Parthské tažení Marka Antonia – poznámky
Zpět na hlavní článek1. První kontakty římské a parthské říše: Rawlinson, G.: The Sixth Great Oriental Monarchy. Geography, History, and Antiquities of Parthia, London, 1873, s. 133–149; Debevoise, N. C.: A Political History of Parthia, Chicago, 1938, s. 70–78; Keaveney, A.: Roman Treaties with Parthia circa 95 – circa 64 B.C., AJPh 102/2, 1981, s. 195–212; týž: The King and the War-Lords: Romano Parthian Relations Circa 64–53 B.C., AJPh 103/4, 1982, s. 412–428; Sheldon, R. M.: Rome's Wars in Parthia: Blood in the Sand, London/Portland, 2010, s. 13–28; Sherwin White, A. N.: Roman Foreign Policy in the East 168 B. C. to A. D. 1, London, 1984, s. 218–226, 272–273; Schlude, J. M.: Rome, Parthia, and the politics of peace: the origins of ware in the ancient Middle East, London/New York, 2020, s. 22–59.
2. Podrobněji viz níže pozn. 19.
3. Timpe, D.: Die Bedeutung der Schlacht von Carrhae, Museum Helveticum 19, 1962, s. 104–119; Weggen, K.: Der lange Schatten von Carrhae. Studien zu M. Licinius Crassus, Hamburg, 2011, s. 94–103; Schlude, J. M.: c. d., s. 75–84.
4. Podrobně o Ventidiovi i jeho triumfu nad Parthy: Bühler, D.: Macht und Treue. Publius Ventidius: Eine römische Karriere zwischen Republik und Monarchie, München, 2009. K Ventidiovým tažením viz též: Sampson, G. C.: Rome and Parthia: Empires at War. Ventidius, Antony and the Second Romano-Parthian War, 40-20 BC, Yorkshire/Philadelphia, 2020, s. 72–129; Sherwin White, A. N. c. d., s. 302–306; Sheldon, R. M.: c. d., s. 57–61; Günther, A.: Beiträge zur Geschichte der Kriege zwischen Römern und Parthern, Berlin, 1922, s. 39–50; Rawlinson, G.: c. d., 1873, s. 186–192; Debevois, N. C.: c. d., s. 108–120.
5. I když Antonius zřejmě válku proti Parthům plánoval již před parthským vpádem – Plut. Antonius 25.
6. Cass. Dio XLIX. 21. 1; Plut. Antonius 34.
7. Viz rozsáhlou literaturu k tématu imitatio Alexandri. Výmluvný a bohužel špatným směrem zavádějící je v tomto ohledu podtitul zatím posledního rozsáhlého přírůstku: Barnett, G.: Emulating Alexander. How Alexander the Great‘s Legacy Fuelled Romes‘s Wars With Persia, Barnsley, 2017.
8. Bühler, D.: c. d., s. 184–196.
9. Plut. Antonius 37; Cass. Dio XLIX. 24. 4.
10. Plut. Antonius 34 tvrdí, že Canidius porazil i Armény. Cassius Dio XLIX. 24. 1 ovšem o žádném boji s Armény neví. Arménský král Artavasdés byl již v dobách Crassových římským spojencem, i když do značné míry liknavým a nepříliš spolehlivým. V průběhu Crassovy invaze napadl parthský král Oródes Artavasda, udělal z něho svého vazala a dokonce oženil svého syna Pakora s Artavasdovou sestrou. Nyní se tedy situace opět změnila a Artavasdés slíbil pomoc (nebo byl Canidiem donucen pomoci?) Antoniovi. Od Strabona XVI. 1. 28, XI. 13. 4. se také dozvídáme, že Artavasdés byl Antoniovým rádcem na tomto tažení. Viz též Patterson, L. E.: Antony and Armenia, TAPA 145, 2015, s. 83–87 a Prantl, H.: Artavasdes II. - Freund oder Feind der Römer?, in: Coşkun, A. (ed.), Freundschaft und Gefolgschaft in den auswärtigen Beziehungen der Römer (2. Jahrhundert v. Chr. - 1. Jahrhundert n. Chr.), Frankfurt am Mein, 2008, s. 91–108.
11. Antoniova reorganizace východních zemí před parthským tažením: Huzar, E. G.: Mark Antony: A Biography, Minnesota, 1978, s. 158–168; Halfmann, H.: Marcus Antonius, Darmstadt, 2011, s. 148–152; Pelling, C. B. R.: I. The triumviral period: VIII. The Year 36 B. C., CAH X2, Cambridge, 1996, s. 28–30; Sampson, G. C.: c. d., s. 195–197 klade některé z těchto kroků až po parthském tažení.
