Titus Labienus – Caesarův nejlepší legát i zarytý nepřítel

Titus Labienus byl vynikající voják a vojevůdce. Pod Caesarovým velením se mnohokrát zaskvěl při bojích v Galii, výborně si vedl i později při bojích v Africe, tentokrát již jako nepřítel svého bývalého velitele. Několikrát jen jeho pověstná štěstěna zachránila Caesara před Labienovými chytrými manévry. Pro své válečnické umění získal Labienus již ve starověku uznání. Jeho charakter však oceňován nebyl. Především jeho odpadnutí od Caesara a přechod na stranu pompeiovců mu pro budoucnost vynesly nálepku bezectného zrádce.

Titus Labienus se narodil pravděpodobně roku 99 nebo 98 př. n. l. Rodina Labienů patřila k jezdeckému stavu (druhá nejvyšší třída římské společnosti) a pocházela z Cingula v okolí Picena, kde asi také Titus Labienus přišel na svět. O jeho rané životní dráze máme jen minimum informací. V podstatě víme jen to, že sloužil stejně jako Caesar v námořním tažení Publia Servilia Vatii (který později za tuto kampaň získal přídomek Isauricus) proti kilickým pirátům a Isaurům, které se odehrávalo v letech 78–74 př. n. l.

Roku 63 př. n. l. zastával Labienus úřad tribuna lidu. Přibližně v této době se přidal k táboru Pompeiových příznivců, ve kterém se nacházel i Caesar. Spolu se svým kolegou Titem Ampiem Balbem prosadil slavnostní pocty Pompeiovi. Ve stejném roce s Caesarovou pomocí žaloval Labienus Gaia Rabiria pro perduellio (dnes bychom mohli říci pro velezradu) kvůli zavraždění tribuna lidu Lucia Appuleia Saturnina. Případ to byl čistě politický, na samotném málo významném senátorovi Rabiriovi záleželo málokomu. Údajná vražda se udála o celých 37 let dříve při velkých nepokojích v Římě. Proces byl zaměřen především proti tzv. senatus consultum ultimum, které přiznávalo v dobách krize římským konsulům mimořádné pravomoci a které mohlo být díky velice krátkému a vágnímu vymezení zneužito, a tímto tedy i proti oligarchické vládě v Římě. Perličkou může být, že při útoku na Saturnina byl zabit i Labienův strýc, takže jistou roli zde mohla hrát i osobní nevraživost. Labienus při žalobě použil prastarou a nepříliš jasnou proceduru, kdy rozsudek vyhlašovali a vykonávali dva vybraní úředníci, tzv. duumviri. Rabiria hájili Quintus Hortensius a Marcus Tullius Cicero. Jako duumviri byli prétorem vybráni Gaius Iulius Caesar a Lucius Caesar. Gaius Iulius Caesar Rabiria odsoudil. Ten se však následně odvolal k centurijnímu sněmu a snad by byl i zde uznán vinným, kdyby Quintus Metellus Celer nestáhl vlajku z Ianicula, čímž bylo zrušeno zasedání shromáždění. Proces pak již obnoven nebyl. Za svého tribunátu se Labienus také zasloužil o obnovení zákonu Domitiova (Lex Domitia), čímž bylo zrušeno někdejší nařízení Sullovo a mimo jiné i volba nejvyššího pontifika (pontifex maximus) tak padla opět na tributní shromáždění (comitia tributa). V následné volbě tohoto kněžského úřadu zvítězil díky úplatkům a Pompeiovu vlivu u lidu velice oblíbený mladý Caesar.

Poté nacházíme Labiena až roku 58 př. n. l. v Galii, kde sloužil jako Caesarův legatus pro praetore. Vzhledem k jeho vztahu k Caesarovi a jejich předchozí spolupráci je možné, že s ním byl i v letech 61–60 př. n. l. ve Španělsku. Kolem roku 59 př. n. l. pak pravděpodobně zastával préturu. Labienus byl nejschopnějším Caesarovým legátem. Ostatně měl značné vojenské zkušenosti z dřívějšího tažení proti pirátům, které zřejmě absolvoval celé na rozdíl od Caesara, který se jej účastnil jen velmi krátce (vrátil se do Říma ještě roku 78 př. n. l., když se dozvěděl o Sullově smrti). Po celou dobu galského tažení byl Labienus Caesarovou pravou rukou (ostatně v první knize Galských válek je jediným legátem, který je zmíněn jménem). Caesar do něj vkládal velkou důvěru a svěřoval mu důležité úkoly. Při konfliktu s Helvetii byl Labienus ustanoven velitelem opevnění, která bránila tomuto galskému kmenu v průniku na území provincie, zatímco samotný Caesar pospíchal do Itálie pro posily. Labienus měl zřejmě zásluhy na zničení Tigurinské župy při následných bojích s Helvetii. Na konci roku velel Labienus zimním táborům legií a Caesar se odebral do Přední Galie vykonávat soudní povinnosti.

