pronásledovali utíkající, aby jim zatarasili cestu k útěku a dokonce aby je v podvečer začali obléhat na jednom z horských vrcholků. Poražení pak neměli jinou možnost, než se vzdát a Pompeiovo vojsko v Řecku prakticky přestalo existovat. Navíc, jak ostatně poznáme níže, dokonce ani v těchto chvílích úprku a jednostranného pobíjení nebylo zcela rozhodnuto o výsledku samotné probíhající bitvy. Podívejme se tedy blíže na to, jak vlastně bitvy končily.

Útěk zřejmě začínal od zadních řad tak, jak nám to popisuje Caesar v bitvě u řeky Sabis roku 57 př. n. l.. Vojáci v prvních řadách byli zaměstnáni bojem s nepřítelem. Nemohli se jen tak otočit a dát se na útěk, protože by se vystavili útoku protivníka. Dokonce i v dobách přestávek spojených s uchýlením se do „bezpečné vzdálenosti“ by něco takového jistě vyvolalo okamžitou salvu oštěpů a útok ze strany nepřátelských vojáků. Navíc je tu ještě jeden pádný důvod, proč by bylo pro vojáky z prvních řad velice obtížné dát se na útěk – bránila jim v tom již pouhá fyzická přítomnost jejich druhů v zadních řadách. Vojáci v zadních řadách tu možnost měli. Nebyli bezprostředně ohrožováni nepřítelem, jejich ústup v podstatě „kryli“ ti před nimi. Navíc s vojáky z předních řad více méně sdíleli všechny hrůzy a všechna nebezpečí svého postavení v přední linii. I na ně dopadaly nepřátelské oštěpy a jiné střely, v případě špatného vývoje událostí i oni byli v bezprostředním nebezpečí. Na rozdíl od vojáků v předních řadách však na ně z psychologického hlediska dopadaly tyto okolnosti silněji. Vojáci v předních řadách přímo bojovali s nepřítelem, soustředili se tedy především na boj a na své přežití. Tímto způsobem do jisté míry ventilovali svůj strach, stres, nervozitu i další emoce. Vojáci v zadních řadách takové vybití svých emocí postrádali, měli více času přemýšlet o své situaci i o svém okolí. Měli více času všímat si mrtvých a raněných, jejich sténání, bojových pokřiků nepřátel, taktické situace (a tedy i potencionálního nebezpečí) a dalších stresových faktorů, které s sebou prostředí přímého boje přinášelo. To vše se samozřejmě odráželo v jejich psychice a neměly by nás tedy překvapovat jejich tendence k útěku, ačkoliv by se mohlo zdát, že ve srovnání s vojáky z předních řad byli stále ještě v relativním bezpečí.