12. Liv. Periochae 130; Vell. Pater. II. 82; Florus II. 20; Iust. XLII. 5; Fest. XVIII; Oros. VI. 19; Eutr. VII. 6; Ios. B.J. I. 362–363; Arr. Parth., fr. 25–30; Serv. Verg. Aen. VIII. 678; Front. Strat. II. 3. 15, II. 13. 7, IV. 1. 37; De vir. ill. 85.
13. Strabo XI. 13. 3.
14. Podrobně o pramenech k Antoniovu parthskému tažení viz Bürcklein, A.: Quellen und Chronologie der römisch-parthischen Feldzüge in den Jahren 713-718 d. St., Berlin, 1879, s. 6–46 (Bürckleinův závěr, že v podstatě celá dochovaná tradice k Antoniovu parthskému tažení je více či méně, přímo či nepřímo odvozena z Dellia ovšem není opodstatněný, jak správně poukazuje Kelly); Kelly, B.: Dellius, the Parthian Campaign and the Image of Mark Antony, in: Deroux, C. (ed.), Studies in Latin Literature and Roman History XIV, Bruxelles, 2008, s. 209–234 (ačkoliv Kelly zachází v některých případech ukázek tendenčnosti jednotlivých zpráv dle mého názoru příliš daleko); Bengtson, H.: Zum Partherfeldzug des Antonius, München, 1974, s. 9–13, 33–39; Jones, K. R.: Marcus Antonius‘ Median War and the Dynastic Politics of the Near East, in: Schlude, J. - Rubin, B. (eds.), Arsacids, Romans and Local Elites: Cross-Cultural Interactions of the Parthian Empire, Oxford, 2017, s. 51–63.
15. Kromayer, J.: Kleine Forschungen zur Geschichte des zweiten Triumvirats IV. Der Partherzug des Antonius, Hermes 31, 1896, s. 92–100.
16. Strabo XI. 13. 4.
17. Podrobný rozbor trasy Antoniova pochodu do Médie Atropaténé: Kromayer, J.: c. d., 1896, s. 70–86 a Kromayer, J. – Veith, G.: Schlachten-Atlas zur antiken Kriegsgeschichte. Römische Abteilung IV, Leipzig, 1924, mapa 24. 7 s komentářem ve sloupcích 121–124. Sherwin-White, A. N.: c. d., s. 311 se domnívá, že vojsko se neshromáždilo u města Karana, ale až v Artaxatě a následně postupovalo odtud. Viz též Rice Holmes, T.: The Architect of the Roman Empire (44-27 B.C.), Oxford, 1928, s. 223–225.
18. Cass. Dio XLIX. 25. 1.
19. Caesarův útok na Parthii byl nejen ve fázi plánů, ale už i závěrečných příprav. Na válku s touto východní říší Caesar pomýšlel již roku 47 př. n. l. po bitvě u Zely. Z Ciceronových dopisů se dozvídáme, že v letech 46–45 př. n. l. byly vojenské jednotky určené pro tuto expedici již v pohybu na stanovené pozice. Celkem se mělo do tažení zapojit 16 legií a 10 000 jezdců a nespecifikovaný počet lehkooděnců (App. B.C. II. 110). Počítalo se kromě toho zřejmě i s pomocí arménského krále Artavasda. Dále se z pramenů dozvídáme, že nejdříve chtěl Caesar zpacifikovat Dáky, kteří na severu ohrožovali Makedonii a Pontus, a proti Parthii chtěl následně táhnout přes Arménii ze severu (tj. nikoliv přes Mesopotamii jako dříve Crassus). Zpočátku chtěl postupovat opatrně, vyhýbat se velkému střetnutí, prozkoumat válečné způsoby protivníka a teprve poté svést rozhodující bitvy (Suet. Iul. 44. 3). Plútarchos tvrdí, že pak chtěl táhnout přes Hyrkánii a kolem Kaspického moře, obejít Černé moře, vpadnout do země Skythů, poté do země Germánů a následně se přes keltské země vrátit ze severu zpět do Itálie (Plut. Caesar 58). Je ovšem otázkou, zda Caesar skutečně uvažoval o takovém monstrózním podniku, nebo zda tady Plútarchos jen ohromně nepřehání. Jiní autoři o takto velikášských plánech nepíší. Caesar pravděpodobně počítal s tím, že podrobení nepřátel mu bude trvat asi tři roky (Cass. Dio XLIII. 51. 2; což by také příliš nepodporovalo Plútarchovu zprávu). Ke svému vojsku a následně na samotné tažení chtěl prý Caesar vyrazit 18. března 44 př. n. l. (App. B.C. II. 110, 114).Všechny tyto záměry však překazili tři dny před tímto datem spiklenci, kteří Caesara na setkání senátu zavraždili. Podrobnější studie viz Bengtson, H.: c. d., s. 4–9 a především Malitz, J.: Caesars Partherkrieg, Historia 33, 1984, s. 21–59. McDermott, W. C.: Caesar‘s Projected Dacian-Parthian Expedition, Ancient Society 13/14, 1982/1983, s. 223–231 se domnívá, že hlavním cílem Caesarovým byli Dákové a v případě Parthů se mělo jednat spíše o ukázku síly než o vážně míněnou dobyvačnou expedici. Jeho argumentace však není většinou příliš přesvědčivá.
