Caesarovo vojsko
Úvod
Na počátku římských dějin byla římská armáda pouze lepší občanskou domobranou, svolávanou v dobách krize k obraně vlasti. Svoji výzbroj a výstroj si vojáci zajišťovali sami a po skončení kampaně se vraceli ke svým pluhům a polím, které mezitím spravovali členové jejich rodiny a které byly jejich hlavním zdrojem obživy. Postupně byla v rámci tzv. serviovské ústavy zavedena minimální majetková hranice pro službu v armádě. Ti, kteří neměli potřebné jmění, a nemohli si tedy opatřit vlastní výzbroj a výstroj, tzv. capite censi, byli ze služby v řádném vojsku vyloučeni, což pravděpodobně souvisí i s právem účasti na centurijním shromáždění.V průběhu času a římské expanze se války stávaly čím dál delší a bojiště byla čím dál vzdálenější. Navíc bylo potřeba udržovat vojenské posádky v odlehlých oblastech. Je proto zcela pochopitelné, že ochota Římanů účastnit se takových kampaní rapidně klesala a když už byli nuceni vojenskou službu podstoupit, snažili se o co nejdřívější propuštění. Sloužil-li muž řadu let u legie umístěné někde ve Španělsku, pak samozřejmě neměl možnost starat se o své hospodářství. Drobný plat, který od začátku 4. století př. n. l. po dobu své služby dostával, byl určen pouze na pokrytí jeho výloh, nikoliv na obživu jeho samotného a jeho rodiny (obrana státu byla povinností a ctí). Následkem byly samozřejmě problémy magistrátů se získáváním dostatečného počtu vojáků pro vedení vojenských operací ve vzdálenějších koutech říše.
Ve druhé polovině druhého století před naším letopočtem také Řím prodělal několik konfliktů, které – ačkoli byly nakonec vítězné – mu vždy nejprve připravily řadu těžkých porážek. Vše vyvrcholilo na konci století. Ve válce s numidským králem Jugurthou (112–105 př. n. l.) římští vojevůdci buď byli rovnou podplaceni, aby nevedli efektivní válečné operace proti nepříteli, nebo toho vůbec nebyli schopni. Jedna z římských armád byla dokonce celá donucena se vzdát, potupně projít pod jhem, a následně opustit numidská území. Ve stejné době se navíc na severu objevily germánské kmeny Kimbrů a Teutonů, které smetly několik římských armád vyslaných proti nim, přičemž ztráty na životech vojáků v bitvě u Arausia (105 př. n. l.) údajně dosáhly čísla 80 000.
To vše vedlo na konci 2. století př. n. l. k sérii vojenských reforem, které postupně vyústily v nahrazení římské občanské milice poloprofesionální a posléze stálou, profesionální armádou a které bývají ne zcela přesně připisovány římskému státníku a vojevůdci Gaiu Mariovi (vítězi nad Jugurthou i nad Germány).
Nejdůležitější z těchto Mariovi přisuzovaných změn bylo otevření vstupu do legií občanům bez předepsaného majetku. Marius skutečně roku 107 př. n. l. před svou kampaní v Numidii rekrutoval vojáky i z řad capite censi, ovšem rozhodně nebyl první, kdo tak učinil – už dříve v dobách extrémní krize sáhl senát k tomuto prostředku (např. po bitvě u Kann verbovali Římané dokonce i otroky). Je třeba také poznamenat, že v průběhu času se dolní hranice majetku potřebného pro službu v legiích neustále snižovala a vývoj postupně směřoval k jejímu úplnému zrušení. Zdá se však, že po Mariově kroku se od těchto majetkových omezení definitivně upustilo. Změna to v té chvíli nebyla nijak dramatická. Teprve postupem času se projevily její následky. Prvotní motivací nemajetných Římanů pro službu v Mariově vojsku byla vidina příjmu a zisku půdy v odměnu za službu. V průběhu 1. století př. n. l. se však armáda začala rekrutovat z chudých složek obyvatelstva, které vojenskou službu na rozdíl od dřívějších vojáků-farmářů braly jako výdělečnou činnost a kariéru a již ne jako nepříjemné dočasné přerušení jejich skutečného povolání a službu státu. Již před těmito změnami zřejmě existovali vojáci, kteří ve službě v armádě viděli svou profesi, ovšem kolik takových mužů bylo a jestli se neomezovali třeba jen na důstojníky je těžké odhadnout.
Legie se nyní staly trvalejšími útvary a postupně si začaly vytvářet vlastní zvláštní identitu, čemuž napomohlo i Mariovo nahrazení dřívějších pěti vojenských standart (minotaurus, vlk, kůň, kanec, orel) jedinou – stříbrným orlem – roku 104 př. n. l. Kolem poloviny 1. století př. n. l. se začínají u legií objevovat i přídomky získané díky nějaké typické vlastnosti, zvláštní události, tažení apod. (např. Caesarovy legio X Equestris a legio V Alaudae). Kromě orla a dalších vojenských standart měly legie i jiné insignie (Caesarovy legie měly většinou ve znaku býka – býk byl nebeské znamení spojované s Venuší, legendární zakladatelkou rodu Iuliů). Legionáři se začali odtrhávat od zbytku společnosti a ztotožňovali se více se svou legií a jejími tradicemi a se svými vojevůdci, na kterých závisel jejich život a do značné míry i jejich osud po propuštění z legie. Senát se totiž odmítl starat o vysloužilce, a tak se v průběhu občanských válek druhé poloviny prvního století př. n. l. vytvořila taková praxe, že vojevůdci rozdělovali svým vysloužilým vojákům příděly půdy, na kterých pak tito mohli hospodařit (také tento postup měl svůj předobraz kromě jiného i v Mariových opatřeních). Mimo jiné i v důsledku toho se loajalita legionářů soustředila spíše na jejich velitele než na Řím, což pak mělo velmi neblahé následky v podobě vleklých a krvavých občanských válek.