Jakmile začal utíkat voják, dva, tři či více, začali postupně utíkat i ostatní až se úprk rozšířil na většinu jednotky, části bitevní linie, nebo třeba i celý šik. Počáteční pohyb směrem od nepřítele dokonce ani nemusel být útěkem. V bitvě u Mundy se Labienus se svými jednotkami odpoutal z boje a přesunoval se zpět k táboru, aby ho ochránil před Caesarovými spojeneckými jednotkami pod velením mauretánského krále Boguda. Ostatní Pompeiovi muži pochopili tento pohyb jako útěk a v panice začali sami ustupovat. Útěk je nakažlivý. Když voják vidí jiné vojáky utíkat, automaticky předpokládá, že oni vědí něco, co on ne, a proto utíkají. Cítí, že situace se nevyvíjí dobře a že z toho pro něj plyne nebezpečí. Zároveň má strach, že jestli ostatní utečou a on zůstane, nebude mít dostatečnou podporu, aby mohl nebezpečné situaci čelit. Pud sebezáchovy v takové chvíli přirozeně velí utéci také. S. L. A. Marshall několikrát zkoumal vznik a průběh paniky a útěku ve druhé světové válce. Zjistil, že velice důležité bylo pro utíkající vojáky také vědomí, že tímto činem neztratí tvář v očích svých druhů ze stejné jednotky. Pouto vojáků ke svým druhům a své jednotce bylo velice důležité a bylo také v římské armádě podporováno. Kontubernium a centurie byli úzkým sociálním prostředím, ve kterém voják žil. Znal své spolubojovníky a oni znali jeho, v rámci tohoto společenství si vytvořil nějaké postavení a nějakou reputaci a vytvořil si také osobní vztahy k ostatním členům společenství. Samozřejmě mu také na tomto postavení a reputaci záleželo, záleželo mu na tom, co si o něm jeho přátelé a druhové myslí. Útěk z boje je ve vojenském prostředí považován za nejhorší případ zbabělosti a pověst zbabělce je v armádě to nehorší, co se může vojákovi stát. Právě pocit sounáležitosti v jednotce, strach o své kamarády a strach z pověsti zbabělce často dokáže potlačit nutkavou touhu utéci a udržet vojáka v boji. Hromadný útěk, pohled na ostatní utíkající vojáky včetně vlastních druhů a davový instinkt působí, že se voják cítí zbaven svého závazku vytrvat na místě a bojovat se svými druhy. Skutečnost, že utíkají i ostatní a také anonymita davu pak do jisté míry zaručují, že na něj nebude pohlíženo jako na zbabělce.

Nakažlivost útěku neplatila jen v případě jednotlivců, ale i pro celé jednotky. Roku 52 př. n. l. byl Caesar napaden na pochodu galskou jízdou. Po lítém boji se Caesarovým Germánům podařilo zahnat Galy z výhodného postavení na kopci a pronásledovali je k řece, kde byl usídlen Vercingetorix s pěšími sbory. Když to viděli ostatní galští jezdci, dali se na útěk také. Caesarovy oddíly zase podobně panikařily a hromadně utíkaly u Dyrrhachia roku 48 př. n. l. A v antických pramenech se dá najít řada dalších příkladů.

Ostatně není se co divit. Útěk byl pro vojáky strašlivou zkušeností. Jestliže do bitvy již vstupovali nervózní, ve stresu a se strachem o svůj život, v průběhu boje se tyto emoce násobily a můžeme jen tušit, co asi cítil voják, jehož vojsko bylo poraženo a jenž musel běžet o svůj život s pronásledovateli v patách. Hrůzu a děs, které při útěku mezi pronásledovanými panovali, popisuje Caesar i další antičtí autoři. U Dyrrhachia se drama útěku odehrávalo mezi opevněními. Stísněný prostor ještě přidal k chaosu, který všude panoval. Vojáci ve svém zděšení dokonce neváhali skákat z vysokých palisád – první z nich se při dopadu zabili, ostatní pak padali na jejich mrtvá těla, a mohli se tedy zachránit. Mnoho vojáků bylo ušlapáno a umačkáno v panikařícím davu.  „…všechno vřelo zmateným děsem a vřavou útěku…“ napsal Caesar. Riskovat život a zdraví na útěku skokem z výšek neváhali vojáci obou stran ani při bojích ve válce Alexandrijské.  U Thapsu se poděšení sloni dali na útěk skrze řady vlastního vojska, vytvářeli v nich nepořádek a ušlapávali své lidi. Strašlivý zmatek a tlačenice byly vůbec pro tyto situace poměrně typické. Utíkající jednotky vrážely do jiných, dosud spořádaných, vyvolávaly tím chaos a obracely i je na útěk, vojáci padali jeden přes druhého, někdy se dokonce stávalo, že se vlastní oddíly pobíjely mezi sebou. Utíkající ve snaze o dosažení větší rychlosti odhazovali zbraně a dokonce i vojenské odznaky. V bojích u Alexandrie se část uprchlíků shromáždila za opevněním na blízkém kopci, protože však předtím většinou odhodili zbraně, nebyli schopni výhodného postavení využít a byli pobiti.