20. Nabídka vojska Crassovi v případě, že zaútočí přes Arménii: Plut. Crassus 19. Artavasdés údajně fungoval jako Antoniův rádce a určitě doporučoval postupovat přes Arménii, viz Strabo XVI. 1. 28, XI. 13. 4; Cass. Dio XLIX. 25. 1, naznačuje to i Plut. Antonius 39. Artavasdés arménský byl nepřítelem Artavasda médského a napadení Médie Atropaténé mu tedy bylo rozhodně vhod. Viz též Sherwin-White, A. N.: c. d., s. 311–312.
21. Plut. Antonius 50.
22. Kromayer, J. c. d., 1896, s. 101–102. S Kromayerem souhlasí též Bengtson, H.: c. d., s. 22–23.
23. Sherwin-White, A. N.: c. d., s. 310.
24. Zprávy o počtu legií se u různých autorů liší: Florus II. 20. 10 a Iustinus XLII. 5 udávají 16 legií, Velleius Paterculus II. 82 udává 13 legií, De. vir. ill. 85 udává 15 legií, Livius Periochae 130 udává 18 legií. Většina moderních autorů se jako k nejpravděpodobnějšímu přiklání k číslu 16, podrobněji tuto záležitost rozebírá Kromayer, J.: Kleine Forschungen zur Geschichte des zweiten Triumvirats VI. Die Vorgeschichte des Krieges von Actium, Hermes 33, 1898, s. 23 pozn. 2.; Rice Holmes, T.: c. d., s. 223; Sherwin-White, A. N.: c. d., s. 311 pozn. 37. Hlavním argumentem pro odmítnutí nejnižšího počtu je skutečnost, že když později Antonius (již po předchozím zničení dvou Statianových legií) vyrazil s 10 legiemi a dalšími jednotkami za zásobami a proti parthskému vojsku, zůstalo by pro udržování obléhacích prací před Fraaspou příliš málo vojska. Důvodem pro odmítnutí nejvyššího počtu je skutečnost, že pak by průměrná početní síla jednotlivých legií byla až podezřele nízká. Na počtu 16 se shoduje více starověkých autorů, a navíc odpovídá velikosti vojska, které v pozdějších letech vedl Antonius proti Arménii a také lépe odpovídá moderním výpočtům celkové velikosti Antoniových sil na východě – viz Tarn, W. W.: Antony's Legions, CQ 26/2, 1932, s. 75–81. Jedná se však jen o dohady. Naprostou jistotu nemáme.
25. Plut. Antonius 37 a 50. Mezi Plútarchovými zprávami v uvedených odstavcích je rozpor v počtu arménských jezdců. Odstavec 37 uvádí 6 000, odstavec 50 uvádí 16 000 mužů. Může se jednat o chybu písaře. Někteří badatelé však navrhli možnosti, jak tyto zdánlivě protichůdné údaje sladit. Dle Kromayera (c. d., 1896, s. 83–84) byl na přehlídce u Karany jen vybraný králův doprovod, přičemž zbývající část vojska se přidala až později na cestě údolím řeky Araxés. Viz též Strabo XI. 14. 9, který píše, že Artavasdés předvedl Antoniovi 6 000 těžkooděných jezdců, kromě své ostatní jízdy. Z Plútarchova líčení také není zcela jisté, zda mají být Artavasdovy sbory započítány do oněch 30 000 mužů východních pomocných sborů, nebo jsou k nim ještě navíc. Někteří badatelé preferují druhou variantu. V iberské jízdě řada badatelů vidí jezdce z Hispanie, nicméně jak podotkl A. N. Sherwin-White: c. d., s. 314–315 mohlo se jednat o vojáky ze severně od Arménie ležícího království Iberů, které na konci roku 37 př. n. l. porazil Canidius Crassus. Stejně tak se G. C. Sampson: c. d., s. 175 domnívá, že keltští jezdci můžou být ve skutečnosti pomocným sborem Galatů z Malé Asie.
