Římské vojsko v době Iustinianově
Úvod
Organizace vojska
Plat vojáků
Velikost Iustinianova vojska
Charakter vojska
Bitva
Závěr
Použitá literatura
Úvod
Vojsko doby Iustinianovy je stále římské vojsko, tak jak je známe z období pozdní římské říše. V základních rysech odráží stav armády po reformách konce 3. a začátku 4. století, navazuje na něj a pokračuje v započatých procesech. Původní rozdělení na pohraniční a mobilní, polní armády zůstalo zachováno a zřejmě i struktura jednotek přetrvala ve svých základních rysech v podstatě ve stejné nebo hodně podobné podobě, ačkoliv terminologie se do značné míry změnila. Samozřejmě došlo v průběhu času i k různých menším změnám především administrativního a organizačního rázu. Zřejmě nejvýznamnější změnou bylo Iustinianovo rozdělení východního regionu, který měl dosud ve své kompetenci magister militum per Orientem, na dvě části a jmenování nového magistra militum pro novou oblast. Východní část říše tedy byla vojensko-správně rozdělena na region, v jehož čele byl magister militum per Armeniam a který zahrnoval Pontus Polemoniacus, armenské provincie (Armenia I, II a Magna) a oblasti za Eufratem, a zbývající jižní oblasti východu, které zůstaly pod velením magistra militum per Orientem. Nově dobytým územím v Africe, Itálii a Španělsku pak byli do čela postaveni tři noví magistri militum. Již předtím císař Anastasius vytvořil samostatnou vojenskou zónu kolem tzv. Dlouhé zdi, což byla oblast fortifikací mezi Černým a Egejským mořem, která chránila Konstantinopol a přilehlá území. Roku 536 byla také Iustinianem vytvořena tzv. quaestura exercitus, která měla ulehčit vydržování vojenských jednotek v chudších podunajských oblastech. Palácové císařské stráže scholae byly nahrazeny výkonnějšími excubitores již za vlády Leonta (i když scholae nezanikly).K některým drobnějším proměnám došlo i v nižším velení a organizací jednotek. Prohlubovaly se i změny bojové taktiky, o tom však níže. Nejdříve je třeba podívat se na organizaci římského vojska této doby.
Organizace vojska
Limitanei a comitatenses
Jak již bylo řečeno výše, tradiční rozdělení vojsk na limitanei a comitatenses zůstalo (i když tato označení již u autorů 6. století nenajdeme). Jako limitanei byly označovány vojenské jednotky sloužící převážně (avšak nikoliv výhradně) v příhraničních oblastech říše. Oproti dřívějším dobám zde přibližně od druhé čtvrtiny pátého století dostávali tito vojáci přidělenu půdu, na které hospodařili, která částečně zajišťovala jejich obživu a kterou také bránili (i když doklady máme v tomto ohledu jen pro východní část římské říše). Vedle toho měli na starosti také udržování pořádku a dodržování zákonů a ochranu komunikací ve svěřených regionech. Přímé velení nad nimi vykonávali duces nebo comites, kteří zajišťovali jejich každodenní výcvik a údržbu pohraničních opevnění. Díky jejich napojení na obhospodařovanou půdu se tyto oddíly staly statickými, méně efektivními, jejich prestiž upadla a byly považovány za druhořadé jednotky. Prokopios dokonce tvrdí, že po obnovení míru s perskou říší roku 545 údajně přestali být limitanei z nařízení císaře Iustiniana považováni za vojáky (stratiótai, στρατιῶται). Nicméně bylo by chybou domnívat se, že se z těchto mužů stali především více rolníci než vojáci a že pozbyli veškeré své bojové kvality, jak uvádějí někteří badatelé. Přestože nepatřili mezi elitní římské oddíly, při obraně a správě hranic byla jejich role velice důležitá. Významné svědectví v tomto ohledu podává především fakt, že po opětovném dobytí Afriky z rukou Vandalů sem Iustinianus vyslal jednotku limitanei a nařídil, aby zde byly z místního obyvatelstva vytvořeny další takové příhraniční oddíly, které by byly schopné vypořádat se s místními nepokoji bez pomoci comitatenses. Navíc se nezřídka stávalo, že byly některé oddíly limitanei převeleny při větších taženích k polním vojskům. Vojáci byli do těchto jednotek verbováni většinou z lokálních zdrojů a služba zde byla (aspoň v některých oblastech) do jisté míry dědičná.Stejně tak můžeme najít v římském vojsku šestého století comitatenses, ačkoliv pod tímto názvem jsou zmiňováni jen vzácně – obvykle jsou označováni jednoduše jako vojáci (stratiótai, στρατιῶται), ve smyslu „římští vojáci“ (stejné označení náleželo i oddílům limitanei, než jim Iustinianus toto právo odebral), protože do nich byli vybíráni pouze římští občané. Jednotky comitatenses jsou obvykle nazývány numeri či řecky arithmoi (ἀριθμοὶ), později tagmata (τάγματα), nebo obecně volněji katalogoi (κατάλογοι), a byly pod velením tribunů (tribuni, nebo řec. archontů, ἄρχοντες). Stejně jako v předcházejících obdobích se jednalo většinou o mobilní polní vojska, která byla v záloze, aby pomohla pohraničním jednotkám při odražení případných útoků nepřátel, nebo byla používána pro útočná tažení na nepřátelských územích. Nicméně značná část comitatenses byla v této době také usazena jako posádky ve městech v příhraničí, aby zesilovala obranu tvořenou oddíly limitanei. Prokopios často rozlišuje mezi „obyčejnými“ římskými oddíly a mezi isaurskými, thráckými, illyrskými a armenskými jednotkami, které však rovněž řadí mezi stratiótai. A. H. M. Jones se domnívá, že toto rozlišování souvisí s rekrutováním vojáků. Zatímco vojáci v obyčejných jednotkách byli vybíráni v oblastech svého umístění, výše zmíněné národnostní jednotky byly podle něho rekrutovány často speciálně pro konkrétní vojenská tažení z nejlepších odvodních oblastí impéria s nejbojovnějším obyvatelstvem.
Popsat přesněji strukturu jednotek limitanei a comitatenses je velmi obtížné a výsledek je poměrně nejistý. Zcela jistě navazuje na starou strukturu římského vojska, jak ji známe z období po Diocletianových reformách a v základních rysech ji i zachovává, ovšem jak nám ukazuje Maurikiův Stratégikon, došlo v průběhu času i k různým menším změnám. Stejně jako na konci 3. století tu tedy máme pěší legie zřejmě o síle zhruba 1 000 mužů, které se pravděpodobně dále dělí na dvě kohorty o zhruba 500 mužích. Jednotky pomocných sborů zřejmě zůstaly silné 500 nebo 1 000 mužů. Legiím a dalším oddílům o tisíci mužích zřejmě veleli chiliarchoi (χιλίαρχοι), pětistovkovým oddílům tribuni (v bitevních podmínkách však mohla být situace trochu jiná). Tyto oddíly se nadále dělily na jednotky o 100 mužích, kterým veleli hekatontarchoi (ἑκατοντάρχοι). Další bojoví podvelitelé byli dekarchoi (δεκάρχοι) – velitelé deseti mužů, pentarchoi (πενταρχοι) – velitelé pěti mužů a tetrarchoi (τετράρχοι) – velitelé čtyř mužů, vždy včetně sebe sama. Především nálezy papyrů nám pak dovolily identifikovat i další hodnostní stupně těchto oddílů, související hlavně s administrativními záležitostmi: např. vicarius, primicerius, adiutor, campidoctor, actuarius, optio atd. Interpretace jejich začlenění ve vojsku je však často velice obtížná.