O tom, jaký strach vojáci na útěku prožívali ostatně svědčí i další historka z bitvy u Dyrrhachia. Caesar se snažil zastavit utíkajícího praporečníka a pokusit se tak vrátit jednotku do boje, praporečník však nejenže jeho rozkazu nedbal, ale dokonce na svého vojevůdce zaútočil. Jen včasný zásah osobní stráže zachránil Caesara před zraněním. Caesarův pokus však rozhodně nebyl jen činem ze zoufalství. V raných fázích, kdy se útěk ještě zcela nerozšířil, mohl rázný a statečný příklad vojevůdce a důstojníků vojáky zadržet a obrátit je zpět do bitvy. Roku 45 př. n. l. v bitvě u Mundy Caesar objížděl prchající vojáky a domlouval jim, aby začali opět bojovat. Nakonec se chopil štítu a sám se postavil proti nepříteli. Jeho příklad zapůsobil, legionáři se zastavili a pokračovali v boji. Něco podobného se mu podařilo i předtím při bojích v Africe. Takové příklady navíc nejsou ojedinělé. Prameny nám nabízejí řadu dalších případů, kde různí vojevůdci podobně zastavili útěk svých jednotek. Frontinus tomuto tématu dokonce věnoval celou kapitolu svých Strategemat.

Nepodařilo-li se hned na počátku vojáky zastavit, útěk pokračoval. Základní myšlenkou prchajících v takové chvíli bylo dostat se co nejrychleji na nějaké místo, kde by byli v relativním bezpečí před pronásledovateli. Prvním cílem tak pro většinu vojáků bývala obvykle nějaká vlastní opevněná pozice – byla-li k dispozici. Pokud bylo v blízkosti nějaké spřátelené, opevněné město, snažili se dostat do něho. Často se však do bezpečí hradeb dostala jen část uprchlíků. Jakmile se v blízkosti objevili pronásledovatelé, obránci okamžitě zavírali městské brány, aby zabránili proniknutí nepřítele dovnitř. Ti, kdo se nestihli dostat do města, byli ponecháni na pospas pronásledujícím. Přirozeným útočištěm přemožených vojáků byl samozřejmě vlastní vojenský tábor. Caesar i Vegetius se zmiňují o tom, jak prospěšný může být opevněný tábor pro poražené vojsko, to ovšem zdaleka neznamená, že tomu tak skutečně vždy bylo. Máme řadu případů, kdy se vítězové nezastavili a po triumfu na bojišti dobyli následně i nepřátelský tábor. V první bitvě u Filipp roku 42 př. n. l., která skončila více méně nerozhodně, dokázal Marcus Antonius dobýt jeden ze dvou táborů Cassia a Bruta, Brutus však ve stejné době získal a vyplenil společný tábor Antoniův a Octavianův. Podobná situace, kdy si nepřátelská vojska navzájem dobyla tábory nastala i při bojích mezi Sextiem a Fangonem v Africe roku 41 př. n. l.

Nebylo-li možné uchýlit se za nějaké opevnění, snažili se uprchlíci dostat k nějaké přírodní překážce, která by ztížila pronásledování. Obvykle byly nejsnáze dostupné lesy (i když samozřejmě záleželo na geografické poloze bojiště), které byly z tohoto pohledu i poměrně užitečné. Často právě nepřehledný lesnatý terén odvrátil vítěze od dalšího stíhání. V lese totiž jízda nemůže efektivně pronásledovat. Tacitus píše, že při pronásledování Britanů po bitvě u Mons Graupius museli jezdci v hlubších lesích dokonce sesedat z koní. V lese se také bylo možné ukrýt, když voják nemohl z nějakého důvodu (např. zranění) pokračovat v útěku. To se však nemuselo vyplatit, bylo-li pronásledování důkladné. Máme v pramenech dochované popisy vítězných vojáků bavících se při pronásledování sestřelováním nepřátel z korun stromů, podtínáním a zapalováním stromů pod pronásledovanými. Vojáci se často rozptylovali nebo naopak shromažďovali v horském terénu, nebo se snažili postavit mezi sebe a pronásledovatele řeku. Obojí však mělo i své zápory. Vojákům shromažďujícím se na kopci a chystajícím opatření proti pronásledování se také mohlo stát, že je vítěz na hoře oblehl. Přechod přes řeku pak mohl být poměrně obtížný jednak kvůli proudu, jednak kvůli nepřátelským střelcům.