26. Plut. Antonius 39.
27. Výslovně jmenována je legio III později za císařství nesoucí přídomek Gallica – Plut. Antonius 42, Tac. Hist. III. 24. Tato legie byla snad vytvořena Caesarem a sloužila pod ním v Gallii, zúčastnila se bitvy u Mundy a bitvy u Filipp a pravděpodobně válčila i na východě proti Parthům pod Ventidiem. Více o této legii viz Dąbrowa, E.: Legio III Gallica, in: Le Bohec, Y. – Wolf, C. (eds.), Les Légions de Rome sous le Haut-Empire (Actes du Congrés de Lyon), Lyon, 2000, s. 309–315.
28. Cass. Dio XLIX. 26. 2.
29. Cass. Dio XLIX. 20. 2.
30. Plut. Antonius 38.
31. Cass. Dio XLIX. 25. 1–2.; Plut. Antonius 38. Různé trasy obou pochodových proudů: Kromayer, J.: c. d., 1896, s. 84–86.
32. Strabo XI. 13. 4 a Plut. Antonius 38 udávají 8 000 stadií. Přibližné časové odhady tažení: Kromayer, J.: c. d., 1896, s. 90–100; Günther, A.: Beiträge zur Geschichte der Kriege zwischen Römern und Parthern, Berlin, 1922, s. 55–56.
33. Strabo XI. 13. 3 píše 2 400 stadií. Fraaspa a její umístění: V pramenech se tento název vyskytuje v několika různých variantách, přičemž se zdá, že snad starší pojmenování bylo Fraata (Φραάτα), novější Fraaspa (Φραάσπα) či případně Praaspa (Πραάσπα), Strabo pak uvádí jméno Vera (Οὐέρα) – různé varianty viz Bürcklein, A.: c. d., s. 27; Bengtson, H.: c. d., s. 24. Bohužel není jisté, kde přesně se toto město nacházelo. Na základě různého doplnění a čtení neúplného Strabonova textu někteří badatelé ztotožňují Fraaspu s městem Gazaka, jiní se však domnívají, že se jedná o dvě různé lokality. Ovšem ani umístění města Gazaka není zcela nesporné. Všechny navržené lokace Fraaspy se nacházejí v Íránu ve větší či menší vzdálenosti jihovýchodně od Urmijského jezera. Fraaspa byla nejdříve spojována s lokalitou Tacht-e Sulejmán, nicméně řada badatelů poukazuje na to, že tento okrsek je příliš malý na to, aby se mohlo jednat o velké město, které tak vytrvale vzdorovalo římskému vojevůdci, a že nálezy zatím spadají převážně do pozdějšího sásánovského období. Jiní badatelé uvažovali o lokalitě v okolí dnešního města Leylan (kam je často kladeno město Gazaka). Další upřednostňují blízkou oblast města Maragheh. Navržena byla i východněji v oblasti Haštrud ležící lokalita hradu Zahak. Podrobněji viz Rawlinson, H. C: Memoir on the Site of the Atropatenian Ecbatana, JRGSL 10, 1840, s. 112–117; Bengtson, H.: c. d., s. 24–30; Sherwin-White, A. N.: c. d., s. 313–314; Minorsky, V.: Roman and Byzantine Campaigns in Atropatene, BSOAS 11/2, 1944, s. 258–263; Shottky, M.: Quellen zur Geschichte von Media Atropatene und Hyrrkanien in parthischer Zeit, in: Wiesehofer, J. (Hrsg.), Das Partherreich und seine Zeugnisse, Stuttgart, 1998, s. 467–468; Bivar, A. H. D.: The Political History of Iran under the Arsacids, in: The Cambridge History of Iran 3/1, New York, 1983, s. 63–64; Ball, W.: Rome in the East: The Transformation of an Empire, London/New York, 2000, s. 109–110; Kroll, S. E. v komentáři k mapě 90 v Barrington Atlas of the Greek and Roman World, Princeton University Press, 2000.