Je třeba si uvědomit, že výše uvedená čísla jsou pouze přibližná a teoretická. Kromě toho, že z tohoto období nemáme příliš jasných a přesných zpráv, také žádná armáda v historii nedokázala udržet za všech okolností všechny své jednotky v plném stavu. Důvody, proč byl v praxi stav oddílů pod jejich papírovými hodnotami, jsou nasnadě. Nejdůležitější jsou v popisovaném období rozhodně ztráty na životech v bojích a nemoci. Nezanedbatelné oslabování jednotek způsobovalo vysílání detašovaných oddílů k různým vojenským i civilním úkolům. Je třeba také zmínit dezerce. Získat dostatek mužů k doplnění početních stavů mohlo být někdy poměrně obtížné (viz níže).
Foederati a symmachoi
Další složkou římského vojska byli foederati (řec. φοιδερᾶτοι). V pozdním římském vojsku čtvrtého a pátého století označoval termín foederati jednotky z barbarských národů usazených jak uvnitř tak i vně římské říše, které byly většinou na základě smluv obvykle svolávány pro konkrétní vojenské tažení či v dobách krizí, nebo měly za úkol chránit barbarům přidělená území, a kterým veleli jejich vlastní kmenoví náčelníci, kteří však byli samozřejmě podřízeni vrchnímu římskému velení. Foederati v této době nebyli pravidelnou součástí římského vojska. V Iustinianově době však byla situace jiná. Jak nás zpravuje Prokopios a jak potvrzují i další prameny, kdokoliv mohl v této době sloužit v oddílech foederati. Převážně se jednalo o dobrovolníky z řad různých barbarských národů, ovšem přijati mohli být zřejmě i Římané. Foederati byli nyní pravidelnou součástí římského vojska, veleli jim římští důstojníci a podléhali římskému právu (s tou výjimkou, že jim bylo povoleno vyznávat ariánskou víru) a stejné disciplíně jako comitatenses, byli placeni státem. Ve valné většině byli využíváni v polních armádách, ovšem v některých případech je můžeme najít i umístěné v pohraničních zónách pod velením duces. Jednalo se téměř výhradně o jezdecké oddíly.Jednotky ve starém smyslu slova foederati, tedy takové, které sloužily na základě smlouvy, nebyly přímou součástí římské armády a byly pod přímým velením vlastních kmenových náčelníků, byly v Iustinianově době využívány také, avšak nyní pod názvem „spojenci“ (symmachoi, σύμμαχοι). Tvořily podstatnou část armád této doby a můžeme zde najít oddíly hunských kmenů, Herulů, Gótů, Gepidů, Langobardů, Arabů, Antů, Slovanů, Tzanů i Maurů.
Využívání barbarů, tedy lidí jejichž původ ležel mimo hranice římského impéria a kteří neměli římské občanství, bylo v římské armádě (a především v pozdní římské armádě) zcela běžnou záležitostí. Již za republiky spoléhala římská vojska na jednotky spojenců (socii), později se postupně vyvinul systém pomocných sborů (auxilia). Ostatně i termín foederati se dá vystopovat již v republikánském období. Také už v období principátu začaly být občas některé barbarské kmeny usazovány na římském území. Až v pozdním císařství však začleňování barbarů dramaticky narostlo.
Z řady důvodů mohlo být v Iustinianově době poměrně obtížné získávat dostatek vhodných rekrutů pro naplnění stavů vojska. Dlouhá období válčil Iustinianus na více frontách, což bylo pro říši velice vyčerpávající kromě jiného i po stránce lidských zdrojů. Značnou ránu zasadil Byzanci mor, který propukl v letech 542–543 a pak se v menší míře ještě několikrát vrátil. Menší část potenciálních rekrutů odčerpávala do svých služeb církev a také městské fakcie soustřeďující se kolem hippodromů. Pro Římany také byla těžká a nezřídka i nebezpečná služba, navíc špatně placená a se stále se zpožďujícím vyplácením žoldu značně neatraktivní a hledali tedy uplatnění jinde. Přesto se s těmito problémy systém rekrutace dokázal vyrovnat celkem dobře. Ostatně jedním z důležitých cílů bojů mezi Římany a Peršany byl zisk kontroly nad oblastmi Armenie, které tradičně tvořily kvalitní rekrutační základnu pro vojska. Jedním z účinných řešení této situace bylo i rekrutování barbarů, kterým služba v římském vojsku nabízela živobytí, vyšší životní standard, možnost usazení uvnitř římské říše a samozřejmě také možnost zajímavého kariérního růstu – ostatně někteří z nejúspěšnějších vojenských velitelů říše byli původně barbaři (Sittas, Mundus a další). Kromě vojáků naverbovaných obvyklými metodami, mohli v římské armádě takto sloužit např. i přeběhlíci nebo zajatci. Přesto však zůstala vojska a především jejich důstojníci z velké většiny římská – tedy tvořená občany říše. Na jednu stranu byli barbaři přínosem a elitní bojovou částí vojska, na stranu druhou mohli představovat i řadu disciplinárních problémů (zvláště symmachoi). Před bitvou u Taginae se dva herulští spojenci dopustili zločinu. Když byli potrestáni, jejich druhové se vzbouřili a odmítli vyrazit do bitvy. Rozmysleli se až později a na bitevní pole dorazili, když už byl boj v plném proudu. Podobný případ nepokojů po potrestání zločinu se stal i před vyloděním Belisariova vojska v Africe a našly by se i další podobné případy.
Bucellarii
Velice důležitou složkou armád doby Iustinianovy byli bucellarii. Jednalo se o soukromá vojska významných římských vojenských a někdy i civilních magnátů. Tuto praxi vytváření osobních armád můžeme sledovat již od konce čtvrtého století a měli je kromě jiných např. i Stilicho, Aetius či Aspar. Císaři se obecně snažili tyto tendence omezovat a zakazovat, na druhou stranu ovšem také přiznávali, že někteří významní jedinci osobní stráž potřebují. Tito státem uznaní bucellarii však kromě svých zaměstnavatelů přísahali věrnost i císaři, a právě oni také tvořili podstatnou a navíc elitní část expedičních vojsk. Náklady na jejich vydržování však pravděpodobně (aspoň z části) nesl jejich zaměstnavatel, a i přesto s tímto svým vojskem nemohl zcela volně disponovat. Když byl roku 544 Belisarios převelen z východní hranice do Itálie, nebylo mu dovoleno vzít s sebou své bucellarii, kteří byli následně rozděleni mezi jiné vojevůdce a palácové eunuchy. Množství těchto vojáků se samozřejmě různilo podle bohatství a vlivu jejich pána. Belisarios jich měl v jednom okamžiku údajně až 7 000 (ačkoliv toto číslo může být možná Prokopiem úmyslně zveličené), Narses méně než 400, Valerianus (magister militum per Armeniam) přes 1 000, Ioannes z Kappadokie několik tisíc. Rekrutovali se jak z barbarů tak z Římanů a mohli sem být také převeleni muži z pravidelného vojska za odměnu. Mužstvo se dělilo do dvou skupin – na důstojníky (doryforoi, δορυφόροι), kteří byli bezprostředními ochránci a společníky svého pána a členy jeho štábu, a obyčejné vojáky (hypaspistai, ὑπασπισταί). Úkolem bucellarii bylo nejen chránit svého pána, ale byli stavěni i do předních bitevních linií a vysílání na různé nezávislé mise, často společně s vojáky z katalogoi. Bucellarii mohli v některých případech dosáhnout významných postů v pravidelném vojsku. Sám Belisarios začal svoji kariéru jako Iustinianův bucellarius a na příklad také Sittas, později magister militum per Armeniam, býval původně bucellarius Iustiniana.Palácové oddíly
Kdysi elitní palácové císařské gardy nazývané scholae v 6. století stále ještě existovaly, ovšem jejich status upadl. Staly se pouze obřadními jednotkami využívanými při různých ceremoniích a přehlídkách. Sloužit v těchto oddílech bylo prestižní a poměrně výdělečné, přičemž se vojáci nemuseli obávat nasazení v boji. Zájemci o službu si uvolněné posty v jednotkách scholae kupovali od odcházejících veteránů. Císař Iustinos pod vlivem Iustiniana toho řádně využil. K původním sedmi oddílům scholae, z nichž každý byl silný 500 mužů, zřídil další čtyři a místa v nově utvořených jednotkách zájemcům výhodně prodal. Iustinianus však tyto nové oddíly později opět zrušil. I on však tyto vojáky zneužíval. Aby snížil výdaje na vojenství, nařídil vyslat scholae na frontu do dějiště bojů. Vojáci, než aby čelili nebezpečí v poli, raději nabídli císaři, že se na určitou dobu vzdají svých platů, jen aby nemuseli do boje. Tento postup pak Iustinianus ještě několikrát zopakoval.Jako náhradu za boje již nepříliš schopné scholae zřídil císař Leo I. (457–474) jednotku vybraných vojáků zvanou excubitores v počtu 300 mužů, kteří pak sloužili jako skutečná, bojová stráž císaře a paláce. Velitelem tohoto elitního oddílu byl comes excubitorum, který patřil k nejvyšším a nejvlivnějším vojenským pozicím a někteří z držitelů tohoto postu se následně stali byzantskými císaři (např. Tiberios, Maurikios). Kromě toho se v době Iustinianově poprvé objevují další císařští strážci – scribones. Mnoho o nich nevíme. Je možné, že se mohlo jednat o důstojníky excubitores nebo možná o oddíl podobný bývalým domestici. Obvykle byli pověřováni speciálními úkoly mimo Konstantinopol.