Jiná byla samozřejmě situace z pohledu pronásledovatelů. Když vojáci zpozorovali kolísání a postupný rozpad nepřátelské formace, nejspíš ještě zvýšili své vlastní úsilí a nasazení. Cítili šanci na vítězství, na získání zásluh pro sebe a svou jednotku, věděli, že nesmí dopustit, aby se otřesený protivník opět vzchopil, že utíkajícího nepřítele lze pobíjet bez většího nebezpečí ranami do zad a samozřejmě doufali, že od padlých a zajatců získají nějakou kořist. V římských bitvách této doby poměrně často docházelo k obchvatům, obkličujícím manévrům apod. Někteří antičtí autoři doporučují, že nepříteli by se měla v takové situaci nechat úniková cesta, aby zaměřil svou mysl na útěk a aby ze zoufalství neobnovil boj s tím, že když už má zemřít, tak neprodá svou kůži lacino. Scipio Africanus údajně říkával, že se nepříteli má nejen ponechat cesta pro útěk, ale že se má i vydláždit.Pravidlem to však nebylo a v pramenech máme řadu příkladů, kdy byly části ustupujícího vojska obklíčeny a zničeny, aniž by dokázaly způsobit významné ztráty svým nepřátelům.

Jakmile se nepřátelští vojáci na útěku rozptýlili, dostali se ke slovu lehkooděnci a především jízda, která v těchto fázích boje dominovala a stíhání bylo především na ní. Pěchota se samozřejmě pronásledování účastnila také, ovšem vzhledem ke své rychlosti nemohla dohonit utíkající nepřátelé a i její akční rádius byl menší. Její role byla zřejmě spíše ve vyhledávání a likvidaci utečenců ukrytých v okolí bitevního pole a podpora kavalerie v okamžicích, kdy narazila na silnější odpor.

Nejpodrobnější popis toho, jak probíhalo stíhání uprchlíků nám podává Flavius Josephus ve své Válce židovské:

„Jakmile totiž jednou byly jejich [Židů] přední řady uvedeny ve zmatek, byli jízdou obráceni na útěk. Napadali své zadní řady, které se tlačily ke hradbám, a byli si navzájem nepřáteli, až všichni ustoupili před útoky jízdy a rozptýlili se po celé rovině, která byla rozlehlá a celá se pro jízdu dobře hodila. To ovšem Římanům pomáhalo a Židům přivodilo mnoho padlých, neboť Římané prchající předjížděli, obraceli se proti nim a jak byli během stlačeni, rozráželi je a pobili jich velmi mnoho. Jiní zase obkličovali ostatní, ať se kamkoli obrátili, a objíždějíce je snadno je kopími probodávali.“

„Židé, ačkoli je děsil jejich ukázněný útok, přece nakrátko úderům odolali. Byli však probodávání kopími, hluk jízdy je obracel na útěk a byli rozdupáváni. Když jich bylo mnoho na všech stranách pobito, byli rozprášeni a každý utíkal k městu, jak nejrychleji uměl. Titus některé pobíjel, dorážeje na ně zezadu, jiných shluky rozrážel, některé předejel a probodával je zepředu, mnohé drtil najížděje na ně, jak o sebe navzájem padali. Všem odřízl cestu k útěku ke hradbám a obracel je směrem do roviny, až si konečně svým množstvím vynutili průchod a proklouznuvše utíkali do města.“