Začátek roku 57 př. n. l. se nesl ve znamení vzpoury kmene Belgů a následného tažení proti nim. Labienus v čele tří legií a jízdy se společně s dalšími legáty, Quintem Pediem a Luciem Aurunculeiem Cottou, v těchto bojích vyznamenal. Výborně si počínal i v bitvě proti Nerviům na řece Sabis. V boji se Labienus nacházel na levém křídle Caesarova šiku společně s IX. a X. legií. Tyto oddíly rozdrtily proti nim stojící Atrebáty, překročily řeku a dobyly nepřátelský tábor. Když odtud z výšiny Labienus viděl, že nepřátelé zle tísní římské pravé křídlo, vyslal X. legii na pomoc. Její příchod do dějiště bojů způsobil obrat a vítězství v celé bitvě.

Roku 56 př. n. l. dostal Labienus poměrně málo důležitý úkol v okolí území Treverů zajišťovat loajalitu Rémů a Belgů a bránit možným průnikům Germánů přes Rýn.

Příštího roku zničil Labienus bez větších obtíží na Caesarův rozkaz kmen Morinů v odplatu za to, že zaútočili na kontingent asi tří set legionářů, kteří se při návratu z Británie kvůli větru museli vylodit jinde než bylo původně v plánu.

Při Caesarově druhé plavbě do Británie roku 54 př. n. l. byl Labienus ponechán v Galii, aby zajišťoval zásobování a dohlížel, aby galské kmeny zachovávaly klid a mír. Po Caesarově návratu vypuklo nebezpečné povstání Treverů a dalších kmenů pod vedením Indutiomara. Galové zničili oddíly Sabina a Cotty při odchodu z jejich tábora, a do obležení se dostal se svými jednotkami i Titus Labienus. Své oddíly držel při obléhání v táboře a předstíral strach z nepřátel, zatímco mu na pomoc ze všech stran přicházela kavalerie, pro kterou předtím poslal. Když posily dorazily, vytrhl z tábora, zahnal Galy a na útěku byl zabit i sám Indutiomarus.

Příštího roku Labienus opět proti Treverům použil úspěšnou taktiku hraného strachu. Při manévrech znepřátelených stran došlo k situaci, kdy Treverové tábořili na jedné straně řeky, Labienus na druhé a nikdo z nich se neodvažoval překročit tok a při té příležitosti se dostat do nevýhodného postavení. Labienus předstíral strach a ústup z tábora. Na to se Treverové pustili do pronásledování, ovšem když se přesouvali přes řeku, legionáři se obrátili a prvním náporem Galy zahnali na útěk a způsobil jim značné ztráty. Kmen Treverů se po utrpěné porážce vzdal.

Hirtius a Cassius Dio nás zpravují, že když Caesar na počátku roku 52 př. n. l. konal soudní řízení v Přední Galii, dověděl se Labienus o chystaném spiknutí Galů pod vedením Commia. Aby již v zárodku povstání zarazil, pozval Commia na předstírané jednání, na kterém se ho jeho lidé pokusili zavraždit. Plán se však nezdařil a galskému náčelníkovi se podařilo uprchnout. V průběhu velkého galského povstání, které se rozhořelo ve stejné době, rozdělil Caesar své vojsko na dvě poloviny. Jednu si podržel a táhl s ní ke Gergovii, druhou přidělil Titu Labienovi, aby zaútočil na území Senonů a Parisiů. Labienus táhl na Lutecii, hlavní město Parisiů ležící na ostrově na řece Sekvaně. Nepřátelé však shromáždili vojsko a postavili se mu do cesty v bažinách ležících nad Lutecií. Po několika pokusech o přiblížení se Labienus tajně přesunul k Metiosedu, senonskému městu, které následně i dobyl. Poté se vrátil k Lutecii, kterou poděšení nepřátelé raději opustili a zapálili.  Zde ho však zastihly noviny o Caesarově ústupu od Gergovie a o odpadnutí Haeduů a Belovaků. Nyní se ocitl v kleštích a pokoušel se dostat zpět do hlavního tábora v Agedinku. Do cesty se mu však postavil Camulogenus se svými Parisii. V následné bitvě byli Galové obklíčeni a pobiti, padl i jejich velitel. Labienus se pak vrátil do Agedinka a poté se připojil k Caesarovi.