Námořnictvo
O pozdně římském námořnictvu toho víme jen málo. Procopios nás zpravuje, že na tažení do Afriky bylo roku 532 vysláno loďstvo zahrnující 92 dromonů, lehkých válečných lodí s jednou řadou vesel, na kterých bylo 2 000 veslařů, a 500 přepravních lodí s 30 000 námořníky. Je jisté, že na východě měla byzantská loďstva na moři výraznou převahu, která významně přispívala k bezpečí a ochraně říše, což se ostatně nejvíce projevilo roku 626, kdy právě loďstvo zachránilo Konstantinopol při avarském obléhání. Větší námořní boje byly velmi vzácné (Prokopios se podrobněji zmiňuje pouze o jediném námořním střetnutí), a hlavním využitím námořnictva tak bylo především přesunování jednotek, zajišťování spojení a zásobování vojska, což se projevilo hlavně při bojích v Itálii, a strážní služba v pohraničí, především na Balkáně (zvláště Dunaj byl velice významnou tepnou a hranicí).Plat vojáků
Základní plat obyčejných vojáků polních armád činil pravděpodobně 10 nomismat (= 4 annonae) ročně, k čemuž je ovšem třeba připočítat dalších 10 nomismat jako příspěvek na zbraně a oblečení. Příspěvek to byl značný a vojákům i po zaplacení údržby a dokoupení částí výstroje zbyla nezanedbatelná část pro jejich vlastní použití.Plat pohraničních jednotek byl menší, přesto byl aspoň v některých částech říše společně s ostatními výhodami dostatečně vysoký, aby byli zájemci ochotni platit za přijetí do služby (pokud neměli dědičný nárok). Nižší plat byl způsoben několika okolnostmi. Jednak to bylo nižším statutem pohraničních jednotek, jednak faktem, že jim nebylo třeba kompenzovat skutečnost, že po nástupu do služby budou odvedeni od svého domova, rodin a přátel, jako tomu bylo u comitatenses. Hlavním důvodem však bylo přidělování půdy vojákům limitanei, na které mohli hospodařit, která je mohla uživit, a která byla navíc osvobozena od daní. Podle Procopia byl vojákům limitanei plat dokonce zcela odejmut společně se statutem vojáků roku 545. Tato kritika Iustinianových opatření z pera byzantského historika je pravděpodobně příliš tvrdá a ne zcela přesná. Limitanei i poté dostávali nějaké příspěvky. Přesný mechanismus neznáme, ale je možné, že při běžném výkonu služby tito vojáci plat nedostávali, přičemž se předpokládalo, že budou živi z přidělené půdy, a žold začali dostávat teprve v okamžiku, kdy byli zapojeni do bojových akcí proti nepříteli. Půdu uvnitř římské říše samozřejmě také mohli dostat některé barbarské kmeny za podmínek, že budou loajální k říši, budou jí poskytovat vojáky a budou chránit svěřené území proti všem ostatním barbarům. Velice často však měly platy vojákům zpoždění a to mnohdy dost podstatné. Žold pro vojáky limitanei na východní frontě měl údajně čtyř až pětileté zpoždění. Od Prokopia a Agathia víme, že i v ostatních oblastech byly dlouhodobé dluhy platu vojákům zcela běžné. Tato situace také nezřídka vedla k dezercím, vzpourám a nízké morálce jednotek.
Velikost Iustinianova vojska
Odhadnout celkový počet vojáků v římském vojsku této doby je velmi obtížné. Agathias ve své kritice císaře Iustiniana uvádí, že za jeho vlády klesl počet vojáků na pouhých zhruba 150 000 oproti 645 000 mužů v dřívějších dobách (toto druhé číslo jistě představuje vojsko ještě před rozdělením římské říše). Agathiův odhad je značně pesimistický, i přesto je však tento počet až příliš nízký. Číslo však dostane smysl za předpokladu, že Agathias nezapočítal vojáky limitanei (a možná i scholae), kterým jak nás zpravuje Prokopios, byl odebrán status vojáků. Tomu napovídá i analýza počtů vojáků v některých oblastech zmíněných Prokopiem a porovnání s prameny pro starší období. Zdá se tedy, že v době kdy psal Agathias své dílo, měly jen římské polní armády sílu zhruba 150 000 mužů, velikost pohraničních jednotek byla W. Treadgoldem odhadnuta na zhruba 176 000 vojáků.Expediční armády vysílané do boje v této době jen velmi zřídka přesáhly počet 25 000 mužů. Obvykle se jejich síla pohybovala přibližně mezi 15–20 000 vojáky.
Charakter vojska
Velice důležité je také určení charakteru Iustinianových armád, jejich zaměření, výzbroje a z toho plynoucích taktických dispozic. Při četbě Prokopia i zběžném pohledu na Maurikiův Stratégikon získá čtenář představu naprosté dominance jízdy v římském vojsku této doby. Hned v prvním odstavci své první knihy vychvaluje Prokopios jízdního lučištníka jako prototyp špičkového, moderního vojáka. I při dalších popisech bojů římských vojsk se v naprosté převaze věnuje činům jezdectva. Pěchota bývá zmiňována jen zřídka a obvykle jen v podružné roli. Také Maurikiův Stratégikon se zabývá téměř výhradně kavalerií. Pěchotě je z celého díla věnována pouze jediná (poslední dvanáctá) kniha. Přestože tato na první pohled jasná svědectví samozřejmě v zásadě odrážejí realitu tehdejšího válečnictví, jsou také do jisté míry zavádějící.Při bližším pohledu a patřičném zhodnocení obou pramenů se získaný obraz trochu poopraví. Prokopiova vyprávění jsou ovlivněna především důležitou rolí, kterou hráli jízdní lučištníci v Belisariově taktice v bojích na západě, kde tento vojevůdce využíval nedostatků Gótů v boji na dálku a snažil se nepřivádět své muže do přímého, blízkého kontaktu s nepřítelem. Při takovém způsobu vedení války pak samozřejmě dostávali větší prostor jízdní lučištníci, a tudíž se také častěji objevují v popisech střetů. Mobilita jezdeckých oddílů je také výhodou při méně intenzivním vedení války charakterizovaným menšími, nerozhodujícími šarvátkami méně početných jednotek při narušování zásobování, výpadech z obléhaných měst, bojích o strategické pozice apod. A toto byl naprosto převažující způsob boje v pozdní antice. Velkých pravidelných bitev bylo jen pomálu. Prokopiova líčení mohou být také ovlivněna jeho známostmi mezi římskými důstojníky, kteří byli jedním z jeho důležitých pramenů, a tedy prezentací jejich pohledu na celou věc.