Jak už jsem psal výše, pro pronásledované to byly chvíle hrůzy a děsu. Nicméně ani pronásledující nebyli zcela mimo nebezpečí. Nezřídka se stávalo, že pronásledováním roztroušené a neuspořádané jednotky byly napadeny čerstvými rezervními oddíly (popřípadě znovu zformovanými ustoupivšími oddíly), které bitvu buď zcela zvrátily, nebo alespoň zabránily dalšímu stíhání svých lidí. Ostatně jsme již výše viděli, jak odvážný zásah vojevůdce dokázal zastavit utíkající vojáky, přimět je opět k boji a v konečném důsledku i přinést vítězství. Běžnou součástí taktiky také býval předstíraný útěk s cílem vzdálit stíhající jednotky od hlavního voje, a následně je rozdrtit. Mistři tohoto stylu boje byli Parthové, jak se o tom mohl přesvědčit Publius Crassus u Karrh  nebo třeba Marcus Antonius při svém tažení roku 36 př. n. l. Proto bylo důležité, aby i pronásledování bylo vedeno v řádných formacích a nikoliv roztroušeně. Arriános plánoval vyslat k okamžitému a rychlému pronásledování jen polovinu své jízdy. Druhá polovina měla o něco pomaleji a v řádných formacích následovat, aby mohla později díky dobře zformovaným řadám a čerstvým koňům obnovit rozmělněné tempo pronásledování a aby mohl případně přispěchat na pomoc, pokud by byl první sled napaden znovu se formujícím nepřítelem. Podpořit jízdu při stíháni měli i lehkooděnci. Naproti tomu těžká pěchota měla držet šik, pomaleji postupovat vpřed a poskytovat ostatním jednotkám stabilní základnu a podporu v místech těžšího odporu pronásledovaných.

Hlavními cíli pronásledování bylo zabránit nepříteli, aby se znovu shromáždil a zorganizoval a pak samozřejmě také co nejvíce zredukovat jeho sílu, aby v budoucnu představoval co nejmenší hrozbu. Pronásledování se proto neomezovalo jen na krátké, bezprostřední stíhání okamžitě po bitvě, ale postupně se podle okolností a potřeb dále rozvíjelo. Appiános stručně popisuje, jak organizoval Marcus Antonius pronásledování po druhé bitvě u Filipp. Část vojska obléhala nepřátelská opevnění, část likvidovala některá poslední ohniska odporu, část stíhala utíkající, někteří jezdci byli vysláni hlídkovat na cesty, křižovatky cest a na místa, kterými se dalo opustit bojiště, aby zajímali a pobíjeli prchající. Zvláštní pozornost přitom pronásledovatelé věnovali nepřátelským důstojníkům.  U Farsálu po svém vítězství Caesarovi legionáři pronásledovali pompeiovce do jejich tábora, který oblehli a dobyli, a následně zahnali zbývající vojáky na blízké horské hřebeny, zatarasili jim ústupovou cestu a, přestože už se blížila noc, začali s budováním obléhacích prací. Pronásledování obvykle probíhalo poměrně dlouho a na dlouhé vzdálenosti. Po bitvě s  králem Ariovistem pronásledovali a pobíjeli římští vojáci utíkající Germány po celé cestě až k Rýnu, který byl od bojiště vzdálen asi 50 mil (74 km). Jezdci Marka Antonia jednou pronásledovali Parthy na vzdálenost zhruba 150 stadií (28 km), ale způsobili jim jen minimální ztráty. Bitva u Idistavisa (16 n. l.) začala před polednem, následné pronásledování trvalo až do noci a na vzdálenost 10 mil (15 km). Právě příchod noci a s tím související snížená viditelnost a horší orientace v terénu většinou ukončil hlavní, masové stíhání poražených. Numidský král Jugurtha často schválně sváděl s Římany bitvy navečer, aby mu v případě porážky tma usnadnila útěk. Nicméně třeba Lucullus jednou pronásledoval po bitvě Tigránovy vojáky přes celou noc a i v řadě ostatních případů zřejmě různé hlídky a patroly projížděly krajinou i v noci, aby nedaly nepříteli vydechnout a pojistily tak své vítězství.