V nelítostných bojích u Alésie poslal Caesar Labiena do dějiště nejprudší řeže. Labienus zde statečně odolával divokému náporu Galů, a posléze, po příchodu Caesara s posilami do místa těchto střetů, zkoordinovali svůj postup a Galy rozdrtili.

Roku 51 př. n. l. se Labienus účastnil společně s Caesarem drancování území Eburonů  a následně byl poslán se dvěma legiemi proti Treverům, které dokázal porazit v jízdní bitvě a mnoho jich pobít. A právě Labienovi pak Caesar svěřil roku 50 př. n. l. správu podmaněné Galie. V této době se však také začalo proslýchat, že Caesarovi nepřátelé vyjednávají s Labienem o jeho přechodu na druhou stranu. Sám Caesar však v Labienovu zradu nevěřil, přestože učinil jistá opatření pro případ, že by jeho legát skutečně desertoval. O to horší bylo překvapení, když se Labienus skutečně přidal k Caesarovým nepřátelům. Je nesporné, že pro Caesarovu stranu to byla obrovská rána. Odpadl její nejlepší muž, kterému sám Caesar dosud nejvíce důvěřoval, nehledě na to, že Labienus měl rozsáhlé znalosti o rozmístění, charakteru a stavu Caesarova vojska a sám byl velice schopným a zkušeným vojevůdcem. Jaké byly vlastně důvody Labienova přechodu na druhou stranu? Tato otázka vyvolala rozsáhlou debatu mezi badateli. Cassius Dio píše, že po nabytí značného majetku a slávy během tažení v Galii Labienus zpychl a začal se chovat příliš nadutě, následkem čehož ztratil Caesarovu přízeň, a tato změna přiměla legáta ke změně loajality. A zřejmě má do jisté míry pravdu, ačkoliv důvody byly jistě o něco složitější. Labienův charakter nebyl nijak vytříbený. O značném majetkovém zisku píše kromě Cassia Diona i Cicero. Vzhledem ke svým úspěchům v Galii se jistě mohl považovat za vojevůdce rovnocenného Caesarovi a skutečnost, že zásluhy za galská vítězství padaly téměř výhradně na osobu Caesarovu, v něm jistě vyvolávala hořkost. Labienus se také mohl cítit nedoceňovaný. Ačkoliv mu Caesar svěřoval náročné úkoly a ve svém velení si mohl počínat značně nezávisle, stále byl jen jeho podřízený. Caesar nedával svým legátům příliš možností ucházet se o další úřady v Římě a dále tak rozvinout svou kariéru, přestože je tu možnost, že roku 50 př. n. l. usiloval Labienus o konzulát a Caesar ho v této snaze podpořil. Tato teorie se však zakládá pouze na jedné variantě četby značně nejednoznačné pasáže v Hirtiově knize. Na konci padesátých let př. n. l. se navíc stále více a více do popředí Caesarovy přízně dostával mladý patricij Marcus Antonius, což mohl Labienus pociťovat jako křivdu a ohrožení svého vlastního výsadního postavení. A jistou roli při jeho uvažování o přeběhnutí mohly hrát i tradiční vazby Labienovy a oblasti, odkud pocházel, na Pompeia. Ať už byly hlavní důvody Labienova odpadnutí jakékoliv, zdá se, že byly motivovány spíše touhou zbavit se Caesara než sympatiemi k jeho odpůrcům. Z bývalého Caesarova legáta se stal jeho zarytým a nenávistným odpůrcem, na což poukazuje především jeho chování v Řecku (viz níže). Oproti tomu Caesar se zachoval se svojí typickou, navenek okázale projevovanou umírněností, laskavostí a ochotou odpouštět a poslal přeběhlíkovi zpět jeho peníze a zavazadla, která nestihl vzít při sběhnutí s sebou.