Důležité změny nastaly i ve struktuře vojska. Zřejmě někdy v průběhu 2. století př. n. l. se jako taktická podjednotka legie vedle manipulu (manipulus) začíná objevovat i kohorta (cohors). V době Caesarově již byla kohorta jedinou základní podjednotkou legie. Kdy přesně došlo k definitivnímu nahrazení manipulu kohortou nevíme jistě, ovšem poměrně pravděpodobně to mohlo být právě v době Mariově. Na konci 2. století př. n. l. také přestaly být součástí legie lehkooděné sbory (velites) a kavalerie (equites). Po tzv. spojenecké válce (90–88 př. n. l.) bylo římské občanské právo rozšířeno na většinu Itálie, následkem čehož došlo jednak k rozšíření základny pro vojenské odvody, jednak ke zrušení starých alae sociorum – všichni svobodní obyvatelé Itálie teď byli plnoprávnými občany, a sloužili tedy v legii. Lehkooděné jednotky a jízda se nadále získávaly od různých spřátelených států a kmenů. Zmizely i rozdíly mezi jednotlivými řadami staré legie (hastati, principes, triarii). Všichni legionáři teď byli těžkooděnci vyzbrojení oštěpy, meči, dýkami, přilbami, štíty a kroužkovými pancíři. Rychlost a pohyblivost legií na pochodu zvýšil Marius opatřením, podle kterého si vojáci základní náklad (tedy vlastní výzbroj, nějaké zásoby jídla, prostředky na vaření a některé další nástroje) museli nést sami na ramenou, a z toho vyplývajícím následným omezením nevojenského doprovodu. Odtud také přezdívka, kterou jeho legionáři tehdy dostali – Mariovy muly (muli Mariani; opět se ovšem nejedná o Mariovu inovaci, podobná opatření známe i z dřívějších dob).
Na konci 2. století př. n. l. tedy byly nastartovány změny, jejichž následkem docházelo v průběhu 1. století př. n. l. k postupné profesionalizaci římského vojska. Tento proces byl završen vytvořením stálé, profesionální armády na začátku vlády prvního římského císaře Augusta.
Organizace
Organizace žádného vojska není samoúčelná. Má za úkol co nejvíce usnadnit vedení vojenských operací, tj. co nejlépe přizpůsobit armádu typu boje, který se od ní očekává, že bude vést. Díky tomu také můžeme odhadnout mnohé o rozsahu a druhu konfliktů jichž se vojsko mělo účastnit. Velikost a počet jednotek v armádě stejně tak jako struktura velení přímo ovlivňují způsob jejího chování v boji – jaké bude schopno provádět manévry, jak rychle a přesně je bude schopno provádět, jaké nároky to bude vyžadovat od vrchního velení atd. Je tedy důležité, ještě než se začneme zabývat způsobem vedení boje římskou armádou, říci si něco o její organizaci.
Předem je třeba zmínit, že zde nastíněná organizace římské armády nemusí být zcela přesná. Naše prameny jsou v pohledu na detaily struktury jednotek často nejasné a občas si i protiřečí. Přesto se badatelům podařilo vytvořit poměrně dobrý obrázek organizace římské armády. Já zde tedy budu předkládat obecně uznávaný pohled na strukturu jednotek v římském vojsku, nicméně nové objevy mohou tento pohled značně pozměnit.
Legie
Legie (legio) o síle zhruba 5 000 mužů byla v Caesarově době největší jednotkou římské armády. Každá legie se skládala z deseti kohort (cohortes), z nichž každá měla 480 mužů. Kohorta se dále dělila do šesti centurií (centuriae). Jedna centurie měla 80 mužů. Nejmenší jednotkou římského vojska bylo kontubernium (contubernium) – 8 mužů, kteří spali v jednom stanu, žili a stravovali se spolu. Na několika místech Caesarových Zápisků jsou zmíněny i manipuly (manipuli), ovšem vypadá to, že toto slovo bylo používáno obecně pro označení podjednotky nebo menší skupiny vojáků.| 1 legie (cca 5000) | = 10 kohort | = 60 centurií | = 600 kontubernií |
| 1 kohorta (480) | = 6 centurií | = 60 kontubernií | |
| 1 centurie (80) | = 10 kontubernií | ||
| 1 kontubernium (8) |
Zdá se, že žádné další zvláštní podjednotky se v legii již nevyskytovaly. Legie ovšem ve svých řadách obsahovala také množství mužů s různými specializovanými dovednostmi (fabri). Byli to inženýři, architekti, kováři, zbrojíři a technici nejrůznějších druhů. Především tito muži byli zodpovědni za řadu konstrukčních divů, které legie při svých operacích prováděly (ať už šlo o některé obléhací stavby a výkony, o konstrukce mostů, opevnění, silnic apod.). Další důležití specialisté byli muži, kteří ovládali artilerii. Hlavní dva typy artilerie v této době byly velké katapulty, které vrhaly těžké kameny (ballistae) a menší kušovité stroje, které střílely šípy (scorpiones). Artilerie se většinou uplatňovala při obléhání opevnění, nicméně lehčí stroje mohly být použity i v bitvě. Stroje měly pochopitelně mnohem větší dostřel, průraznost a přesnost než obyčejné luky či oštěpy. Menší typy artilerie sloužily většinou k přesnému ostřelování obránců hradeb, ty větší k narušování zdí a ochranných prostředků.
Zásadní změnou oproti předchozímu období byla skutečnost, že jako nejdůležitější taktickou podjednotkou legie se v pozdní republice namísto manipulu (o 120–160 mužích) stala kohorta (o 480 mužích). Skutečně Caesar ve svých Zápiscích v naprosté většině případů při popisování taktických dispozic a manévrů píše v relacích kohort, mnohem méně často mluví o legiích či manipulech. Kromě růstu významu kohorty je také důležité, že součástí legie přestali být lehkooděnci (velites) a jízda (equites; o legionářské jízdě slyšíme za republiky naposledy roku 102 př. n. l. v bitvě proti Kimbrům u řeky Athesis, a k upuštění od ní tedy muselo dojít krátce po této události, snad za tzv. spojeneckých válek).