Maurikiův Stratégikon byl zase prvotně zamýšlen jako pojednání o kavalerii, a proto je zde také této zbrani věnována téměř výhradní pozornost. Část zabývající se pěchotou původně nebyla součástí díla a byla k němu jako dodatek přičleněna teprve později, ačkoliv jen nedlouho později a stejným autorem.
Na druhou stranu vojsko Belisariovy expedice proti Vandalům bylo složeno z 10 000 pěšáků a 5 000 jezdců k nimž se přidali vojevůdcovi bucellarii. V bitvě u Taginae zmiňuje Prokopios 8 000 pěších a 1 500 jezdců, přestože se zcela jistě účastnily i další jízdní jednotky. Sám Maurikios považuje za ideální poměr pěchoty ku jízdě ve vojsku zhruba 3:1. Jen velmi výjimečně obsahovala vojska více jezdců než pěšáků, nebo byla složená pouze z jezdců.
Pěchota tedy (navzdory prvotnímu dojmu ze zmíněných pramenů) rozhodně zůstala velice důležitou, dokonce nepostradatelnou, součástí pozdně římského vojska a i nadále byla na bojištích podstatně početnější než jezdectvo. Ostatně při řadě bojových úkolů je pěchota nenahraditelná – operování v hůře schůdných terénech, obléhání a obrana měst, udržení získaných strategických pozic a další podobné situace, kdy se uplatní stabilní povaha pěších jednotek. Ani kvalita pěchotních oddílů se nijak výrazněji od minulých období nezhoršila. Avšak změnila se její taktická úloha. Již od 3. století n. l., zvláště však od konce 4. století narůstalo zastoupení a také důležitost kavalerie v římském vojsku a v souvislosti s tím se měnily i role jezdectva a pěchoty v bitvě. Jak již bylo řečeno, v 6. století už můžeme vidět jízdu jako jednoznačně aktivnější, hlavní taktickou zbraň, především pak co se útočné činnosti týče. Pěchota měla obvykle převážně defensivní úkoly a sloužila především jako stabilizační obranný bod, ke kterému mohla utéci neúspěšná kavalerie, zformovat se pod jeho ochrannou, a následně opět obnovit boj.
Chceme-li lépe porozumět způsobu boje římských vojáků, musíme se také podívat na výzbroj a výstroj, kterou tito lidé používali. Ta nám totiž napoví, které části vojákova těla byly dobře chráněné a které naopak odkryté a zranitelné, jakými zbraněmi a na jakou vzdálenost byl legionář schopen zasahovat své protivníky a jaké techniky boje při střetu mohl používat. Bohužel prameny nám v tomto bodě mnoho přesnějších informací neposkytují a v současnosti nám příliš nepomůže ani archeologie.
Hlavním ochranným prostředkem římského vojáka byl velký, mírně oválný nebo kruhový, lehce vydutý štít (obvykle pod označením aspis, ασπίς nebo skútarion, σκουτάριον), jak jej můžeme vidět na mozaice z chrámu San Vitale v Ravenně. Byl vyráběn z dřevěných desek spojených k sobě a pokrytých kůží. Okraje štítu byly zesíleny železnými plátky nebo koženými řemeny, uprostřed byla železná štítová puklice (búkúlon, βούκουλον), která chránila horizontální držadlo štítu. Velikost se pohybovala kolem 1 m v průměru štítu. Používaly se však i jiné formy štítů. Agathias zmiňuje u některých jízdních jednotek používání pelty (pelté, πέλτη) – menší štít, zřejmě ve tvaru srpku měsíce. Prokopios píše, že někteří jízdní lučištníci používali menší štíty bez držadel, které měli připevněny přes ramena a který jim kryl částečně i obličej a šíji.
K přímé ochraně těla se používaly obvykle kroužkové a šupinové zbroje. Kroužková zbroj byla vyráběna vzájemným proplétáním malých železných kroužků. Tento typ zbroje byl poměrně flexibilní, snadno se opravoval a poskytoval vojákům dobrou ochranu, protože rána se rozložila na větší plochu a zároveň se zabránilo zasažení těla. V případě silného bodnutí špičatou zbraní však mohl hrot sklouznout do jednoho z kroužků, a následně jej rozšířit dostatečně na to, aby pronikl k tělu. Kroužky také poskytovaly lepší přístup vzduchu k tělu, což bylo především v horkých klimatech užitečné. Na druhou stranu byly kroužkové zbroje poměrně těžké. Používaly se také kroužkové kapuce (skaplia, σκαπλία), které se v boji nosily pod přilbou.
Šupinová zbroj byla vyráběna sešitím malých kovových šupinek (i když možné jsou i jiné materiály jako rohovina nebo kůže) k sobě a jejich přišitím k látkovému nebo koženému podkladu. Její výroba i oprava byla poměrně nenáročná a přitom poskytovala vojákům slušnou ochranu i volnost pohybu.
Pod zbrojí navíc nosili vojáci jakési polstrované vesty, které sloužily jednak k většímu pohodlí při nošení pancíře, jednak ještě více přispívaly k ochraně vojáka.
Přilby tohoto období vycházejí z pozdně římských typů přileb. Byly vyráběny ze železa a poskytovaly hlavě dobrou ochranu včetně tváří, uší a zadního prodloužení, které částečně krylo krk. Někdy byl k přilbám připevněn oddělatelný, flexibilní, kroužkový nebo i šupinový závěs, který zakrýval a chránil krk a ramena. Používaly se také ochranné obličejové masky.
Další ochranné prvky tvořily železné, dřevěné nebo popřípadě plstěné chrániče holení a paží.
Hlavní útočnou zbraní na dlouhou vzdálenost byl luk. Jak ve starověku tak i po celý středověk byly široce využívány různé druhy tzv. kompozitního luku, který byl dlouhý zhruba kolem 90 cm, jeho ramena se zahýbala nejprve ke středu luku a pak od něj a vyráběl se ze dřeva, rohoviny a zvířecích šlach. Běžně se využíval i prak. Ten se skládal ze dvou kožených pruhů dlouhých zhruba mezi 60 a 90 centimetry, spojených na jednom konci kouskem kůže nebo látky, do kterého se vkládala střela. Na druhém konci jednoho z pruhů byla smyčka, která se upevňovala kolem prstu nebo zápěstí, na druhém pruhu byl uzel, aby jej bylo možno lépe držet mezi palcem a ukazovákem. Vegetius píše, že v pozdním římském vojsku se používal i zvláštní druh praku zvaný fustibalus. Byla to čtyři stopy (125 cm) dlouhá hůl, v jejímž středu byl upevněn prak. Zbraň se roztáčela oběma rukama. Pro boj na dálku sloužily také nejrůznější druhy lehkých vrhacích oštěpů (které však většinou mohly být a bývaly použity i pro boj zblízka) s délkou zhruba mezi 100 cm až 270 cm. Specifickým typem vrhací zbraně je martiobarbulus nebo mattiobarbulus (též plumbata, v Maurikiově Stratégikonu martzobarbúlon, μαρτζοβάρβουλον), popisovaný Vegetiem a anonymním dílkem De rebus bellicis zhruba ze stejné doby. Jednalo se o kratší olovem zatíženou šipku s železným hrotem na jednom konci a z peří vyrobenými letkami na druhém. Vojáci jich nosili několik (podle Vegetia pět) ve výduti svých štítů.