Fraaspa - navržené lokality
34. Plut. Antonius 38; Cass. Dio XLIX. 25. 3.
35. Iustinus XLI. 2. 6 uvádí, že Antoniovi se postavilo 50 000 jezdců. Plut. Antonius 44 píše, že později již při ústupu římských vojáků z Médie se při jednom z útoků shromáždilo 40 000 parthských jezdců. Podle H. Bengtsona: c. d., s. 39 se tyto počty zdají přehnané a Goldsworthy, A. K.: c. d., 2010, s. ??? se domnívá, že Římané jen sotva mohli mít přesnější zprávy o nepřátelských počtech. Nicméně není žádný závažný důvod o nich příliš pochybovat. Údaje pravděpodobně pocházejí od Dellia, který byl zkušeným vojákem a tažení se osobně účastnil. Parthové se určitě snažili shromáždit k odražení římské invazní síly, která údajně poděsila celou Asii (Plut. Antonius 37), v rámci možností co největší vojsko, přičemž parthská říše zcela určitě byla schopna bez větších problémů postavit do pole tolik mužů a koní – viz Olbrycht, M. J.: Manpower Resources and Army Organisation in the Arsakid Empire, Ancient Society 46, 2016, s. 291–338. Rozdíl mezi Iustinovým a Plútarchovým číslem se dá vysvětlit tím, že stíhání ustupujícího římského vojska se již nemusela účastnit celá parthská armáda, některé oddíly – především ty patřící médskému králi Artavasdovi – mohly zůstat u Fraaspy, což by souhlasilo i s údajem Strabónovým (XI. 13. 2), že Médie Atropaténé prý obecně byla schopna postavit do pole zhruba 10 000 jezdců (a 40 000 pěšáků z nichž značná část se jistě podílela na obraně Fraaspy). Je pochopitelně otázkou, kolik jezdců z maximálního celkového počtu 50 000 se v této fázi bojů nacházelo uvnitř Fraaspy a kolik jich bylo ve venkovní polní armádě.
36. Günther, A.: c. d., s. 58 pozn. 2 odhaduje délku kolony na 11–12 km.
37. V Res gestae 29 uvádí Augustus, že získal od Parthů zpět vojenské odznaky z války Crassovy i Antoniovy, přičemž toto zničení dvou legií na pochodu je nejspíš jediná příležitost, kdy mohli Parthové římské orly ukořistit.
38. Plut. Antonius 38–39; Cass. Dio XLIX. 25. 3–26. 1; zničení dvou legií: Vell. Pater. II. 82; Liv. Periochae 130; Festus 18; Zon. X. 26.
39. Plut. Antonius 38; Günther, A.: c. d., s. 8–9.
40. Plut. Antonius 39; Cass. Dio XLIX. 26. 2. Plútarchos udává, že mrtvých bylo jen 80 a zajatých 30. Cassius Dio píše, že prakovníci dokázali zranit mnoho nepřátel, avšak ve skutečnosti jen málo jich Římané dokázali zabít.
41. Front. Strat. IV. 1. 37; Plut. Antonius 39; Cass. Dio XLIX. 27. 1.
42. Cass. Dio XLIX. 26. 3 – 27. 2.
43. Plut. Antonius 40 zmiňuje podzimní rovnodennost (23. září).
44. Tamtéž. Parthská vojska byla organizována na jakési polofeudální bázi. Vojsko bylo z větší části tvořeno různě velkými osobními družinami více či méně mocných parthských šlechticů. Hlavní velení měl král, nicméně zdá se, že vojáci jednotlivých šlechticů bojovali převážně pospolu a jejich loajalita se vázala především na jejich vlastního pána. Jednotliví šlechtici měli obecně (nejen ve vojenských záležitostech) značnou míru nezávislosti a vnitřní boje o moc nebyly vzácné. S ohledem na situaci v parthské říši před Antoniovým vpádem (viz výše) se zdá, že mocenské postavení Fraata nebylo příliš pevné. Tomu ostatně nasvědčuje i další vývoj událostí tohoto tažení, kdy jeden z významných šlechticů, Monaisés, údajně radil Římanům, jak se vyhnout útokům parthských sil (viz též níže). O parthské společnosti a složení parthských armád viz: Olbrycht, M. J.: c. d., 2016, s. 296–329; Goldsworthy, A. K.: The Roman Army at War 100 BC – AD 200, Oxford, 1998, s. 60–67. O postavení parthských šlechticů v rámci společnosti viz: Dąbrowa, E.: The Parthian Aristocracy: Its Social Position and Political Activity, Parthica 15, 2013, s. 53–62.
45. Plut. Antonius 40; Cass. Dio XLIX. 27. 3–5.
46. Kmen Mardů sídlil jižně od Kaspického moře (část téhož kmene se snad nacházela také severovýchodně od jezera Van). Gregoratti, L.: The Mardians: A note, Anabasis 5, 2014, s. 76–85.
47. Plut. Antonius 41; Cass. Dio XLIX. 27. 5 – 28. 3.
48. Plut. Antonius 41.
49. Cass. Dio XLIX. 28. 3–4; Plut. Antonius 42; Front. Strat. II. 13. 7.
50. Plut. Antonius 45.
51. Plut. Antonius 42–43.
52. Plut. Antonius 43–44.
53. Cass. Dio XLIX. 29. 2–4; Plut. Antonius 45; Front. Strat. II. 3. 15; Zon. X. 26 Poněkud podivně tuto příhodu vykládá Florus II. 20. 6–7.