Zavedením kohorty se vytvořil mezistupeň mezi legií a manipuly. Tím se legie stala flexibilnější a v boji rychlejší. Vojevůdce už nemusel velet a koordinovat pohyby třiceti důstojníků stojících v čelech manipulů. Nyní mu stačilo udělovat rozkazy deseti velitelům kohort, kteří následně řídili své jednotky.
Každá kohorta v sobě zahrnovala jeden manipul z každé ze tří řad staré legie (hastati, principes, triarii), měla jasně danou strukturu velení a byla zvyklá a cvičená operovat jako jednotka. Díky tomu mohla provádět i více či méně nezávislé akce, což nejenže dávalo v bitvě vojevůdci možnost provádět složitější a rychlejší operace, ale také bylo možné kohorty využít v bojích v menším měřítku, pro které by celá legie byla příliš velká. Detašovaná jednotka jedné nebo několika kohort je jistě schopná provádět operace efektivněji než početně stejně silná skupina manipulů. V tomto světle také můžeme pohlížet na teorii, podle které kohorta postupně vznikla v průběhu bojů ve Španělsku, kde členitá krajina a způsob boje místních kmenů vyžadoval používání skupin menších než legie, ale zároveň větších než manipul. Kohorta byla adaptovatelná pro boj ve velkém i malém měřítku (v tehdejších počtech), a byla tedy optimálním řešením hlavní taktické podjednotky pro války, které musel Řím v té době vést.
Větší jednotku než je legie Římané nikdy nevytvořili – bitvy byly jen zřídka tak velké, aby toho bylo zapotřebí.
Je třeba si uvědomit, že výše uvedená čísla jsou pouze teoretická. Žádná armáda v historii nedokázala udržet za všech okolností všechny své jednotky v plném stavu. Římská armáda samozřejmě nebyla výjimkou. Legie v Caesarově době byly zřejmě v neúplném stavu zcela běžně. V bitvě u Farsálu byla průměrná síla Caesarových legií cca 2 750 mužů a Pompeiových cca 4 100. Caesar zde přímo píše, že devátá legie byla po bojích u Dyrrhachia tak prořídlá, že když k ní připojil osmou, vytvořil tak téměř ze dvou legií jednu. V alexandrijské válce spadl početní stav šesté legie dokonce pod 1 000 mužů, ačkoliv toto je extrémní stav, který byl způsoben mnoha léty v podstatě nepřetržitého boje. Příkladů by bylo více. Důvody, proč byl v praxi stav legií pod jejich papírovými hodnotami, jsou nasnadě. Nejdůležitější jsou v popisovaném období rozhodně ztráty na životech v bojích a nemoci. Nezanedbatelné oslabování jednotek způsobovalo vysílání detašovaných oddílů k různým vojenským i civilním úkolům, přestože toto se jistě týká mnohem více doby císařské než pozdně republikánské. Je třeba také zmínit dezerce. Získat dostatek mužů k doplnění početních stavů legií bylo (především ve válečné době) poměrně obtížné.
Legionáři v této době byli primárně těžkooděnci. Jejich obranná výzbroj se skládala z bronzové přilby, kroužkové zbroje a velkého, oválného, prohnutého štítu. Jako zbraně jim sloužily oštěpy (pila), krátký meč (gladius) a dýka (pugio). Některé z narychlo sestavených legií občanských válek však mohly mít problémy s opatřením plné výzbroje všem svým vojákům. Je také možné, že se v některých případech výzbroj a výstroj legionářů přizpůsobila lokálním podmínkám, tak jako se to stávalo i se způsobem vedení boje.
Pomocné sbory (auxilia)
Římané tradičně spoléhali na své spojence nebo různé pomocné jednotky už od rané republiky, přestože v rámci římské armády byly tyto oddíly považovány za podřadné oproti legiím. Jak bylo řečeno, v naší době již nebyli lehkooděnci a jezdci součástí legie (přestože legionářská kavalerie se opět objevuje v období římského císařství). Kavalerie byla velice důležitou složkou vojska. Zajišťovala průzkumnou a výzvědnou činnost, krytí pro vojáky shánějící zásoby, eskorty důležitých lidí, posílání zpráv, zpomalování a obtěžování nepřátelských armád na pochodu a jiné činnosti, kde bylo nutno využít její rychlosti a mobility. Významnou úlohu hrála jízda i v bitvě, přestože v této roli jí třeba Caesar příliš významnou úlohu nepřikládal. Lučištníci, prakovníci a další lehkooděnci pak zajišťovali vojsku schopnost boje na větší vzdálenost. Vzhledem k tomu, že Římané tyto zbraně v rámci legie neměli, museli se snažit získat je z jiných zdrojů. V našich pramenech se často dozvídáme o přítomnosti různých žoldnéřů – Caesar měl k dispozici kontingenty krétských lučištníků, baleárských prakovníků, numidské lehké pěchoty a hispánské lehké kavalerie. Dalším zdrojem podpůrných jednotek byly spřátelené státy či kmeny v blízkosti oblasti konfliktu. Caesar hojně využíval kavalerii od spřátelených galských a germánských kmenů. Velkou část galské jízdy pravděpodobně tvořili mladí šlechtici, kteří sloužili i jako rukojmí k zajištění věrnosti jejich kmenů a nezanedbatelný je jistě i efekt romanizace těchto významných osob spojeneckých národů. Je zmíněna i galská pěchota. Pompeius měl v bitvě u Farsálu ve svém vojsku pestrou směs východních národů. Jak nás informuje řecký historik Appiános:„Kromě Řeků přispěli Pompeiovi na pomoc téměř všichni, kdož sídlí okolo moře na východ: Thrákové, Hellésponťané, Bíthýňané, Frygové a Iónové, Lýdové, Pamfýlané, Písidové, Paflagoňané, dále Kilikové, Syřané, Foiníčané, Židé a sousední Arabové, Kypřané, Rhoďané, krétští prakovníci a ostatní ostrované. Boje se účastnili i králové a vladaři s vojskem: Déiotaros, tetrarcha z východní Galatie, Ariarathés, král kappadocký, Taxillés s Armény z jedné strany Eufratu, Megabatés, velitel podřízený Artapatovi, s Armény z druhé strany Eufratu a také ostatní drobní vladaři stáli ve válce na straně Pompeiově.“
Pomocné sbory v této době většinou nebývaly organizovány, vycvičeny a podřízeny stejné disciplíně jako legionáři a nebyly permanentními částmi vojska. Byly vyzbrojeny podle svých vlastních zvyklostí a bojovaly také tak. Veleli jim často jejich kmenoví vůdci, kteří však byli samozřejmě podřízeni vrchnímu římskému velení. Pomocné sbory byly užitečné. Dodávaly římské armádě jednotky, jichž se jí nedostávalo a často si získaly velké uznání pro svou statečnost – příkladem zde může být neohrožený boj galských jezdců u Carrhae. Avšak velmi často s nimi byly i potíže. Pomocné jednotky byly rekrutovány z různých koutů světa a často jen na omezenou dobu (Caesarova kavalerie byla rekrutována vždy jen na jednu sezónu válčení. Po skončení bojů se na zimu vracela do svých domovů a na jaře na začátku další sezóny byly naverbovány nové oddíly). Nebyly zvyklé na římskou taktiku, disciplínu a vojenské tradice. Dokonce ani nemluvily stejným jazykem jako legionáři. Často byly nespolehlivé. Caesarova galská jízda nikdy neprojevovala přílišné nadšení z boje za Římany a máme řadu příkladů, kdy prostě dezertovala. Ani její bojové kvality nebyly vždy nejlepší. Caesar také neměl žádné iluze o svých spojencích a nevěřil jim. Nejlépe to ostatně dokumentuje historka ze setkání s germánským náčelníkem Ariovistem. Na jednání si Caesar směl vzít jen svoji jízdu, protože však Galům nedůvěřoval, přikázal jim sesednout z koní a nahradil je vojáky své oblíbené desáté legie.