Zbraní na blízkou vzdálenost bylo kopí. Bohužel o této zbrani nemáme z naší doby přesnější informace. Je obtížné určit už jen délku těchto zbraní. Na již zmiňované mozaice v chrámu San Vitale mají kopí/oštěpy menší délku než je výška člověka. To je ovšem značně nejistý údaj, protože délka těchto zbraní bývala na uměleckých památkách často zkrácena a uzpůsobena kompozici díla. Jak již bylo řečeno, různé druhy oštěpů byly jistě používány jak k vrhání, tak i pro boj zblízka a bylo by tedy chybou hledat za každou cenu nějaká striktní vymezení použití. Můžeme tedy počítat pro boj z blízka i s používáním cca 100–270 cm dlouhých zbraní. Je možné, i když pochybné, že se pro boj zblízka ve formaci mohla používat i podstatně delší kopí. Těžká jízda používala 3,5-4,5 m dlouhé, oběma rukama ovládané kopí (contus, řec. κοντός). Dřevěné ratiště kopí a oštěpů mohlo být zakončeno špičatým kováním.
Další zbraní pro boj zblízka byl samozřejmě meč. Používaly se především asi 85–115 cm dlouhé, dvojsečné spathy (spatha, σπάθα; spathion, σπαθίον).
V některých případech byli obrněni i koně. Chráněna byla hlava i tělo, přičemž ochrany mohly být kovové nebo aspoň plstěné. Jak přibližně mohla vypadat taková ochranná pokrývka koně nám může napovědět šupinová koňská zbroj z poloviny 3. století n. l. nalezená v Dura Europos v Sýrii.
Samozřejmě je otázkou do jaké míry byly těmito zbraněmi vyzbrojeny jednotlivé druhy vojska. Prokopios popisující jízdní lučištníky (kteří pravděpodobně tvořili většinu jezdců v římských armádách této doby) nás zpravuje, že byli chráněn pancířem a náholenicemi a vyzbrojeni lukem, šípy a mečem, který měli zavěšen na levém rameni. Někteří byli navíc ještě vybaveni kopím a malým štítem bez držadla, který byl také upevněn přes ramena a chránil navíc ještě částečně i obličej a šíji. I další prameny dokládají existenci lukem i kopím vybavených jezdců schopných kombinovat boj lukem na dálku s přímými, bezprostředními útoky na nepřátelskou formaci kopím. Je však těžké odhadnout, kolik takovýchto specialistů, náležitě vycvičených v obou druzích boje skutečně bylo. Zdá se pravděpodobné, že jejich počet nebyl velký a omezoval se především na elitní oddíly vojska, zřejmě hlavně na vojevůdcovy bucellarii. Jistě také existovali méně opancéřovaní zato pohyblivější jízdní lučištníci, kteří se lépe hodili pro šarvátky a taktiku typu udeř a uteč. Podobnou výzbroj a rozdělení na lehčí a těžší můžeme pravděpodobně očekávat i u jezdců bojujících oštěpy (jak při vrhání tak boji zblízka). Tito muži jistě navíc nosili štíty, které je na rozdíl od lučištníků nijak neomezovaly při ovládání zbraní a přitom poskytovaly dodatečnou ochranu. Těžká, úderná kavalerie byla maximálně opancéřovaná a vyzbrojena dlouhým kopím (κοντός). Vzhledem k tomu, že kopí se ovládalo oběma rukama, nemohli tito jezdci používat normální štíty, nicméně je možné, že alespoň někteří mohli být vybavení podobnými přes ramena zavěšenými malými štíty bez držadel, jaké popisuje u lučištníků Prokopios (viz výše).
Alespoň v prvních řadách stojící pěší těžkooděnci byli obvykle náležitě vyzbrojeni k boji zblízka. Chráněni byli velkými štíty, zbrojí, přilbami, náholenicemi. Hlavními zbraněmi bylo různě dlouhé kopí a zřejmě všichni vojáci měli navíc ještě meč. Vojáci hlouběji v šiku byli navíc vybaveni různými oštěpy a jinými zbraněmi na dálku, ovšem měli také méně ochranné výzbroje (někteří zřejmě nebyli opancéřovaní vůbec). Lehkooděnci (lučištníci, prakovníci, vrhači oštěpů a dalších projektilů) pravděpodobně většinou neměli mnoho ochranné výstroje mimo malý štít. Lučištníci nosili toulce s 30–40 šípy. Neobrnění vojáci (pěší i jízdní) mívali často aspoň silné plstěné obleky či jiná podobná „náhradní“, která jim poskytovala jistou míru ochrany.
Jak již bylo zmíněno výše, velice důležitou roli v pozdně římském vojsku hráli barbaři. Právě ochota verbovat cizí vojáky a učit se při kontaktu s nimi pomáhala byzantské říši v přežití nejen časů krize. Barbarské jednotky samozřejmě neposkytovaly jen tolik potřebné množství vojáků, ale do značné míry také odbornost. Barbaři v řadách foederati zřejmě z většiny přebírali výzbroj, taktiku a způsob boje Římanů, ovšem zcela jistě nepozbývali schopností získaných dřívějším životem ve svých kmenech. Symmachoi si pak i v rámci římského vojska uchovávali svoji vlastní výzbroj a výstroj i uplatňované způsoby vedení války.
K podrobnému zkoumání taktiky jednotlivých barbarských národů ve službách římské říše neposkytují prameny dostatek údajů, ovšem některé základní rysy způsobů jejich boje lze vypozorovat. Obecný přehled nám podává Maurikiův Stratégikon ve svém popisu nepřátel říše, který lze doplnit různými zmínkami a popisy ostatních autorů. Peršané byli údajně odvážní, disciplinovaní, dobře organizovaní a vynikající při obléhání. Bývali dobře chráněni většinou kroužkovými pancíři a ozbrojeni luky a meči. Jejich specialitou byli především jízdní lučištníci, kteří dokázali střílet velmi rychle i když s menší silou než Římané. Naopak slabinou byl boj zblízka, kterému se pokud možno snažili vyhýbat a z povzdálí zasypávat nepřítele deštěm střel.
Bojovníci různých kočovných hunských a jim podobných kmenů byli většinou vynikající jezdci a lukostřelci. V bitvě většinou upřednostňovali boj z dálky, typická pro ně byla taktika udeř a uteč, různé předstírané útoky a ústupy, léčky a obchvaty. Zajímavou výjimku tvořili Sabirové, kteří podle Agathiova vyprávění sloužili v římském vojsku jako těžká pěchota.
Germáni (podrobnější informace máme hlavně o Vandalech a Gótech) obvykle preferovali boj zblízka, vyzbrojeni štítem, kopím a mečem, a to jak pěší tak jízdní. Především Gótové často útočili dlouhými kopími v hustě sraženém šiku. Naopak jejich velkou slabinou byl boj z dálky. Do bitvy nastupovali nepříliš uspořádaně a nebyli disciplinovaní.
Slované a Antové většinou bojovali pěšky, bez pancíře, vyzbrojení oštěpy, luky a otrávenými šípy a malými štíty. Rádi a dobře bojovali v obtížných terénech, často s použitím různých léček a přepadů.