Legionáři v sevřené bitevní formaci na reliéfu pocházejícím z antického města Glanum (dnes Saint-Rémy-de-Provence, Francie) z 1. století n. l.

Co vlastně v bitvách rozhodovalo a proč byli Římané tak úspěšní? Svou roli hrálo obrovské množství významnějších i méně významných aspektů od terénu, přes počasí, kvalitu armád až po úroveň vojevůdce. O některých z nich jsem již psal, jiné se sotva dají objektivně posoudit. Prameny se shodují na jednom velmi důležitém stanovisku. Rozhodující v bitvě nebyla ani tak početní převaha, ale především zkušenosti a disciplína vojáků. Sám Caesar také přisuzoval prominentní roli v podílu na úspěchu či neúspěchu bitvy psychologii a morálce vojáků. V Corpus Caesarianum se velmi často rozlišuje mezi veterány a nováčky a o platnosti starých, zkušených vojáků se můžeme přesvědčit i v oslavných popisech jejich počínání, někdy postavených do protikladu právě k méně zkušeným spolubojovníkům. Odvaha a psychická odolnost jde samozřejmě ruku v ruce se zkušeností. Roku 53 př. n. l. byla skupina vojáků vyslaná pro obilí zaskočena a obklíčena germánskými Sugambry. Veteráni, kteří tvořili část tohoto oddílu, bez prodlení utvořili sevřenou klínovou formaci a beze ztrát se odvážně probili zpět do svého tábora. Nezkušení nováčci nedokázali své druhy napodobit a jen díky statečnosti několika centurionů se část z nich dostala do tábora, zbytek byl povražděn. V bitvě u vesnice Forum Gallorum roku 43 př. n. l. byli nováčci ve vojsku Carsuleia a Pansy záměrně ponecháni stranou a neúčastnili se boje, aby svou nezkušeností nepůsobili mezi veterány chaos. Když se pak jejich strana dostala do potíží, nováčci zpanikařili a v nepořádku utekli do tábora, zatímco zkušená legio Martia se opět zformovala před táborem a postavila se nepříteli na odpor. Vítězní Antoniovi vojáci raději veterány z legie Martia obešli, protože boj s nimi by byl velmi náročný, a vrhli se na nezkušené odvedence, mezi nimiž způsobili velké krveprolití. A i na úrovní jednotlivých vojáků jsme viděli, jak důležitý byl příklad a vedení odvážných a zkušených důstojníků. Samozřejmě na zkušenosti vojáků brali Římané ohled při stavbě šiku, nebo někdy třeba i pochodové formace. Velmi důležitá byla i disciplína. Marius si údajně měl jedou vybrat velení nad jedním ze dvou vojsk. Zvolil to, o kterém soudil, že má pevnou kázeň, přestože bylo početně slabší. Z císařského období známe systém přísných trestů, ale i lákavých odměn, které měly podporovat disciplínu a morálku mužstva. Pro republikánské období máme v tomto směru méně údajů, přesto je jisté, že systém trestů a odměn také fungoval a snad byl i o něco přísnější. Zatímco v císařském období se postupně v podstatě upustilo od nejpřísnějších trestů, jako byla decimace, z našeho období máme hned několik případů, kdy bylo mužstvo za své selhání decimováno. 

K posílení morálky a disciplíny sloužilo také vytváření pocitu sounáležitosti v rámci jednotek a posilování vztahu vojáků ke svým kontuberniím, centuriím, kohortám a legiím. Jako zajímavý příklad projevů této snahy zde může sloužit třeba i nábožná úcta, kterou chovali legionáři ke svým vojenským odznakům a činy, které byli ochotni udělat pro jejich záchranu před nepřítelem.