Základní struktura velení
Obrovský vliv na vedení vojenských operací má armádní struktura velení. Důstojníci a poddůstojníci jsou ti, kteří dohlížejí na řádné naplňování plánů vrchního velitele, na patřičné provádění rozkazů, na disciplínu a morálku vojáků, v boji i mimo něj jdou osobním příkladem a často také přebírají iniciativu a zodpovědnost v akci. Vyšší důstojníci také často osobně vedou nezávislé operace. Ostatně právě důstojnický sbor (konkrétně střední a nižší velení) prošel cestou k profesionalizaci rychleji než zbytek římského vojska.
Magistrát velel vojsku z moci svého úřadu. Jakýkoliv velitel vojska byl nazýván dux (vůdce). Po prvním velkém vojenském vítězství mohl být svými vojáky provolán imperátorem (imperator) a od té chvíle si mohl nárokovat tento titul (Jednalo se však jen o čestný titul, nikoliv o nějakou funkci. Caesar ho začal používat po svém vítězství nad Helvetii roku 58 př. n. l.).
Hodností hned po vojevůdci byli legáti (legati). Jednalo se o muže ze senátorského stavu, které jmenoval senát na návrh magistráta, který jim měl velet, a kteří sloužili jako vyšší důstojníci a zástupci velitele v případě jeho nepřítomnosti. Při vedení rozsáhlých vojenských akcí na širokém území samozřejmě nebylo možné, aby všechny operace řídil vojevůdce osobně. Velení v takových případech bylo svěřováno právě legátům. Ti pod sebou mohli mít jednu nebo více legií včetně pomocných sborů, samostatně vedli vojenské operace, v zimě měli pod dohledem ubytování jim svěřených jednotek, jejich zásobování a udržování klidu a míru na přidělených územích. Mezi Caesarovými legáty v Galii byli třeba i Quintus Cicero, bratr slavného řečníka Marka Tullia Cicerona, nebo Publius Crassus, syn triumvira Marka Crassa, a samozřejmě Titus Labienus, Caesarův nejschopnější legát, na kterého se vojevůdce nejvíce spoléhal a který se posléze za občanských válek od něho odvrátil a přidal se na stranu Pompeiovu.
Na vojenskou pokladnu, zásobování, vyzbrojování, vyplácení žoldu vojákům a fněkteré další administrativní záležitosti dohlížel kvéstor (quaestor), volený ze senátorského stavu. Přestože úkoly kvéstorů byly převážně administrativního rázu, mohly také příležitostně zahrnovat i vojenské velení.
Následovali vojenští tribuni (tribuni militum). Ke každé legii jich bylo přiděleno šest. V minulosti tito důstojníci veleli legiím, ovšem v Caesarově době tyto posty zastávali většinou mladí muži z jezdeckého stavu, kteří získávali vojenské zkušenosti, aby mohli dále postupovat v úřední kariérní dráze. Podle toho jim také byly přidělovány méně důležité úkoly. Měli na starosti především udržování bezpečnosti a pořádku v táborech (ačkoliv je obtížné říci, do jaké míry jim tyto povinnosti náležely v období pozdní republiky, kdy záležitosti souvisejícími s táborovým životem spravovali legáti), dohled nad zdravím, disciplinou a morálkou vojáků a řadu dalších drobných povinností, často jim zřejmě bylo vrchním velitelem svěřováno vybírání a jmenování poddůstojníků, či velení nad menšími vojenskými kontingenty. V rámci výkonu své funkce měli omezenou pravomoc trestat drobná provinění.
K vyšším důstojníkům patřili i prefekti (praefecti). Tito důstojníci veleli oddílům pomocných sborů a námořním jednotkám, nebo mohli být někdy využiti i k jiným úkolům, jako bylo třeba velení nad dobytým městem apod. Obvykle byli na těchto postech římští občané opět většinou jezdeckého stavu, ovšem mohly být zastávány i náčelníky spřátelených kmenů, které tyto oddíly poskytovaly. Kromě těchto prefektů velících pomocným sborům se v této době v římském vojsku nacházel i praefectus fabrum, který navzdory názvu naznačujícímu spojení s inženýry a řemeslníky legie, působil v této době zřejmě spíše ve štábu jako velmi blízký pobočník vojevůdce, přičemž jeho povinnosti mohly být velice rozmanité (od vojenského velení, přes stavební aktivity, politické aktivity až po působení v roli vyslance).