Maurové většinou bojovali jako lehkooděnci bez ochranné výzbroje, jen se štíty, meči a oštěpy, které z povzdálí házeli na nepřítele. Využívali své pohyblivosti k rychlým útokům a stejně bleskovému stažení, než mohl protivník zareagovat. Ve své domovině využívali k boji i velbloudy, ovšem při bojích v římském vojsku mimo Afriku o těchto zvířatech zmínky nejsou.
Alespoň někteří Tzanové sloužili jako těžká pěchota. Arabové byli údajně užiteční především při nájezdech do okolí a plenění, což také naznačuje lehkou taktiku typu udeř a uteč.
Bitva
Je třeba si uvědomit, že velké pravidelné bitvy, jak je známe z období republiky nebo začátků principátu, byly v pozdní antice vzácné. Takováto velká střetnutí byla poměrně riskantní, a proto se jim vojevůdci většinou snažili vyhýbat. Mnohem běžnější byly „opotřebovávací boje“ – drobnější, méně intenzivní šarvátky menších oddílů, které vznikaly při snaze vojevůdců o získávání informací průzkumem, o narušování pohybu a zásobování nepřítele, o podlomení jeho morálky. Podstatně častější byly také střety související s obléháním a obranou měst a opevněných pozic.Rozhodli-li se již vojevůdci svést bitvu, nebo k tomu byl donuceni, jedním z jejích nejdůležitějších rozhodnutí byl způsob sestavení bitevního šiku. V římské armádě se stále běžně používalo klasické římské rozestavení s centrem tvořeným (těžkooděnou) pěchotou a kavalerií na křídlech formace. Jízda zde mohla využít svoji mobilitu a velice rychle zareagovat na jakoukoli hrozbu pro boky sestavy, zaútočit na křídla formace protivníka, nebo bleskově vyrazit k pronásledování poražených nepřátel. Ze své podstaty je také kavalerie méně stabilní než pěchota a proto i méně vhodná do středu bitevního útvaru. Chtěl-li generál svést převážně/čistě jezdeckou bitvu s pěchotou pouze v záložní pozici pro zaštítění jezdectva v případě neúspěchu, pak byly první bitevní linie tvořeny pouze kavalerií a pěchota se postavila až za ně jako záloha. Lehkooděné jednotky byly obvykle umístěny na krajích prvního šiku těžkooděnců, kde kryly zranitelné boky těžkooděnců, nebo za ním, popřípadě také přímo v něm (střídal se těžkooděnec s lehkooděncem), odkud přes hlavy svých druhů zasypávali střelami nepřítele.
Základem a typickým znakem římských bitevních šiků byly vždy velmi početné rezervní jednotky. Tento trend do jisté míry přetrvával i v pozdně římském vojenství, ačkoliv v trochu jiné podobě. Již se nepoužívala klasická římská triplex acies, tak typická pro republiku a počátky principátu, zálohy byly méně početné, avšak jejich důležitost byla vždy zdůrazňována. Již jsme viděli výše, že někdy celá pěchota tvořila záložní řadu před ní postavené kavalerii. Maurikios připomíná, že vojsko by mělo být rozestavováno ve více řadách a vojevůdce by vždy kolem sebe měl mít oddíly k podpoře jednotlivých částí šiku. V části o kavalerii podrobně píše o nutnosti druhé řady, která by měla být tvořena zhruba jednou třetinou celého vojska. Postavit šik do jediné řady je údajně známka naprosté nezkušenosti a nedbalosti a nese s sebou velké množství nevýhod. Nejenže by takové vojsko bylo příliš roztažené do šířky, a tudíž těžko ovladatelné, ale nebyly by ani podpůrné jednotky, které by pomohly ohroženým místům, mělo by to špatný efekt na morálku, protože vojáci by mohli snáze opouštět své řady, a navíc by bojovali bez vědomí zabezpečeného týlu, v případě rozbití této řady by již nebyla možnost, jak situaci napravit, a i v případě vítězství by vyvstaly problémy s pronásledováním. Kromě druhé řady šiku se mluví i o jednotkách určených k ochraně zadní části šiku a trénu především proti obchvatům nepřítele nebo útokům skrytých samostatně operujících nepřátelských oddílů. Zdá se, že na rozdíl od dřívějších dob v období pozdního římské říše již zřejmě zálohy nebyly využívány k vyměňování unavených bojovníků za čerstvé v průběhu boje. Stratégikon sice v jednom kratičkém odstavci takovou možnost lehce naznačuje, ovšem jinak v tomto směru nemáme v našich pramenech žádné zmínky. I vzhledem ke způsobu stavby šiku, kde různé skupiny vojáků s určitou výzbrojí stáli na určených pozicích (viz též níže) by byla taková programová výměna poměrně obtížně proveditelná. Zálohy tedy poskytovaly především podporu první řadě v případě nutnosti, ochranu týlu proti případným obchvatům a nenadálým útokům nepřítele a stabilní, pevnou základnu pro případ pronásledování nepřítele.
Velmi oblíbené bylo v této době vyčlenit speciální nepravidelné oddíly, které se ukryly kousek od bojiště a měly za úkol v průběhu boje vpadnout do boku nebo do zad nepřátelské formace.
Maurikiův Stratégikon doporučuje, aby jednotlivé oddíly (tagmata) nebyly vždy stejné, aby nemohl nepřítel snadno odhadnout přesnou velikost vojska. Tagma tedy měla mít zhruba 300–400 mužů. Tagmata pak byla seskupena do větších bojových oddílů zvaných moiry (moirai, μοῖραι) nebo chiliarchie (chiliarchiai, χιλιάρχιαι) o 2 000–3 000 mužích. Moiry pak vytvořily tři bitevní oddíly – mery (meré, μέρη) – které by neměly přesahovat 6 000 mužů.
Mezi jednotlivými jednotkami byly v bitevním šiku ponechány různě velké otvory. Hlavním důvodem byl pohyb ve formaci. Přesné vzdálenosti u jednotlivých oddílů a pododdílů neznáme. Jistě se lišily v závislosti na terénních podmínkách. Maurikios pouze uvádí, že mezera mezi jednotlivými mery by měla být 100–200 stop (30–60 m), aby si při pochodu nepřekážely. Krátce před střetem s nepřítelem se měly opět spojit, avšak menší mezery byly přesto pravděpodobně zachovány.
Hloubku svých útvarů samozřejmě přizpůsobovali vojevůdci okolnostem boje – terénu, početním stavům, morálce a zkušenostem mužů, výzbroji, postavení jednotky v šiku atd. Elitní jednotky s vysokou morálkou mohly být postaveny s menší hloubkou než ty slabší. Záleželo například i na poměru mezi jízdou a pěchotou. Pro jízdní formace doporučuje Maurikios hloubku mezi 5 a 8 až maximálně 10 muži. Minimální hloubka pěchotního šiku měla 4 muže – méně hlubokou řadu pokládá Maurikios za příliš slabou. Na druhou stranu více než 16 mužů v řadě za sebou považuje za zbytečné.
Prostor pro jednoho pěšáka ve formaci byl pravděpodobně 3 stopy (90 cm) na šířku a 6 stop (180 cm) do hloubky. Větší mezery do hloubky dávaly vojákovi dostatek místa pro bezpečné házení oštěpu i pro manévrování při boji zblízka. Za určitých okolností samozřejmě mohlo být použito i volnější popřípadě sevřenější rozestavení. Pro jízdní šiky bohužel nemáme v tomto ohledu přesné informace. Víme, že jezdec zabíral tři stopy na šířku a osm stop na délku a že jízdní formace byly obvykle volnější než pěchotní (to platí zejména pro jezdce bojující na delší vzdálenost, úderná kavalerie pro boj zblízka udržovala sevřenou formaci).