54. Plut. Antonius 45; Oros. VI. 19. 1. Viz též Pelling, C. B. R.: Plutarch: Life of Antony, Cambridge, 1988, s. 235.
55. Plut. Antonius 46–47. Vell. Pater. II. 82 a Florus II. 20. 4 uvádějí, že upozornění na léčku Parthů a radu pokračovat horskými stezkami přinesl Antoniovi oděn v parthském šatu jeden z bývalých Crassových legionářů, který byl zajat u Karrh. To se však zdá jen málo pravděpodobné. Debevois, N. C.: c. d., s. 128, pozn. 23, Sheldon, R. M.: Rome‘s Wars in Parthia, London/Portland, 2010, s. 70 pozn. 32 a další zmiňují historku o Crassově vojáku již v souvislosti s rozhodováním o zpáteční cestě před Fraaspou. Goldwsworthy, A. K.: c. d., 2010, s. ?? a další ji spojují právě s Mithridatovým varováním. Někteří historikové se pokusili obě verze ohledně osoby varující Antonia před nebezpečím zachované v našich pramenech sloučit s tím, že muž, který Antoniovi u Fraaspy radil dát se horami a i při dalším putování mu pomáhal vybírat vhodnou cestu, ve skutečnosti nebyl Mard, ale Marsičan (údajně mohlo dojít k chybné záměně latinských slov Mardus a Marsus) – tedy Ital. Viz Bivar, A. H. D.: The Political History of Iran under the Arsacids, in: The Cambridge History of Iran 3/1, New York, 1983, s. 61-62 Proti této domněnce poměrně přesvědčivě argumentuje Bürcklein, A.: c. d., s. 19–21. Vyskytla se také domněnka, že událost, kdy před Fraaspou Mard varuje Antonia před parthskou léčkou a doporučí mu vydat se jinou cestou přes hory, a tato druhá událost, kdy Mithridates varuje Antonia před parthskou léčkou a doporučí mu vydat se jinou cestou přes hory, jsou si nápadně podobné, a že možná Plútarchos ve svém díle mylně vylíčil dvakrát jednu a tu stejnou historku, kterou ale ve svých pramenech nalezl ve dvou různých verzích a nerozpoznal, že se jedná o stejnou událost. Viz Kelly, B.: c. d., s. 216–217 a Pelling, C. B. R.: c. d., 1988, s. 235.
56. Tamtéž. Pravděpodobně řeka Aji Čay v okolí dnešního Tabrízu, která jako jediná v okolí má slanou vodu. Pokus o rekonstrukci zpětného pochodu (s výchozím bodem v Tacht-e Sulejmán) viz Rawlinson, H. C.: c. d., s. 113-117. Viz též Bivar, A. H. D.: c. d., 1983, s. 64.
57. Plut. Antonius 48. Sampson, G. C.: c. d., s. 184–185 se domnívá, že za těmito nepokoji mohla být mimo jiné i nespokojenost vojáků z toho, že zatímco Monaisův vyslanec Mithridates (tj. Parth a vlastně nepřítel) byl Antoniem bohatě obdarován, oni sami neměli navzdory očekávání možnost při tažení získat žádnou významnější kořist.
58. Plut. Antonius 49; uznání statečnosti Římanů uvádí též Florus II. 20. 7.
59. Plut. Antonius 50. Livius Periochae 130 udává 21 dní. Rozdíl lze vysvětlit buď chybou písaře, nebo je také možné, že zatímco Livius může do ústupu započítávat dobu od opuštění Fraaspy do překročení řeky, za kterou přestali Parthové Římany dále pronásledovat, Plútarchos může počítat dobu od opuštění Fraaspy až do překročení řeky Araxu, přičemž víme, že pochod od první zmiňované řeky ke druhé trval právě oněch rozdílových 6 dní (Plut. Antonius 49).
60. Plut. Antonius 51; Liv. Periochae 130; Serv. Verg. Aen. VIII. 678; Zon. X. 26. Cass. Dio XLIX. 31. 1–3 tvrdí, že Antonius zanechal své vojáky v zimních táborech v Arménii. Tomu však odporuje nejen zpráva Plútarchova, ale i Liviova (Periochae 130) a Florova (II. 20. 9–10).