Jak bývá často správně zdůrazňováno, páteří římského vojska byli centurioni (centuriones). Byli to nejnižší důstojníci legie, velící jednotlivým centuriím. V legii bylo celkem 60 centurionů, kteří si však nebyli v rámci vojenské hierarchie všichni rovni. Zvláštní a nejvýznamnější postavení zastávali centurioni první kohorty. Mezi ostatními centuriony zbývajících kohort však zřejmě větší rozdíly nebyly. V rámci kohorty samotné pak hierarchie centurionů zachovávala systém z dob manipulární legie, kdy manipuly principů stály hodnostně výše než manipuly hastatů a manipuly triariů stály nad principy. I v rámci manipulu byla jedna z centurií postavena výše, než ta druhá. V sestupném pořadí tedy byly hodnosti centurionů v kohortě takovéto:
pilus prior
pilus posterior
princeps prior
princeps posterior
hastatus prior
hastatus posterior
Zdá se pravděpodobné, že pilus prior velel jako její nejvyšší centurion celé kohortě. Speciální místo v celé této hierarchii zastávali centurioni první kohorty (primi ordines) a především velitel první centurie triariů první kohorty tzv. primus pilus (nebo také primipilus). Byli to nejvyšší centurioni legie a často se také účastnili porad vojevůdcova štábu.
Centurioni byli bojoví velitelé přímo v akci. Byli to zkušení, odvážní vojáci vybíraní většinou z mužstva a na rozdíl od vyšších velitelů také profesionálové. Oni vedli své muže do útoků, oni byli ti aktivní a agresivní jedinci, kteří svým příkladem inspirovali ostatní legionáře. Polybios píše, že byli vybíráni tribuny podle svých zásluh. Konečné a hlavní slovo ve vybírání a povyšování centurionů měl samozřejmě vojevůdce. Po těžkých bojích u Dyrrhachia roku 48 př. n. l. povýšil Caesar osobně centuriona Scaevu za prokázanou statečnost z postu centuriona osmé kohorty na primipila. Ne vždy však hrály zásluhy hlavní roli. Mnohdy záleželo i na známostech a penězích. Ostatně post centuriona byl velice lukrativní. Byl však také dosti nebezpečný. Právě výraznou a agresivní rolí centurionů v boji jsou zapříčiněny i ke zbytku vojska proporcionálně značně vyšší ztráty v tomto důstojnickém sboru.
Caesar velice dobře věděl, jak důležití jsou tito důstojníci pro armádu a často je zmiňuje a chválí ve svých Zápiscích. Několik Caesarových centurionů bylo dokonce během jeho diktatury přijato do senátu. Jako odznak svého úřadu nosil centurion krátkou hůl z vinné větve (vitis).
Podobnou funkci jako centurioni u pěchoty zastávali dekurioni (decuriones) u jízdních oddílů. Veleli jednotlivým jízdním turmám (turmae).
Důležitými poddůstojníky byli optiones, signiferi a aquiliferi. Optio byl zástupce a pomocník centuriona. Signifer byl nosič vojenských odznaků legie (signa). Signa sloužila nejen jako charakteristické odznaky jednotek legie, ale také jako visuální signalizační prostředky. Podle nich (mimo jiné) řídili legionáři svůj pohyb na bojišti nebo na příklad při pochodu. Podobnou úlohu hrály i hudební nástroje – polnice (bucina), trubka (tuba), roh (cornu) – a hudebníci, kteří jimi vydávaly zvukové signály (bucinatores, tubicines, cornicines). Aquilifer nesl nejdůležitější odznak legie – bronzového nebo stříbrného (později za císařství zlatého) orla (aquila). Orel legie byl svěřen ochraně první kohorty legie, což společně s přítomností tzv. primi ordines také poukazuje na prestižnější pozici této jednotky v rámci legie.
Legionářská výzbroj a výstroj
Chceme-li lépe porozumět způsobu boje římských legionářů, musíme se nejdříve podrobněji podívat na výzbroj a výstroj, kterou tito lidé používali. Ta nám totiž napoví, které části vojákova těla byly dobře chráněné a které naopak odkryté a zranitelné, jakými zbraněmi a na jakou vzdálenost byl legionář schopen zasahovat své protivníky a jaké techniky boje při střetu mohl používat.
Zhruba od poloviny 4. století př. n. l. začalo docházet k intenzivnějším válečným kontaktům a vzájemné interakci (a to jak nepřátelské, tak i v rámci spojenectví) mezi kmeny a národy v podstatě celého území Itálie. To samozřejmě vedlo i k vzájemnému ovlivňování na poli vojenské výzbroje i taktiky. V důsledku postupného růstu hegemonie Říma, společného boje proti vnějším nepřátelům, částečného sjednocování taktiky a později i rozšíření masové produkce zbraní a zbrojí docházelo především od poloviny 3. století př. n. l. k postupné homogenizaci výzbroje a výstroje římské/italské armády. V naší době, především po tzv. Mariových reformách, již pravděpodobně byla římská výzbroj a výstroj v základních prvcích v podstatě jednotná, i když přísná uniformita, jak ji známe z dnešních armád, v římském vojsku nikdy neexistovala a různé rozdíly v detailech a lokální rozdíly samozřejmě existovaly.
K poznání pozdně republikánské vojenské výzbroje nám napomáhají jednak stále rostoucí poznatky z archeologických výzkumů (zajímavé jsou z našeho hlediska především francouzská Alésia a španělská Osuna, neboť tato místa jsou spojována s operacemi Caesarových vojsk a bylo zde nalezeno množství militárií z této doby), jednak některé umělecké památky – z našeho pohledu především část tzv. Oltáře Domitia Ahenobarba, který je datován přibližně kolem roku 100 př. n. l.