Jedním z důležitých činitelů úspěchu římského vojenství byla propracovaná organizace vojska a jeho bitevní rozestavení. Jak už jsem podrobněji vylíčil výše, organizace založená na legiích, kohortách a dále na manipulech a centuriích zaručovala římskému vojsku značnou flexibilitu v bojových situacích různého rozsahu a rychlost reakcí v samotné bitvě. Způsob bitevního rozestavení s velkým důrazem na početné zálohy pak umožňoval držet více než polovinu vojáků mimo stresové a fyzicky i psychicky velmi náročné prostředí bezprostředního boje a možnost střídání vyčerpaných jednotek za čerstvé. Záložní jednotky pak také mohly být použity k obchvatům a reakcím na případné neočekávané hrozby. Například při boji s Helvetii roku 58 př. n. l. se najednou nenadále objevili Bójové a Tulingové (spojenci Helvetiů) a udeřili na pravé křídlo Caesarova šiku. Právě záložní třetí šik byl odveden, aby čelil nové hrozbě – a nutno dodat, že byl úspěšný.

Římané byli také velmi flexibilní a dokázali se přizpůsobit bojovým podmínkám. Caesar například píše, že římští vojáci sloužící ve Španělsku se přizpůsobili zdejšímu způsobu válčení a bojovali v rozvolněných formacích a více v pohybu a podotýká, že takové přizpůsobování je to běžný jev. Přizpůsobení se konkrétní situaci mohlo zahrnovat i úpravu výzbroje a výstroje.

Ostatně právě výzbroj mohla být další podstatnou výhodou římského vojska. Viděli jsme, že každý legionář byl chráněn přilbou, kroužkovou zbrojí a štítem, k útoku mu sloužil těžký a lehký oštěp a meč, popřípadě dýka. Pro některé protivníky Říma toto zdaleka neplatilo. Třeba u Galů a Germánů (ale i jiných národů) si přilbu a zbroj mohla dovolit jen úzká skupina zámožnějších bojovníků z vyšších vrstev společnosti. Ostatní se při své obraně museli spokojit jen se štítem. A pokud byl takový bojovník nucen odhodit svůj štít, protože se do něj zabodlo pilum, a nebylo tedy možné jej dobře ovládat, bojoval pak proti legionářům prakticky nechráněný.

Základní slabinou římského vojenství, od které se následně odvíjelo množství jeho problémů v boji, bylo v této době spoléhání se na spojence při zajišťování jezdeckých a lehkooděných oddílů vojska. Absence lehkooděnců a kavalerie v řadách legie znamenala velké omezení možnosti boje na dálku a také ztrátu všech základních předností, které mohlo poskytnout jedině jezdectvo (především rychlost a mobilita). Využívání spojenců a žoldáků v této roli mohlo být velmi přínosné (například v případě elitních, specializovaných oddílů, jakými byli třeba baleárští prakovníci), ale někdy mohlo být také velice ošidné. Kvalita spojeneckých jednotek mohla být značně proměnlivá. Podobně kolísat mohla i jejich motivace a bojový zápal. Již jsme viděli, že Caesarova galská jízda často nejevila přílišné nadšení z boje za Římany a že Caesar jí nemohl důvěřovat. Ani Marcus Antonius jistě neměl při svém parthském tažení mnoho důvodů ke spokojenosti, když se arménský král Artavasdés hned po prvním významnějším neúspěchu obrátil a s celým svým vojskem odpochodoval domů. A podobných příkladů bychom jistě mohli najít více. Situace se začala pomalu měnit od druhé poloviny 1. století př. n. l., avšak natrvalo byl tento nedostatek odstraněn až na začátku doby císařské vytvořením stálých, pravidelných auxiliárních jednotek podrobených stejnému výcviku a stejné disciplině jako legie.

Přestože římské vojsko v době konce římské republiky rozhodně zdaleka nebylo v bitvě neporazitelné, jeho organizace, systém záloh, flexibilita, disciplína a často i převaha ve výzbroji mu dávaly velkou výhodu nad jejich většinou mnohem hůře organizovanými protivníky.



Upraveno 21. 4. 2024 – přidán obrázek reliéfu z města Glanum
Upraveno 28. 10. 2009
Vystaveno 5. 1. 2008