61. Plut. Antonius 50 udává, že po příchodu do Arménie napočítal Antonius 20 000 mrtvých pěšáků a 4 000 jezdců (tedy zhruba 1/4 původního vojska) a následně v arménských horách zahynulo 8 000 mužů (Antonius 51). Dohromady tedy zhruba 32 000 (tedy zhruba 1/3 původního vojska). Je otázkou, zda je v těchto počtech zahrnuto i oněch 10 000 mužů, kteří byli pobiti se Statianem, a nebo se jedná jen o ztráty utrpěné při ústupu od Fraaspy. Velleius Paterculus (II. 82) píše, že při tažení zahynula čtvrtina vojska a třetina sluhů a dalšího nevojenského personálu. Je možné, že tento historik nezapočítává do ztrát oněch 8 000 mužů, kteří zemřeli na pochodu z Arménie. Pak by jeho údaje v podstatě souhlasily s Plútarchovými. Florus (II. 20. 10) a autor díla De vir. ill. (85. 4) tvrdí, že pouhá jedna třetina vojska se vrátila z tažení, což je však jistě přehnané (zvláště s ohledem na další události a bojová nasazení Antoniovy armády v následujících letech – podrobně k vývoji Antoniova vojska viz. Tarn, W. W.: c. d., 1932, s. 75–81. Je možné, že došlo ke špatnému pochopení či přebrání informace z původního pramene, který možná mluvil o jedné třetině padlých a ne jedné třetině přeživších. Pak by se tyto zprávy teoreticky daly uvést do souladu z výpovědí Plútarchovou a Paterculovou. Na druhou stranu Plútarchos také v souvislosti s počtem 24 000 mrtvých vojáků při počítání v Arménii uvádí, že více než polovina z nich zahynula nemocemi, a nikoliv z rukou nepřátel. Tento údaj by tedy svědčil spíše pro to, že Statianova porážka v tom započítána není, protože pak by počty neseděly (jen padlí z porážek Statianovy a Gallovy činí 13 000 mužů, což je více než polovina z 24 000, a to víme, že docházelo ještě k dalším ztrátám v průběhu šarvátek při pochodu Médií). Jistotu tedy nemáme. Přesto se mi zdají ztráty kolem 1/3 vojska s ohledem na všechny naše prameny jako pravděpodobnější. Názory na tuto problematiku se liší i u různých badatelů. Podrobnější zdůvodnění svých stanovisek podávají především: Sherwin-White, A. N.: c. d., s. 320; Günther, A.: c. d., s. 68; Rawlinson, G.: c. d., 1873, s. 205 pozn. 2; viz též Tarn, W. W.: c. d., 1932.
62. Florus II. 20. 10; Vell. Pater. II. 82; Cass. Dio XLIX. 32. 1.
63. V Římě byla údajně Antoniovi uspořádána i děkovná slavnost: Cass. Dio XLIX. 32. 2.
64. Debevois, N. C.: c. d., s. 132–135; Patterson, L. E.: c. d., s. 89–95; Sampson, G.: c. d., s. 209–215, 222–225, 236–238; Rawlinson, G.: c. d., 1873, s. 205–208. Artavasdés médský prý také vrátil Antoniovy standarty získané při porážce jeho legií (Cass. Dio XLIX. 44. 2). V Res gestae 29 však Augustus píše, že získal od Fraata zpět vojenské odznaky i z této války. Pravděpodobně tedy nebyly Artavasdem navráceny všechny ukořistěné prapory, část jich jistě připadla parthskému králi.
65. Dąbrowa, E.: Marc Antoine, les Parthes et l'Arménie, in: Traina, G. (ed.), Studi sull'età di Marco Antonio, Lecce, 2006, s. 343–352 se dokonce domnívá, že Marcus Antonius žádný promyšlený a jasně daný plán a cíl operace ve skutečnosti neměl (což je ovšem poměrně nepravděpodobná domněnka). Dle jeho názoru chtěl skutečně původně zaútočit na Mesopotámii a teprve přítomnost nepřátelského vojska ho vedla k neplánovanému pochodu přes Arménii.
66. Dąbrowa, E.: c. d., 2006; Craven, L.: Antony's Oriental Policy until the Defeat of the Parthian Expedition, Columbia, 1920, s. 73–82.
67. Halfmann, H.: c. d., s. 153–154, Tarn, W. W.: The Invasion of Parthia, CAH X, 1934, s. 73, Bengtson, H.: c. d., s. 31–32. Sherwin-White, A. N.: c. d., s. 316 je skeptický k možnosti rozdělení parthské šlechty. Pouze Médie Atropaténé jako cíl útoku: Jones, K. R.: c. d.; Schieber, A. S.: Antony and Parthia, Rivista Storica dell‘antichità 9, 1979, s. 105–124. Hlavní myšlenka je jistě validní, ovšem argumenty předkládané oběma badateli jsou v mnoha ohledech nepřesvědčivé.