Vybrané scény z Oltáře Domitia Ahenobarba (nyní v Louvru v Paříži)Římský voják byl velice dobře chráněn svým štítem, přilbou a zbrojí. Jeho základním obranným prostředkem byl velký, oválný, prohnutý štít (scutum) s úzkým, vystouplým, vertikálním žebrem (spina) uprostřed. Livius píše, že tento typ štítu nahradil v průběhu válek s Latiny ve 4. století př. n. l. pro všechny třídy původně používaný kruhový typ. Tento přechod určitě souvisí s přechodem římského vojska od falangy k volnější manipulární taktice. Nicméně původ tohoto štítu leží zřejmě v Itálii již v 8. století př. n. l. (odkud se rozšířil do keltského světa a jeho prostřednictvím ještě dále) a i v době před přechodem k manipulární legii byl pravděpodobně částí římského vojska stále používán.
Zmíněný štít můžeme vidět na Oltáři Domitia Ahenobarba. Popisuje ho i Polybios, který udává, že římský štít byl vypouklý, dvě a půl stopy široký (74 cm) a čtyři stopy vysoký (118 cm). Údajně se vyráběl ze dvou vrstev dřeva slepených k sobě a potažených nejdříve plátnem a pak telecí kůží. Uprostřed byla železná štítová puklice (umbo), která chránila horizontální držadlo štítu, vrchní a spodní okraje byly zesíleny železnými plátky. Jediný příklad tohoto štítu byl nalezen v Kasr el-Harit ve Fajjúmu v Egyptě. Tento štít je 128 cm vysoký a 63,5 cm široký. Byl vyroben ze tří vrstev proužků pravděpodobně z březového dřeva. Prostřední jsou umístěny vertikálně a jsou 6–10 cm široké. Ostatní jsou v horizontální poloze s šířkou 2,5-5 cm. Horizontální proužky na okrajích štítu byly zvláště široké, aby se zabránilo rozpadu této části při nárazech. Dřevěné jádro štítu bylo z obou stran pokryto jehněčí kůží. Štít je silný o něco méně než centimetr na okrajích a 1,2 cm ve svém středu. Tato konstrukce mu dávala větší sílu a odolnost uprostřed, zatímco okraje byly flexibilní, díky čemuž se při nárazech nepoškodily tak snadno. Střed štítu byl navíc zesílen dřevěným, vertikálním, uprostřed se rozšiřujícím žebrem (spina). Horizontální držadlo štítu je tvořeno 3,5 cm širokou a 3 mm silnou deskou, která přesně sleduje zaoblení štítu po celé jeho délce. V místě uchopení je deska zúžena na 2,9 cm a zesílena na 1,8 cm. Spina i držadlo jsou ke štítu připevněny železnými hřebíčky. Štít z Kasr el-Harit neměl železnou štítovou puklici, ani okrajové kování popisované Polybiem. To však neznamená, že tyto části nebyly používány. Z archeologických nálezů známe štítové puklice odpovídajících tvarů. Moderní rekonstrukce ukázaly, že štít vážil zhruba 10 kg. Při pochodech a dalších nebojových činnostech byly štíty chráněny koženými povlaky.
Těla legionářů byla chráněna kroužkovou zbrojí (lorica hamata), kterou Římané převzali od Galů. Archeologických nálezů kroužkové zbroje z republikánského období je jen velmi málo. Situace je lepší v případě uměleckých památek a kroužkové zbroje můžeme vidět také na již zmiňovaném Oltáři Domitia Ahenobarba. Lorica hamata byla vyráběna vzájemným proplétáním malých železných kroužků. Kroužky mohly být nýtované, svařované nebo jednolité, neporušené. Byly vzájemně spojeny tak, že nýtovaný kroužek byl vždy propleten čtyřmi okolními jednolitými/svařovanými kroužky. To znamená, že tento typ zbroje byl poměrně flexibilní, snadno se opravoval a poskytoval vojákům dobrou ochranu, protože rána se rozložila na větší plochu a zároveň se zabránilo zasažení těla. V případě silného bodnutí špičatou zbraní však mohl hrot sklouznout do jednoho z kroužků, a následně jej rozšířit dostatečně na to, aby pronikl k tělu. Na ramenech byla navíc kvůli lepší ochraně této části těla zbroj zdvojená. Na Oltáři Domitia Ahenobarba můžeme vidět, že zbroj sahá vojákům kousek nad kolena. Pod kroužkovými pancíři se navíc nosily polstrované vesty (subarmalis), které ještě přispěly k ochraně vojáka. Na druhou stranu byly kroužkové zbroje velice těžké – cca 12–15 kg. Protože většinu zátěže nesla ramena, což omezovalo jejich pohyb, používali vojáci své opasky k rozložení této váhy. Navíc byla jejich výroba časově velmi náročná.
Systém uchycení kroužků na kroužkových zbrojích
© M. C. Bishop
Používána byla Římany i šupinová zbroj. Plútarchos píše, že Lucullus ji měl na sobě v bitvě u Tigranokerty roku 69 př. n. l. a tento typ pancíře byl vždy velmi populární. Nemáme však v tomto směru pro republikánské období žádné archeologické doklady ani umělecká znázornění. Zbroj byla vyráběna sešitím malých kovových šupinek k sobě a jejich přišitím k látkovému podkladu. Její výroba i oprava byla poměrně nenáročná a přitom poskytovala vojákům slušnou ochranu i volnost pohybu.
Vysocí důstojníci chránili svá těla svalovými pancíři (lorica musculata). Byla to zbroj převzatá a upravená podle řeckých svalových a plátěných krunýřů (linothorax). Jednalo se o anatomicky tvarovaný bronzový, nebo možná někdy i kožený (ovšem pravděpodobně spíše pro ceremoniální účely) pancíř. Byl tvořen dvěma díly, které byly po stranách spojeny panty nebo řemínky. Na ramenou zesilovaly ochranu ramenní pláty a u spodní části pancíře a u ramen bývaly řady zřejmě kožených nebo možná laminovaných plátěných řemínků (pteryges). Dosud nebyl nalezen žádný římský svalový pancíř. Kromě řady řeckých zbrojí máme pouze etruský svalový krunýř z 5.-3. století př. n. l. Můžeme se však opřít o množství uměleckých památek a to jak z republikánského, tak především z císařského období. Znázorněné zbroje jsou mnohdy bohatě zdobené.
V průběhu 1. století př. n. l. používala římská armáda tři typy přileb – typ Montefortino, někdy také nazývaný „žokejská čapka“ (jockey cap, Kappenhelm), typ Mannheim a typ Buggenum.