Po vypuknutí občanské války Labienus preferoval postavit se Caesarovi v Itálii a poukazoval na slabost a špatnou morálku Caesarových vojsk. Pompeius však nakonec vytrval ve svém původním plánu a během Caesarova bleskového tažení Itálií se z tohoto poloostrova stáhl. Na Labienovo odhodlání v boji proti bývalému veliteli poukazují historky z bojů v Řecku, kdy se údajně opakovaně zapřísahal, že vytrvá v boji proti Caesarovi až do samého konce. U řeky Apsus prý prohlásil, že pro něj neexistuje žádný mír, leda za Caesarovu hlavu. Po bitvě u Dyrrhachia údajně nechal Labienus povraždit zajaté Caesarovy vojáky. Těžko říci, co si sám Pompeius myslel o Labienových charakterových vlastnostech, ale o jeho vojevůdcovských schopnostech měl vysoké mínění a v bitvě u Farsálu mu svěřil velení nad celým jezdectvem, které bylo umístěno na takticky nejdůležitějším levém křídle.

Po nešťastné bitvě u Farsálu uprchl Labienus i se svými galskými a germánskými jezdci, kteří přežili boje, do Dyrrhachia, kde chytře zažehnal nastalou paniku lživou zprávou, že Caesar utrpěl vážná zranění. Následně svěřil v Korkýře své síly pod vrchní velení Catona. Po dalších peripetiích  se nakonec přeplavili do Afriky, kde spojili svá vojska se Scipionem, Varem a Iubou.

V následujícím období se Labienus zabýval vytvářením a výcvikem velmi silné jízdy, která byla vhodná pro boj v rovinatých afrických terénech. A nutno dodat, že při následných bojích dělala Labienova taktika založená právě na používání lehké jízdy a pěchoty Caesarovi velké problémy. V prosinci roku 47 př. n. l. se Caesar vylodil v Hadrumentu a postupně začal budovat své pozice.

K prvním bojům došlo v lednu následujícího roku u Ruspiny. Caesar vytáhl s třiceti kohortami legionářů z tábora a po zhruba třech mílích pochodu byl napaden vojskem pod vedením Labiena a Tita Pacidaea, které sestávalo z velkého množství lehkooděných jezdců i pěšáků. Když Caesar spatřil nepřítele, rychle poslal zpět do tábora pro další jízdu. Nakonec tedy mohl počítat s třiceti kohortami legií, čtyřmi sty jezdci a sto padesáti lučištníky. Labienus dobře věděl, že jeho jednotky nemají v přímém střetu s legionáři mnoho šancí na úspěch. To však ani neměl v úmyslu. Naopak výborně využíval vlastností své armády a neustále z dálky dotíral na nepřítele aniž by docházelo k významnějším střetům zblízka, čímž vyčerpával nepřátelské těžkooděnce a narušoval jejich řady. Snažil se také využít své značné početní převahy a do šířky roztaženým šikem se pokoušel obklíčit protivníkovy síly. Caesar se tomu snažil zabránit tím, že vybudoval svoji formaci v jediné a co nejdelší  řadě s jízdou na bocích, aby tím co nejvíce ztížil možnost obchvatu. Labienova taktika se v průběhu času ukázala jako velice účinná. Jeho vojsko postupně nabývalo vrchu a podařilo se mu obklíčit Caesarovy legie. Vítězství bylo blízko. Sám Labienus projížděl svými liniemi a povzbuzoval své vojáky k většímu úsilí. Při tomto počínání však byl napaden veteránem X. legie, který oštěpem zabil jeho koně. Ve stejné chvíli Caesar změnil taktiku. Opět roztáhl svoji formaci a nařídil každé druhé kohortě, aby se obrátila čelem vzad a zaútočila na nepřítele. Díky tomu a snad i díky krátkému zmatku kvůli Labienovu pádu z koně, se Caesarovým legiím podařilo vyprostit se z obklíčení, zatlačit protivníka a začít se stahovat zpět do vlastního tábora. V této chvíli Labienovi Marcus Petreius a Gnaeus Piso přivedli posily v podobě 1600 jezdců a množství další pěchoty. Boj byl obnoven, avšak přes značné potíže, které Caesarovi způsobili, byli nakonec všichni tři vojevůdci odraženi.