68. Tarn, W. W.: c. d., 1934, s. 73, Bengtson, H.: c. d., s. 21–22, 31–32, Halfmann, H.: c. d., s. 153–154, Sherwin-White, A. N.: c. d., s 315–317.
69. Plut. Antonius 37–38; Liv. Periochae 130.
70. Kromayer, J.: c. d., s. 90–100. Proti tomuto názoru: Rice Holmes, T.: c. d., s. 225–226.
71. Cass. Dio XLIX. 26. 2; Xen. Anab. III. 3. 6 – 4. 16.
72. Onas. 19.
73. Veg. I.16 ; Goldsworthy, A. K.: c. d., 1998, s. 186. Více informací o antických prakovnících: Griffiths, W. B.: The Sling and its Place in the Roman Imperial Army, in: Driel-Murray, C. van (ed.), Roman Military Equipment: The sources of Evidence. Proccedings of the Fifth Roman Military Equipment Conference, BAR S 476, Oxford, 1989, s. 255-279.
74. Cass. Dio XLIX. 26. 2; Plut. Antonius 41.
75. Což ostatně můžeme do jisté míry vidět dokonce i na bitvě u Karrh, viz Kolouch, A.: Bitva u Karrh a parthští lučištníci, URL: http://www.rimskelegie.olw.cz/pages/articles/carrhae/carrhae.html (poslední přístup 12. 10. 2021). Viz též Goldsworthy, A. K., c. d., 1998, s. 67–68.
76. Neefektivní pronásledování: Plut. Antonius 39.
77. Sherwin-White, A. N.: c. d., s. 317–318.
78. Plut. Antonius 38.
79. Cic. Att. VII. 22, VIII. 14 a XVI. 10, v posledním případě je nositelem typicky Caesarovy vlastnosti dokonce sám Marcus Antonius. Viz též Vell. Pater. II. 41; Suet. Iul. 57.
80. Caes. B.G. VII. 11.
81. Tento aspekt zmiňuje již Sheldon, R. M.: c. d., s. 66–67 a Sampson, G. C.: c. d., s. 162.
82. Plut. Antonius 47.
83. Günther, A.: c. d., s. 71.
84. Cass. Dio XLIX. 25. 5 – 26. 1.
85. Plut. Antonius 39.
86. Strabo XI. 13. 4, XI. 14. 15.
87. Plut. Antonius 50.
88. Cass. Dio XLIX. 41. 5.
89. Prantl, H.: c. d.; Patterson, L. E.: c. d., s. 89; Halfmann, H.: c. d., s. 154–155, 158.
90. Kolouch, A.: c. d. Nemusíme se ovšem omezovat jen na antiku, snad nejslavnějším příkladem blamáže na ústupu je Napoleonovo tažení do Ruska.
91. Plut. Antonius 44, 43, 40.
92. Cass. Dio XLIX. 29. 1–2. Oproti tomu Orosius VI. 19. 1 píše, že mnoho římských vojáků se údajně vzdalo před Fraaspou nepříteli, a i Cassius Dio v dané pasáži uvádí, že nějaké dezerce byly.
93. Debevois, N. C.: c. d., s. 135–136; Rawlinson, G.: c. d., 1873, s. 208–209; Olbrycht, M. J.: Phraates IV, Encyclopaedia Iranica Online, http://dx.doi.org/10.1163/2330-4804_EIRO_COM_336464 (poslední přístup: 12. 10. 2021)
94. Ruggiero, P. de: Mark Antony: A Plain Blunt Man, Barnsley, 2013, s. ?? se dokonce domnívá, že Monaisés se ve skutečnosti vrátil před tažením zpět k Fraatovi jako Antoniův agent. Naopak Tarn, W. W.: c. d., 1934, s. 71–72 a Pelling, C. B. R.: c. d., 1988, s. 221–222 soudí, že Monaisés od počátku odpadnutí k Antoniovi jen předstíral, aby zlepšil své postavení u Fraata. Jeden z veršů římského básníka Horatia (Carm. III. 6. 9) zmiňuje, že Monaisés uštědřil Římanům drtivou porážku, z čehož někteří usuzují, že právě Monaisés na počátku tažení rozdrtil Statianův oddíl. Nicméně verš mluví jen obecně o porážce, bez konkrétní specifikace. K dané události tedy snadno mohlo dojít i dříve při vpádu Pakora a Labiena na římská území (ostatně Monaisés a Pakoros jsou zde jmenováni vedle sebe).
95. Vyskytly se dokonce ojedinělé a nepříliš přesvědčivé názory, že se ve skutečnosti mohlo jednat alespoň částečně o úspěch, viz Jones, K. R.: c. d.; Schieber, A. S.: c. d., s. 113–114.
Vystaveno 12. 10. 2021