Původem keltský typ Montefortino převzali Etruskové a Římané pravděpodobně již ve 4. století př. n. l. a římské vojsko ho používalo ještě v 1. století př. n. l. V italském prostředí byly tyto helmy bez výjimky vyráběny z bronzu. Mají kónický tvar a vrchol přilby je v naprosté většině zakončen knoflíkem, který může nabývat různých forem, přičemž na rozdíl od keltských přileb tvoří většinou s přilbou jednu část. Na některých přilbách byly nalezeny kovové stojany, které sloužily zřejmě k uchycení chocholu. Typický je pro přilbu také krátký chránič krku, který většinou vybíhá bez rozšíření přímo ze zadního okraje zvonu přilby. Ke spodní části tohoto chrániče je často připevněn jeden nebo dva kroužky, které sloužily k snazšímu přenášení přilby, když ji voják neměl nasazenu. Okraje přilby a chránič krku jsou téměř vždy zdobeny ornamenty. K přilbě byly většinou jedním nebo dvěma nýty připevněny lícnice, které chránily boční části obličeje. U přileb s vlnkovým zdobením z 2. a 1. století př. n. l. však nebyly lícnice nalezeny a to i přesto, se na těchto helmách stále vyskytují úchyty pro jejich přidělání. Tato skutečnost vedla U. Schaaffa k domněnce, že u těchto přilbic nebyly lícnice používány. Lícnice jsou široké, přední okraj je na dvou místech lehce vykrojený, dolní okraj je lehce zakulacený. Ve starším období používali občas Etruskové i trojúhelníkovité lícnice s třemi disky, upravené podle keltských vzorů. Téměř všechny lícnice mají vespod háček k upevnění pásku pod bradu, který pomáhal držet přilbu na hlavě. I přilby některých vojáků na Oltáři Domitia Ahenobarba vypadají jako typ Montefortino, avšak G. Waurick se domnívá, že helmy na tomto monumentu nebyly udělány podle skutečné předlohy, ale navazují na starší helénistickou tradici.
Vedle typu Montefortino se v 1. století př. n. l. objevují i přilby typu Mannheim, které vycházejí z předchozího typu a vzhledem k jejich geografickému rozšíření se dávají do souvislostí s výzbrojí Caesarových legionářů v Galii. Jsou také vyráběny z bronzu. Od typu Montefortino se liší především zvonem přilby ve tvaru polokoule a chybějícím knoflíkem. Vyskytují se ve dvou provedeních, lehčím (500–800 g) a těžším (nad 1000 g). Především pro těžší formu je charakteristické zdobení okraje podobající se vinutí provazu, nad nímž se mnohdy nachází vlnkové zdobení. Přilby typu Mannheim zřejmě neměly lícnice, na patřičném místě je pouze kovový úchyt pro pásek pod bradu. Na krátkém chrániči krku, nebo nad ním, je často dírka pro kroužek na přenášení.
Také přilby typu Buggenum vycházejí typu Montefortino. Vrchol přilby je zakončen nezdobeným knoflíkem ve tvaru koule nebo komolého kuželu, který je často upraven pro uchycení chocholu. Okraje zvonu přilby jsou většinou lehce zesílené, chránič krku je o něco širší než u předchozích typů, leží zhruba ve stejné rovině jako okraje zvonu přilby a také již není ve formě prodloužení samotného zvonu přilby, nýbrž tvoří na přilbě samostatný element. Dírka v chrániči krku opět poukazuje na kroužek k snazšímu přenášení přileb. Přestože úchyty na lícnice na těchto přilbách jsou, samotné lícnice v kontextu s nimi nalezeny nebyly, proto se U. Schaaff domnívá, že se ani u těchto přileb nepoužívaly. Přilby byly asi používány zhruba od poloviny 1. století př. n. l. až do augustovského období. Také tyto helmy jsou vesměs bronzové.
Polybios nás informuje, že v jeho době používali legionáři chrániče holení. Je možné, že chráněna byla pouze jedna, vykročená noha legionáře. Bohužel z republikánského období nebyly archeology dosud žádné náholenice nalezeny a je otázkou, jak moc byly v římském vojsku ve skutečnosti rozšířeny.
Pila z období republiky© M. C. Bishop
Charakteristickou zbraní římských vojáků na delší vzdálenost bylo pilum. Polybios píše, že v jeho době nosil každý legionář dvě pila – jedno těžší, jedno lehčí. Nevíme přesně, jak tomu bylo v Caesarově době, ovšem známe z této doby příklady obou typů. Známe řadu variant těchto oštěpů. Tulej mohla být buď nasazovací (ratiště se zasunulo do železné tuleje a bylo uchyceno nýtem), nebo mohl být její konec vykován do tenkého, plochého, podlouhlého plátu, který se zasunul do rozšířeného okraje dřevěného ratiště, a byl následně připevněn jedním, dvěma nebo i třemi nýty. Tulej s hrotem u nasazovacích oštěpů mohla být 15–94 cm dlouhá. Krátké oštěpy tohoto typu identifikoval P. Connolly jako hastae velitaris, popisované Liviem, a jejich příklady byly nalezeny i u Alésie a Osuny. Druhý typ (s podlouhlým plátkem zasazeným do ratiště) měl v našem období délku tuleje s hrotem zhruba 60–90 cm. Část, kde tulej vybíhala z dřevěné násady, byla zpevněna kruhovou, nebo občas čtvercovou obroučkou. Mezi nálezy z Alésie je i několik příkladů, kde není použit ani jeden z popsaných způsobů uchycení, ale tulej je zakončena trnem, který se zarazil do ratiště, a následně opět přinýtoval a upevnil obroučkou. Některé příklady tohoto typu byly poměrně krátké – 29–39 cm. Tento způsob uchycení má své paralely i v dřívější době. Dřevěné ratiště bylo podle Polybia vždy 1,38 m dlouhé, bylo