Jízda a někdy i pěchota mohla být postavena v klínové formaci. Vegetius informuje, že toto uspořádání sloužilo k prorážení nepřátelského šiku. Maurikios však uvádí, že bylo vhodné i pro oddíly v týlu.
Po rozestavení vojska do bojových pozic bitva hned nezačala. Naopak často se ani jedna ze stran neodhodlala k útoku a vojáci tak na signál k započetí bitvy čekali mnohdy i několik hodin. Někdy mohla tato situace posloužit taktickým záměrům vojevůdce. Na příklad před bitvou u Taginae očekával Totila příchod posil, a proto se snažil co nejvíce zdržet začátek bitvy. Někdy v této fází (občas i v průběhu boje) docházelo k heroickým duelům, kdy předstoupil samotný voják před šik nepřítele a zavolal na něj svou výzvu k souboji. Po přijetí došlo k boji dvou vojáků mezi šiky. Je zajímavé, že pokud je to při těchto zmínkách uvedeno, vyzyvatelem byl téměř pokaždé nepřítel, jen jedinkrát voják ve službách Říma. Prokopios se často těmto duelům věnuje značně podrobně a někdy u něj jejich popisy zastiňují celý zbytek boje. Vítězství nebo porážka v takovémto střetu mívala obvykle značný vliv na morálku a bojový zápal zbytku armád.
Počátky bitev probíhaly ve znamení boje zdálky a hlavní slovo zde měli lehkooděnci a jízda se zbraněmi pro boj na dálku. Přestože vše vždycky záleželo na konkrétní vojenské situaci, zdá se, že boj z dálky byl v římském vojsku této doby preferovaným způsobem boje. Popisy střeleckých bojů jsou u Prokopia velmi časté a někdy i nečekaně docela podrobné. Už jsem zmínil výše, že právě jízdního lučištníka vychvaluje tento historik jako ideál moderního válečníka své doby a tvrdí, že Římané jsou dobří lučištníci. Při tažení v Itálii bylo přímo záměrnou a nařízenou taktikou vyhýbání se přímému kontaktu s Góty a střelba z dálky, čehož důvodem byly nedostatky Gótů ve vedení boje na dálku. Avšak i z fronty na východě, kde rozhodně nelze mluvit o tom, že by měl nepřítel v lukostřelbě nějaký deficit, máme zprávu o tom, že probíhal střelecký boj a teprve po vystřílení všech šípů došlo i ke střetu zblízka. Prokopios uvádí, že jízdní lučištníci byli schopni střílet dopředu, dozadu i na obě strany, přestože střelba z koně napravo je pro praváka velmi obtížná a zřejmě se moc často nepoužívala. Vojáci stříleli římským nebo perským stylem. Římský způsob pravděpodobně spočíval v držení tětivy palcem a ukazovákem, zatímco Peršané zřejmě natahovali tětivu třemi spodními prsty ruky, přičemž ukazováček byl natažen ve směru střely.
Proti dobře obrněným jednotkám střelci nebyli z pohledu produkování ztrát příliš efektivní, avšak vytrvalá střelba produkovala velké množství stresu, únavy a strachu. Především u nezkušených vojáků mohla tato nepřátelská taktika vést k panice, a následný útok těžkooděných jednotek nebo jízdy mohl vést k jejich okamžitému zhroucení nebo útěku. Cílem lehkooděných jednotek bylo v tomto případě znepokojovat, unavovat, zastrašovat a pokud možno narušovat nepřátelskou formaci. Podstatně účinnější však byla střelba proti méně obrněným vojákům. Ti sice stále mohli vykrývat projektily svými štíty, avšak ty v závislosti na jejich velikosti nedokázaly dobře ochránit celé tělo. To se ještě markantněji projevilo, pokud byla střelba vedena z úhlu nebo třeba částečně zezadu. Taková situace byla účinná i proti dobře opancéřovaným oddílům. Mistrně tohoto dokázal využit Narses, který v bitvách u Taginae a Capuy nechal nepřítele zaútočit na střed svého šiku, přičemž vysunul dopředu své lukostřelce umístěné na bocích sestavy, kteří pak zasypávali útočícího protivníka svými šípy ze dvou stran, v úhlu z boku a mírně zezadu, a působili mu tím obrovské ztráty.
Jízdní souboje byly velice přelévavé. Obě strany často mnohokrát střídavě útočily a ustupovaly, zastavovaly, otáčely se, manévrovaly často bez nějakého střetu, a znovu útočily a znovu ustupovaly, než boj konečně vyústil v nějaké rozuzlení. Částečně to bylo dáno tím, že kavalerie bojovala většinou především na větší vzdálenost a stáhla se, když se protivník pokusil přiblížit. Potyčky, ve kterých kavalerie jedné nebo obou stran používaly taktiku boje zdálky, byly pravděpodobně velmi dlouhé a často nepřinesly rozhodný výsledek. Jak již bylo řečeno, střílet z pohybujícího se koně je obtížné. Ještě obtížnější však je střílet z pohybujícího se koně na rychle se pohybující cíl. Takové útoky tedy musely přinést relativně malé ztráty pro nepřítele. Na druhou stranu nepřítel také nemohl zabít příliš jezdců bojujících tímto stylem, protože, kdykoliv se pokusil o přiblížení, tito prchli. Významnou roli v přelévavosti jezdeckých soubojů hrála únava koní. A samozřejmě velmi důležitá byla samotná podstata těchto šarvátek.
Standardní pěchotní formací podně římského vojska bylo tzv. fulcum (řec. φοῦλκον). Jednalo se v podstatě o adaptaci římské testudo. Pokud čelili kavalerii, utvořili vojáci v přední řadě obvykle sevřený šik, srazili své štíty k sobě, takže se jejich okraje mírně překrývaly a vytvořili tím jakousi štítovou hradbu – pravděpodobně byli v pokleku nebo aspoň přikrčení. Druhá řada, také přikrčená, postoupila co nejblíže dopředu, zvedla své štíty a vytvořila jakoby druhé patro zdi opření spodních okrajů svých štítů o štítové puklice vojáků v první řadě. Bojovníci v těchto řadách zapřeli svá kopí do země a nasměrovali hroty proti útočící kavalerii a sami se rameny zapřeli do štítů. Podobně třetí řada, již v narovnané poloze, utvořila třetí patro hradby, která tímto dosáhla výšky přibližně 2 metrů. Vojáci třetí i dalších řad pak aktivně bodali svými oštěpy nepřítele, nebo oštěpy a jiné střely vrhali. Takto byli vojáci poměrně dobře chráněni proti útokům jezdců a zároveň jim působili ztráty množstvím vrhaných střel.
Fulcum se v poněkud modifikované podobě používalo i při boji s pěchotou nepřítele. Konkrétně k přiblížení se k jeho šiku. Zhruba ve vzdálenosti dvou až tří dostřelů z luku se formace semkne. Vojáci v první řadě opět spojí své štíty, aby se mírně překrývaly. Vojáci za nimi se přiblíží, až jsou téměř nalepeni na sebe. Na jeden dostřel z luku od nepřítele se vytvoří fulcum. Vojáci v druhé řadě zvednou štíty a položí je na štítové puklice vojáků první řady. Když byly přední řady takto chráněné, postupovala sestava k nepříteli, přičemž vojáci především ze zadních řad vystřelovali a vrhali své projektily na nepřítele. Při přiblížení k nepřátelskému šiku odhodili vojáci v prvních řadách oštěpy, vytáhli meče a vrhli se na nepřítele. Vojáci v zadních řadách, které se nemohly přímo účastnit boje, drželi nad hlavami štíty, aby se jimi kryli (přičemž se zde nejedná o klasické římské testudo, jen o individuální ochranu vojáků) a zasypávali protivníka projektily, aby pomohli těm v prvních řadách. Toto přiblížení také jistě znamenalo konec používání formace fulcum, která by nyní jen překážela v blízkém boji. Ten se okamžitě stal sérií střetů mezi jednotlivými vojáky znepřátelených linií.