Ve dnech po bitvě u Ruspiny přivedl své jednotky i Scipio, spojil síly s ostatními republikánskými vojevůdci, uzavřeli Caesara za jeho zesílenými opevněními a účinně narušovali jeho zásobování. Labienus se pokusil na Caesarovi dobýt město Leptis, ale díky skvělému opevnění a množství katapultů byl odražen. Na konci ledna roku 46 př. n. l. připluly Caesarovi zásoby i posily z Korkýry a Sicílie, což mu umožnilo naplno zahájit válečné operace. Se svým vojskem dorazil blízko k městu Uzittě a začal na blízkých návrších stavět opevnění. Ani jeho protivníci nebyli nečinní, vyvedli své vojsko z tábora a sestavili šik. O jeden z vrchů se rozhořela bitva mezi Numiďany a Caesarovou hispánskou kavalerií. Labienus rychle vyslal na pomoc svoji galskou a germánskou jízdu, která ho doprovázela po celou dobu již z Galie. Kvůli venkovské usedlosti, která mu bránila v řádném výhledu na toto bojiště, si však nevšiml, že Caesar vyslal další jezdce, aby jeho vojáky odřízli. Došlo k velkému krveprolití. Numiďané se okamžitě dali na útěk, Galové a Germáni však statečně setrvali v nerovném boji a byli do jednoho pobiti. Scipionovi vojáci se po této události rychle vrátili do svého tábora.

Při následných manévrech se Labienovi málem podařilo vládat Caesara do chytré pasti v rokli. Celou výborně nachystanou léčku však překazila nedisciplinovanost jeho vojáků, kteří se ukázali příliš brzy a nekoordinovaně, a byli proto rozmetáni Caesarovou jízdou. Sám Labienus jen o vlásek ve zdraví vyvázl. Další podobnou léčku, která měla zaskočit zásobovací oddíly nepřítele, zase zmařili přeběhlíci, kteří Caesara o Labienově plánu informovali. Situace se tedy nakonec vyvinula přesně obráceně a Labienus byl ten překvapený a poražený. Následovaly další manévry, aniž by došlo k většímu střetnutí. Menší šarvátky však byly časté. Caesar obsadil Zetu, ovšem na zpáteční cestě byl zle tísněn Labienovou a Afraniovou jízdou. Labienus znepokojoval nepřátelské vojsko i během dalších jeho přesunů a u Sarsury se mu podařilo zmocnit se zavazadel markytánů a prodavačů, kteří táhly s Caesarovým vojem.

Následovala bitva u Thapsu, avšak o Labienově roli v ní nemáme žádných zpráv. Po této porážce utekl Labienus společně s některými dalšími přeživšími republikány do Španělska, kde se postavili k dalšímu odporu Caesarovi. O Labienově působení v Hispanii máme jen velmi málo informací. V rozhodující bitvě u Mundy velel části vojska jehož hlavním vojevůdcem byl Gnaeus Pompeius, syn Pompeia Velikého. V průběhu boje se oddílu mauretánského krále Boguda, spojence Caesarova, podařilo ohrozit Pompeiův tábor. Když to Labienus zpozoroval, vyslal urychleně pět kohort na jeho ochranu. Ostatní vojáci si však pohyb této jednotky vyložili jako útěk a v panice začali sami ustupovat. Toho dokonale využil nepřítel a Pompeiovo vojsko rozmetal. Titus Labienus padl v boji.


Titus Labienus po sobě zanechal syna Quinta. Ten do našeho povědomí vstupuje až po Caesarově smrti, kdy se postavil na stranu Cassia a byl vyslán k parthskému králi Orodovi. Zřejmě se mu pro republikány podařilo zajistit podporu Parthů, protože víme, že na straně Bruta a Cassia bojoval i oddíl parthských vojáků. Po bitvách u Filipp se Quintus přidal k Parthům a roku 40 př. n. l. společně s královým synem Pacorem velel úspěšnému parthskému vpádu do Malé Asie. Následujícího roku však provedli Římané pod velením Publia Ventidia protiútok, při kterém byl Quintus Labienus poražen a zabit.

Použitá literatura:

Abbott, F. F.: Titus Labienus, CJ 13/1, 1917, 4–13.

Fuller, J. F. C.: Julius Caesar: Man, Soldier and Tyrant, Hertfordshire, 1998.

Müller, M.: Das Bellum Africum: Ein historisch-philologischer Kommentar der Kapitel 1–47 (dissertation), Trier, 2001.

Syme, R.: The Allegiance of Labienus, JRS 28, 1938, 113–125.

Taylor, L. R.: Labienus and the Status of the Picene Town Cingulum, CR 35/7-8, 1921, 158–159.

Tyrrell, W. B.: Biography of Titus Labienus, Caesar’s Lieutenant in Gaul,
URL: http://www.msu.edu/~tyrrell/ (adresa platná k 16. 2. 2007)

Wylie, G.: Why Did Labienus Defect From Caesar in 49 B.C.?, AHB 3.6, 1989, 123–127.


Vystaveno 5. 1. 2008