zakončeno špičatým kováním kvůli snazšímu zarážení do země. Tulej byla většinou v průřezu kruhová, ovšem někdy mohla být i čtvercová. Nejčastější jsou hroty ve tvaru protáhlé pyramidy, ovšem mohly mít i tvar listu, hrot mohl být také plochý, trojúhelníkový se dvěma zpětnými ostny a existovaly i pyramidové hroty se čtyřmi zpětnými ostny. Pila s pyramidovými hroty byla speciálně navržena k proražení nepřátelského štítu a zasažení člověka za ním. Plútarchos píše, že jedním z Mariových opatření před boji s Germány bylo nahrazení jednoho z železných nýtů u zasouvacích oštěpů dřevěným kolíkem, aby se tento při dopadu zlomil, následkem čehož by se pilum v této části „zlomilo“ a nebylo by možné jej vrhnout zpět. Archeologicky toto opatření doloženo nemáme. U všech nalezených oštěpů tohoto typu byly oba nýty železné. Pokud je tedy Plútarchova zpráva pravdivá, jednalo se zřejmě jen o krátkodobé opatření. Na základě Polybiovy zprávy a některých zmínek v antických pramenech se také badatelé domnívali, že pila byla záměrně vyráběna z měkkého železa, aby se při dopadu ohnula a jednak tím ztížila vytrhnutí oštěpu ze zasaženého štítu, jednak opět znemožnila použití pila protivníkem. Pila se zřejmě skutečně aspoň někdy vyráběla z měkkého železa, avšak zdá se nepravděpodobné, že by účelem bylo dosáhnout ohnutí oštěpu při dopadu. Polybios ostatně ve svém díle píše, že oštěpy velitů, nikoliv pila, byly navrhovány za účelem ohnutí. Testy prováděné s rekonstrukcemi oštěpů ukázaly, že ve skutečnosti se pila ohnula málokdy a navíc jen lehce. K ohýbání oštěpů v žáru bitvy tedy jistě docházelo, ovšem zřejmě šlo jen o druhotný efekt konstrukce, nikoliv o její primární záměr. Průměrné pilum vážilo přibližně kolem 1,3 kg. Maximální vzdálenost, na jakou mohla být těžší pila hozena je zhruba 35 m, avšak efektivní vzdálenost zcela jistě nepřekročila 25 m. Hasta velitaris má maximální dosah kolem 54 m, efektivní dosah kolem 40 m.
Rekonstrukce hrotů oštěpů© P. Connolly
Pro boj zblízka používali legionáři krátké meče.Typ používaný v naší době je znám jako gladius hispaniensis. Jak napovídá již samotný název, Římané převzali tento meč od španělských kmenů, zřejmě někdy mezi léty 225–200 př. n. l., v době druhé punské války, kdy se jednak bojovalo v samotném Španělsku, jednak se i do Itálie s Hannibalem dostali španělští žoldnéři. Jedná se o dvojsečnou zbraň s délkou čepele kolem 65 cm (nejdelší dosud nalezený gladius hispaniensis má čepel dlouhou 69 cm) dlouhým hrotem (cca 19–20 cm) a šířkou zhruba 5 cm, přičemž směrem ke středu může být meč někdy trošku užší než na obou koncích. Dnes známe přes 20 mečů tohoto typu. Z našeho pohledu je nejzajímavější meč nalezený na Délu datovaný do roku 69 př. n. l. a meč z Osuny související s boji Caesara proti Pompeiovým synům 46/45 př. n. l. Gladius z Délu má celkovou délku 76 cm a délku čepele přes 60 cm. Byl nalezen i se zbytky pochvy, která byla vyrobena ze dřeva (nedochováno) a kůže, natažené mezi dvěma tenkými železnými tyčkami, které byly navíc uchyceny systémem tří příčných, podlouhlých kroužků. Zachoval se i systém uchycení k pásku, který se skládal ze dvou či čtyř kroužků připevněných ke dvěma vrchním již zmíněným příčným úchytům pochvy. K tomu byly nalezeny přezky pro uchycení popruhů vedoucích k pásku. Gladius z Osuny je přímo spojen s Caesarovým vojskem. Jeho čepel se od rukojeti z 6 cm lehce zužuje na 5 cm a tuto šířku zachovává čepel po většinu své délky. Zachovaná část čepele je dlouhá 45 cm a končí v místech přechodu do hrotu. Přidáme-li tedy zhruba 20 cm (průměrná délka hrotů tohoto typu meče), dostaneme celkovou délku asi 65 cm. Zajímavé je poněkud neobvyklé zešikmení části u rukojeti. I zde byla nalezena kování náležející k opasku a upevňovacího systému. Meč je vhodný jak k sečným tak bodným zásahům.
Gladius z DéluLaskavé svolení k použití obrázku poskytl autor fotografie Hans Van Lierde
Jako záložní zbraň měl legionář dýku (pugio), která má také svůj původ ve Španělsku. Čepel měla tvar podlouhlého listu (od rukojeti se čepel lehce zužuje, ale před přechodem do hrotu se opět rozšíří) a dlouhý hrot, byla 15–20 cm dlouhá a jejím středem se táhlo tenké, vystouplé žebro. Rukojeť měla diskovité zakončení a uprostřed diskovitý výstupek. U ostří se rukojeť rozšiřovala, aby chránila ruku vojáka a k čepeli byla připevněna nýty. Takovéto dýky můžeme vidět na mincích vzpomínajících Caesarovo zavraždění roku 44 př. n. l., na náhrobní stéle Minucia Loraria, centuriona legie Martia z roku 42 př. n. l. a známe je i z řady archeologických nálezů včetně Alésie.
Způsob použití popsaných zbraní bude zkoumán níže v sekci o bitvě.
Co se oblečení týče, pak legionáři nosili jednoduché vlněné tuniky, v této době bez rukávů. Na ochranu před zimou a jako podložku na spaní používali jednoduchý obdélný plášť (sagum), který se kolem krku upevňoval pomocí spony, nebo méně často půlkruhový či oválný plášť s kapucí (paenula). Typickou obuví byly železnými cvoky zespodu pobité otevřené sandály (caligae).
Upraveno 13. 12. 2009
Upraveno 28. 10. 2009
Vystaveno 5. 1. 2008