Speciálními a rozhodně netypickými případy jsou střetnutí Římanů s velbloudy a slony. Proti velbloudům museli bojovat při konfliktu s Maury, slony proti nim nasadili Peršané. S velbloudy měla problémy především jízda, protože děsí koně a ti se plaší. V Africe vyřešili Římané potíže s těmito zvířaty sesednutím z koní a útokem v pěší formaci. I při setkání se slony se koně plašili. Avšak Peršané také využívali velikosti slonů a z výšky stříleli na nepřátele. Na druhou stranu nebylo příliš těžké splašit a rozzuřit slona, který pak přestal být ovladatelný, shazoval ze svého hřbetu vojáky a svou zběsilostí často rozrušil řady vlastního šiku.
Závěr
Je třeba říci, že i přes řadu problémů, s nimiž se muselo potýkat, bylo Iustinianovo vojsko velmi úspěšné. Díky své flexibilitě bylo schopno se vypořádat s různými protivníky na různých frontách, ať už se jednalo o převážně jízdní a střelecky orientované Peršany, o Góty a Vandaly, kteří upřednostňovali boj zblízka, o lehkooděné Maury, či o nájezdnické Araby nebo stále více nebezpečné Slovany. I v této době byli Římané schopni vyhrávat většinu bitev, a přestože při vleklé, opotřebovávací "zákopové" opevňovací válce s využíváním různých přepadů a léček již byla úspěšnost nižší, i zde si Iustinianovi muži vedli poměrně dobře. Ostatně dobytí (i když jen dočasné) Afriky, Itálie, části Hispanie a některé úspěchy na východní hranici přesvědčivě dokazují, že římská armáda byla i navzdory řadě různých problémů stále kvalitní a efektivní silou, které bylo třeba se obávat.Použitá literatura
Bishop, M. C. – Coulston, J. C. N.: Roman Military Equipment: From the Punic Wars to the Fall of Rome, Oxford, 2006.
Bivar, A. D. H.: Cavalry Equipment and Tactics on the Euphrates Frontier, DOP 26, 1972, s. 271–291.
Burry, J. B.: History of the Later Roman Empire from the Death of Theodosius I. to the Death of Justinian in Two Volums (2 vols.), New York, 1970.
Connolly, P.: The Roman Saddle, in: Dawson, M. (ed.), Roman Military Equipment: the Accoutrements of War, BAR International Series 336, Oxford, 1987, s. 7–28.
Coulston, J. C. N.: Roman, Parthian and Sassanid Tactical Developments, in: Freeman, P. W. – Kennedy, D. L. (eds.), The Defence of the Roman and Byzantine East (BAR S 297), Oxford, 1986, s. 59–75.
Dennis, G. T.: Byzantine Battle Flags, ByzF 8, 1982, s. 51–59.
Dennis, G. T.: The Byzantines in Battle, in: Tsiknas, K. (ed.), To empolemo Buzantio: Byzantium at War, Athens, 1997, s. 165–178.
Downey, G.: The Persian Campaign in Syria in A.D. 540, Speculum 28/2, 1953, s. 340–348.
Elton, H.: Army and Battle in the Age of Justinian, in: Erdkamp, P. (ed.), A Companion to the Roman Army, Oxford, 2007, s. 532–550.
Fotiou, A.: Recruitment Shortages in Sixth Century Byzantium, Byzantion 58, 1988, s. 65–77.
Greatrex, G. – Elton, H. – Burgess, R.: Urbicius' Epitedeuma: An Edition, Translation and Commentary, Byzantinische Zeitschrift 98/1, 2005, s. 35–74.
Isaac, B.: The Army in the Late Roman East: the Persian Wars and the Defence of the Byzantine Provinces, in: Cameron, A. (ed.), The Byzantine and Early Islamic Near East 3: States, Resources and Armies, Princeton, 1995, s. 125–155.
Isaac, B.: The Meaning of the Terms Limes and Limitanei, JRS 78, 1988, s. 125–147.
Jones, A. H. M.: The Later Roman Empire, 284–602AD (2 vols.), Oxford, 1964.
Junkelmann, M.: Die Reiter Roms, Teil III: Zubehör, Reitweise, Bewaffnung, Mainz, 1996.
Kaegi, W. E.: Procopius the Military Historian, ByzF 15, 1990, s. 53–85.
Kolias, T. G.: Byzantinische Waffen, Wien, 1988.
Lee, A. D.: The Empire at War, in: Maas, M. (ed.), The Cambridge Companion to the Age of Justinian, Cambridge, 2006, s. 113–134.
Liebeschuetz, W.: Warlords and Landlords, in: Erdkamp, P. (ed.), A Companion to the Roman Army, Oxford, 2007, s. 479–494.
McLeod, W.: The Range of the Ancient Bow, Phoenix 19/1, 1965, s. 1–14.
McLeod, W.: The Range of the Ancient Bow: Addenda, Phoenix 26/1, 1972, s. 78–82.
Metz, K. S. – Gabriel, R. A.: From Sumer to Rome: The Military Capabilities of Ancient Armies, New York, 1991.
Mixter, J. R.: Man’s first long-range missile weapon, the sling was a deadly military asset in skilled hands, Military History 18/3, 2001, s. 12–16.
Müller, A.: Das Heer Justinians nach Procop und Agathias, Philologus 71, 1912, s. 101–138.
Petersen, Ch. C.: The Strategikon: A Forgotten Military Classic, Military Review, 1992, s. 70–79.
Rance, P.: Narses and the Battle of Taginae (Busta Gallorum) 552: Procopius and Sixth-Century Warfare, Historia 54, 2005, s. 424–472.
Rance, P.: Simulacra Pugnae: The Literary and Historical Tradition of Mock Battles in the Roman and Early Byzantine Army, GRBS 41, 2000, s. 223–275.
Rance, P.: The Fulcum, the Late Roman and Byzantine testudo: the Germanization of Late Roman Tactics?, GRBS 44, 2004, s. 265–326.
Southern, P. – Dixon, K. R.: The Late Roman Army, London, 2000.
Southern, P. – Dixon, K. R.: The Roman Cavalry: From the First to the Third Century AD, London, 1992.
Stickler, T.: The Foederati, in: Erdkamp, P. (ed.), A Companion to the Roman Army, Oxford, 2007, s. 495–514.
Teall, J.: The Barbarians in Justinian's Armies, Speculum 40, 1965, s. 294–322.
Treadgold, W.: Byzantium and its Army, 284–1081, Stanford, 1995.
Treadgold, W.: Standardized Numbers in the Byzantine Army, War in History 12/1, 2005, s. 1–14.
Whitby, M.: Army and Society in the Late Roman World, in: Erdkamp, P. (ed.), A Companion to the Roman Army, Oxford, 2007, s. 515–529.
Whitby, M.: Recruitment in Roman Armies from Justinian to Heraclius (ca. 565–615), in: Cameron, A. (ed.), The Byzantine and Early Islamic Near East 3: States, Resources and Armies, Princeton, 1995, s. 61–124.
Whitby, M.: The army c. 420–602, in: CAH 14, Cambridge, 2000, s. 286–314.
Upraveno 7. 6. 2008 – přidána část o vedení bitev
Vystaveno 5. 1. 2008
